pondělí 23. listopadu 2015

Za jak dlouho mě vyhodí?

Že jsou mí spolubydlící dost v pohodě, jsem si myslela od začátku. Teo byl očividně trochu na vážkách, tak se rozhodl, že je pořádně otestuje. Miláček.

Občas to autistické dítko dávám hlídat rodičům, což jsem udělala minulý týden. Úžasný klid, to vám povím. V neděli mi ho sem tatík dovezl, brala jsem to tak, že když předtím lítal na zahradě za míčkem, bude vyvenčený. Chyba. Po chvíli mi paní domácí klepala na dveře, že si Teo udělal z jídelny toaletu. A hezky z gruntu to vzal, ještě nablít tam mohl, aby to bylo kompletní. Ale tuším, že to si schovává na ten krásný koberec s vysokým vlasem, který je v obýváku. Za ten rok a půl, co u nás byl, s tímhle problém nebyl. A to ani, když nám pravidelně podlahu posírala nemocná Betynka. V tu chvíli jsem byla ráda za to, že je takový pomalejší a hned všechno neokouká.

A taky zjistil, že nejsou dost přísní. V nestřežené chvíli vyluxoval vánoční cukroví, pak to šel zakousnout bramborou, kterou našel v igelitce v kuchyni, a když sledovali televizi, on sledoval je, jak jí. A pomalu se přibližoval. Protože když se hýbe pomalu, kořist si nevšimne, že se přibližuje. A opravdu, ta ředkvička, kterou ze stolu šlohnul, neměla nejmenší tušení, že bude snědena psem. Spolubydlící už aspoň ví, že nevlastním psa, ale vysavač. Jen funkce línání je na něm dost zbytečná a obtěžující.


Ona tu občas doučuje děcka češtinu (z toho mi zaplesalo mé grammar nazi srdíčko). Lišák ovšem miluje návštěvy a vůbec ho nezajímá, že by měl třeba dát pokoj a tvářit se, že je to hodný pejsek. Vezme si pískací míček, zmáčkne ho co nejvíc, protože dokud nezakvílí jako rodící dinosaurus, nestojí to za to a mačká dál. Když jsou decibely dostatečné, pustí ho na zem a sleduje, jak míček skáče. U toho mu rytmicky poskakují uši. Takhle to opakuje klidně i půl hodiny, nepotřebuje u toho pozornost, jemu stačí vědět, že vás prostě a jednoduše sere. A běda, když ho pošlete na místo. To sklopí uši, přihrbí se a tváří se, jako kdybyste se ho chystali zbít. Chvíli vás sleduje tím nejnešťastnějším pohledem a dává vám šanci na to, abyste si to rozmysleli. A když ne, posune se o kus dál, otočí se a teď už mu na očích vidíte, že vás proklíná a doufá, že si zlomíte obě ruce. Nadvakrát. Pomalým pohybem mine místo a lehne si jinam. A odmítá na tu matraci vkročit. Co na tom, že tam normálně spí, je to individualista a prostě ne, teď tam rozhodně nepůjde! Budete muset koukat na to, jak hrozně trpí na tvrdé podlaze. Když ani to nezabere, jde si lehnout jinam. Třeba na kobereček v koupelně. I když si leží na měkkém povrchu, jeho nenávist a pohrdání to nezmenší. Prostě jako členové smečky jste zklamali a on si to bude navždy pamatovat. A kdyby mohl mít potomky, i ti by si to pamatovali.

pátek 13. listopadu 2015

Jsem dospělák, nelíbí se mi to

Usoudila jsem, že jsem fakt stará a začala obhlížet inzeráty na spolubydlení. Myslela jsem si, jak složité bude najít bydlení i s pejskem autistou. A ono ne, ono to bylo až neuvěřitelně snadné. A to jsem odepsala na inzerát víceméně jen proto, že mě nadchl fakt, že mladí manželé, kteří pronajímají jeden pokoj v bytě, mají stejné příjmení jako já. Nejdřív jsem se jim přišla ukázat já (a když jsem se dozvěděla, že on je policajt, musela jsem se hned zeptat na to, jestli budu moct stahovat filmy a prozradila, že zatím mám ještě čistý trestní rejstřík; někdy bych řekla, že nejsem bezprostřední, ale pouze úplně blbá) a pak jsem sem vzala i to zrzavé torpédo. Už u vchodu byl krásně napružený a připravený vyrazit na průzkum, jakmile ho odepnu. A tak se taky stalo. Ale nečekal, že ten pes v zrcadle se rozběhne taky. Chudák se úplně lekl, co za obludu na něj vyletělo. Oklepal se z toho ale rychle a šel po celé ploše bytu vylínat chlupy. Pohyboval se velmi rychle a velmi nemotorně. Dejte psovi trochu kafe na zrychlení a trochu alkoholu pro horší koordinaci pohybu a budete mít to, s čím já musím žít denně.

