Když máte hodně práce, naplánujte si výlet do cizí země, abyste měli hodně práce, která je hodně daleko. Chtěla jsem se podívat do Brugg, ale pak jsem si vzpomněla, že jsem chudá a zvolili jsme lowcost verzi výletu autem s přespáváním u lidí doma. Spousta nepohodlí a autentických zážitků za přiměřenou cenu.
Cíl byl Nizozemsko. Ano, Nizozemsko, ne Holandsko (i když to pak také), ani Nizozemí. Když sedím x hodin v autě, mám takový neduh - hodně přemýšlím a hodně googlím. A pak jsem přemoudřelá a opravuji ostatní. Naštěstí pro okolí většinu mouder zapomenu.
První část výletu jsem si odřídila sama. (Tady čekám na slova uznání.) Jsem řidičem proti své vůli, ale když už jsem si pro tu blbou kartičku tolik vytrpěla, týrá mě Ondra moc rád touto povinností. Poprvé za celou dobu, co máme volvo, mi nebyla na dálnici zima. Měla jsem za to, že je to tím, že žhnu soustředěním a občas hýbu nohama. Vzhledem k modravé barvě spolusedícího Ondry jsem se později dovtípila, že možná bude problém jen se stranou spolujezdce. Netopící topení a utrhlá izolace, nemilé. Ale ani to mě neodradilo od následné výměny kormidla. S lehce namrzlým knírem jsem se mohla po zbytek cesty kochat okolím a googlit nepodstatné věci.
Počasí totiž kochání vyloženě přálo.
První noc jsme trávili v Magdeburgu. Ne, že bych věděla, co je tam zajímavého, ale když už mám své město... znáte to. Ubytování jsme byli klasicky přes Airbnb. Pension Cremeweiß sice znělo jako něco z porna, ale nakonec se to blížilo spíš grotesce. Linie v pokoji byly hodně surrealistické. Pravý úhel byste při sebelepší vůli nenašli. A dřez v kuchyni také ne. Paní domácí nám nabídla domácí koláč, džem i čaj. Milé, pomysleli jsme si, než nám řekla, kde je kasička. Na všech věcech byla cenovka. Na Airbnb byla krátce, něco mi říká, že nebude patřit mezi oblíbené. Ještě nás stihla provést svým obchůdkem plným cetek klasicky německého nevkusu. Uznale jsem pokývala hlavou a chtěla se vytratit. "Nechcete si něco koupit?" Rozhodně nechceme. Zbytek pobytu jsem projistotu vytěsnila do skrytých zákoutí mozku, někam k traumatům z toho, jak mě jako malého chlapce stříhala mamka a k referátům přednášeným před celou třídou.
Magdeburg jsme nestihli za světla. Památky, kromě této, neměli osvětlené. Zato měli osvětlené stromy bez listí. #hipster
Druhý den jsme jeli na další ubytování, kde jsme se chystali pobýt celkem tři noci. Doufali jsme, že to bude aspoň o trošku lepší. Baráček na okraji Eindhovenu byl ovšem skoro zhmotněným snem. Naši domácí byli milí, nápomocní a pokoj neměl chybu ani kasičku. Ráno nám za malý (a předem jasně daný) příplatek připravili snídani. Na to, že jsem vždycky bojovala spíš s nízkou váhou, jsem se vyžrala o dvě kila (možná na tom taky nesl podíl fakt, že levněji si seženete kurvu než jídlo v restauraci a jistil nás proto mekáč, ale to jsou jen spekulace). Toastový chleba, marmelády (jakože ty pravé, z citrusů, to, co není z citrusů je džem; to vím ze školy, ne z googlu), luxusní starý sýr a "zult". Zult je sulc. A byl nám podán jako specialita jejich země. Byla jsem na vážkách a hledala v každém zákoutí internetu, odkud vlastně tato prasárna pochází. Je to Británie, vážení, ani Česko, ani Nizozemsko.
De Blob. Jako fakt.
Přestože na mě většina Nizozemců působila mimořádně vstřícně a vzdělaně, mizel tento rys, jakmile se posadili za volant. Všimli jste si na semaforech oranžové barvy? Praktická, že ano, Díky oranžové máte čas zařadit rychlost a když skočí zelená, už jedete. No, tak oranžová tam není. Nejsem mistr závodních rozjezdů, bylo to oceněno klaksonem. Mají i další krajové speciality. Mimořádně dlouhé odbočovací pruhy. A my zas měli GPS s mimořádně dlouhou reakční dobou. Aktualizovala se srdnatě, leč asi s půlminutovým zpožděním, nikdy se nám nepovedlo odbočit včas. Protože když se nezařadíš dobře hned, nemáš už šanci. A opět budeš oceněn klaksonem. Jo, a všude jsou cyklisti. Tak nějak si představuju peklo pro každého řidiče, plno cyklistů s absolutní předností a totální ignorací předpisů. Houfy frčících cyklistů, mezi kterýma mohou naprosto legálně jezdit i skútry. A to vše v jednom pruhu, který musíte překonat, než budete dávat ještě přednost autům. Najednou už se nebojím jet po Praze, Praha a její řidiči jsou zlatí, fakt! I zen otrlého řidiče Ondry byl lehce narušen.
De blob za tmy a unavené lampy. Jako fakt.
Jak poznáte turistu? Půjde pěšky. Ten naivní hlupák bude hýbat nohama po zemi! Když jsme se rozhodli jít pěšky z centra Eindhovenu na pokoj, který byl pouhých 6 km, vzpomněla jsem si na Ziburu a jeho cestování po čínské dálnici. Auta mají své pruhy, autobus má svůj vyhrazený pruh, cyklisti mají pruh po každém okraji silnice. A chodci? Ti mají smůlu. Jsou místa, kde prostě nepočítají s tím, že někdo půjde pěšky. Tak jsme, nevybaveni kolem ani odrazkami, šli jako největší rebelové po okraji cyklostezky. Už jsem jen čekala, až na nás někdo zavolá policii. "Dvě podezřelé osoby se pohybují po okraji města pěšky, opakuji, PĚŠKY!"
Zbytek výletu rozeberu v druhém článku. Předtím se vás ale zeptám. Věděli jste, že Nizozemci jsou nejvyšším národem? S svými 180 cm jsem si připadala skoro až drobná. Blbé je, že vyrostli během krátké doby, takže většina koupelen má umyvadla a záchody pro panenky, ne pro lidi, co mají skoro dva metry.
Guerilla knitting. Zima bude letos tuhá.
Ale víte, co bylo nejtěžší? Dostat se přes značně znepokojené psy, fakt nás nechtěli pustit!
