Zajímavý a poutavý nadpis

Psí bromance je ještě vtipnější, než se z počátku zdálo. Spíše pro majitele, než pro psy samotné, ale není na škodu občas jim připomenout, že jsou z útulků a nikdo je nechtěl. Svět je nemilosrdný ke všem, ať už jste tlustý, nebo krásný a hebký na omak.

Na obou jsou krásně vidět rozdíly v temperamentu - když pustím z vodítka Tea, za dvě sekundy o něm nevím, jen slyším vzdálené vžžuuuum. Když je odepnut Ronald, jediný rozdíl je, že nemá mezi sebou a páníčkem natažené vodítko, vzdálenost se nemění.

A Teo moc rád skáče, nebo možná ne tak rád, ale jde mu to a za žrádlo udělá cokoliv. Ronald na druhou stranu velmi dobře umí simulovat překážku. Takže se tyto dvě schopnosti výborně doplňují. Nejdřív na mě nevěřícně zíral, co to po něm chci, jestli mi nepřeskočilo. Vyndala jsem pamlsek a Ronaldova existence už nadále nebyla tak důležitá. Velmi cílevědomě se odrazil všema čtyřma a vyletěl asi metr a půl do vzduchu. Leč zapomněl v tom zápalu zabrat i trochu dopředu. Dopadl na Ronalda. I jinak klidný Ronald se otočil a vrknul něco ve smyslu, jestli to není úplný kretén, že mu skáče na záda. Je, samozřejmě, že je, ale tohle nebyla jeho vina.

Na bytě pak Teo uviděl u okna mouchu, za zuřivého máchání hlavou, vrčení a štěkání se ji snažil dostat. Neuspěl, Ronald přišel, otevřel tlamu, moucha mu tam vletěla (mouchy mají rády smrad, takže promyšlená taktika) a on si sežral. Teo byl zklamán a ohromen zároveň. Šel mu za to ukrást hračky.

Další rozdíl je ve způsobu, jak ničí nervy páníčkům při bouřce. Když je někdo doma, Ronald jen přijde a začne na vás velmi svědomitě slinit. Když doma nikdo není, trhá dolů parapety, otvírá okna, skáče z nich, kouše do žaluzií a krvácí po bílých předmětech. Teo jen zmateně pobíhá, takže žádná odchylka od normálu. Ovšem když Tea potká bouřka na vycházce, odmítá se vymočit. Což je výborné, když jdete po jedenácté hodině večerní venčit s vidinou brzkého spánku. Nikoli, Teo se zastaví, zírá na blesky a pak se snaží vlézt do každého panelákového vchodu. Kdyby se předtím stejně urputně nesnažil dostat ven, měla bych pro to větší pochopení. Dále se rozhodne skákat za každý plot, což je trošku legrační, protože ho mám na odpruženém vodítku.

Nekupuj, adoptuj. A pak se zblázni.

A zde lehce nekvalitní video jako důkaz, nestihla jsem ani jednoho natočit včas, ale dějou se i horší věci. Stačí se podívat na Novinky.cz do komentářů a tohle vám bude připadat ještě krásné.

Zrak je přeceňovaný

S očima mám problémy stále, teda ono je toho už tolik, že ty oči zas tolik nevnímám. Nejsem si jistá, jestli je to dobrá nebo špatná zpráva.

Každopádně lidé okolo se mi stále snaží pomoct víc než odborníci. Což je na jednu stranu hrozně hezké. Díky jednomu takovému dobrému skutku kamaráda jsem se rozhodla napsat recenzi na oční kapky. U nás nesehnatelné. Za což by český spotřebitel byl měl být rozhodně rád.

Začneme postupně. Obal vypadá velmi stylově, leč trochu jako obal od kondomů. Možná se tím výrobce snaží naznačit, že vám to s očima fakt vyjebe. Po otevření jsem myslela, že zírám na malou lahvičku s parfémem. Ono to možná není tak daleko od pravdy, zkuste si totiž dát svůj oblíbený parfém do oka, garantuji, že nezažijete ani poloviční muka, jaká jsem zažívala, když jsem si to do očí kápla tohle. Naštěstí jsem zkusila jen jedno oko, to bolavější, protože to se obětovat v nejhorším může. Prostorové vidění je sice taky fajn, ale kdo neriskuje… všichni to známe.

Po několika minutách křiku a svíjení se v bolestech jsem se podívala do návodu, jestli to fakt má být do oka. Ano, má. Obrázek to tam naznačoval naprosto jasně, leč zbytek byl japonsky. Čekala jsem, kdy mi začnou rašit chapadla. Obraz se mi rozpixeloval.

