sobota 5. listopadu 2022

O lidech a psech aneb radosti paneláku

Mohlo by to vypadat, že se v mym životě nic neděje. Ono se toho děje dost, ale taky se mi děje extrémní lenost psát. Takže než stihnu nasbírat morál, stihnu všechno zapomenout. Jsou ale hajlajty panelákovýho bydlení, na který ani moje chabá paměť nemůže.

Máme tu poměrně dost pejskařů. A mezi nima i pár lidí, který z nějakýho důvodu vlastní psa, aby s ním třikrát denně obešli panelák, kde se chudák aspoň vytlačí, aniž by se někdo obtěžoval přemístit výtvor do koše. Ale to není nic proti tomu, že se nám nově před pár měsíci začaly psí výtvory objevovat pravidelně i ve výtahu a na chodbě. Jo, někomu přijde v pohodě po svym psovi neuklidit hovno nebo louže z výtahu/chodby. Když jsem se ptala správcový, řekla mi na to, že do vyšších pater občas chodí potřebu vykonávat i lidi. Jestli mě to mělo uklidnit, netuším.

Pak je tu ale mnohem horší problém. Totální noční můra panelákový uklízečky. A tím jsme my, dva pejskaři chodící se svými psy pěšky po schodech! 

Jen lehce přiblížím osobu uklízečky. Může jí bejt mezi 50 a 70, alkohol dává bližšímu určení letokruhů poměrně na prdel. První rok Teovi říkala Karle (jinej pes ze vchodu, kterýho občas chodí venčit, s Teem má společnou akorát barvu a příslušnost k čeledi psovitých.) U toho nikdy nezapomněla říct, že je psí máma a zároveň si názorně ukazovat na čelo, kde to má prej napsaný. My si na to čelo po chvíli začali akorát klepat. Teo i Bejly ji radši okázale ignorují.

Schody uklízí jednou za měsíc až dva. Což znamená, že za tu dobu se tam nestřádá poměrně dost chlupů. Protože když chodíte několikrát denně po dobu 30–60 dní do 4. patra, tak se to nasčítá. Dokonce i víme, kolik přesně chlupů na chodbě necháme. Uklízečka si totiž dá tu práci a z veškerýho zametenýho nepořádku chlupy vyseparuje a v úhledným klubíčku nám je nechává před dveřma. Dlouho jsem ji jen podezírala, ale posledně mi při cestě pro balíček vyčinila, že necháváme na chodbě chlupy a než jsem vyběhla zpět nahoru se zásilkou, už tam bylo klubko. A co bahno z bot? Má vzoreček na vypočítání kolik ho kdo přinese v podrážkách podle toho, v jakym patře bydlí a jak často chodí ven?

Došla mi trpělivost a zeptala se správcový, jestli jí to přijde v pohodě. Nepřišlo. Delší dobu už uvažovala, že alkomámu nechá vystřídat někým, kdo bude i reálně uklízet a ne jen dělat, že uklízí. Paráda. O pár tejdnů později jsme na chodbě potkali jinou uklízečku. Radost a pocit zadostiučinění vydržel přesně do momentu, kdy se s vážnou tváří zeptala, jestli jako chodíme se psy pěšky po chodbě. Ne asi, házíme je z okna. Nemáme to prej dělat, protože ona musí uklízet chlupy. V tu chvíli mi došla poslední dávka zenu, vyhrabala jsem špetku asertivity a řekla jí, že od toho je snad placená. Naštěstí ještě neví, kam klubíčko nosit, takže asi dobrý.

Ale nejen psi s sebou přináší bizár. Třeba vedle nás bydlí pan Zavřel. Vzhledem k tomu, že má na dveřích tři zámky a za ty čtyři roky jsem ho viděla sotva pětkrát, se zavřel asi poctivě. Na otevírání si zásadně dělá čas, jen když něco nechám před dveřma. Dřív nám přesouval ručníky na sušení psů na rohožku, protože kdo by nechtěl utírat psa mokrym a špinavym ručníkem, že. Nerada přiznávám, ale dáváme si ho teda na druhou stranu dveří. Občas ale před dveře připravím pytel s odpadky na vynesení. A běda, jak ho nechám na straně, co sousedí s ním. Dá si tu práci a přesune ho na psí ručníky. Příště bych prosila odnos rovnou do kontejneru, šlo by to?

