37. Pondělí

Zvuk budíku. To tak, odložila jsem ho o pár dalších minut. Nebo jsem si to alespoň myslela, po půl hodině jsem si všimla, že těch 9 minut, o které se to odkládá, je nějak příjemně dlouhých. Slunko svítilo, tak jsem si vzala z praxe volno. Původně měl mít volno i drahý, ale jeho indický kolega se bouchl do prstu a byl z toho tak špatný, že nemohl do práce. Takže ho tím pádem připravil o jediný volný den z týdne. Proč ne. Původní plán byl navštívit ZOO. Koukala jsem na stránky, cena už mě ani nešokovala, ale fakt, že osoba mladší 16 let musí jít pouze s doprovodem, opět otřásl mou důvěrou v logiku tohoto města.

Hodila jsem na sebe tričko s nápisem: Oh shit, it's Monday a začala jsem se zlidšťovat. Voda je tady tak tvrdá, že by se jí dal někdo i zmlátit. A právě kvůli tomu mám na hlavě lehké závěje lupů, nádhera. Vždycky se mi to podaří aspoň nějak zamaskovat, popřípadě odvát fénem. To by mi ale nesměl zkratovat. Než přijde nový, budu asi běhat po bytě v kruzích a urychlovat schnutí touto přirozenou cestou. Vlasů mám tolik, že než stihnout bez fénu uschnout, už se začínají znovu mastit.

Zajeli jsme aspoň do města, abychom koukli po pracovních agenturách, které jsme ovšem nenašli, a ne, vůbec si nemyslím, že to byla vina drahého. Aby ta cesta vlakem nebyla až tak zbytečná (pach moče ze sedaček byl mimořádně výživný), zahráli jsme si na turisty, já si podrbala strážní koníky (jako dokonalou kamufláž se u toho nechávám fotit a nevypadám až tak úchylně) a jelo se zase domů.Vznikla z toho aspoň perfektní momentka.

Dostaly se mi nějaké zvěsti z našeho bývalého domu hrůzy. Naši kamarádi se každým dnem mají stěhovat a na rozdíl od nás opravdu poslali dopis s oznámením. Je to přesně měsíc a ještě jim na to nikdo neodpověděl, telefony agentura nebere a na zanechané zprávy neodpovídá. Do baráku chodí jedna složenka za druhou, nikdo je nevyzvedává. A co je ještě lepší, složenky začaly chodit na jména nájemníků, takže naše Estonka dostala účet za vodu 550 Liber, tolik platí se nájem za celý měsíc a to prý včetně energií, tak kde se stala chyba. A sporák je stále rozbitý. Můžu si gratulovat, že už jsme pryč.

36. Tragéd se venčil

Současné téma týdne "Proč zrovna já" mi přišlo tak ufňukané a rozhodně by mě ani ve snu nenapadlo, že na něho taky přispěju svým článkem. Ale stalo se.

Díky blogu (tady si děkuji, že jsem ho začala psát) jsem tu poznala další Češku (mávám Verče) a ani jsme nebyly líné se sejít. Hospůdka v hezké čtvrti, většina návštěvníků bílých, dokonce i několik pravých a nefalšovaných Britů. Do včerejška by mě nenapadlo, že zbytek těch bílých by mohl být z Afriky. Uznávám, jsem v zeměpise trochu nevzdělaná. Afrika se pro mě rovná pustina s pár domorodci, kteří léčí AIDS hromadnými souložemi a sežerou každé nebohé zvíře, které se omylem objeví vedle chatrče.

Poprvé jsem byla pít bez drahého a naplno mi došlo, že to pití je FAKT drahé. Poučení pro příště, 10 liber je na jeden večer málo i pro člověka, který skoro nepije. Takže jsem byla za socku a Verča mi platila. Slibuju, že příště se vybavím líp.

Hrála živá hudba v podobě fešáka s kytarou, pár opilých lidí tancovalo a k nám se přidal zakrslý černoch a pobízel mě do tance. Náladu jsem měla dobrou, tak jsem se trochu rozvlnila, ale on se mnou chtěl nějak zatočit a spadly mi brýle. Já to zaregistrovala hned, on nikoli. Chvíli mi po nich tančil a z brýlí zbylo několik součástek, které by nedal dohromady ani Copperfield.

