Pojď mi, novej roku!

Tak samozřejmě, co jiného by mohlo být jako téma týdne, než novoroční předsevzetí. Já si neházím klacky pod nohy, vím, že jsem líná, tak si prostě žádné nedávám a nejsem ze sebe pak zklamaná. Minimálně v tomhle ohledu. Jinak jsem ze sebe nešťastná dost pravidelně, ale to asi všímavý čtenář zpozoroval.

Silvestr jsem trávila jako profesionální křen - v obležení dvou dlouholetých párů. Ale už jsem se se svou pozicí tak srovnala, že mi to vůbec nevadilo, byl to jeden z nejlepších silvestrů za poslední roky. Nebo minimálně o třídu výš než ten loňský, před kterým jsem dostala kopačky. Ale ten den by překonalo asi i to, kdybych měla nějakou exotickou horečku, co si budem nalhávat, laťka nebyla nasazena moc vysoko.

Každopádně spojení inteligentních lidí, Jamesona a taneční hry Just Dance je skvělé! A kdo neví, nechť se podívá SEM - jo, přesně tak, v ruce máte ovladač, který snímá, jak moc nešikovní jste. A ano, přesně takhle debilně jsme vydrželi křepčit několik hodin. V paneláku. Mají tam asi hodně tolerantní sousedy, ale my jsme všichni takoví podvyživení, že možná ani neslyší tu snahu.

Další hra je pro mě už poněkud více děsivá, ve dvojicích si popisujete osobnosti, které jsou na kartičkách a hádáte, pak ty samé lidi popisujete jedním slovem a v posledním kole pantomimou. Tam mám spotřebu Jamesona vždy nejvyšší. Pantomima mě děsila odjakživa a teď si představte, jak člověk ukazuje takového Pavla Bobka nebo Billa Clintona (tam se odkazujeme spíš na Monicu, ehm, ehm).

Psa jsem nechala našim, ono to tu bylo fakt trochu hlučnější, než by se mu líbilo, a taky jsem nezodpovědná a chtěla jsem pít, že áno. Ještě před tím jsme s ním ale museli na veterinu, má něco s okem. Marně jsem se snažila vysvětlit té paní doktorce s patrně ještě nezaschlým diplomem, že když se mi bude snažit psa uškrtit, neuklidní ho a do oka se mu nepodívá. Ne, nemám do toho pravděpodobně co mluvit, o zvířatech nic nevím. Další dva lidé se tedy přidali a za trochy jekotu a násilí se snažili psa znehybnit. Se stejnou účinností, jako kdybyste venčili hada na kšírách, Teo se ve stresu mění v tekutinu a je nepolapitelný. Ale na rozdíl od tekutiny má hodně zubíků. A došla mu trpělivost, takže je začal používat. Upřímně jsem mu fandila, protože kdyby mi dělal někdo to, co oni jemu, tak je pokoušu taky. Ale dala jsem mu košík a s menšími svalovými záškuby a odporem jsem sledovala, jak se mu snaží nakapat do oka. Pak mu do oka začala stříkat. Jasně, protože kapky jsou mainstream, proč psa stresovat trošku, když ho můžete vystresovat pořádně.

Doma pak naši nebyli schopni mu tam ty kapky 4x denně aplikovat, protože, světe div se, byl tak vystresovaný, že jen co viděl obal, bral roha. Já jsem v kapání úspěšnější, protože už trochu vím, jak na něj. Přes klikr chválím, když leží klidně a má nad okem kapky. Když se mi ho povedlo uklidnit tak, že se nebránil vůbec, kápla jsem mu vítězoslavně do oka. Přesně jak ve filmu. Zpomaleně se pohybující kapka letí vzduchem a za dramatického žbluňknutí skončila v oku. V tom druhém. No co, nejsem jediná, kdo má problém s pravou a levou. Prevence je taky důležitá.

A od té doby, co ho tu zas mám, jsem trochu ostražitější, takže když jsem zaslechla šramocení z kuchyně, které znělo naprosto povědomě, vyletěla jsem z pokoje se slovy: "Ty zmrde!" Z kuchyně se ozval jemný hlas mé spolubydlící: "To jsem byla já."

Jo a taky se mi hned po příchodu ze silvestrovských oslav podařilo vyhodit pojistky, a když jsem je šla nahodit, zakopla jsem o židli. I přesto se nemohu zbavit dojmu, že tenhle rok je lepší než ten přechozí. Což je možná malinko smutné.

