Sláva zkouškám

Znáte to, máte před sebou hrozně moc povinností a ony nezmizí, i když se je snažíte sebevíc ignorovat, ony tam stále jsou.

Samozřejmě by bylo snazší se jít učit, ale jsem kreativní člověk a s touto variantou se nehodlám spokojit. S každým dalším semestrem jsem větší a větší pankáč. Sice jsem rozhodnuta školu dodělat a nepřipouštím si variantu, že bych ji neudělala, ale i tak v posledním zkouškovém radši píšu blog, než abych se naučila na zkoušku z předmětu, který jsem navštívila asi 3x a z toho 2x usnula, protože jsem tam neměla internety.

Ale není to moje vina, já byla odhodlaná, vykasala jsem si rukávy a rázným krokem se vydala k tiskárně, udělala pár motivačních dřepů a kliků, proběhla se na běžícím páse při hudbě z Rockyho a dala tisknout materiály. Po půl hodině se vrátím a tiskárna stále tiskne. Zvláštní, bylo to 27 stran a mně už se tam rýsovala slušná kniha. Záhada byla vysvětlena v mžiku. Materiály se vytiskly do 13. strany, kde se tiskárna zasekla a začala tisknout od první, tenhle proces se opakoval do vyčerpání zásob dřeva v deštných pralesích.

Včera jsem se dokonce i odhodlala k samotnému procesu učení. Pokoj jsem měla uklizený a vyluxovaný už z předešlého dne, kdy jsem zakopla o psa a vylila si všude čaj. Chvilku mi to vydrželo, než mi zrak spočinul na nejzajímavějším vynálezu od počátků lidstva. Elektrickém odstraňovači žmolků. V tuto chvíli se prioritou číslo jedna stalo odstranění všech žmolků, které se v domácnosti nachází. Tato vize mi byla překažena až slabými baterkami.

Už bylo poněkud pozdě, tak jsem si řekla, že nenechám nic náhodě a nějakou tu definici napíšu do slovníku a šla s blaženým pocitem spát. Až ve škole jsem se dozvěděla, že tohle je zkouška, kde kromě propisky a pár modliteb v duši, nemohu mít nic. Něco ve stylu, že textová analýza je analýza, která se zabývá texty a že němčina je krásný jazyk, jsem tam vyplodila a pak jsem měla ještě dobrou půl hodinu času na to, abych si na šále upletla epické copy. Prostě žádný promrhaný čas.

Obezita není nemoc

V rámci prokrastinace jsem narazila na článek o morbidní obezitě a to nemůžu nechat jen tak. Možná to dělá křivda z dětství, kdy se mi za podvýživu smáli, nebo puberta, kdy jsem byla osočována z braní drog, každopádně tlustí lidé mě děsí, i když podvědomě tuším, že mě by asi sníst nechtěli, jelikož nejsem dosti masitá a chutná.

Ale články o lidech vážících třeba okolo 300 kilogramů, jejichž jediná šance na zhubnutí je nákladná operace, na kterou nemají, ty mě fascinují velmi. Jak jako operace? Jsou natolik obézní, že nevstanou z postele, a i kdyby se jim to povedlo, tak neprojdou dveřmi. A i kdyby se jim povedlo protéct skrz futra, tak je to zmůže natolik, že stejně nezajdou do svého oblíbeného fast food řetězce, protože tolik pohybu v jeden den prostě jeden nezvládne.

Z toho vyvozuji závěr, že jim někdo to jídlo nosí až pod jejich umaštěnou tlamičku. Takže co místo hranolků a půlky prasete donést salát? A že to buřtíkovi nejede? Třeba rozčilováním spálí nějakou tu kalorii.

Další varianta je, že si to objednává online nebo telefonicky. Zase bych tu upozornila na fakt, že se sám nezvedne, takže bych mu notebook i telefon dala metr od postele. Problem solved.

Jeden z problémů prvního světa vyřešen, rádo se stalo!

Bon appetit!

Očividně jsem odhalila tajemství své hubené postavy. Částečně je to lenost si vařit, ale velký podíl na tom nese zoufalá úroveň našich restaurací. Nad jednou hrádeckou jsem si tu již povzdychla. Dnes jdu lomit rukama nad druhou. Jsme malé město, takže na víc už pravděpodobně nadávat nebudu. Třeba pizzerii máme ale úžasnou, ta funguje jen jako take away a bohužel vaří tak dobře, že kdykoli si chci objednat já, už nepřijímají objednávky. Hladová žena je zlo, velké zlo. Tak velké, že sedne za počítač a jde kydat špínu na úplně jinou restauraci, která za to nemůže.