Chlácholivým řečem, že mi je zaplatí, jsem vážně nevěřila, na rozdíl od něj jsem nebyla opitá do naivity. Ptal se, kolik stály a že mi to určitě dá. Řekla jsem 150 liber a tvářil se pořád, jako že to myslí vážně. Po chvíli slevil na 50. Však nějaká jednička tam nehraje roli. Poté na 20. Nakonec ukázal, že v peněžence nemá nic. Naštěstí ho Verča vytáhla k bankomatu, po cestě se dost cukal a začal být agresivní a vymlouval se, že tam nikde není bankomat, což je fakt hodně špatná výmluva. Částečně tomu pomohla Verčina bojovnost a moje zoufalost projevená slzami (skoro 4 měsíce v Londýně, kde člověk dělá zadarmo a ještě nedostal stipendium a pak mu nějaký kretén rozdupne oči, udělá s náladou svoje), dostaly jsme z něho 40 liber, protože víc ani na účtu neměl. Doufám, že nebude mít na jídlo, idiot. Každopádně za trest dostal pěstí, u toho jsem už nebyla, ale velmi tím Verče děkuju.

Cesta zpátky byla poněkud náročná, na informačních tabulích jsem viděla možná tak oranžové fleky, domů jsem se dostala jen s jednou zajížďkou a pár oplzlými narážkami. A aby byl tento den zakončen se vším všudy uletěl mi knoflík od saka a skoro bych si byla jistá, že na mě ukázal prostředníček.

35. Ve městě

Možná jsem urýpaná, škodolibá a občas mě napadají nevhodné vtipy na postižené lidi, ale na rozdíl od drtivé většiny lidí nejsem lhostejná. Na obraz, který se mi naskytl při cestě autobusem do centra, asi ještě dlouho nezapomenu. V trávě, hned vedle chodníku leželo kolo a na kole slečna, očividně v bezvědomí. Nevypadala opilá, nebyla to žádná neupravená podivná existence. Prostě normální mladá žena, které se asi udělalo zle. A hádejte, co dělaly houfy procházejících lidí? Nic, ani se neobtěžovali zastavit. I když možná lepší, než kdyby se zastavili a fotili si ji.

Do centra jsem jela, protože jsem měla masochistickou chvilku a chtěla jsem se trochu rozčilovat. Od nás je to několik mil, autobusem to trvá ovšem hodinu. To hlavně z důvodu, že zastávky jsou na každých 50 metrech, aby náhodou baculky neměly moc námahy. Jeli jsme za cyklistou a já jen toužebně koukala jeho směrem, jak mizí v nedohlednu. Kdybych se nebála, že se poválim denně po několika kapotách, pořídila bych si taky kolo, ale bohužel, na ježdění ve městě nemám dost odvahy.

Autobus jel jinou cestou než obvykle, dokonce i já jsem si toho všimla, já se svou bídnou orientací a schopností zabloudit na rovné ulici. Brzo jsem si všimla proč. Maraton. Začala jsem chápat, jak někoho může napadnout hodit bombu mezi lidi. Bylo jich tam tolik a ploužili se rychlostí tlusťocha nuceného jít do vegetariánské restaurace. Mým jediným přáním bylo mít něco, čím ten počet lidí zredukuji.

Elegantně, za občasného osvěžení slovníčku nemilých slov, jsem se dostala do Primarku. Minule jsem si tam vyhlédla šaty, ale nechtěla jsem utrácet, teď už se mi utrácet chtělo. Jenže šaty byly už jen ve stanové velikosti. I když jsem si předtím skočila do Meka, šaty mi nebyly. Dalo mi hodně času najít něco i ve své velikosti, byla jsem tak nadšená, že jsem hned běžela vystát hodinovou frontu ke kase. Zpříjemňoval mi to pohled na dva macíky, kteří se ládovali ještě nezaplacenými brambůrkami, a zezadu jsem dostávala v pravidelných intervalech výprask od postarší černošky, která své tašky posouvala kopáním. Tašky se zásadně zastavovaly o mou nohu a já musela praktikovat dechové cvičení v zájmu svého pobytu na svobodě.

Zabte sebevraha

Myslete si o mně, že jsem nemorální, ale další z věcí, která mi pije krev, jsou sebevrazi. Samozřejmě jsou i slušní sebevrazi, nikomu nic nevnucují a snaží se po sobě nechat co nejméně nepořádku. Pak je tu ovšem další skupina, která už tak solidární není. Běžíte na vlak, máte životně důležitý pohovor nebo jen průjem. A hle, vlak má několik hodin zpoždění, protože Pepa dostal kopačky a rozhodl se to vyřešit. Věřím, že chtěl naštvat co nejvíce lidí, když jemu se nedařilo, ale takhle si to už stejně neužije.

Pověsit se v lese taky není nejmilejší způsob, jak s tím skoncovat. Jen se zamyslete, jak bude tomu chudákovi, který čerpá energii v přírodě a pak vás tam objeví, promodralé a lehce nafouklé. Místo hub si domu přinese doživotní trauma.