A začínáme být známí už i po okolí. Na ostatní psy štěká hodně psů, Teoušek to umí ale prostě tak, že si to zapamatujete. Přijel za mnou kamarád, a protože je Teo trochu závisláček, nenechala jsem ho doma a šel s námi. Jak už to se mnou bývá, měla jsem hlad ještě dřív, než jsme někam došli. U radnice máme stánek s fakt dobrou pizzou. Tak jsem si dva kousky objednala. To už paní říkala: "Jé, to jste vy." Chodíme tam častěji a Teo je prý jediný pes, který nekouká na jídlo ve výloze. Na to jsem odvětila, že Teo je totiž speciální. A v tento den jí to dosvědčil. Dojídala jsem teprve první kousek, když kolem prošel pes. Nevšimla jsem si ho bohužel první. Takže mi pizza odletěla velkým obloukem na zem, hlavně, že tácek jsem pevně svírala v ruce. A v tu chvíli jsem si spíš přála pevně svírat pejskův krček. A aby to dovršil, myslel si, že mu tu spadlou pizzu dám. Haha, ne! Vzala jsem ji a exportovala do koše. Z toho si ji vzala kolemjdoucí paní a s úsměvem na tváři děkovně kývala mým směrem. Mám pocit, že nejen Teo je speciální.

Tenhle týden jsem ho nechala našim, ať si ho také užijou. A já si konečně v klidu začala hledat literaturu k bakalářce, a vidím to tak, že do měsíce možná i začnu něco psát. Ve stresu se přeci pracuje nejlíp. Ale mami, samozřejmě, že si dělám srandu a už píšu. (Pro ostatní: nedělám, nemám ještě ani čárku). A jak jsem říkala, že nesnáším učení, tak abych měla na nájem, učím v jazykovce. Není to aspoň tak traumatizující jako učit děti. Tam to skončilo tak, že jsem podle rad pančelek vyhodila největšího zlobivce z místnosti se slovy, že když ho to nebaví, tak tu být nemusí. Ale očividně má takové to silné německé charisma a následovali ho i ostatní. V ten moment jsem věděla, že pokud nechci jednou chlastat nebo sedět ve vězení, měla bych toho nechat.


Tohle mi dohodila kamarádka, že je to prý v pohodě. V pohodě to je, když nejste Magda. Má první hodina s jednou mladou slečnou probíhala tak, že jsem brzo vstala, abych tam byla na 8:15, jak stálo ve smlouvě. Před osmou mi volala její maminka, jak je možné, že tam nikdo nebyl. Ono to vyučování totiž bylo od 7:15... První hodina s jiným žákem, pánem kolem 50, probíhala o něco lépe. Tím myslím to, že jsme tam byli oba. Jinak to byla katastrofa. Slíbená volná učebna nebyla volná. Tak jsem si s pánem nervózně potřásla rukou a řekla mu, že asi budeme muset být na chodbě. A tak jsme tam opravdu byli. Byla jsem hrozně nevyspalá, protože jsem si ještě nezvykla na novou postel a ranní venčení. A taky jsem v předchozích dnech měla několik tréninků wing chun. V jednom z nich jsem (prý) omylem dostala pěstí do obličeje. Ten den už jsem sice měla jen lehce modrý ret, ale na předloktích jsem měla takové podlitiny, že jsem se bála, kdy se začne ptát, jestli mě doma nebije manžel. A z té nervozity jsem si nevzpomněla ani na základní slovíčka. Pán odešel o dvacet minut dřív. Moje kariéra lektora je opravdu našlápnutá!

