46. Chci své dárky

Už je to tak, databáze je dokončena, mám tolik času, že zas můžu hrát slovní fotbal, rýpat do kolegů, předstírat práci a psát blog.

Ještě se vrátím k víkendu, po oslavení mého zestárnutí jsme ještě měli piknik v parku. Ano svítí tu slunce a je tu příjemně. Tohle je jedno z období, kdy jsem fakt ráda, že jsem tu a ne jinde. I když Švédsko by nebylo marné, tam mají tropy. Jestli ještě někdo bude tvrdit, že se žádné klimatické změny nedějou, vezmu nunčaky a půjdu si s ním popovídat. Zpět do parku, nejenže jsem dostala přání k narozeninám, ale přinesli i dort. Z toho jsem byla fakt naměkko. Jeden z nejhezčích dní tady. Plus jsem si zas vyslechla historky z domu hrůzy, kde Božka denně vyhrožuje Abdulovi, že se vrátí do Polska a on ji prosí, aby zůstala. Těhotná černoška Helen každé ráno okolo šesté mixerem připravuje palačinky a pak zvrací. A už stihla vynadat nové spolubydlící do špinavé svině. Jeden by si řekl, že nemá ženy ráda. Až mě uráží, že na mě se jen kysele tvářila, ale nenadávala mi, takže ve mně neviděla potenciální hrozbu.

Aby toho štěstí nebylo moc, drahý objednal dárky na adresu k sousedům. Když několik měsíců bydlíte na čísle popisném 5 a následně se přestěhujete na č. 4, splete se to velmi snadno. Celkem se naši polští sousedé můžou radovat ze 3 balíčků (já si tam jeden nechala poslat taky). Včera jsme se tam snažili dobouchat - zvonky se tu moc nenosí, většinou po nich jsou jen dráty ve zdi, a i ty jsem, mimo jiné, zkusila spojit. K mé úlevě jsem nedostala šok, ale ani to nezazvonilo. Odpoledne, když jsem šla na nákup, seděl jeden moc milý polský mladík s cigaretou před barákem číslo 5 a pořvával určitě lichotivé a vůbec ne oplzlé věci mým směrem. Hned jsem měla chuť za ním jít a poptat se, jestli nedostal nečekaný balíček. Zkusila jsem to až zas ráno, když byl drahý se mnou. Auto před barákem bylo, okno měli otevřené, ale otevřít i dveře se neobtěžovali. Oblečením nepřipomínáme žádnou náboženskou sektu, takže tím to nebylo.

Naštěstí ten nejdražší balíček nevyzvedli, jen mají doma papírek, na který se pak dá vyzvednout. Byli jsme na poště, vysvětlili problém, ale balíček nám vydat nemůžou, protože nemáme právě ten papírek. Ale pokud něco nezvořou, doručí to zítra na naši adresu. Vřele v to doufám.

Ještě jim schránkou narveme vzkaz, kde vysvětlíme, co se stalo, a budeme doufat, že svou laskavost za hrubá slova jen schovávají, aby nebyli zranitelní. Že jsou to vlastně hrozně fajn lidé a my jim křivdíme.

45. Databáze a narozeniny

Tenhle týden byl tvrdý. Pracovala jsem. Pracovala jsem celý týden, kromě pondělí, kdy byl, díky bohu, svátek. Pořád dělám databázi a z kopírování a vkládání mi zatuhl trapéz a celé rameno. Diagnostikovala jsem si to jako kancelářské rameno a nechci v práci pokračovat. Šéfik mi nabídl i masáž, radši jsem s díky odmítla a připomněla se s pizzou. Vypadal, že nebral naši dohodu vážně, ale můj přísný pohled ho přesvědčil. Teď, když už se s databází pachtí víc jedinců, nebude těch pizz tolik, ale nebudu nevděčná.

Poslední pracovní den jsem začala stylově. Neuvědomila jsem si, že mám v batohu banán z předchozího dne, hodila jsem do něho notebook a s obvyklým půlhodinovým zpožděním dorazila do kanceláře. Vytáhla jsem kabel, vytáhla jsem notebook, vytáhla jsem banánový koktejl. Dostat banán z nejtemnějších zákoutí USB slotu se jevilo docela nemožně. A taky to nemožné bylo. Ještě, že jich má ten počítač víc.

Drahý se celý týden připravoval na CSCS testy, nikdo neví, co to je, ale ve všech inzerátech na práci to vyžadují, takže je to asi důležité. Připravoval se tak urputně, že si ani nevšiml, že nejsou v pátek, ale ve čtvrtek.

Prostě všechny události říkaly, běžte se opít. Londýnský ceny alkoholu říkaly spíš, dejte si jedno pivo, ať máte ještě na nájem. Ale vzhledem k tomu, že tak nějak byly/jsou moje narozeniny, mohli jsme se rozšoupnout. S našima starýma kámošema jsme měli sraz na Claphamu, kam jsme museli vlakem. Našla jsem spoj, vydali jsme se na nádraží, odpípli si lítačku a zjistili, že jsme na nádraží špatném. Odpípli jsme si znovu a vyhodili pár liber za mou blbost. Na místo určení jsme dorazili o hodinu později, protože se nám ještě povedlo zabloudit, ale večer se vydařil. Po dvou pivech jsem všechny milovala, takže byla mise splněna. Zpátky jsme si poprvé vyzkoušeli jízdu na černo (to maj za tu zbytečně odečtenou libru a půl) a močení v ulicích Londýna. Zkušenosti k nezaplacení.