Silné zážitky

Říká se, že je dobré se ze svých traumatických zážitků vypovídat. Nebo vypsat. Váhala jsem, jestli tuhle potupu nechám zamčenou ve své třinácté komnatě, ale ta tíha je moc velká a nerada bych, aby to odnesla moje psychika ještě víc. Včera jsem byla na vystoupení Heidi Janků. Ano, už je to tak.

Začalo to nevinně, parta mladých lidí si šla na víno a dobře se bavila, když se připozdilo, posunuli se o podnik dál. Sice je vyhlášený tím, že v něm je to samá puma, ale já tam chodím vcelku ráda. Je to prosté, tam se totiž mladá ještě cítím.

Z opilecké nepozornosti jsme zaplatili o 100% vyšší vstupné, než je běžné (t. j. celých 80,-) a na schodech si všimli, že věkový průměr je taky o nějaké to číslo vyšší. Něco jako když otevřete Tutanchamonovu hrobku. Pomalu a ostražitě jsme se sunuli dolů a tam se to stalo. Na parketu mezi nima křepčila Heidi. To je přesně ten moment, kdy váháte, jestli vyjde levněji opít se, abyste otupili smysly, a nebo oplakat těch 80 korun a zmizet velmi rychle a velmi daleko.

Jenže jsme hrdinové, takže nejenže jsme zůstali, ale šli jsme i tančit. Sebezapření level master. Starší lidé mívají večerku přeci jen dříve, takže po několika písničkách se odebrala zase zpět do hrobky. Ne, že by pak hudba byla lepší, ono směs Michala Davida a vánočních koled je fakt už pro pokročilé. Ale když jsme se do toho pustili, tak se nevzdáme.

Nejen zvukový doprovod byl podněcující, i vizuální vjemy stály za to. Po nějakém čase jsem nabyla dojmu, že tam bylo víc lidí, než zubů. A ty zuby nechyběly starším, o to to bylo smutnější. Nejvíc to tam ale rozjížděl mladík, který nejenže měl všechny, ale pravděpodobně i jeden chromozom navíc. Opodál (několik hodin) postával další mladý člověk (někdy si nejsem jistá, jestli nepřišli staří a jen z těch ostatních to mládí nevysáli). Celou dobu tam byl sám, popíjel a sledoval dění na parketu. U toho se usmíval. V následujících dnech budu sledovat novinové titulky a zmínky o vraždách.

Takový malý nedělní hejt

Stránek už mám přibližně 16, tak si můžu dovolit napsat další článek do blogu. V minulém jsem psala, jak už nebývám taková výbušná a lidi tolik nesoudím. Jak už to bývá, musela má nová schopnost projít testem. Dost drsným. Částečně jsem uspěla, protože jsem druhou aktérku nezabila, nerozřezala na malé skladné kousíčky a neprodala jako hovězí do restaurace.

Slečna k nám chodí občas na tréninky. Nikdo ji nemá moc rád, ale to se prostě stává. Tak ji tam tiše, někdy o něco méně tiše, tolerujeme. Já mám to štěstí, že jsem stejného pohlaví a ona si tím pádem myslí, že mám stejné názory na opačné pohlaví a vlastně na celý život. Už jí to ani nevyvracím. Já jí prostě neodpovídám. Jen vykouzlím na tváři útrpný úsměv a doufám, že pochopí, že to je úsměv plný bolesti a sebezapření a odejde. Protože o sobě ráda prohlašuje, že rozumí lidské psychice. Už jednou se mě z mých depresí snažila dostat chytrými přednáškami. Vydržela jsem to opravdu dlouho, říkala jsem si, že jednou, až budu mít třeba práci, kde to nebude vše podle mých představ, je tohle ten nejlepší

trénink. Pak jsem jí musela říct, že já normálně nebývám tak podrážděná, ale že tyhle stavy mám z jejích keců. To jsme byly v čajovně, začala na mě křičet, divím se, že mi na hlavě nepřistála konvička. Myslím čajovou, ne tu xenofobní. Vítězně jsem se odebrala domů a mnula si ruce, že teď už mi nebude volat a nabízet psychologickou podporu.