Nejhorší skupina jsou ovšem notoričtí vyhrožovači. Několikrát vám zopakují, že se chtějí zabít. Mávnete rukou, dáte pár rad, jak na to a myslíte si, že bude klid. Pak na nově večer vidíte, jak se dotyčný vyšplhal na něco vysokého, pokud možno v silně zalidněné oblasti a nechává se přemlouvat. Každý si chce užít svou chvilku slávy, ale vážně by to nešlo jinak?

Když už si teda myslíte, že není jiná možnost, což je beztak hloupost, napište dopis, ať nepřiděláváte práci policii a snažte se nedělat nepořádek.

Kdybych měla možnost si na jeden den vyzkoušet jakékoli zaměstnání, policejní vyjednavač by to vyhrál na plné čáře. Věřím tomu, že by slezli už jen proto, aby mi mohli dát pěstí. Svět by se točil dál a všichni by byli spokojeni.

(Dodatek pro moralisty: neberte se tak vážně.)

Sebevražedný králíček ukraden z netu.

34. Kancelářský humor

Znáte ten pocit, když máte žízeň, běžíte do obchodu, koupíte si jablečný džus a po dychtivém napití zjistíte, že to není džus, ale šťáva? Nepříjemné. Cukr jsem potila ještě několik hodin. Nechala jsem ho v práci a sem tam jsem si ho naředila s vodou a postupem času na něj zapomněla úplně.

Dneska mi kolega nabídl kousek pizzy, když viděl, že to do sebe házím nadšeně jako Dr. Zoidberg, nechal mi polovinu z celé své pizzy. A pak se zeptal, jestli si může nalít trochu džusu. Ani jsem nestihla nic říct a už udělal tu osudovou chybu, jako já předtím. A kroutil u toho hubou taky dost podobně. Já, jako vděčný a soucitný tvor, jsem se málem udusila posledním kouskem pizzy.

Včera jsme měli klienta, který chtěl překlad z jazyka marathi (jo, taky netuším, co to je) do angličtiny a poslali jsme mu e-mail, aby zkontroloval, jestli jsou jména správně napsána. Neodpověděl, tak jsem psala sms šéfikovi (už jsem měla po práci), že se neozval a ať si to nějak vyřeší. Když mi došla sms směřovaná klientovi, myslela jsem, že se uklikl a napravil to, ale když mi ráno, zatímco jsem seděla vedle v kanclu, volal a myslel si, že jsem klient, tak jsem o něm začala už malinko pochybovat. Skutečnost, že se za každou cenu snažil rozepsat moje pero k tabletu, mu body taky nepřidává. Jsem za něj šťastná, že jede na příštích 14 dní na dovolenou, potřebuje to.

Rozhodně ho nepomlouvám, je stále skvělý. Hlavně když mi tvrdí, že narvat 30 A4 papírů do A5 obálky není žádný problém. Vsadila jsem se s ním, že to nedá a pobaveně ho za občasného uchechtnutí sledovala. Prohrála jsem. (Díky čemuž mu mimochodem teď musím ve všem věřit.) Sice to vypadalo, že se to tam nevejde a snažil se to svalit na to, že jsem to vytiskla moc tučně, ale i přes tuhle mou zřejmou chybu, to zvládnul. A jako bonus si po zalepení uvědomil, že by tam mohl dát vizitku. Rozlepil to a vážně tam tu jednu vizitku vítězoslavně vložil.

Já už nechci do školy, já tu chci zůstat, jakýkoli jiný šéf mě bude už jenom srát.

Snad budou nové historky o Abdulovi, měli bychom jít na pívo s bývalýma spolubydlícíma, tak se dozvíme, jak reagoval. Doufám, že rozbil aspoň další plotnu.

Instantní stvůry

Soutěže krásy jsou podle mého názoru ztráta času, holky vypadají většinou dost podobně a jejich obličej si nezapamatuju, ani když mi ho média pořád předhazují. Ale dětské soutěže krásy, to je teprve zážitek. Zrakové nervy u toho bolestivě zkratují. Jediná horší věc na světě už je snad jen tetování na kočkách.

Typická maminka takové soutěžící - zakomplexovaná prasnice, kterou manžel opustil, popřípadě byl svoji ženou sněden, si kompenzuje nesplněná přání na dítěti. Ve škole ji nikdo neměl rád a ona zase neměla ráda školu, především tělocvik, při kterém si ji spolužáci pletli s medicinbalem.