Trvalo to jen nějakých slabých pět minut a byla jsem schopná oko otevřít úplně. Znáte ten pocit, když si vypláchnete ústa hodně pálivou ústní vodou? Ten, jak vám přijde, že vám sleze sliznice a oloupe se maso? Tak tenhle pocit jsem měla ve svém oku. Protože víte, co Japonci dávají do očních kapek? Mentol, ty vole, mentol! Smutné a lehce děsivé je to, že z toho složení se ten mentol jeví jako nejšetrnější složka. Tohle kombo krásně doplňují kyseliny a látky, o kterých jsem si jistá, že v Evropě nejsou legální.

Ale když to vezmu kolem a kolem, najednou mi ta bolest oka nepřišla tak hrozná. Může to být horší, znatelně horší!

Zrzavý komando

Po dlouhé době tu napíšu milejší článek, ať mi zas rodiče nevolají, že jsem negativní. Neříkám, že se nade mnou tvoří duha, sedají na mě motýli a ani mi divoká zvěř nepomáhá s domácími pracemi, ale vyloženě negativní taky nejsem, to si všechno vyb(l)iju na blogu a mám klid.

Můj drahý Teoslav má podobně zrzavého a retardovaného psího kamaráda. Nebo kamaráda… už se neperou, už se tolerují a koukají po svých páníčcích s výrazem "už zase jdeme ven s timhle?" Jmenuje se Ronald, říkejme mu ale Buřtoslav (jo, je tlustý, a budu ti to připomínat!)

On má dost věcí u packy, Tea rozhodí i když si přišlápne vodítko a vypadá u toho, jako by mu někdo oznámil, že mu vymřela rodina, jeho ne, na něj můžete šlápnout vy a on se jen líně podívá, jestli to myslíte jako vážně, ale řešit to nebude, nač plýtvat energií. Když jsme na vycházce spolu, za všechna příkoří může právě Ronald. Zamotaná packa ve vodíku? Budeme ječet na Ronalda! Čumí, kde se co děje a narazí do stojícího Ronalda? Hysterický jekot, že mu nemá co stát v cestě, se ví!

První návštěvy u Buřtoslava v bytě byly trochu drsnější, ale když si to vyříkali, začal si Teo dovolat víc a víc, zatímco druhý retard si nechal líbit víc a víc, protože usoudil, že moudřejší to má na háku. Teo si našel super zábavu - krást hračky a ničit hračky. Ideálně rozložit skoro až na atomy. Svoje hračky doma si neničí. Má ekonomické smýšlení po mně.

Jednou jsem mu donesla na návštěvu vlastní hračku, aby tam ještě nějaké jiné zbyly. Ta se ovšem zalíbila Buřtoslavovi, rozhodl se pomstít a hračku znehodnotil. Teo se tvářil zprvu velmi nešťastně, pak se šel rvát za svá práva a za práva svých hraček. Jako milující panička jsem odstranila z dosahu předměty, které by se mohly rozbít a jim nevěnovala pozornost, protože do cizích hádek se nebudu plést, ne?

Tím se to uklidnilo, kradení hraček se stalo standardem a už se kvůli tomu nikdo nevzteká. Jen já se trochu vztekala, když jsem tam Teovi přinesla jelení paroh, který měl vydržet týdny intenzivního žvýkání (a ano, cena tomu odpovídala) a během pár hodin skončil celý v Buřtoslavovi. Jenže karma nikdy nespí, stanice žaludek nebyla konečná, ne ne, v krásné tři hodiny ráno skončil rozmělněný paroh v posteli páníčkovi. Takže nejen karma nespala.

Už jste si všimli, že když s někým trávíte víc času, začnete chytat jeho slovník, gesta a podobně? Děje se to i u psů. Zde něco, co se od sebe naučili, a co se beztak ještě naučí.

	Ronald	Teo
žraní trávy kdekoli a kdykoli	x	x
hrabání po vykonání potřeby, nejlépe stojí-li druhý pes za vámi	x	x
ležérní opírání hlavy, zírání na předměty a doufání, že se k vám přemístí	x	x
házení si hraček svépomocí	x	x
skákání pod kamiony	-	x
štěkání na tramvaje	-	x
štěkání a útočení po každém 7. cyklistovi	-	x
otvírání si oken a následné skákání ze 3. patra	x	-

Realito, naser si!