Už po několika desítkách minut jsem měla zprávu, že ona se na mě nezlobí. V koutku oka se mi nahromadila slza a dramaticky se spustila dolů po tváři, zatímco mi hlavou projížděla myšlenka, co jsem udělala v životě tak strašně moc špatně.

Vyvrcholilo to, když jsme byli po tréninku posedět v hospodě. Ona, jako jediný člověk, kdo kdy na celé planetě pracoval a tím pádem nesl na bedrech celou tíhu světa, se musel ožrat jako doga. A jak se to opilým lidem stává, svou opilost zarputile odmítala. Co na tom, že jí omdlévaly sklenice s vínem a nebyla schopná zaplatit ani to, co si propila a rozlila, ona byla sakra střízlivá! A projevilo se to pak i podnik dál, kde jsem si dala medovník. Dostala jsem přednášku o éčkách v medovníku a o tom, že budu mít z toho a ještě z množství obsaženého cukru deprese. Na éčka se ptala i obsluhy. Obsluhy se ptala na tolik věcí, že jsem ji chtěla soucitně obejmout. Naštěstí slečna byla fakt skvělá a vrátila jí taky jednu otázku. Prý jestli jí nevadí, že lidem leze na nervy a kazí jim zábavu. (Přesnou citaci nevím, bylo to vtipnější, protože jsem se skoro sesypala pod stůl.)

Když jsem si jedla medovník, začala mi do něho hamstat rukama, jestli může ochutnat. Odvětila jsem, že svoje éčka si sežeru sama a tak jsem taky učinila. Na základě toho si objednala i ona svůj jedovník. Její několikahodinový monolog byl přerušen jiným členem u stolu a jí zmizel úsměv z tváře. Nevím přesně, co se stalo, ale když jsem se mladíka zastala, začala mým směrem křičet, že všechny soudím, že o nikom nic nevím, že jsem nikdy ničeho nedosáhla, nikdy nevydělávala, nikdy neměla žádnou zodpovědnost a mám se odstěhovat od rodičů. Pokračovalo to déle, ale moc si to nepamatuji, protože jsem snažila, aby mi necukaly koutky. Po čase jsem ale už měla chuť obejmout i ji, kolem krku a hodně upřímně. Vysvětlila jsem jí, že ji nesoudím, že ji prostě jen nemám ráda a radši odešla domů, než bych se naštvala fakt úplně.

A tady opilá odbornice na mezilidské vztahy propaguje zdravou výživu. Zatímco všem kolem kritizuje jídelníčky, ji samotnou všechno bolí, je otejpovaná od hlavy k patě a opíjí se po barech, protože má neuvěřitelně velkou zodpovědnost v práci. Protože rozlívat zákazníkům čaj je prostě úplně jiný level.

Oddech během psaní

Nabyté dospělosti jsem si ještě nestihla ani pořádně užít a už je ze mě důchodce. Jen na obličeji se to neprojevilo. Ráda bych napsala, že se to DÍKYBOHU neprojevilo. Jenže tak růžové to není, mladě vypadám jen kvůli tomu, že mám pleť jako puberťák. Jenže k tomu mi začaly ve velkém šedivět vlasy. Normálně jsem ráda za módní vlnu silver odstínů barev na vlasy. To není projev stáří, to je styl, vole!

S šedivými vlasy jde ruku v ruce znalost slevových letáků libereckých supermarketů. Vím, kde bývá kuřecí v akci a kde je nejlevnější tuňák. Doufala jsem, že v kondici mě udrží každodenní venčení psa, jenže to bych nesměla být tak komunikativní. Každý den potkám nějakou starou paní s pejskem a povídáme si o našich zvířátcích. Další krok už bude, že na vycházku budu kromě psa brát i chodítko.

Jak je lišoun denně konfrontován s jinými psy, začal docela přicházet k rozumu a našli jsme si tu partu psích kámošů. Psi si lítaj a páníci jsou šťastní, že se nemusí hýbat. A pokaždé mi poděkují, že takhle jim ještě psa nikdo neutahal. Jednou by mohl někdo utahat i Tea… Zatím se to daří spíš srnám, jen si nejsem jistá, jestli z toho mají radost i ony.