čtvrtek 8. října 2015

Kdo to hraje?

Pokročilé stádium prokrastinace mě přimělo k hraní slovního fotbálku na internetech. Kdo by nevěděl, o co se jedná, tak to vysvětlím. Máte určitý počet písmen a omezený čas, ve kterém z těch písmen složíte co nejvíce podstatných jmen. Když máte se soupeřem stejná slova, tak ty se nepočítají, jinak za určitý počet písmenek (z odlišných slov) se dostane k soupeřově bráně, kde se vám připočte gól. Když využijete všechna písmenka, soupeř dostane červenou kartu (a má o písmenko méně), když máte delší slovo než soupeř, tak dostane žlutou kartu. I když v realitě je to tak, že já mám sbírku karet, kterou by mi mohl kdekdo závidět, ale slova skoro žádná. A víte proč? Protože nemám písmenka na to, abych z nich mohla nějaké to slovo složit. Protože tu hru nehrajou normální lidé, to hrajou naprostí "nolifeři" (od slov no life, kdyby někdo nevěděl).

Ze začátku jsem si hrála na drsňáka a hrála to bez použití myši jen na touchpadu. Jenže když jsem měla kolem 10 písmen a oni tak kolem 70, usoudila jsem, že je čas vytáhnout těžší kalibr. Prokřupala jsem si klouby, protáhla se a vyndala myš. A pozvala ke hře kamarády, kteří to nikdy nehráli, protože mi bylo jasné, že ani myš mě proti noliferům nespasí. Problém je v tom, že se bavím s chytrými lidmi a ti hajzlové mě po několika kolech machrování začali s naprostou lehkostí porážet také.

Kdo normální zná slovo devon? OK, autocorrect mi to neopravil, takže to vážně slovo je, ale i tak, kdo to používá? Já jsem šťastná, když se mi povede nacvakat slova skládající se ze třech písmen, když jsou ze čtyř, tak se plácám po rameni. A ty delší mám chuť si připsat do životopisu, jak jsem na ně pyšná. Jenže k těm delším se většinou už ani nedostanu, protože mám víc červených karet než písmenek.


Dnes se mi podařilo hrát s někým pomalejším, takže jsem vyhrávala, těšila jsem se na vítězné fanfáry, jenže to by dotyčný nesměl naklikat slovo "hovno" a následně se odpojit. Prostě nejsem zrozena k výhrám.

středa 30. září 2015

Maňásek alkoholikem

Středu už budu mít asi navždy spojenou s lehkou šikanou své osoby, protože jsem se nepoučila a jela německé nezbedy učit znovu. Ale pozor, byla jsem připravená. Respektive jsem si to naivně myslela, aspoň jsem měla klidné spaní.

Včera jsem prozíravě šla okouknout, jak malé dětičky učí mamka. Vypadalo to skoro až neškodně, maňásek, nějaké hry a nikdo nebrečel, občas dokonce i někdo řekl něco správně. Jak jsem to (ne)dokázala aplikovat, se dočtete hned.

Normálně bych jela vlakem, protože je to nějakých 8 km. Na zpáteční vlak bych musela ovšem čekat skoro 2h, za tu dobu bych se domů zvládla dostat i po svých. Chvilku jsem koukala střídavě na teploměr, který byl na nule, a na jízdní řád a přemýšlela, co bude menší zlo. Jelikož jsem čerstvě zamilovaná do svého nového kola, vyhrála verze bez vlaku. Cestou mi byla taková zima, že jsem zapomněla i na strach z dětí.

Přijela jsem včas, hezky si vybalila pomůcky a čekala, než se tam naženou ti malí lidé. Ti naprosto ignorovali mou přítomnost a vrhli se mi na pomůcky. Když jsem jim to z ručiček vypáčila a přiměla je, aby se usadili, vytáhla jsem své eso z rukávu. Českými dětmi oblíbeného maňáska, žabáka. Ten už něco pamatuje, ale věřím, že tohle bylo i pro něj nové. Abych nevypadala jako naprostý debil, řekla jsem, aby se i jemu děti představily, protože je vidí prvně. Zapomněla jsem, že nejsou přeci úplně blbé a ví, že to mluvím já, tak co to na ně hraju. Asi si za ty vydřené peníze zaplatím lekci břichomluvectví, děkuji za tip. Ale jména jsem z nich dostala, zapomněla jsem je už v momentě, kdy dořekli poslední slabiku. Byla jsem moc koncentrovaná na rozhlížení se po místnosti a hledání únikového východu. Žabák umí dělat super ksichty, tak jsem je na další předlouhé dvě minuty zabavila a připadala si jak mistr v oboru.