Jen bych tu chtěla připomenout, že v březnu měla bejt hotová rekonstrukce a my měli dávno bydlet jinde. Škoda, že jsem se neptala, jakýho roku ten březen měl bejt. Ale 2023 vypadá slibně, tak nám držte palce!

středa 31. srpna 2022

Zásnuby jak fík a svatba jako noční můra

Pozn.: Následující text byl v našich svatebních novinách. Tak to tu nechám pro ty, kteří na svatbě nebyli, zapomněla jsem je pozvat nebo oni zapomněli dorazit. 

Co si budem, nemám ráda překvapení. Pokud to překvapení není jedlý. Překvapte mě závazkem na celej život a povede se vám něco, co se mojí sebekázni ještě nikdy nepodařilo – předvedu několikakilometrovej běh bez zastavení.

Jak jste se mohli dovtípit, myšlenku svatby jsme nejprve probrali společně. A pak se na to oba natěšili tak, že zásnuby musely bejt prakticky okamžitě. Ale bez prstýnku? Ani náhodou. Jenže co není ofiko, to nemůžeme šířit. Tak jsme mlčeli a já doufala, že Jonáš nebude otálet.

Jonáš se tvářil vytíženě a říkal, že si k výběru prstýnku sedne snad co nejdřív. Za tu dobu jsem stihla mít několik snů o svatbě.

Zdálo se mi, jak Jonáš neobjednal oddávajícího, fotografy a na svatbě jsme neměli lidi. Fotografy i oddávajícího už měl zařízený před zásnubama.

Zdálo se mi, že jsem vynechala obřad a ukázala se až na hostině. Což se dost dobře mohlo stát i reálně.

Taky se mi zdálo, že jsme neměli květinovou výzdobu a já zaboha na žádný louce nemohla najít kytky, abych to napravila. Horší by snad bylo už jen chybějící jídlo.

Ukolébaná Jonášovou neaktivitou jsem nečekala, že nějaký zásnuby v roce 2021 vůbec stihneme, a trochu se vyklidnila. Na výletě u Mumlavskejch vodopádů prohodil, že je to hezký místo k zásnubám. Zasmála jsem se, že jsem v klidu, viděla jsem na netu, jak dlouho se na prstýnek čeká.

O kousek dál lovil z kapsy telefon, ale nakonec se z telefonu vyklubal prstýnek.

Radost vystřídalo zděšení, že když ho na prst dám, už ho nikdy nesundám dolů a určitě mi to zastaví tok krve do prstu, a ten zfialoví a bude po něm. Za chvíli jsem se uklidnila a zkusila ho nandat znovu. Panika. Nádech, výdech, musím se tomu závazku postavit čelem.

Narvala jsem ho na prst a pak co půl minuty kontrolovala, jestli mi ještě funguje krevní oběh. Fungoval. Jak jste viděli, bylo kam dát i snubák.

A teď začal pravej maraton svatebních nočních můr.

Šaty se mi jala šít babička a byly v pohodě. V den svatby se ale rozhodla, že lepší budou nesedící modrý šaty s puntíkama, aby to trochu oživila. Zato já málem umřela.

Neměla jsem líčení ani učesaný vlasy. Paniky jsem ovšem měla na rozdávání.

Chtěla jsem jednoduchý šaty bez holejch zad. Měla jsem šaty obalený krajkou a s výstřihem až pod zadek. Bylo vidět všechno.

Na svatbu nikdo nepřišel. Svou účast odvolali i ti, kteří ani nebyli zvaní.

K oltáři jsem dorazila v oblečení na venčení psa. Naštěstí opět nikdo nedorazil. Ale měli jsme nejlepší řízečky, co jsem kdy jedla.


Příště snad seberu morál sepsat real storky ze svatby :)

středa 13. července 2022

Nejefektivnější doktor v republice

 

Rozmohl se nám takový nešvar. A tím je poměrně velký nedostatek doktorů. I těch špatných. A protože už mám očividně věk na stařecké kožní výrůstky, i já se musela vydat hledat kožního, který by mě vzal.

Nenechte se mýlit, svoji kožní mám už roky, ale jak se k ní dá dostat, to upřímně nevím. Když se chci objednat, zpraží mě sestra, že termíny mají za půl roku, takže mě neobjedná. Vyřešit to mám tak, že se dostavím před ordinační dobou.

Dostavila jsem se, stejně jako 30 dalších lidí. Po půl hodině čekání, kdy mi došlo, že fakt všichni čekáme na to stejný, jsem začala mírně panikařit. Po chvíli vylezla sestra, že berou akutní případy a lidi s teplotou. Wait what? Jakože někdo z lidí tam má teplotu, a ještě má nějakej akutní a infekční problémek? Tak to ne, radši knihu.

