A ještě jedno psí povzdechnutí

Vycházku od vycházky jsem vyrovnanější člověk. Už jsem jen krůček od nirvany. A nebo blázince.

To je prostě tak, že se naštvete do té míry, až vám to najednou připadá legrační a už se jen smějete. Co na tom, že jeden den psa vykoupu, protože na zemi našel parfém s ještě nestrávenými zbytky jídla a ještě než stihl uschnout, už vidím, jak mi pomalu mizí v černé bažině. Kamarádka na něho volala a vypadala plná obav, jestli se pes dostane ven, a když ano, jestli ho nezabiju. Já zatím měla jinou starost, otírat slzy smíchu. Asi bych měla být soucitnější a pomoct mu, když tak vyděšeně kulil očka, ale nešlo to. Navíc konečně dotáhl svůj liščí look do dokonalosti. Právě ty černé tlapky dělají lišku liškou. A to on prostě moc dobře věděl!

Začali jsme chodit na cvičák, kupodivu jsem byla pochválena za svůj přístup k němu a za to, že se mi s ním daří pracovat. Což mně samotné nějak pořád nepřijde. A paní cvičitelka byla z Tea úplně unešena. Ona má papírovou belgickou ovčandu, můj lišák má z belgičáka až až. A očividně hlavně takové ty ne úplně pozitivní vlastnosti. Třeba to rotování v kruzích je prý vyloženě jejich, tak aspoň vím, že to není jen tím, že je to úplný blbec. Sama mi předvedla, co její fenka umí, nejvíc se mi líbil povel "chcípni". Ten jsem Tea samozřejmě musela naučit taky, a kromě toho, že u toho na mě nadšeně kouká a vrtí ocáskem, mu to jde hezky. Ale dostala jsem vynadáno od rodiny, že je to nevhodné, tak ho holt musím přeučit na něco, co snesou i citlivější povahy.

Dále jsme se na cvičáku dopracovaly k tomu, že můj pes je prostě rasista, nemá problém se psy, on má prostě jen problém s jinými než rezavými psy. Ale nad bílými ještě taky přimhouří oko. Jenže jakmile vidí černého, zamlží se mu mysl a cvaká kolem sebe, nehledě na to, že se dusí na vodítku, chrochtá a poutá ke mně větší pozornost, než bych si v takovou chvíli přála. Plus se mi začne motat pod nohy, já ho přišlápnu a to se začne vztekat, protože ho to bolí!

Takovýto záchvat má vždy, když je v ulici ten jeho "kámoš". Dneska už jsem neměla sílu s ním něco dělat, tak jsem za sebou toho rotující blba táhla a snažila se prostě jen nezakopnout a pohybovat se pokud možno dopředu. Plot zdolán a já už si chtěla oddechnout, načež se od činžáku vyřítil naježený kříženec německého ovčáka. Z větší části černý. Teo si toho všiml a začal na to bojově naježené a přibližující se zvířátko agresivně štěkat. V tu chvíli jsem nevěděla, jakého psa nakopnout dřív. Abych se vyhnula trhání masa, šla jsem na toho cizího psa, ramena široká, že bych se nevešla do futer a za mírného nadávání jsem ho poslala pryč. A opravdu šel. Někdy jsem za svůj chybějící pud sebezáchovy, co se týká psů, ráda.

Nudíte se? Pořiďte si psa!

Teo už se u nás zabydlel, zoufale jsem kvůli němu brečela asi jen dvakrát. Poprvé hned ze začátku, kdy jsem dostatečně nedržela vodítko a pak zjistila, že jsem mu úplně ukradená a po návratu domů ještě objevila, že Betynka měla průjem a uměleckou náladu. To jsem si fakt hodně nadávala, že jsem tak moc chtěla dalšího psa. Ono péče o 15letého psa s mizející kontrolou svěračů je lahůdka sama o sobě. Podruhé, když se na ulici rozohnil na svého největšího psího nepřítele natolik, že se mi zahryznul do ruky.