Vzhledem k mé báječné paměti jsem další hry musela dělat tak, že se šlo popořadě, když nějaké dítko nevnímalo, štouchlo ho jiné, že je na řadě a já si mnula ruce, jak jsem geniální. Učili jsme se barvičky, ty už brali několik let, takže s naprostým přehledem umí dvě. U Lídra jsem zaznamenala zvýšený zájem a nakonec se zařadil mezi děti, kterých se nebojím tolik, skoro bych řekla, že si ho oblibuji. Další dvě minuty vládlo nadšení a dělalo se, co jsem si připravila. A pak další hra a další dvě minuty. V tu chvíli mě už začínal polívat pot, protože dál jsem neměla nic. A oni to začali tušit, pan žabák mi byl ukraden, marně jsem snažila získat zpět maňáska i sebeúctu. Zbytek vyučování si pamatuji jen útržkovitě.

Druhá skupina je naštěstí pořád tišší, jen se rozrostla. O dvouletou holčičku, která pravděpodobně netuší, jak a proč se tam ocitla a o tmavší čtyřleté dítko, které nehodlalo mít s češtinou nic společného. Česko je zemí tranzitní, tečka. Ten nekomunikativní prcek z minula už mluvil, sice jen německy, ale vidět, že je mezi živýma, mi udělalo radost. A pak tam mám dvě šestiletá dítka, která mají i snahu se něco učit. Rozhodně jetahle skupina v žebříčku oblíbenosti na prvním místě, protože nikdo nelezl po stole, nekradl mi pomůcky,… nemluvil.


Jen co jsem si tvrdou měnou osušila slzy, podepsala jsem smlouvu.

středa 23. září 2015

Běž učit, říkali, bude to zábava, říkali

Určitě to všichni znáte, chcete dělat jakékoli povolání, jen ne jít ve šlépějích rodičů. Jelikož mamka učí a já se dětí bojím, nikoho neudivilo, že při zmínce o tomto povolání jsem vytahovala kříž a odříkávala otčenáš. O to víc šokující pro všechny bylo, když jsem kývla na učení dětí ve školce. Německých dětí. Češtinu.

Nebrala jsem v potaz kamarádské rady o tom, že děti jsou jako velociraptoři a cítí strach, dokonce jsem se tomu, já bláhová, smála. Obávám se, že po dnešním zážitku se budu smát už jen hystericky, za rytmického kývání, uložena ve vypolstrované místnosti.

Že jsem nejdřív dorazila do úplně jiné školky, to asi nikoho neudiví, ani já se tím nenechala vykolejit. Proč používat google, když personál jiné školky vás do té správné pošle taky. Za to ho nemám ráda, kdyby mě poslali do další, úplně jiné školky, mohla jsem žít dál svůj klidný život. Ale ne, stalo se, dorazila jsem a byla mi přidělena první skupina dětí.

Čekáte, že Němci budou mít kázeň, nastoupí vám tam, secvaknou paty a ležérně pozdraví zdviženou rukou. Ale kdeže, ta skupina malých anarchistů tam naběhla, jako kdyby je někdo lehce popohnal vodním dělem a jakékoli snahy o získání pozornosti selhávaly. Protentokrát jsem si řekla, že násilí a zvýšený hlas vynechám, tak jsem jim dala pastelky a papír. Lídr mi dával najevo, že to je pro děti a on kreslit nebude, a taky už zná "Dobrý den" a "modrá", takže tohle si můžu strčit někam. A napsal na papír svoje jméno. Za jeho špatné vyslovení se mi dostalo opovržlivého pohledu a přemýšlel, jak mě deportovat zpět do Česka. V tu ránu tam začalo pobrekávat dítko, protože jiné dítko otočilo fotku, na kterou se koukalo. V tu chvíli jsem doufala, že omdlím a na konci se vzbudím a dostanu pochvalu, za dobře odvedenou práci. Přes veškeré snahy se nezadařilo a protrpěla jsem si to až do konce. Zachránilo mě to, že umím kreslit zvířátka, tak všichni, kromě Lídra, chtěli nakreslit zvířátko. Česky jsem je nenaučila nic.

