Mé odhodlání k brigádě začíná opadat. Kolikrát jsem byla odmítnuta, bych nespočítala ani na prstech všech končetin svého těla. Ráda bych rozlouskla, v čem spočívá úspěch. Nejednou se i stalo, když jsem v obchodě potřebovala pomoc, dostalo se mi odpovědi v podobě neartikulovaného: "Huehuehuehue", a dotyčný nevypadal jako vhodný kandidát na všechny pozice - zkušený, spolehlivý, vzdělaný…
Abych mohla brigádničit v rámci zákonů, byla jsem si vyřídit national insurance number, telefonicky se domluví schůzka, dají vám referenční číslo a řeknou čas, kdy se máte dostavit. Problém spočívá v tom, že na stejný čas je objednáno minimálně 10 lidí. Sice bylo 30°C ve stínu, ale viděla jsem i pár jedinců v kabátech, vedro asi nebylo ještě tak zlé. Já se pomalu vpíjela do sedačky a po hodině vyvolali moje jméno. Hurá! Na starost mě měla taková veselá paní, která si během vyplňování formulářů odskočila za svou nejlepší kamarádkou (přesně tak mi to řekla), trochu si u toho zpívala, ale dobraly jsme se konce. Prý mi ještě zkontroluje a vrátí občanku a můžu jít. Mého návratu do "čekárny" využil jeden všímavý pán, který mě oslovil jménem. Chvilku to trvalo, než mi došlo, že ho opravdu neznám a je jen vychytralý. Bod pro něj. Postupně vraceli doklady všem, kteří přišli později než já, nakonec už jsem tam seděla skoro sama a snažila se dotyčnou pracovnici zhypnotizovat a připomenout se. Trvalo to jen necelou další hodinu a byla jsem volná.
Začínala jsem se lehce motat; když jsem vycházela z domu, tak bylo pod mrakem a přišlo mi zbytečné si táhnout pití. Najít v téhle části Londýna neortodoxní krám, kde by měli obyčejné NEhalal potraviny, stálo trochu úsilí, o to větší požitek to byl. Všechny mé buňky s hlasitým "slurp" nasály vodu a zavládla spokojenost.
Už jen ze sportu jsem se stavila v Primarku, protože byl za rohem, a optala se na práci. Nečekaně mě odkázali na webové stránky, kde ještě nečekaněji žádné volné pozice nejsou. Jedna hodinová cesta pěšky mi stačila, zpět jsem si počkala na autobus a nevěděla jsem, jakým směrem mám koukat dřív. Nejdřív mou pozornost upoutala postarší africká žena s bílým (téměř)plnovousem. Když jsem zjistila, že upřeným zíráním se ta bradka stejně neoholí, odvrátila jsem zrak jinam. Kluk, maximálně do 25 let, oblečení nošené s láskou velmi často a velmi dlouho, jeho stav tomu napovídal. Čas si krátil cigaretou. Autobus ovšem přijel dřív a co s cigaretou, není zadarmo, aby ji prostě jen vyhodil. Mladík to fikaně vyřešil. Típl si ji o ruku a dal do kapsy. Londýn vás zocelí.
A jedna fotka závěrem, důkaz, že nejsem rasistka, mezirasové přátelství je fajn!
Žádné komentáře:
Okomentovat