Chvilku jsem trucovala a házela na něj zlopohledy, ale dát takového blbečka do jiné rodiny prostě nejde. I největší odpůrce pořízení nového psa (maminka) na něj šišlá a neprojde kolem něho bez podrbání. On je to takový švihák, že mu fakt žádná neodolá. Toho psa si měl adoptovat svobodný muž. Začínám uvažovat, že ho budu pronajímat. A nebo změním orientaci.

Ale má i další mouchy. Když s ním jedu vlakem, je z toho vždy tak u vytržení, že začne zuřivě kopulovat na prázdno. Teda jen za předpokladu, že to někdo vidí, větší obecenstvo znamená delší představení. Jsem ale ráda, že z toho vynechává okolí i mou nohu, jeho takt je nevídaný.

Ve vlaku ale často nebývám jediná, kdo cestuje se psem. A když vidí psa, tak se mi ještě nedaří jeho pozornost přilákat zpět ke mně. To se takhle rozčiloval nad jiným psím pasažérem ještě na nástupišti, já už ale potřebovala do vlaku a tím pádem by se mi jeho pozornost hodila. Mezera mezi nástupištěm a vlakem mi dělala vrásky. Ale tak co, snad není blbý, řekla jsem si a vykročila vpřed. Je! Ještě jsem stihla zaznamenat jeho vyděšený výraz plný otazníků, než v té mezeře zmizel.

Obávám se ale, že mi to dělá naschvál. Když někoho vidím poprvé, tak zaručeně předvede nějakou novou dovednost. Posledně jsem si domluvila venčení v Liberci, ono ve dvou se venčí prostě líp. Krátce po odepnutí z vodítka začal balancovat na pařezu, koukala jsem, co provádí a přišlo mi to roztomilé. Do doby, než se tam ustálil, nahrbil a začal konat potřebu. Další milou věc provedl, když si tu byli dva pánové vybrat dárky (ty moje blbiny z fima). Krásně je přivítal a pak se jednoho po druhém snažil znásilnit. A byl velmi vytrvalý.

Oproti poslednímu článku se ale změnilo hodně, mohu ho pouštět na volno a většinou se mi i vrátí na zavolání hned. Samozřejmě ne, když ho opravdu přivolat potřebuju. To se otočí, olízne (moc dobře ví, že mám kapsy naštosované sušenými plícemi) a ladně si kluše druhým směrem. Je ale super, že mohu využít jeho závislosti, schovat se mu za strom a škodolibě poslouchat ten zběsilý dusot, jak se mě snaží najít. Když je zákeřný on, budu také!

Jo a hrozně rád se válí v hnoji a nerad koupe.

Pomoc!

Pokud máte problém s větším temperamentem (čtěte hysterií) a chcete si pořídit pejska, možná zauvažujte nad štěňátkem, je nezkažené, učenlivé a dost roztomilé na to, aby vás nenasralo do nepříčetnosti. Několikaleté tele bez výcviku, ale zato se spoustou zlozvyků, je vcelku velká výzva. Jestli to oba přežijeme, tak budeme velmi vyrovnané bytosti a nic nás nevykolejí. Zatím k tomu máme daleko, hodně daleko.

Pejsek v sobě má něco, co ostatní psy rozčiluje. Ještě jsem do tajů psí psychologie nepronikla tak hluboko, abych pochopila, oč běží, ale dle mého názoru se vždy ke psům přibližoval s úmyslem hrát si. Nebylo to tak bráno a každý pes ho seřval. A jelikož je velmi moudrý, usmyslel si, že toto ne a začíná nadávat první. Původně to byli jen psi za plotem, už jsou to psi i na druhé straně města. Ano, to já mám nakoukaná výcviková videa se zaručenými metodami, a i jsem si psala o radu údajně zkušenému kynologovi, ale praxe pořád pokulhává. Jedním z důležitých prvků totiž je, aby páníček byl klidný. To já jsem, dokud nezačně cenit zuby a za štěkotu se mi nesnaží utrhnout ruku, jak vyráží.