Pančelka odvedla jednu skupinu a se slovy, jaké to bylo, vedla druhou. Zmohla jsem se jen na jedno slovo: "Anarchie." Kdybych tušila, co nastane, neřekla bych jedinou stížnost. Tyhle děti měly češtinu poprvé, znalostmi se tedy od té první skupiny neodlišovaly, ale byly vyděšené skoro jako já. A nemluvily. Jedno dokonce nereagovalo ani na to, když do něj kolegové štouchali pastelkami. Zamlklá dítka si sem tam povzdychla, a já si opět přála ztratit vědomí. Ale oproti první skupině jsem byla úspěšnější, dvě děti se naučily "Ahoj!"


Personál z mého výkonu vypadal tak zděšen, že se mě ptal, jestli ještě někdy chci přijít. Samozřejmě, že nechci, ale přece nad sebou nenechám vyhrát bandu děcek. Příště beru pexeso, taser a jdu do toho znova!

čtvrtek 30. července 2015

Stay hypochondr

Být hypochondrem v dnešní době a v naší zemi není jednoduché, to vám povím. Vlastně od konce června jsem víc nemocná než zdravá. Na začátku, kdy jsem měla teploty a měla jsem se učit na zkoušku, jsem si zašla k naší nové doktorce. V čekárně jsem kašlala tak, až na mě lidé koukali a přáli mi brzkou smrt, protože jsem jim rušila jejich hovory, kde a co Mařka dělá a taky s kým. Paní doktorka mi změřila tlak, napsala sirup a poslala domů. Proč poslechnout plíce, když máte tlak stodvacet na sedumdesát. Ale tak s kámošem paralenem a codeinem jsem se nakonec učit zvládla a postupně mi bylo lépe. Pár dní. Než paní doktorka odjela na dovolenou.

To jsem se dusila, až to rušilo ostatní členy rodiny ve spánku a tudíž jsem byla vykopnuta na pohotovost. Ne, že by to bylo až tak akutní, ale k naší zastupující paní doktorce jen tak někdo dobrovolně nejde, ale o tom později. Pan doktor se tvářil, že jsem ho zrovna vyrušila od psaní diplomky, ale poslechl si tuberáčka. Hypochondr byl uklidněn, že neumírá na černý kašel a tuberkulózu dohromady. Ale kromě poznámky, že mám na zádech asi nějakou vyrážku, mi neřekl nic. Tu vyrážku mám od puberty, akné se tomu říká. Každopádně jsem odcházela s prášky na alergii. Děkuji, asi.

O pár týdnů později jsem kašlala stále, do toho se mi vrátily teploty a unavená jsem byla pomalu i na spánek. Na naléhání jsem si zašla k té výše zmiňované paní doktorce. Doktorce, od které jsem kdysi odešla, protože mi tvrdila, že simuluju sníženou funkci štítné žlázy. Koukáte, co, jaký jsem boreček. Vy zmáknete ovládat maximálně příčně pruhované svalstvo, ale já, já mám nad svým tělem perfektní kontrolu. Srdeční tep si upravuju podle rytmu hudby. Její univerzální léčebná metoda tkví v tom, že všem radí, aby zhubli. Ano, sama nejsem zrovna příznivcem přeplněných tvarů, ale slyšet tohle od někoho, kdo si musí při vstávání židli ze zadnice sundávat násilím, to se nedá brát moc vážně. Na její obranu, mně to nikdy neřekla, já byla odjakživa ta anorektička. A ještě lepší metody má na zlomeniny. Bráchovi se povedlo zlomit si malíček, mám pocit, že dokonce nadvakrát. "Ovažte si to doma", zněla rada odbornice.