Vyrazila jsem do vod internetu a hledala někoho, kdo mě vezme. No nevzal mě nikdo. Nakonec jsem našla soukromou kliniku. Jako asi bejt radši chudá než s výrůstkem na bradě, žejo.

Přišla jsem do budovy a podle informační tabule našla, kde se ordinace nachází. Šla jsem podle šipek až nakonec chodby, kde šipky zase směřovaly na druhou stranu. Po chvíli hledání jsem dorazila do kumbálku, za kterej by se nemusel stydět ani Harry Potter. Nápis na dveřích sice nebyl, ale v čekárně byly poházené letáčky s názvem kliniky. Asi jsem trefila dobře.

V mezidobí dorazila stará paní, která se rozbrečela, že tu měla bejt už ve čtvrt, ale nemohla to najít. Hned po ní přišla další paní s vytřeštěnym výrazem, jestli je tu jako správně. Můžeme jenom doufat. Nakonec se ukázalo, že ano, jestli to bylo bohudík, to už ale posoudit nedokážu.

Zatímco jeden pacient byl u sestry, další byl u doktora. Stále mějte na paměti, že je to místnost velikosti kumbálku na košťata. Slyšela jsem teda všechno, co paní přede mou řešila. A co jsem neslyšela, to jsem se dozvěděla během prvních pěti minut na židli u pana doktora, kterej se její diagnózu snažil zadat do systému.

Pak už na mě měl vyhrazenejch celejch 5 minut. Já během nich koukala na jeho obří zlatý prsteny a zlatý náramky, on na můj zatím ještě malej výrůstek, jehož odstranění se mělo podle ceníku vejít do 450.

Jakože pan doktor nevzbuzoval zrovna důvěru. Žádnej diplom, kde by se byť jen zmiňovala jeho specializace. Ale ani doktorskej outfit. Místo toho on a jeho kolotočářský šperky, polo triko a mokasíny vzbuzovaly dojem úspěšného pasáka. Když se představil jako Sígr (jakože jméno jsem upravila, ale významově je to dost podobný), jen jsem lehce zakvílela.

Každopádně za dalších 5 minut už jsem byla venku a asi mi mezitím výrůstek stihl nabýt na objemu, protože jeho odstranění stálo 1600. Ještě, že to zvládl podchytit, když to šlo tak rychle. Tomu říkám klika.

Co jsem koukala, tak každej den ordinuje v jiným městě, možná ty kolotočářský šperky nakonec dávaj perfektní smysl. Not even mad.

pondělí 7. února 2022

Br No

 

U psaní tohohle malýho hejtu jsem pořád váhala, jestli to napsat, nebo nechat bejt, ale protože mě už nebaví o tom každýmu vyprávět zvlášť, tady to je. Náš malý výlet do Brna na podnose.

Pro jednoho klienta píšu produktový popisky zážitků a kolikrát sama sebe přesvědčím, že to zní tak super, až se rozhodnu za to ty prachy rozfofrovat. Tady jsem teda přiměla fofrovat Jonáše, protože výročí a tak. Smutnej pohled. Dlouho jsme nikde nebyli.

Cíl byl zážitkovej hotel. Nebudu jmenovat. Ale ten starší a původní to nebyl. Na tříhodinovou cestu jsme se vydali s dostatečnou rezervou, abychom se po cestě zastavili na jídlo, prošli se a tak. Prostě pohodovej vejlet. Jediná chybka se vloudila tím, že jsme si s sebou celou cestu táhli dešťovej mrak. Takže jsme nakonec přijeli na místo o dvě hodiny dřív, naprosto nevhodně oblečený na procházení.

Našli jsme na mapách nejbližší ócéčko a rozhodli se přečkat čas tam a trochu se ohřát. Nápad to nebyl blbej. Kdyby to ócéčko mělo krámy uvnitř, a ne že do všech byl přístup jen z venku. Chvíli jsme teda předstírali zájem o boty a pyžama a šli si nakoupit jídlo na snídani.

Blížil se čas check-inu. Zajeli jsme do podzemního parkoviště jinýho hotelu, kde to bylo domluvený, jídlo nechali záměrně v autě, protože podle mailu mělo bejt na pokoji malý občerstvení, a šli jsme tam. A bylo to super. Konečně vedro, vyhřejvaná podlaha a taky záchod! Co si budem, po takový době na cestě byl ten záchod docela priorita. Ale na pokoji za čtyřku jsem nečekala jednovrstvej toaleťák, kterej poskytuje výlet do vlastního nitra.