Ale aby to nebylo jen negativní. Za ty dva týdny zvládáme přivolání, sedni a lehni. Doma a na zahradě se skoro 100% úspěšností (mimo zahradu z tohoto čísla odeberte tu jedničku). U nohy se naučil chodit krásně, jen má problém s předložkami. Plete si "k" a "pod". Takže mé "k noze" si bere po svém a jde tak, abych ho co nejvíc podupala, případně ztratila balanc. Venčím už jen v sukni nebo kraťasech, jelikož z jeho otírání se o nohu mám už oranžové všechno dlouhé oblečení.

Dokonce se tváří, že mě bere za svou paničku, jsem jediná, koho vyhlíží z okna, když odejdu. Na chodbě mu to bylo zatrhnuto, takže při mém dalším drzém odchodu bez jeho doprovodu si suverénně nakráčel k oknu do obýváku. Když i to mu bylo ukradeno, nezbylo mu nic, kromě skákání a zírání ze skleněných tabulí na vchodových dveřích.

Toť vše k našim pokrokům. Dneska jsem si dala velký cíl - unavit ho. To obnáší procházku nejdřív přes celé město, u některých psů zuřil jen malinko, štěkl jen, aby se neřeklo a ani nevyrážel, u ostatních jsem si připadala, že venčím zuřivý ventilátor. A aby to nebylo málo, vyběhl na mě ze zahrady pes podobné velikosti a vrhl se po psovi mém. Ano, můj pes je vůl a ještě nechápe, jak to chodí, ale je na vodítku a ohrožuje akorát moje duševní zdraví. Nikdo na něho nebude útočit. Na milého psa jsem vyždímala všechny decibely a z nich složila něžný povel: "Vypadni, ty vole!" Pejsek se lekl, až spadl na záda a odběhl. Nečekala jsem, že hlas je tak mocná zbraň. Lituji už teď případného partnera.

První destinace byla u babičky, tam jsem ho nechala na velké zahradě. Uchlácholena pocitem, že je vše zavřené, jsem se usadila a po čase mi přišlo divné, jaké je tam vlastně ticho. Nikdo neproháněl slepice a nelezl ke králíkům, neběhal v nepravidelných kruzích a nežral kočkám granule. Ano, pejsek se vydal na průzkum světa z druhé strany plotu. On plot obsahoval jednu takovou mezeru, kam on se akorát vejde.

Dále jsem pokračovala s kamarádkou a jejíma čubama k řece. V tomhle počasí jsem ovšem potřebovala zchladit i já, tak jsem si to zvíře vzala do vody s sebou na vodítku. Má důvěra v naši kooperaci není ještě tak vysoká, abych ho nechala bez vodítka. Nedůvěra se ukázala býti na místě. Voda ho naplnila energií a chutí ji vybít. Začal se drápat ven a já za ním jen klouzala po řasami olezlých kamenech a snažila se tam nezahučet celá. Pustit vodítko se slovy: "Chytíš mi ho, viď?" byl jeden z mých horších nápadů. Elegantně se kamarádce vyhnul a už to bral sprintem směrem k silnici. Louky ze všech stran jsou okoukané. Vnitřní městský obchvat, kde se z řidičů stávají dobytci, je mnohem zajímavější cíl. Ano, snažila jsem se ho hlasitým, leč stále ještě klidným hlasem přivolat. Pak hlasem o něco zoufalejším. Nakonec jsem ještě bez bot proběhla kopřivami a nevím čím vším, abych se dostala k silnici, kde už můj švihák stihl šarmem zastavit provoz, a já za běhu házela elegantní úsměvy na všechny strany, protože bylo na koho se smát. Na tuto událost se přišel podívat pravděpodobně celý Hrádek. Pejsek očividně šťastný, že jsem taky pochopila, jak je silnice super, rozvrtěl ocásek a běžel mi k noze. To je ta chvíle, kdy litujete, že ho fakt nemůžete fláknout nebo darovat někomu s větším smyslem pro humor.

Jinak je zlatý, večer jsem ho chtěla ještě dorazit házením tenisáku, on byl natolik hodný, že mi místo něho donesl švestku, kterou sám sundal až ze stromu. Ale aspoň jsem si všimla, že máme na zahradě švestky. Ono bych si toho možná všimla i tak, až se z nich posere.