Jednu výhodu to má, čekárna byla docela prázdná. Když jsem u ní už seděla, stihla si vyřídit pár telefonátů, přečíst esemesku, sdělit mi, že když už to mám měsíc, není to snad tak akutní, abych si nepočkala na svoji doktorku a sestře přes dveře povědět, že se už těší, až jí skončí ten záskok, že je to hrozný. Ale aby mě setřásla, nechala mi udělat nějaký základní krevní test na zánět. Tam jsem byla dnes. Sestřička nastříkala desinfekci na tamponek a chtěla mi místo vpichu vydesinfikovat. Ale ráno holt ruce dělají, co se jim zachce, tak tamponek spadl na podlahu. Hbitě ho sebrala a vydesinfikovala (?) mi tím tu ruku a než jsem stihla jakkoli reagovat, měla jsem jehlu v žíle. Doufám, že v rámci úspor byla aspoň použitá. Dvě hodiny od odběru tu sedím a doufám, že ta boule, která se mi tam udělala, zmizí.

pondělí 20. července 2015

Mám suchý kašel, oblečení ani ne

Když přišla letošní první letní vedra, mé tělo si to vyložilo po svém a zatopilo mi taky. Horečky jsem neměla leta, takže jsem sepisovala závěť. Když mně dřív u doktorky měřili teplotu, setkávala jsem se zkoumavými pohledy, jestli fakt žiju, když mám 35°C, ale nejdříve museli vyzkoušet několik teploměrů, jestli to třeba není rozbité. Není, rozbitá jsem akorát já.

Už se jen občas dusím, ale dusit se můžu i venku a venku bylo tak hezky, příjemně, už nepražilo slunko, tak jsem se domluvila s kamarádkou, že vezmu Lišáka a projdeme se. Scházíme se vždy na křižovatce. Tam má zahradu i má jiná kamarádka, zrovna byla venku a volala, jestli si nepůjdu zahrát badminton. Říkám, proč ne, ze zahrady uvidím, až kámoška půjde. Při nejhorším mě uslyší, protože i když jsem se do košíčku trefila všehovšudy dvakrát, dávala jsem do toho vše aspoň akusticky, profesionální tenistky by se hanbou šly zahrabat. Po 15 minutách stále nikde, divné. Sice ani jedna nikdy nechodíme na čas, ale tohle už bylo moc.

Nakonec slyším z druhé strany, než jsem vyhlížela, jak volá jakési sprosté slovíčko, byla až u nás doma. Když jsem zacházela na zahradu, ona zrovna procházela kolem budovy a ani jedna jsme tu druhou neviděla. A mobil? Na takovou chvilku to nemá cenu brát.

Ale hlavní je, že jsme se našly. Po pár kilometrech jsem vyjádřila obavu z těch černých mraků. Má obava byla potvrzena zahřměním. Otáčíme se, otáčí se i vítr. Zrychlujeme, vítr má dost navrch. Přibližující se provazy deště se mi nelíbily natolik, že jsem byla ochotna zrychlit i do klusu. Kolem nás létalo listí. Po chvíli jsem měla pocit, že na konci vodítka není pes, ale drak. Jakože ho to nadnášelo, ne že by chrlil oheň, i když uznávám, že by to mělo větší šťávu. Déšť nás dohnal dost brzo, po minutě jsem na sobě neměla suchého NIC. Po cestě byla restaurace, tak jsme se schovaly ke dveřím, ale hodní majitelé nás pozvali dál a nalili i čaj. Teo dostal vodu. Samým vděkem do ní šlápl a převrhnul misku. Očividně to bral jako výsměch, že kdyby se jako chtěl napít, stačí si olíznout kožich.

Z okna jsme sledovaly, jak se venku kutálí květináče a létají cedule, u toho pomalu usrkávaly čaj a čekaly, až to přejde. Po chvíli už vylezlo slunko a my se mohly vydat domů. Slunko! Kdo se ho prosil, aby svítilo, když jsme byly totálně promočené! Těšila jsem se na další horký čaj doma a na to, jak o tom napíšu úžasně vtipný status na fejsbůk. Ani jedno z toho nešlo, protože v celé ulici nejde proud. Nejde tak dlouho, že už se stmívá a má naděje na to, že to dnes ještě půjde, mizí. Dokonce jsem si začala dělat věci k seminárce, než jsem dostala spásný nápad napsat o tom blog a posunout tím školní povinnosti zase o nějakou tu hodinu dál.