Tato nešťastná restaurace je zaměřena na italskou kuchyni, otevřeno mají maximálně rok, interiér je luxusní a jídlo bylo dražší, nicméně chutné. Ale konec s chválou. Jestli mají v přepisech jídel chyby nevím, ale skromně odhaduji, že se tam možná najdou i nějaká dobře napsaná slova. Ono totiž ani jejich čeština není úplně valná, ale to není nic proti jejich překladu do němčiny.

Listovala jsem jejich internetovými stránkami a oko se mi zastavilo na malé německé vlaječce. Polila mě hřejivá vlna škodolibosti a klikla jsem na to. Nebyla jsem zklamaná ani v nejmenším. Samozřejmě nejsou žádní amatéři a nebudou do překladu dávat hned první heslo, které vyplivne slovník, to je přece jasné, že by to nebylo správně. A tak ze stran v jídelním lístku vznikly strany politické.

Pročetla jsem si to celé a podle počtu překlepů, neexistujících slov a podstatných jmen s malým počátečním písmenem mi došlo, že to přeložil člověk. Opravdu živý tvor. Ovšem se sebevědomím poněkud vyšším než je jeho znalost němčiny.

Občas jsem se tam vracívala a říkala si, že vzhledem k procentu německé klientely bych asi mohla něco říct. Napsala jsem tedy e-mail a snažila se být milá. Dostalo se mi odpovědi, že nemám tušení, kolik stojí vést restauraci a že si nebudou platit odborný překlad, ale mohu jim to za symbolickou cenu přeložit. Opravdu radši překládám technické návody než jídeláky, je to horší, než se zdá a rozhodně bych si na to netroufla. A za symbolickou cenu s tímhle přístupem už vůbec ne.

Na nějakou dobu jsem to odložila k ledu, ale pak jsem se procházela s Lišákem a co nevidím - návštěvníky z Německa, hned za cedulí Hrádku, vítá obrovský billboard dané restaurace. Samozřejmě dvojjazyčný. A ne, nepřekvapím vás tím, že by byl správně. Třeba kdyby obsahoval jen malou neškodnou chybičku, překlepík nebo něco jiného, ale nene, oni tam mají napsáno, že vaří z čerstvých NEROSTNÝCH surovin.

Korekce několika řádků německého textu je drahá, tak prostě radši budeme mít obrovský billboard s ještě větší hrubkou. A nemyslím si, že by ta reklama taky byla zadarmo. Doufám, že to tam aspoň nenalepili pod rouškou tmy a fakt si za tu ostudu zaplatili.

Takže tímto bych vás chtěla pozvat k nám na sever, protože jinde vám z šutrů tohle neuvaří.

Naprosto zbytečný článek

Ze začátku každého nového roku se to hemží odhodlanými lidmi, kteří si dávají všelijaká předsevzetí. Tohle mě naprosto míjí, jsem k sobě upřímná a vím, jak moc jsem líná, tak proč si dělat stres z něčeho, co bych stejně nesplnila.

Jeden nápad se mi ale zalíbil dost. Spočívá to v tom, že si na lísteček napíšete to, co se vám povedlo, dáte si to do sklenice, a pak si to na konci roku můžete hezky pročíst a zavzpomínat si, jak fajn rok to byl. Trochu problém je, když se vám momentálně sere úplně všechno. Asi si založím svoji cynickou skleničku životních neúspěchů. Věřím, že by se plnila rychleji, než by mi bylo milé.

Ale fajn je, že třeba kopačky jsem stihla dostat už o svátcích a mám tedy o jednu položku méně. Čím jste starší, tím víc se vám plní facebook fotkami potomků vašich přátel, jsou tam samé zásnuby, svatby. Mně vykvetl kaktus. Nevím do jaké sklenice to zařadit.

Moje imunita to se mnou taky vzdala, takže se kvůli tomu nemůžu věnovat Lišákovi tak, jak by to on potřeboval a začíná mu poněkud hrabat. Na všechny je úžasně milý, v tom se nic nezměnilo. Jen pošťáky zdatně odhání. Do té doby jsem si myslela, že je to jen klišé z komiksů, ale očividně v tom bylo více mouder, než jsem byla schopná si připustit. Ale mezi záchvatem vítání a obtěžování svou nekonečnou láskou mu rupne a začne se chovat paranoidně, má strach být sám a vběhne mi do pokoje, kde si vyskočí na postel a dělá, že neslyší povel, aby se odklidil. V momentě, kdy jsem ho z té postele chtěla odšťouchnout ručně, si stoupl, naježil se a začal za ne zrovna milého vrčení cenit zuby. První pes, ze kterého jsem kdy měla strach, je můj vlastní. Milé. Vyříkali jsme si to, nekousl mě ani já jeho a od té doby se to neopakovalo, ale kdybyste s tím měl někdo zkušenost, napište mi do komentáře.