Pes, který měl umřít (ó jak emotivní nadpis)

Tuším, že jsem zmiňovala svou zálibu, která mě provází od dětství a spočívá v tahání všelijaké havěti domů. Jeden čas jsem byla i očkovaná proti vzteklině, když mě jeden pejsek jemně potkal zuby. Co na tom, že vzteklina tu není, a rozhodně to nebyla otevřená rána, rodiče měli jasno. Možná si mysleli, že přestanu být vzteklá na ně.

Ale proč o tom zase píšu. Snažila jsem se za mírného citového nátlaku domů dotáhnout nového psa, jelikož Betynčiny hodiny se asi vážně blíží ke konci a já poněkud pohledem na ni strádám. A taky jsem líná chodit ven, když nemám motivaci. Ale ne, byla jsem bita, polévána olovem a slovně urážena; pes nebude. (No dobře, trochu kecám)

Jenže to by rodiče nesměli mít doma mě. Kamarádka, která je do psů zapálena podobně, jen jich stihla už nasbírat více, mi poslala odkaz na psa ze slovenského veterinárního asanačního zařízení. Jejich náplní práce je sbírat uhynulou zvěř a toulavou zvěř, ze které během 3 týdnů udělají taktéž uhynulou. A tohohle psa nikdo nechtěl, zbývaly mu 2-3 dny. Rychleji jsem jednala, než se ptala, takže i když se to nesetkalo s širokým a blaženým úsměvem, nebylo to moc platné. Tak skvělou dceru prostě nemohli vychovat nelidové, i v nich se skrývá kousek citu, a po chvilkovém lomení rukama nad tím, jak jsem blbá, se mohl řešit dovoz.

Včera mi to zvíře přistálo doma, s Betynkou si rozumí, ta si na stará kolena začala i hrát. Když už jí to nebaví, ohradí se a pan pes dá pokoj. Takže už ho přijmula Betynka i tatík, který protestoval nejvíc. Mamka to nadělení uvidí, až se vrátí z dovolené. Snad se tam zrekreovala do zásoby.

Hned jsem mu šla koupit vybavení, aby vypadal stylově, a protože jsem prostě z něho tak nadšená, že mám chuť mu koupit všechno hned a nejlepší. Ve zverimexu mu nějaký postarší pán chtěl dát pamlsek, já mu říkala, že si to nepřeju, což bral vážně asi jako pes mé povely. Takže Teo (no já mu to jméno nedala, na mě nekoukejte) se už ládoval a ze mě se zatím stal Hulk. Pán dostal několikaminutovou přednášku o tom, že nemá co krmit cizí psy a kazit výchovný metody páníků. Když už jsem ze sebe ten monolog vyždímala, koukala na mě vyděšeně i má kamarádka, která ten zverimex vlastní. Prý ze mě šel respekt, a že netušila, co ve mně dřímá. To jsem na sebe byla pyšná. Ale pak jsem se dozvěděla, kdo dotyčný pán byl. Majitel našeho cvičáku. To mi hřebínek malinko spadl. No, ale prý jí řekl, že budu dobrá cvičitelka, to se počítá.

A držte mi palce, neboť oficiální název mého dotažení psa domů je "dočasný domov". Tak bych ráda z dočasného udělala trvalý a oba rodiče bych i přesto chtěla stále živé.

Jak se mi dostalo osvěty

Od té doby, co brácha shodil 70 kilo (taktnější lidé by to nazvali rozchodem), vycházíme spolu až nevídaně dobře. Naposledy jsme byli posedět ve vyhlášené restauraci našeho velkoměsta o 7000 obyvatelích. A taky to naposledy i bylo.

Vešli jsme dovnitř, obsluha tak na půl úst prohodila pozdrav a sledovala, jak v záplavě cedulek "reservé" hledáme volný stůl. Našli jsme, beztak si myslím, že ty cedulky jsou prostě jen gulášem přilepené k ubrusu a nikomu tam místečko nestřeží. Obdrželi jsme jídelní lístek a paní mi funěla za krk, co že si dám k pití. Nejdřív bych se ráda podívala, co vlastně mají. Pochopila a dala mi čas na pročtení lístku. Většina zákazníků je německá, takže lístek byl samozřejmě přeložen i do jejich jazyka. Nebo spíš si mysleli, že to jejich jazyk je. "Geschnittenes Bier" (řezané pivo, doslova) mě bude strašit ještě dlouho. Docela mě zajímá, co si pod tím nebohý Němec představí. To byl ale jen slabý rozjezd.