Moc si nechci představovat, co za Hitlera jsem byla v minulém životě, ale poslední rok(y) mi to dávají slušně sežrat. Jasně, ráda bych se uklidnila ohranou větou "Jsi zdravá/ máš (dobrou) práci/ máš někoho, kdo tě miluje/ máš střechu nad hlavou." Ale když k pochroumanému zdraví a nemožnosti fungovat ve vztahu přijde hledání práce, které mě dost drsně zkonfrontovalo s realitou, že to zas tak snadné nebude, a ještě si musím hledat nové bydlení, není to zas taková hitparáda.

Začneme prací. Takže jsem teď oficiálně vystudovaný překladatel, že moc nemohu kvůli očím koukat do počítače, to bych asi až tak neřešila, občas člověk může jít přes bolest. Ale co s takovou školou? Ideálně mít živnost a nabízet se do všech možných agentur. Než se uchytím, tak dost prodělečné. Učit? Bojím se lidí, ale i přesto jsem zkusila na jednu pozici lektora jít. U vstupních testů jsem pohořela natolik, že jsem měla nutkání jít vrátit diplom.

Jiná pozice vypadala fajn, administrativa a prodej kol, kola mě baví, hodně. Napsala jsem trochu osobitější motivák, protože mě ta škrobená nudnost nebaví a hle, zaujala jsem. Prachy na začátek a vzhledem k pozici také nebyly úplně marné.

"Jak dlouho jste na pracáku?"

"Asi 14 dní?"

"Aha, pozice je dotovaná ÚP, bohužel nemůžeme přijmout nikoho, kdo tam je méně než 3 měsíce, mrzí nás to, protože jste nás zaujala."

No jo, tak aspoň jsem dostala pochvalu na svůj písemný projev, to se počítá. A brzo tam asi budu dost dlouho i na takové pozice.

Spousta jiných pozic, kde musíte umět 3 světové jazyky, mít řidičák na všechno dostupné, být mladá a u toho mít nejlépe 20 let praxe a nabídnou vám za to krásných 12k hrubého, na to nejsem asi ještě dost zoufalá.

Pozice je vhodná pro absolventy. Požadujeme: minimálně rok praxe. Fuck me!

Co si mám napsat do CV, dělala jsem na černo většinu brigád? Asi ne. Takže kromě roční praxe v UK a měsíce v německé školce tam nemám nic. Ještě pár let výroby bižuterie. S tím díru do světa asi neudělám. Ale aspoň zuřivě to poloprázdné CVčko rozesílám, on se někdo slituje.

A bydlení? Žila jsem v domnění, že tu žijeme v pohodě a nejsou problémy. Včera jsem se dozvěděla, že v létě budou malovat byt. Ok, to nezní děsivě, proč ne, malujte. "No, ale až tu bude vymalováno, nechceme tu už Tea, aby to neumazal." Nevím, co tu dělá můj pes v době mé nepřítomnosti, ale z tohohle to vyznělo, že se převléká do oblečku spiderdoga a skáče po stěnách. Nechci být paranoidní, ale řekla bych, že tady nebude problém pes, že vystěhovat se mám já.

Je to vůl, je to vůl!

Když máte psychicky labilního psa, je to smutné samo o sobě, když zjistíte, že pořekadlo "jaký pán, takový pes" je ve vašem případě dost aplikovatelné, je to už průšvih.

Nemáme společné všechno, já se třeba nebojím tmy, nežeru již jednou strávené jídlo a na rozdíl od toho miláčka dokážu někoho okouzlit spíš inteligencí než vzhledem. Ale oba máme velkou slabost pro chlapy, a když se nám někdo nelíbí, dáme to najevo dost nevybraným způsobem.

Vždycky jsem měla trochu obavu o to, že kdyby mě v noci někdo chtěl přepadnout, Teo by ho vítal jako divý, možná ani ne. Venčila jsem lehce před půlnocí a za náma šel docela vysoký chlap. Nejsem v tomhle zas tak úzkostlivá, ale stále se otáčející pes mě z míry už vyváděl. Čím blíž chlap byl, tím víc byl Teo nervózní. Asi by se to obešlo bez kolize, kdyby na mě pán nezačal mluvit. Otočila jsem se slovy: "Prosím?" protože jsem mu moc nerozuměla, Teo vypadal, že pána přivítá. Jenže pán mu začal hned do ksichtu strkat ruce a jemu se to očividně nelíbilo. Byla jsem ve větším šoku než pán, fakt mi bylo smutno z toho, že jsem opět neodhadla situaci. Hlavně nikdy nevystartoval po člověku, se kterým bych mluvila a ještě bez varování. Asi ho nekousl, spíš jen budil hrůzu, což se pravděpodobně povedlo. Se slovy: "Nic se neděje…" se pán odebral rychle pryč a já se ani nestihla zeptat, co je s ním špatně, že po něm útočí pes, který lidi normálně fakt miluje. Volat za ním: "Fetujete?" by asi bylo přes čáru, ale nemohu tvrdit, že mě to nenapadlo.