Taky jsme zjistili, že občerstvení je jen láhev rumu a nějaký ty ingredience k drinkům. Vše ostatní za přátelské ceny, jak bylo uvedeno v mailu. Takže sáček obyč čaje za 25 a pytlík tortilla čipsů za 90. No, povečeřeli jsme jedny čipsy a láhev rumu.

Prostředí teda bylo moc hezký a pokoj byl perfektně čistej. Takže tady velký plus. Ale bohužel slibovanej zážitek se moc nekonal, že jde o předraženej šmajchlkabinet naznačovaly už 2 no name kondomy, který tam byly připravený na stolečku. Úkoly jasně směřovaly k tomu, že máte skončit v posteli a čus. Lidi nad náma neotáleli. Zatímco my bojovali se sekající se hudbou, pán z horního pokoje bojoval s krátkou výdrží. Minuta mlácení čelem postele do zdi a konec. Uf.

Uznávám, že jsem detailista a nedokážu moc věcí přehlídnout (kromě chyb ve vlastním textu), takže neodtékající sprcha, která po třech minutách zaplavovala zbytek koupelny, mi malinko rozhazovala zbytek zenu, kterej ještě zbyl.

Ale dobrý, misi jsme si odbyli a mohli jít spát. Akorát tady byla jen jedna deka a my s Jonášem máme totálně odlišnej tepelnej komfort. Takže zatímco mně se spalo poměrně dobře, Jonáš běhal otvírat a zavírat okno. Že je tam termostat jsme si všimli ráno. Ráno po budíčku, kdy nám v půl osmý došla SMS na slevu na další pobyt.

Připadali jsme si trochu jako nevděčný idioti a koukli na recenze. Samý pětihvězdičkový. OK, tak jsme asi divný my. V jedný recenzi dokonce pochvala, že majitel sám volal a ptal se, jaký to bylo. To jsme na sebe koukli, že je to docela creepy.

No, a to už tady máme den odjezdu, pátek po osmé večerní. Zvoní telefon. A ano, je to majitel a ptá se, jaký to bylo. Jakože soukromí, slyšels o tom někdy? Co kdyby tam jen Jonáš s milenkou? Od toho jsou dotazníky.

Každopádně Jonáš začal s tím, že to bylo super, příjemný, čistý, ale pokud teda chce upřímnou zpětnou vazbu, má pár výtek. Stačil říct tu o přátelských cenách. Tak prý jsou ceny úplně minimálně vyšší než v obchodě (ehm, nejmenší přirážku jsme našli 100 %) a musí přece z něčeho platit lidi. Ještě nestihl dokončit větu a už začal nabízet spolupráci, že chystá možnost franšízy a jestli nemáme zájem. Že se na tom dá krásně vydělat. Jakože vážně?

No každopádně chápu, proč nikdo nedává nižší hodnocení. ta představa, že zavolá znova. to nechceš.

čtvrtek 3. června 2021

19denní holub, který seskočil z parapetu a zmizel

Vždy jsem si myslela, že k tomu, aby z vás byla šílená důchodkyně, která sleduje z lavičky holuby a příležitostně jim něco hází, potřebujete bejt v důchodu a mít to v hlavě trochu přeházený. Jednu část splňuju, tak mi stačilo jen mentálně přeskočit několik dekád. A posunout sledování z lavičky na vyšší level. Díky tomu se mnou teď ovšem můžete prožít strhující holubí story.

Začátkem dubna mi na parapetu začali randit holubi hřivnáči. Přečetla jsem si zběžně o jejich stylu námluv, kde stálo: „Během toku samec často vrká na vyvýšených místech a předvádí typické lety, při kterých příkře vystoupá vzhůru do více než dvaceti metrů nad své teritorium, v kulminačním bodu zpravidla tleskne křídly a poté se klouzavým letem vrací dolů.“ Můj holub řval jako kretén a mlátil hlavou do rohu parapetu.

O několik dní později jsem si všimla pár větviček rozházenejch na parapetu. Wow, bude hnízdo. Představovala jsem si epickou stavbu, zázrak přírody. Po několika dalších dnech jsem dostala toto.