Malé slečny jsou vychovávány k tomu, že nejdůležitější je vzhled, na co slušnost, hlavně že se umí zubit na povel. Zuby mají mimo jiné na soutěžích umělé. Nádhera. Na dětech nezbyde přírodního nic, řasy se nalepí, obličej se vymáchá v make-upu a po uschnutí nátěru máte protivnou panenku, která je přesvědčena, že se kolem ní točí vesmír. Což je částečně pravda, protože její maminka, která ji obletuje, vydá rozměrem za menší galaxii.

Ale jednu zásluhu jim musím nechat, své děti uchrání před pedofilem, věřím, že z totohle je i jim smutno.

Zaměřím se na jednu z těchto stvůrek, v USA momentálně nejpopulárnější. Jmenuje se to Isabella Barrett a je tomu 6 let, což je v přepočtu na lidské roky shodou okolností také 6 let. Kupodivu se její matka vejde do normální konfekční velikosti, takže mindrák bude jinde.

Díky pořadu Toddlers and Tiaras vydělává miliony a její maminka jí je nadšeně nechá utrácet. Jasně, v tomhle věku si určitě uvědomuje jejich hodnotu. Dcerunka si v restauraci zásadně objednává jen nejdražší věci z jídelního lístku. No není to roztomilé? A vlastní 60 páru bot, za půl roku jí nebudou ani jedny, tak je vyhodí. A co na to maminka?:

"Hodně cestujeme na soutěže krásy, takže si oblíbila pětihvězdičkové hotely a ráda na sebe nechá čekat. Dělá i hlouposti, jako když si jednou objednala jídlo za 2 200 dolarů. Nikdy si nedá cheesburger a hranolky, vždycky si vybere to nejdražší jako filet mignon a humra. Vím, že to zní pompézně, ale nám to připadá zábavné a bereme to jako část její osobnosti." (Zdroj: idnes.cz)

Došlo mamince, že její mládě brzo nebude ve věku, kdy by mohlo soutěžit a nikdo o ni nebude mít zájem? Že si ji bude muset srovnat, protože holt přísun peněz vyschne a stane se z ní jen průměrná puberťačka? Nedejbože, až k šestnáctinám dostane jinou barvu auta, než si přála!

Normálně mi bývá takových dětí líto, ale tenhle spratek dosáhl takového stupně rozmazlenosti, že mu můžu jen popřát krušnou pubertu s nejsilnější formou akné a alergií na kosmetiku.

33. Rozloučení s idiotem

Pátek:

Udělali jsme si výlet do našeho bývalého blázince, abychom si donesli zbytek věcí a zásoby jídla, které jsme při stěhování nepobrali a ušetřili tím nějakou tu libru.

Jen co jsme vešli, rozeznělo se kvílení v doprovodu hudby, zase přibyly nějaké Abdulovy spotřebiče (sporák je samozřejmě stále rozbitý), bordel větší než u mě v pokoji, radost se podívat, to vám povím. Potřebovala jsem umýt náš malý odpadkový koš, ale v koupelně byla částečně napuštěná vana, tak jsem chvíli přemýšlela, jak s tím naložím. Nakonec jsem ten koš vymáchala ve vaně a myslela si, že to akorát někdo nevypustil po koupeli, jak je to tam běžné. Omyl. On se do té vany naložil Abdul. Lepší to už být ani nemohlo. Někdo, kdo má mrtvičku u každého nalezeného vlasu, se vykoupal ve vodě se zbytky hnijících neidentifikovatelných věcí z našeho koše. Kdybych to tušila, tak si do té vany dojdu i na malou.

Sobota:

Dnes jsme odevzdali klíče a oplakali depozit, a také napáchali trochu škodolibostí. Slibuju, že ne posledních.

Chvíli jsme debatovali s našima bývalýma spolubydlícíma o tom, jak vedou tichou válku s Abdulem. On jim stěhoval toaster a oni ho stěhovali zpátky, pořád dokola. Nakonec došli k dohodě, že zůstane, tam kde byl, a Abdul si odnese svoji nadměrnou mikrovlnku někam do zadního otvoru. Odnesl ji, ale místo toho si tam vyskládal obrovské tácy. Tak oni si koupili kuchyňského robota a dali si ho na jeho oblíbené místečko.

Když jsme tam byli, vešel i samotný vládce vesmíru a pochvaloval si, že je tam bez nás klid a mír a jak je to krásné. A taky už nám hned stihl zabrat celou skříň, kde jsme dřív měli věci. Jen jsme se usmívali, proč se hádat.

Před odchodem se nás sousedi optali, která z pojistek je k Abdulovu pokoji, aby ho mohli zlobit. My jsme dali velbloudovi nový klobouček, mezi jeho citrony dali naše shnilé, na tác mu nasypali slupky z cibule a v šuplíku na něj čeká překvapení v podobě syrového vajíčka. Hodně štěstí při hledání vařečky a následném úklidu.