Listovali jsme a přemýšleli, co si dáme k jídlu, načež jsme zaslechli hovor obsluhy s potenciálním polským hostem. Ten mluvil v klidu, nehádal se a očividně neměl kromě hladu žádný problém. Milá paní z obsluhy na něho arogantně začala hulákat, že jestli chce jako jíst v Čechách, ať se laskavě naučí česky. Nebo může jíst v Polsku, když s tím má problém. V tu chvíli jsme došli k závěru, že náš hlad není tak akutní.

Dososali jsme pivo a u placení se brácha ozval, že mu to přijde poněkud zvláštní, vzhledem k tomu, že 90% klientely pochází z pohraničí. To spustilo vodopád velmi pádných argumentů, kdy jsem nevěděla, jestli mi tečou slzy smutku nebo smíchu. Ozvala jsem se taky. Co bych se nepohádala, když se to tak nabízelo. Už mám vypilovaný klidný a lehce arogantní tón, byla by škoda ho nezlepšovat v praxi.

Sdělila jsem svůj názor na věc, obsluha mi arogantně odvětila, co jako dělám za práci. Odvětila jsem, že studuju, ale že mám za sebou hotelovku (ano, poprvé se mi hodil můj obor!) a tudíž i nějakou tu povinnou praxi, takže vím, jak to chodí, a i když se host nechová podle představ, nikdy bych si nedovolila tohle říct. Po chvilce zajíkání vybalila, že jsme neslyšeli celý hovor. Ano, neslyšeli, ale ten úryvek o posílání cizinců do jejich domovin mi stačil. Nadhodila jsem, jestli se učí italsky/chorvatsky, když jede na dovolenou. Odpověď nevím, ale za to vím, že nemám poslouchat cizí rozhory. Ještě chvilku jsme je zlobili, ale ve chvíli, kdy jsme se dozvěděli, že takhle se k hostům chovají už 15 let a přesto mají plno, jsme usoudili, že hádka s blbcem nejde vyhrát vážně ani ve výjimečných případech a odebrali jsme se domů.

Tak kdybyste někdo chtěl kulturní osvětu, doporučuju http://www.restaurantcamelot.cz/

Byla jsem hipster, ještě než to bylo cool

Na úvod vysvětlení slova hipster pro starší ročníky (mávám babi!), aby věděly, o čem to tu jako plácám. "Hipster je člen party, subkultury, která se obléká a chová alternativně. Jeho poznávací znamení je dělání věcí tak, jak to není obvyklé. Co je příliš mainstreamové a komerční, to hipstera nezajímá. Určuje ho to, co poslouchá a čte. Musí také nějaké umění tvořit a rozhodně nikdy nedělat to, co dělá většina."

O tom, že jsem nikdy nepatřila mezi dav, jsem se určitě již zmiňovala. Ale až nedávným zamyšlením jsem odhalila, proč tomu tak je. A není to tak záhadné, jak jsem myslela. Je to výchovou.

V době, kdy si děti počítaly pruhy na kšiltovkách a víc vyšitých pruhů znamenalo víc kšiltovka, my jsme s bráchou měli kšiltovku s chabými třemi pruhy. K hojnému počtu pruhů patřil i patřičně zahnutý kšilt. Kdo ho neměl krásně půlkruhový, mohl si o kamarádech nechat zdát. My s bráchou měli kšilty rovné. A kamarády žádné.

Já předběhla dobu i s účesem. Ostatní holky měly krásné dlouhé vlasy. Já byla na hřiba. Teda tak jsem to nazývala dřív, dneska je to vysoce moderní a u kadeřnice by se tomu řeklo na Miley Cyrus. I podobně zubaté to bylo. A to jsem leta mamku podezírala z toho, že je s nůžkama úplně levá. Mrzí mě, že i v dnešní době se tento účes setkává spíše s nepochopením, hned mám chuť ho znovu provětrat. Jen už chybí ta dětská rebelie si to prosadit.