Samec vytrvale nosil větve a samice je stejně vytrvale házela dolů. Vyspádovanej parapet je očividně nejlepší obrana proti holubům. Když to nešlo na našem patře, rozjeli stavbu na okně pod náma i nad náma. Tak to ne! Využila jsem chvilky, kdy na parapetu nikdo nebyl a přilepila jsem tam zábranu z polaminovanýho kartonu. Izolepou. Samec dál nosil větve a při jejich předávání láskyplně šlapal samici po zádech i hlavě. Přestávala jsem se divit, že radši hází ty větve dolů.

Pořád jsem to nebrala až tak vážně. Vždy chvíli stavěli a pak zmizeli. Další den znova. A znova. Až se tam jednou večer samice vrátila a zjistila jsem, že oni to vážně myslej. 


Emancipace do holubího světa ještě nedorazila, takže zatímco samec byl na rodičovský od dopoledne do odpoledne, zbytek obstarala samice. Ta svůj úděl nesla statečně a hlavně potichu. Samec při blížícím se odpoledni řval jako kretén a dožadoval se výměny.

15 dní se nedělo nic moc zajímavýho. Kromě několika dešťů, ve kterejch jsem litovala, že jsem jim udělala zábranu z papíru a izolepy. 16 den se vylíhlo mládě. Všem přišlo ohavný, mně nikoli. Jsem holubí máma!


Po tejdnu se z toho stalo tohle. To už přišlo trošku ohavný i mně. (Jinak druhý vejce se nikdy nevylíhlo.)

Oba rodiče poctivě krmili. Pokud neznáte holubí mléko, najděte si to. Je to lahůdka.


Mladej si nás poprvý všiml, jak mu zíráme do bejváku a začal pouštět hrůzu. Nafukoval vole a cvakal zobákem. Nemít v okně sklo, tak jsem i vyděšená. Pořád vypadal trochu jako z hororu, co si budem.

Po dvou tejdnech to začalo bejt opět roztomilý. Až na krmení, z toho jsem měla občas trochu těžší sny.


Na necelejch třech tejdnech už vypadal jak opravdovej pták.


Jenže jednoho večera zmizel. Vzhledem k tomu, že se internety nebyly moc schopný shodnout na tom, kdy má z hnízda vyletět, nebyla jsem si jistá, jestli fakt odletěl, nebo ho něco sežralo. Protože normální pták nezačne poprvý lítat večer, žejo. Celou dobu jsem měla zapnutou časosběrnou kamerku. Dozvěděla jsem se na ní jen to, že tam byl, a pak nebyl. Snímek po 10 vteřinách moc záhad neobjasní.

V pět ráno jsem se vzbudila a běžela zkontrolovat hnízdo. Nikde nic. Až jsem si všimla, že na stromě proti paneláku sedí! A musela jsem to nadšeně hlásit spícímu Jonášovi, kterej by to nadšení cejtil ideálně o několik hodin pozdějc.

Celej den pak seděl na hnízdě. Další den na hnízdě seděla matka, mladej byl na stromě. Byla solidní průtrž mračen a trochu jsem se bála, že se na stromě neudrží. Matka měla totálně v paži. Kdyby paže měla. Nakonec sebral všechnu odvahu, roztáhl křídla, letěl k parapetu a fláknul sebou o okno a spadnul. Nakonec jsem ho objevila znova na stromě a vypadal v pohodě.

Další den jsem slyšela otce, jak tu hudruje, tak jsem nadšeně koukala z okna, jestli jde krmit. Nic se nedělo. Klesla jsem na duchu. Po delší době jsem šla řvoucího otce zkontrolovat znova. Právě nakládal matku. Příroda se s tím prostě nemaže.

Kameru jsem vypnula, hnízdo s očividným pukavcem nechala žít vlastním životem. A jednoho večera vejce zmizelo. A nebylo ani k nalezení pod parapetem. Doufám, že vás tahle záhada bude trýznit jako mě. A že vám algoritmy budou taky házet reklamy na holuby z Decathlonu a YT videa z hnízdění.


pondělí 15. března 2021

2021 be like

Vypisovat na blog zajímavý zážitky, zatímco se nic neděje, je poměrně náročná činnost. Proto to nedělám. Ale pár momentů stojí za archivaci, tak je tu sem bez ladu a skladu naházím.

Zde jsou mé highlights of 2021: 

Spadl mi telefon do záchodu. Což je pro člověka, kterej si desinfikuje i desinfekci, fakt pekelnej zážitek.

Povedlo katapultovat dresink na těstovinovej salát na stěny kuchyně a část proletěla až do obytný místnosti. Mít psí úklidovou četu se hodilo. Škoda, že když je zvednete do vzduchu, deaktivují se a nechtějí lízat stěny.