A kdybyste někdo našel můj smysl pro humor, pošlete mi ho zpět, docela mi chybí.

Lišák po stopadesáté

Lišák samozřejmě dělá radost všude, kudy chodí, všichni ho milují a vůbec nedostávám často vynadáno. Nestává se mi, že zpoza můstku vyjede cyklista, lekne se psa a pes se lekne jeho, takže na sebe začnou řvát a od lidského aktéra tohoto malého dramatu dostanu ještě radu, ať si doprdele svýho psa hlídám.

Uznávám, že občas si to způsobuji svoji leností; například, když se mi na krátkou procházku za barák nechtělo brát stopovačku a nechala jsem ho na volno. Ovšem i když jsem líná, jsem pořád ještě zodpovědná, takže dostal košík. Ten Liškofield ho ale nejen sundal, on ho ještě roztrhl na nejméně pravděpodobném místě a prostě se vrátil jen s částí. A zrovna ve stejnou dobu na stejném místě venčil soused oblíbeného psího kamaráda. Lišák naštěstí bez vodítka neútočí, počkal v bezpečné vzdálenosti několika metrů, než k němu přes celé pole doběhnu a připnu ho a až pak se rozzuřil. Soused stihl nadávat už dříve. Řekl něco podobného jako pan cyklista.

Před Vánoci jsem i často chodila na poštu odesílat objednávky, a jelikož tam psi nejsou zakázaní, byla by škoda nespojit užitečné s užitečným. On je většinou hodný, lehne si a útrpně kouká na ostatní. Jeden tmavší spoluobčan tam seděl a čekal. Čekání si krátil upřeným zíráním na Lišáka. A pak se prudce zvedl. Tohle by bral jako provokaci asi každý pes, že to rozčílilo mého malého labila je skoro zbytečné říkat. Chvíli jsem váhala, jestli ho nemám spíš pochválit, ale byla jsem politicky korektní a řekla jsem "NE!" místo "Fuj!" a bylo ticho. Jsem i trochu zvědavá, za jak dlouho se na poště objeví cedulka "zákaz psů".

Kromě posledně zmíněného povelu "styď se" (se kterým jsme tedy nepokročili ani o chlup) ho ještě buzeruju při krmení. Je to totiž takový zlodějíček jídla a při návštěvě kamarádky mi z talířku ukradl perníček ještě dřív, než tam pomalu dopadl. Po povelu, aby to pustil, ho opravdu pustil. A jakmile dopadl na zem, už ho rval do té držky znovu. Tak jsem to z něho vyklepala a nebohý perníček putoval do koše. Při druhé návštěvě mi vyfoukl vosí hnízdo. Opět, s letmým pomyšlením na chudší obyvatele naší planety, putovalo do koše. A proto jsem se rozhodla, že krmení dostane až poté, co si ho přestane vynucovat, lehne si a uklidní se. To nemám z vlastní hlavy, takže jsem věřila, že to bude jakože fungovat. Nejdřív mu tečou potoky slin, pak si vyslechnu, že ho týrám (to teda neříká on ale rodiče, fakt to se mnou není až tak zlé) a po čase se podvolí. To mu řeknu: "Můžeš." a on se do toho dá.

Ovšem ani tady jsem něco nedomyslela, protože jsem slyšela tátovo volání z chodby, jestli jsem ho už krmila, že na to jen tak blbě čumí a nežere. Otevřela jsem dveře a ptala se, jestli mu řekl: "Můžeš?" a v tu chvíli jsem zaslechla chroupání granulí.

O několik hodin později už opět ale kradl cukroví u kamarádky. A pro potěchu oka přikládám foto vánoční výzdoby, kterou jí pomohl udělat. Upozorňuji, že pro pořízení fotek byl zavražděn jeden nevinný polštář, nic pro slabé povahy.

Šťastný a chlupatý

Co lepšího dělat, než psát blog, když v kuchyni čeká hromada masa na to, až bude přetvořena v chutnou večeři. Mamka si to zařídila a onemocněla a s tátou teď losujeme, kdo co bude dělat. Vyřešila jsem to fikaně, zavřela jsem se v pokoji a učím Lišáka "styď se". I když stydět bych se pravděpodobně měla za tuhle morálku já.