Když jsem v minulých dnech listovala ebayem a hledala, za co nepotřebného vyhodím peníze, objevila jsem punčošky se srdíčky na kolenou. Boom! Tohle jsme s bráchou měli už před 20 lety. A nebyly to jen nějaké obyčejné 20DEN silonky, ale poctivé punčocháče barvy zvratek, které ale i přes svou poctivost nevydržely naše klouzání se po dlažbě, a byly vylepšeny o koženková srdíčka rudé barvy umístěná na kolenou.

Kdo z vás byl v dětství takhle alternativní, hm?

Havěť všelijaká

Opět mám ve škole tolik úkolů, že je ten správný čas se usmát, předstírat, že neexistují a psát radši do blogu.

O víkendu jsem podnikla dlouhou a dobrodružnou cestu až do samotné matky měst - Prahy. Do Liberce vlakem, z Liberce klasicky autobusem, šetříme a taky nemáme řidičák, že áno. Ve vlaku si přisedla postarší dáma a dala se do řeči, neměla to typické důchodcovské pižmo a touhu sdílet nářky na umělé klouby a malé důchody, takže jsem si povídala ráda a i se dozvěděla zajímavé věci. Paní byla zcestovalá, takže nemusím panikařit, že mám život skoro za sebou, cestovat začala, až co jí odrostly děti.

Můj cíl byl Terárium v Dubči. Dozvěděla jsem se, že tam mají malého lvíčka (mě se neptejte, já vím, že v terárku bývají většinou plazi) a už je poslední týden, kdy bude k vidění, protože se stěhuje do většího. Kdybych tam jela jen kvůli němu, byla bych asi trochu zklamaná, on sice mohl chodit volně mezi návštěvníky, ale na to z vysoka kašlal a byl za prahem místnosti, kam byl veřejnosti vstup zakázán. I tam na něj lítaly blesky, jak kdyby přijela výprava z Japonska. Po chvíli pózování se odebral dát si polední šlofík. Čas na prohlídku stálé exhibice.

Moc jsem si předem nezjišťovala, co za plazy tam chovají, takže mi spadla čelist, když jsem si mohla prohlídnout různé druhy chřestýšů a kober, včetně královské. Nenapadlo mě, že je tak obrovská, nejsem mistr odhadu, ale 4 metry mít mohla, a jezdila si tam s hlavou nahoru, aby šlo jako fakt poznat, že je to ona. Jen límec neměla nastrojený, to asi jen na lepší příležitosti. Vzadu za klacíkem se nenápadně schovával vrah, mamba černá, naproti byla jeho zelená verze. Další had, kterého byste asi úplně nechtěli potkat, byl taipan. Nenápadná tkanička s roztomilým ksichtíkem, jehož jedna dávka jedu dokáže vypnout 25 lidí. Asi bych jim nechtěla terária čistit.

Vidět se tam dala ještě všelijaká krokodýlí a ještěří havěť, dokonce i opičky a nějaký druh mangust. Prošla jsem si to 2x, nafotila a doufala, že se lvíče probudí, což se nestalo, tak jsme si zašli na oběd a domluvili si, že se vrátíme.

Nerada si dávám něco, co neznám v restauracích, které neznám. Takže řízek a hranolky, česká klasika, to jistí. Kdo by ale čekal, že i to se dá tak pompézně posrat. K hranolkům jsem měla chuť požádat o brčko a k řízku o steakový nůž. Raw kuře jsem ještě nikdy neměla. A budu i ráda, když už ani mít nebudu. Jsem ráda, že inkubační dobu salmonely jsem zdárně překonala. Hlad je věc zlá, to si člověk rozmyslí, jestli si bude stěžovat a za půl hodiny možná dostane lépe zpracovaný pokrm s přídavkem slin.

Pár fotek z kompaktu za mizerného osvětlení. Na ty podmínky jsou to skoro mistrovská díla :D