Byla jsem v Makru. Dokonce jsem se kvůli tomu nalíčila a vzala si šaty.

Viděla jsem v lese kance, mírumilovně nás ignoroval.

Udělala se mi díra na botě. Mírumilovně ji ignoruji.

Nakoupila jsem si spoustu oblečení, který mi nesedí, ale neměla jsem nervy na to ho vrátit. Značení velikostí je pro mě největší záhadou poslední doby. Dokonce od jedný značky mám velikosti XS i L a jsou mi oboje v pohodě. Ty objednaný z internetu nikoli.

Má největší společenská událost se odehrála na chirurgickém sálku, kdy mi řezali pihu a sestřička se mnou konverzovala. Přála jsem si, abych měla pih ještě několik a nemusela jít tak rychle domů.

Měla jsem půjčenou virtuální realitu a byla za to placená. Práce copywritera je občas fakt boží.

Zamrznul nám zámek u dveří spolujezdce. Nejdřív nešel zavřít, pak nešel otevřít. Několik dní jsem se soukala přes sedadlo řidiče.

Přestal fungoval zámek u kufru, psy soukáme skrz sklopenou sedačku.

Ve dvou jsme sežrali kýbl KFC, který je pro 4 lidi. Z kalhot jsem definitivně přesedlala na legíny.

Počet druhů kytek v našem mini bytě vzrostl na 29. Od některých druhů mám několik exemplářů.

Od začátku roku jsem nachodila přes 600 kilometrů. Něco z té vzdálenosti je míchání krupičky a vyčesávání psí srsti.


Psi vypadají se současnou situací ale nesmírně spokojení.







středa 6. ledna 2021

Rok 2020, ten si ani nápaditější nadpis nezaslouží

Psaní je moje terapie. Pomáhá mi překonávat vztek, zklamání, ale taky si ráda zaznamenávám hezký nebo humorný momenty, abych se k nim mohla vracet. Jediný, co mi v tom brání, je lenost. Kdybych byla odhodlaná jako moje lenost, psala bych pravděpodobně hodně často.

Rok 2020 nebyl ani tolik plnej vzteku, zklamání, hezkejch ani humornejch historek. Ten rok jako by často nebyl o ničem. Prázdno, izolace, nuda. Home office, přejídání a občasná rezignace. A ještě k tomu to přejídání muselo bejt omezený jen na dobu, kdy jsem si sundala rovnátka. Rezignovat jsem naproti tomu mohla kdykoli.

Rovnátka jsem dostala ve stejnej tejden jako jsem si nechala předepsat antidepresiva. Tejden před karanténou. Zatímco u antidepresiv jsem si gratulovala k vytříbenýmu šestýmu smyslu, u neviditelnejch rovnátek, který stojí několikanásobek těch normálních, jsem si trochu nadávala do krav. Každý rovnátka jsou neviditelný, když máš na ksichtě roušku!

Ale abych nebyla jen negativní, ta změna je boží. Tohle je fotka po přibližně půl roce. Horní zuby na tom byly ještě dobře, spodní musí máknout víc. Díky tomu že dřou jako o život a špičák se snaží zařadit poprvý za život do řady k ostatním, nemůžu už několik měsíců pořádně kousat, protože mám horní a dolní špičák přesně naproti sobě. Takže hodně jím, ale málo koušu. Ideální recept na začínající nadváhu.

Křivé zuby si zaslouží...

...obrázky nakřivo. 

Jakože končetiny se ještě drží docela ve formě, ale na břiše se tuku moc líbí a já začínám vypadat jako jablko na špejli. Proto jsem si přála k Vánocům chytrý náramek. A dostala jsem ho. Od Vánoc chodím, běhám do kopců, do schodů, skáču přes švihadlo – a to ne proto abych hubla, ale abych zjistila, proč mi to někdy tep měří a jindy ne. Zatím jsem na to nepřišla. Dneska mi vyskočil tep do vysokých hodnot jen když jsem míchala krupičku na sporáku. Jakože jídlo mi tep zvedá, ale až tak? Zatímco když jsem skoro omdlívala po vyběhnutí do 12. patra, tep ukazoval, že jsem v naprostém klídku. Magie.

Ale něco výrazně pozitivního (ošemetná formulace v týhle době) se přece jen stalo. Přestala jsem se snažit zapadnou někam do kanclu a najít si „normální“ práci. Jsem čistokrevnej freelancer a jsem za to neskutečně vděčná. A živím se tím, co miluju – psaním.