Mně tahle socializace taky docela prospívá. Zjišťuju, že debilní jsou všichni psi, a že skoro nikdo nemá tušení, jak se pes vychovává. Najednou si připadám mimořádně schopná a inteligentní. Vypíchla bych pána, který trestá psy až doma, protože oni moc dobře vědí, co na procházce dělali špatně. Dále mě zaujal mladík, který svého psa chytne, když zrovna štěká a chlácholivým hlasem mu říká, že to nesmí. Paní se štěnětem, které si s Teem chtělo hrát, ale zatrhla to, protože by na něj Teo prý šlápnul a zlomil mu kosti. Mladý pán se štěnětem nějakého stafforda, který pohyb potřebuje jako sůl, tak ten ho z vodítka nepustí, protože když posledně lítal se psy, tak prý zapomněl všechny povely. A nejlepší na tom je, že ani nemám potřebu jim vysvětlovat, že jsou úplně blbí. Učíme se s Teem toleranci spolu. Ale pořád mluvím o sobě a o psovi, neberu nás za celek. Takže otázka jednoho pána, jak jsme staří, mě poněkud vyvedla z míry. Doufám, že tohle se mi vyhne.

Ale teď si jdu vysmejčit před svým prahem. Pouštěla jsem Tea běhat se štěňaty, už za tmy, nikde nikdo. A pak vyšel z paneláku člověk s malým vořechem na vodítku. A Teo nechal hraní a běžel na něj. Ani nevaroval a pustil se do něj. Odtrhla jsem ho okamžitě a omlouvala se, ale pán se mnou nekomunikoval a jen trousil spoustu nadávek mým směrem. Taky sem mi stalo, že po nás vystartoval pes a nedělala jsem z toho takovou vědu. Neříkám, že je to situace, kterou vyhledávám, ale stává se to i méně blbým psům, než je zrzoun. Co jsem zjistila, tak je i dobré, když si to ti psi vyjasní bez zásahu. Jenže to jde jen, když jsou síly vyrovnané. S menším bych to taky neriskovala. Ale když si Tea jiný pes srovná, tak šlape jak hodinky.

Ale teď jsem ho zase hodila rodičům, hodlám spát tak 24h v kuse a pak napsat bakalářku. Kdybych věnovala psaní tolik času, jako věnuji počítání stránek, měla bych jich určitě už víc než 12. Už jen 40-50 stránek. Pomoc!

Za jak dlouho mě vyhodí?

Že jsou mí spolubydlící dost v pohodě, jsem si myslela od začátku. Teo byl očividně trochu na vážkách, tak se rozhodl, že je pořádně otestuje. Miláček.

Občas to autistické dítko dávám hlídat rodičům, což jsem udělala minulý týden. Úžasný klid, to vám povím. V neděli mi ho sem tatík dovezl, brala jsem to tak, že když předtím lítal na zahradě za míčkem, bude vyvenčený. Chyba. Po chvíli mi paní domácí klepala na dveře, že si Teo udělal z jídelny toaletu. A hezky z gruntu to vzal, ještě nablít tam mohl, aby to bylo kompletní. Ale tuším, že to si schovává na ten krásný koberec s vysokým vlasem, který je v obýváku. Za ten rok a půl, co u nás byl, s tímhle problém nebyl. A to ani, když nám pravidelně podlahu posírala nemocná Betynka. V tu chvíli jsem byla ráda za to, že je takový pomalejší a hned všechno neokouká.

A taky zjistil, že nejsou dost přísní. V nestřežené chvíli vyluxoval vánoční cukroví, pak to šel zakousnout bramborou, kterou našel v igelitce v kuchyni, a když sledovali televizi, on sledoval je, jak jí. A pomalu se přibližoval. Protože když se hýbe pomalu, kořist si nevšimne, že se přibližuje. A opravdu, ta ředkvička, kterou ze stolu šlohnul, neměla nejmenší tušení, že bude snědena psem. Spolubydlící už aspoň ví, že nevlastním psa, ale vysavač. Jen funkce línání je na něm dost zbytečná a obtěžující.