Následující den jsem ten vraždící stroj vzala do čajovny. Seděli jsme na pódiu a pak přišli dva jiní chlapci. Teo se na jednoho z nich nemohl vynadívat, otočil se směrem k němu, packy mu visely z pódia a upřeně zíral. Nešlo to přehlédnout. Týpek už nemohl déle odolávat a Tea si šel pohladit, ten mě sledoval s výmluvným pohledem, který naznačoval, že si našel nového páníčka. Snažila jsem se ho mladíkovi udat, leč nechtěl.

Když jsem Tea přemluvila, aby se vrátil k nám, stál na pódiu, které je olemované nízkým zábradlím. Zábradlím přesně v té výšce, aby si o něj mohl ve stoje opřít hlavu a házet na mladého pána zamilované pohledy dál.

A běžně taková návštěva čajovny dopadá takhle.

A ještě jeden Teo vodovkový.

*zcenzurovaný nadpis*

Tak jo, už je na čase, abych přestala simulovat, že mám něco s očima a vlastně i tu půlku ksichtu mám úplně v pohodě, jen jsem tak dobrá, že si ji umim na povel znecitlivět, záviďte!

(Babi, nečti to, budeš zas panikařit, ale ono to tak horký není, jen jsem naštvaná a někde to ventilovat musím.)

Jak jsem dostala doporučení na neurologické vyšetření, kam mě nechtěli vzít, protože to nebylo napsáno dost hezky, tak tam jsem se nakonec probojovala a ve výsledcích mi vyšlo, že mám na mozku lézi. Ok, to zní vyloženě zdravě. Šla jsem k neuroložce, teď už k opravdové, která s tím oborem ještě nesekla. Ale vzhledem k tomu, že pravděpodobně zažila obě války, seknout by s tím rozhodně měla. U ní bohužel s věkem nerostou vědomosti, pouze arogance. Přinesla jsem jí první zprávu z neurologie (ok, je tam razítko fyzioterapie, ale to jsem jí vysvětlila), do zprávy napsala: "OL ji poslal na neurologii, tak ji vzali na rehabilitaci." Vážně? Nelze to podat jinak, než abych vypadala jako úplný idiot? Na lézi mi řekla, že je to kosmetická vada a ničemu nevadí. A tak jistě, protože mi každý vidí do mozku. Myslím, že moc nechápe pojem "kosmetická vada". Mně třeba kurva vadí, že mám něco na mozku a nevím, proč. Jo a taky ve zprávě píše špatně mně a mě. Věta: "Alergie: psy, roztoči," už byla jen takovou třešničkou. Ale hlavně, že ji pobouřilo, že jsem na pracáku a školu jsem dodělala teprve před měsícem (se omlouvám, že v tom kolotoči mezi doktorama jsem si nenašla čas najít pořádnou práci, a taky jsem měla letět pracovat na Island, jenže to nevyšlo, ale to by byl další příběh plný sprostých slov, to třeba jindy). Myslím, že víc se má starat o léze (které ve zprávě píše jako lese, očividně se v myšlenkách už viděla někde jinde). Ještě, že se ptala jen na obor a ne na titul, to by asi nezvládla, už tetování ji znatelně rozhodilo. Nemakající a ještě potetovaná, no fuj!

Abych dokreslila ten hrůzný výjev, měla jsem v každé loketní jamce vpich od jehly. Kupodivu nebyla její otázka: "Fetuješ?" ale zeptala se, jestli jsem byla na odběrech. Když jsem řekla, že jsem včera byla na imunologii, znatelně jí to rozhodilo: "A to jako proč?" Ty vole, nemůžu za to, že očař je jediný doktor, který se aspoň snaží najít příčinu. A po návštěvě na té imunologii jsem pochopila, proč mě chtěl dostat do Prahy a na Liberec tak nadával. Doktor sice vypadal na šprýmaře, ale když celý váš život je jeden takový nevydařený vtípek, úplně to neoceníte. Jeho vrcholný kousek byl, když se ke mně ve své potemnělé ordinaci naklonil, koukl do očí a řekl: "Mně přijde, že máte slz dost." Děkuju za odbornou anamnézu. Ale dostala jsem tři balení antihistaminik a mám se ukázat za 2 měsíce. A… a nevadí, že nevíte, jestli je to alergií? Hlavně jsem byla poslána na imunologické odběry, co se řídit až podle výsledků? Ne, proč?

