Jak jsem se předtím zmiňovala, zaletěla jsem si na návštěvu do Čech. Odlet byl před devátou hodinou ranní, tak jsem musela čile pobíhat po bytě a balit věci už v nelidských 5 hodin. Na letišti jsem, proti očekávání, našla všechno rychle a tím pádem mě čekala víc než hodina nudy. Naštěstí má aura zapracovala a zpoza rohu se začalo ozývat: "Polizei, Polizei!" , neobvyklé, pro tuto zemi, proletělo mi hlavou, a šla jsem po zvuku. Následoval křik: "Berlin, Berlin, Berlin!" (Hamburk, Bonn a jiná města následovala ve stejném počtu zvolání). Uviděla jsem pána v kraťasech, ponožky vytažené koketně pod kolena. Ani taška s Union Jackem nezakryla, že nebude zdejší. Nabízím i krátké video, moc toho vidět nejde, ale hlavně, že zvuk tam je.
Po příjezdu jsem čekala vášnivé přivítání od mého čtyřnohého koštěte, místo toho na mě koukala napůl nechápavě, napůl vyčítavě a moc se kamarádit nechtěla. A to by jinak vítala i zloděje. Když už jsem tedy byla za zlou, rovnou jsem ji vykoupala, vyčesala, vyčistila oči. Do toho se nikomu nechtělo, takže místo 14letého psa jsem ve dveřích viděla asi stoletého. Kdybych vypadala jak ona, tak asi taky nikoho vítat nebudu.
Ještě ten den jsem běžela ke kadeřnici a nechala tam polovinu vlasů, úžasný pocit. Na těch 14°C, které na liberecku byly, byl letní setřih nutností. Další dny jsem stihla čajovny, kamarády, trénink a s ním i sbírku modřin. Malinko jsem vyšla ze cviku, takže moje reakce překvapily i mě samotnou. Trenér na mě šel hák, já se bránila fackou. Ale zabralo to, tohle nečekal a šlo to znát. Bratrem jsem byla donucena ozkoušet střílení z pistole. Na to, jak se mi nechtělo, jsem v sobě objevila talent. Do černého (už vidím, jak zas budu za rasistu) se mi střílelo skoro samo.
S bratrem jsem šla i na festival. Vyzvedli jsme u něho v bytě jeho milovanou (díky její slunečné povaze přezdívanou Bubák). Už jsem jí i odpustila, že první den, kdy potkala mého drahého na něj spustila, ať uteče pryč od naší rodiny, dokud může, protože jsme divní. Vlastně jsem skoro zapomněla, že ji nemám ráda. Ale během 5 vteřin se mi pamět osvěžila. V chodbě jsem si hladila psíka, Bubák zavelel "Místo!", ohradila jsem se, že si hrajem, pochopení jsem nenašla a nevěděla jsem, jestli podruhé ten povel křičela na mě, nebo pořád jen na psa. Na místo jsme šly (je to fenka) obě. Svou festivalovou obuv (Steely) jsem měla zašněrovanou až nahoru, a protože jsem se tam nikdy nezouvala (nejsou milovníci naleštěných podlah), mě ani nenapadlo, že bych měla zrovna dnes vytírat ponožkama chlupy. Bubák zareagoval křikem, prý jestli mi nevadí, že tam chodí jen v pantoflích. Nevadí. Já bych tam radši měla holinky, ale proti gustu... Celou cestu mlčela a já si to náramně užívala.
Jeden den jsem věnovala návštěvě babičky a jejímu týrání výborným jídlem. Divím se, že mě v autobuse lidi nenechávali sednout, protože jsem vypadala jako v pokročilém měsíci těhotenství. Aby mi byl pohyb ještě víc znesnadněn, dostala jsem výslužku čítající celé kuře s extra nádivkou, dvě sklenice polévky, celý koláč, hroznové víno a sušenky. Po návratu jsem měla ruce skoro u kotníků.
Za týden, co jsem byla doma, jsem toho sice zažila víc než za půl roku zde, ale i tak jsem se vrátila ráda k drahému zpět do Londýna. Na letišti sice nikdo nekřičel, zato někdo z mých spolučestujích zřejmě pašoval kompost a další trpěl nadýmáním. Kojenec v předních řadách pravděpodobně nebyl fanoušek letadel. Dlouhé dvě hodiny.
Od návratu jsem ještě nebyla v práci, nemůže za to ani tak lenost jako fakt, že se mi rozhodl zemřít počítač. Doufám, že se smaží v křemíkovém pekle. Nechat mě takhle ve štychu nebylo moc ohleduplné. Nemá to jen negativní dopady, svoje nečekané volno vítám, konečně jsem se mohla podívat do botanické. Měli jsme další slevový kupon a poučena z minula jsem si opravdu pečlivě přečetla pravidla a vyšlo to, platili jsme jen jedno vstupné. Příjemné. Vkládám několik fotek z Royal Botanic Gardens Kew k pokochání.
Žádné komentáře:
Okomentovat