Většinu nedůležitých povelů pochopil až nevídaně rychle, doufala jsem, že tohle bude také ten případ. Ale po pár pokusech na vlastní pěst mi došlo, že tudy cesta nevede a požádala o pomoc všemocný gůgl. Většina návodů se shodla v tom, že se psovi na čumák přilepí kousek smotané izolepy, a když zvedne pes packu k tomu, aby si to sundal, pochválí se a okamžitě odmění. Takhle se to nějakou dobu opakuje, až se přidá postupně povel a odstraní izolepa. Fikané, říkala jsem si.

V mé podobě to vypadalo ale poněkud jinak, udělala jsem si úhledný smotek izolepy, Lišák do toho začal nadšeně hrabat tlapkama, lehl si na záda a snažil se izolepu v zápalu hry sežrat. Ať jsem se snažila sebevíc, izolepa držela jen na mých prstech, a kdyby ji nesežral, asi bych ji jen tak nesundala. Varianta dvě byla gumička na čumáčku. Normální pes by se ji snažil také sundat. Nikoli ten můj, ten tlapičky sice zvedal, ale jen k tomu, aby mi hrabal do ruky a čekal, až nakulím ten pamlsek. Poté to vzdal a lehl si na zem s utýraným výrazem a gumičkou přes rypáček.

Každopádně bych vám všem chtěla popřát hezké svátky a to samé naprosto dobrovolně i Lišák :D

Ave stopovačka

Teo nedávno objevil kouzlo lesní zvěře a útěků s tím spojených. V momentě, kdy mi z bažin vyhnal srnu, jsem byla ráda, že je to takový trouba - srna si to hnala rovně, Teo se s neotřesitelnou jistotou vydal doleva. Každopádně to už byla poslední kapka, a dokud nebudeme mít perfektně zvládnuté přivolání, nemůžu s ním takhle volně chodit. Doma jsem tedy vylovila 15metrovou stopovačku koupenou přesně pro účely výcviku (a kvůli lenosti systematicky cvičit téměř netknutou). Časem pochopí (teda teoreticky jsem o tom četla), že mu nezbyde nic jiného, než se prostě po zavolání k paničce přemístit a až to bude mít zafixované, nebudu tu stopku muset už držet v ruce, což ocením, jelikož se do ní každou chvíli zamotám, nebo na ni dupnu, nebo se do ní zamotají stromy, které tam prostě ještě před chvílí nebyly! A pak se začne stříhat a po čase už vlastně za sebou nebude tahat nic, ale v hlavě by mu mělo zůstat, že musí přiběhnout na zavolání. A teď bych asi vyhlásila sázky, za jak dlouho propuknu v zoufalý pláč a budu nadávat na toho, kdo mi to tvrdil.

Další nevýhoda stopovačky tkví v tom, že když vidím, že požírá něco, co by požírat neměl (kdo vyzvracel v lese těstoviny?), tak ho stejně nestihnu přitáhnout dost rychle a polovinu té lahůdky má už v sobě. Ale on je dost rychlý i na vodítku. U kontejnerů bylo koťátko, tak jsem si ho šla pohladit a v tu ránu už vidím, jak má narvanou držku koblihou. Celou si ji tam nasoukal a zuřivě přežvykoval. Nejsem zrovna důvěřivá, co se týká nalezeného jídla, tak jsem mu musela tu zpola rozmělněnou koblihu vyklepat z tlamy, a co tam drželo, jsem vytahala ručně. Olepena od džemu a slin jsem si aspoň mohla oddechnout, že bydlím jen o 20 metrů dál.

Ale zpět ke stopovačce, při vracení z pole máme naučeno "zůstaň", kdy on stojí a já si namotávám těch 15 metrů. Funguje nám to báječně, počkal, až to celé namotám, pevně chytnu a až pak se rozběhl štěkat na sousedovic černého psa. I když má jen lehce přes 20 kg, stačilo to na to, aby mi stopovačkou spálil obě ruce, když jsem se ho zoufale snažila zbrzdit. Že takhle ho nechytím, mi došlo rychle, chtěla jsem ho tedy zbrzdit tělem a chytit za kšíry. Rána rozběhlým psem do kolene bolí. Ponaučení pro příště.

Zarudlýma rukama a s boulí na koleni tu obětavě píšu článek, tak buďte tak hodní a doceňte to!

P.S.: Už ale umí válet sudy a plížit se na povel, on není hloupý, on je jen hrozný kretén!

Roztomilost spících tvorů nezná mezí.

A někdy vážně přemýšlím, jestli je to jen obyčejný pes.