Odběry mi dělali o chodbu vedle. Přišla jsem na řadu, sestřička mi píchla jehlu do žíly, zpozorovala jsem nějakou nervozitu a pak zaslechla: "Vám neteče krev." Uvědomila jsem si, že jsem toho ráno moc nevypila, tak jsem jí řekla, že se asi budu muset napít, aby to šlo, takže jsem tam do sebe musela vyklopit tři kelímky vody a čekat na chodbě. Smáli se mi jen trochu. Napodruhé to bylo už aspoň úspěšné. Ale musím uznat, že na odběrech byl personál opravdu příjemný, každopádně doufám, že se tam nebudu muset vracet, 5 zkumavek by jim mohlo na nějakou dobu vystačit.

Jo, málem bych zapomněla, jedna zkumavka byla jen kvůli kiwi. Protože před asi 10 lety, kdy jsem tam byla poprvé a léčil mě na astma, které jsem nikdy neměla, tak se ptal, co mi vadí z jídla a já si vzpomněla jen na tohle ovoce. Ne, že by udělal testy na mouku a mléko, prostě na věci, se kterýma běžný strávník přijde do styku denně, ne, prostě zkusíme kiwi. Já kiwi ani nejím!

Šikovnost strikes again

Je až fascinující, jak na jednu stranu velmi šikovný člověk, který si vydělává (no vydělává, nepřehánějme to) výrobou bižuterie, umí malovat a když není líný, tak si zvládne i něco ušít, dokáže zvorat úplně základní věci.

Že jsem zakopla o psa a roztrhla si kalhoty, jsem už vydýchala. Při snaze koupit si kalhoty jsem i zjistila, že to není taková tragédie, neb už v prvním krámě jsem narazila téměř identické, jen díru měly na obou kolenou. To jsem u svých nakonec napravila. Došlo mi, že je to jen ten drobný rozdíl mezi sockou a stylařem. Ale že pak půjdu na procházku, kde narazím kolenem do lavičky přesně tím odhaleným místečkem, tím malým místečkem, které nebylo proti rozražení chráněno vrstvou látky, to jsem nečekala. Nešla jsem ani rychle, každopádně krev tekla a před očima se mi lehounce zatmělo. Další den jsem nemohla chodit rychle, ani kdybych chtěla. Ale otok už zmizel a zas jsem funkční a připravena na další úraz.

Půjdu upéct velikonočního beránka, říkala jsem si, tam zas tolik šancí ke zkáze není. Hlavně proto, že už by to byl třetí pokus a oba předchozí dopadly tak dobře, že jsem je ještě ten den sama sežrala (a ne, nemám ani nejmenší výčitku!)

I ty jedna naivní Magdo. Po prvním kontrolním pohledu do trouby jsem došla k závěru, že zkazit se dá ledacos. Hlavně, když máte dvoudílnou formu, která až tak netěsní.

Při napravování nehody jsem to také moc nevylepšila.

S očima mám pořád problém, tak zkouším různé věci, které mě postupně ruinují finančně, ale zdravotně ke zlepšení rozhodně nepřispívají. Třeba mám alergii na roztoče, napadlo mě (zní to líp, než třeba rakovina, že ano), projela jsem tedy internet, kde jsem chtěla zjistit, jak s těma malejma šmejdama zatočit. Google mi pomohl následovně… Děkuji pěkně.

Našla jsem cosi, jako nepropustné prostěradlo, sáhodlouhé popisky o tom, jaké úžasné tkaniny a technologie jsou k tomu použity, mě přesvědčily, abych za to vyhodila 1400. Čekala jsem, že mi třeba nepřijde nic. Balíček ovšem dorazil, paráda! Po rozbalení jsem na ten kus chlupatého igelitu koukala velmi zkoumavě a hledala, jestli tam místo tohoto vtipu není ještě to pravé prostěradlo. Nebylo. Dala jsem to přes postel a přes to ještě normální prostěradlo. S klidným svědomím mohu říct, že šustění mě vzbudilo jen několikrát, jinak se mi zdálo o tom, jak běhám v šusťákové soupravě či do igelitu balím mrtvoly.

Omluva pro ty, co to odebírají a dojde jim asi tak 10 upozornění, že jsem vydala článek, zas jsem prohrála bitvu s technologiema.