Ona tu občas doučuje děcka češtinu (z toho mi zaplesalo mé grammar nazi srdíčko). Lišák ovšem miluje návštěvy a vůbec ho nezajímá, že by měl třeba dát pokoj a tvářit se, že je to hodný pejsek. Vezme si pískací míček, zmáčkne ho co nejvíc, protože dokud nezakvílí jako rodící dinosaurus, nestojí to za to a mačká dál. Když jsou decibely dostatečné, pustí ho na zem a sleduje, jak míček skáče. U toho mu rytmicky poskakují uši. Takhle to opakuje klidně i půl hodiny, nepotřebuje u toho pozornost, jemu stačí vědět, že vás prostě a jednoduše sere. A běda, když ho pošlete na místo. To sklopí uši, přihrbí se a tváří se, jako kdybyste se ho chystali zbít. Chvíli vás sleduje tím nejnešťastnějším pohledem a dává vám šanci na to, abyste si to rozmysleli. A když ne, posune se o kus dál, otočí se a teď už mu na očích vidíte, že vás proklíná a doufá, že si zlomíte obě ruce. Nadvakrát. Pomalým pohybem mine místo a lehne si jinam. A odmítá na tu matraci vkročit. Co na tom, že tam normálně spí, je to individualista a prostě ne, teď tam rozhodně nepůjde! Budete muset koukat na to, jak hrozně trpí na tvrdé podlaze. Když ani to nezabere, jde si lehnout jinam. Třeba na kobereček v koupelně. I když si leží na měkkém povrchu, jeho nenávist a pohrdání to nezmenší. Prostě jako členové smečky jste zklamali a on si to bude navždy pamatovat. A kdyby mohl mít potomky, i ti by si to pamatovali.

Jsem dospělák, nelíbí se mi to

Usoudila jsem, že jsem fakt stará a začala obhlížet inzeráty na spolubydlení. Myslela jsem si, jak složité bude najít bydlení i s pejskem autistou. A ono ne, ono to bylo až neuvěřitelně snadné. A to jsem odepsala na inzerát víceméně jen proto, že mě nadchl fakt, že mladí manželé, kteří pronajímají jeden pokoj v bytě, mají stejné příjmení jako já. Nejdřív jsem se jim přišla ukázat já (a když jsem se dozvěděla, že on je policajt, musela jsem se hned zeptat na to, jestli budu moct stahovat filmy a prozradila, že zatím mám ještě čistý trestní rejstřík; někdy bych řekla, že nejsem bezprostřední, ale pouze úplně blbá) a pak jsem sem vzala i to zrzavé torpédo. Už u vchodu byl krásně napružený a připravený vyrazit na průzkum, jakmile ho odepnu. A tak se taky stalo. Ale nečekal, že ten pes v zrcadle se rozběhne taky. Chudák se úplně lekl, co za obludu na něj vyletělo. Oklepal se z toho ale rychle a šel po celé ploše bytu vylínat chlupy. Pohyboval se velmi rychle a velmi nemotorně. Dejte psovi trochu kafe na zrychlení a trochu alkoholu pro horší koordinaci pohybu a budete mít to, s čím já musím žít denně.

A začínáme být známí už i po okolí. Na ostatní psy štěká hodně psů, Teoušek to umí ale prostě tak, že si to zapamatujete. Přijel za mnou kamarád, a protože je Teo trochu závisláček, nenechala jsem ho doma a šel s námi. Jak už to se mnou bývá, měla jsem hlad ještě dřív, než jsme někam došli. U radnice máme stánek s fakt dobrou pizzou. Tak jsem si dva kousky objednala. To už paní říkala: "Jé, to jste vy." Chodíme tam častěji a Teo je prý jediný pes, který nekouká na jídlo ve výloze. Na to jsem odvětila, že Teo je totiž speciální. A v tento den jí to dosvědčil. Dojídala jsem teprve první kousek, když kolem prošel pes. Nevšimla jsem si ho bohužel první. Takže mi pizza odletěla velkým obloukem na zem, hlavně, že tácek jsem pevně svírala v ruce. A v tu chvíli jsem si spíš přála pevně svírat pejskův krček. A aby to dovršil, myslel si, že mu tu spadlou pizzu dám. Haha, ne! Vzala jsem ji a exportovala do koše. Z toho si ji vzala kolemjdoucí paní a s úsměvem na tváři děkovně kývala mým směrem. Mám pocit, že nejen Teo je speciální.

Tenhle týden jsem ho nechala našim, ať si ho také užijou. A já si konečně v klidu začala hledat literaturu k bakalářce, a vidím to tak, že do měsíce možná i začnu něco psát. Ve stresu se přeci pracuje nejlíp. Ale mami, samozřejmě, že si dělám srandu a už píšu. (Pro ostatní: nedělám, nemám ještě ani čárku). A jak jsem říkala, že nesnáším učení, tak abych měla na nájem, učím v jazykovce. Není to aspoň tak traumatizující jako učit děti. Tam to skončilo tak, že jsem podle rad pančelek vyhodila největšího zlobivce z místnosti se slovy, že když ho to nebaví, tak tu být nemusí. Ale očividně má takové to silné německé charisma a následovali ho i ostatní. V ten moment jsem věděla, že pokud nechci jednou chlastat nebo sedět ve vězení, měla bych toho nechat.

Tohle mi dohodila kamarádka, že je to prý v pohodě. V pohodě to je, když nejste Magda. Má první hodina s jednou mladou slečnou probíhala tak, že jsem brzo vstala, abych tam byla na 8:15, jak stálo ve smlouvě. Před osmou mi volala její maminka, jak je možné, že tam nikdo nebyl. Ono to vyučování totiž bylo od 7:15... První hodina s jiným žákem, pánem kolem 50, probíhala o něco lépe. Tím myslím to, že jsme tam byli oba. Jinak to byla katastrofa. Slíbená volná učebna nebyla volná. Tak jsem si s pánem nervózně potřásla rukou a řekla mu, že asi budeme muset být na chodbě. A tak jsme tam opravdu byli. Byla jsem hrozně nevyspalá, protože jsem si ještě nezvykla na novou postel a ranní venčení. A taky jsem v předchozích dnech měla několik tréninků wing chun. V jednom z nich jsem (prý) omylem dostala pěstí do obličeje. Ten den už jsem sice měla jen lehce modrý ret, ale na předloktích jsem měla takové podlitiny, že jsem se bála, kdy se začne ptát, jestli mě doma nebije manžel. A z té nervozity jsem si nevzpomněla ani na základní slovíčka. Pán odešel o dvacet minut dřív. Moje kariéra lektora je opravdu našlápnutá!

Kdo to hraje?

Pokročilé stádium prokrastinace mě přimělo k hraní slovního fotbálku na internetech. Kdo by nevěděl, o co se jedná, tak to vysvětlím. Máte určitý počet písmen a omezený čas, ve kterém z těch písmen složíte co nejvíce podstatných jmen. Když máte se soupeřem stejná slova, tak ty se nepočítají, jinak za určitý počet písmenek (z odlišných slov) se dostane k soupeřově bráně, kde se vám připočte gól. Když využijete všechna písmenka, soupeř dostane červenou kartu (a má o písmenko méně), když máte delší slovo než soupeř, tak dostane žlutou kartu. I když v realitě je to tak, že já mám sbírku karet, kterou by mi mohl kdekdo závidět, ale slova skoro žádná. A víte proč? Protože nemám písmenka na to, abych z nich mohla nějaké to slovo složit. Protože tu hru nehrajou normální lidé, to hrajou naprostí "nolifeři" (od slov no life, kdyby někdo nevěděl).

Ze začátku jsem si hrála na drsňáka a hrála to bez použití myši jen na touchpadu. Jenže když jsem měla kolem 10 písmen a oni tak kolem 70, usoudila jsem, že je čas vytáhnout těžší kalibr. Prokřupala jsem si klouby, protáhla se a vyndala myš. A pozvala ke hře kamarády, kteří to nikdy nehráli, protože mi bylo jasné, že ani myš mě proti noliferům nespasí. Problém je v tom, že se bavím s chytrými lidmi a ti hajzlové mě po několika kolech machrování začali s naprostou lehkostí porážet také.

Kdo normální zná slovo devon? OK, autocorrect mi to neopravil, takže to vážně slovo je, ale i tak, kdo to používá? Já jsem šťastná, když se mi povede nacvakat slova skládající se ze třech písmen, když jsou ze čtyř, tak se plácám po rameni. A ty delší mám chuť si připsat do životopisu, jak jsem na ně pyšná. Jenže k těm delším se většinou už ani nedostanu, protože mám víc červených karet než písmenek.

Dnes se mi podařilo hrát s někým pomalejším, takže jsem vyhrávala, těšila jsem se na vítězné fanfáry, jenže to by dotyčný nesměl naklikat slovo "hovno" a následně se odpojit. Prostě nejsem zrozena k výhrám.