44. Pracuju za jídlo

Výborně, šéf právě odešel a já se mohu zas hodit do úsporného režimu a přestat s předstíráním tvrdé práce. (Po těch měsících nicnedělání holduji online slovnímu fotbalu a nemám ráda, když jsem od něj vyrušována.) Rozhodl se že, že zvolí novou taktiku získávání klientů - spamování. A k tomu mám vytvořit databázi čítající minimálně 10000 (slovy: deset tisíc!) advokátů. To jsou totiž jedni z nejčastějších klientů. Neustálým mačkáním CTRL+C, CTRL+V mi hromadně umírají mozkové buňky. Ale berme to jako přípravu na bakalářku.

Protože je to práce velmi nevděčná, vydupala jsem si výhody. Oznámila jsem šéfikovi, že budu pracovat za pizzu. Navrhl, že dostanu pizzu, až bude dovršeno jeho vysněné číslo, to jsem zamítla. Pizza bude po každé tisícovce. To máme 10 obědů zdarma. Objevuji v sobě obchodního ducha. Překazil mi to jen tím, že odešel dnes dřív a já už na té tisícovce pomalu jsem. Jen ať si nedělá naděje, o jídlo já se připomenu.

Když už jsme u toho jídla, vybavil se mi zážitek z Lidlu. Tady se v něm prodávají i léky. I když po dnešku budou muset doplnit zásoby. U kasy stála černoška, košík plný paracetamolu a různých jiných léků a neměla se k vyložení zboží na pás. Blokovat ho pro ostatní bylo asi více naplňující. Po chvíli rozhlížení popadla několik řasenek ve slevě, hodila je na pás, obrátila košík a všechny ty krabičky a piksly tam vysypala taky. Když už byla na řadě, vzala několik dóziček a hodila je zpět do regálu (mezi naprosto jiné zboží). Když prodavač domarkoval a sdělil konečnou cenu, rozhodla se, že se přeci jen sjede o něco víc a léky tam naházela zpět. A nikomu to nepřišlo divné. Tady nikomu nepřijde divné nic. Jedinou emoci, kterou bych nazvala údivem, jsem zažila, když se ulicí nesl postarší dlouhovlasý pán nadprůměrné výšky. Normální, říkáte si? Bylo by, kdyby neměl fialovou minisukni, růžový propínací svetřík končící nad pupíkem a tmavě fialové jehly. Ten podpatek nebyl menší než 12 cm, na to bych vsadila večeři. Přísahám, že jsem viděla několik zdvižených obočí.

43. Poslíček v akci

Včera jsem byla vyslána na důležitou misi - osobní doručení překladu klientovi, protože překladatel byl mamlas a až po termínu sdělil, že vlastně nemůže přečíst polovinu textu a tím pádem to nepřeložil. Klient měl překlad k soudu, takže kdyby šéfik vyšel na povrch s pravdou, musel by platit odročení. Zdatně se vymluvil na nepokoje v zemi překladatele a vše bylo odpuštěno. Po téhle praxi už nebudu věřit nikdy nikomu.

Samotný fakt, že pojedu sama na druhý konec Londýna, pro mě byl stresující a do toho si ještě musel šéfik přidat pár poznámek o rozdílné kultuře a vyprávět, co mám dělat, až přijedu. Jsem dost bystrá na to, aby mi došlo, že točit se dvakrát po směru hodinových ručiček a jednou proti vážně nebude nezbytná věc pro vstup do advokátní kanceláře. Nemluvě o sundání bot a tří polibků klienta, ale stejně, neměl by si s mou důvěřivou povahou zahrávat.

Našla jsem si cestu, vytiskla mapu a vydala se za dobrodružstvím. Musela jsem si dobít lítačku, ale přehlídla jsem trafiku, kde si ji běžně dobíjím a šla jsem tedy do jiné, která měla doslova vytapetovanou výlohu logy Oyster Card (londýnská lítačka), kdo by čekal, že tam karty nedobíjí a vlastně s nima nemají nic do činění. Logika se tu opět ukázala v celé své kráse.

Poprvé jsem jela metrem. Pražské metro dodnes pořádně nechápu, ale tady jsem neměla nejmenší problém. Když si odmyslím mojí spolucestující. To, že mi své dítě házela skoro do obličeje, bylo to nejmenší, po chvíli totiž vyvalila bradavku, očividně čas svačiny. Ať jsem se koukala, kam jsem chtěla, v každém okně jsem viděla odraz této události. A pokračovala v konverzaci jako by se nic nedělo, jako by jí neviselo na prsu dítě v hromadném dopravním prostředku. Asi jsem vážně konzervativní. Ale pořád to bylo nic proti další londýnské mamině. Nevím, jestli spěchala, nebo si jen udržovala kondici, ale s kočárkem běžela, jak kdyby někomu ukradla peněženku. Její dítě tento koníček určitě oceňovalo, zatímco se válelo na asfaltu, když ho v zatáčce vyklopila.

Zbytek dne jsem měla volno, tak jsem se povozila v metru, dojela na stanici King's Cross a vydala se najít nástupiště 9 a 3/4. Utratila jsem několik liber, když jsme procházela turnikety a našla jem akorát velké nic. Ale už to, že jsem nezabloudila, doručila překlad a trefila domů, je pro někoho, kdo zabloudí i ve větším baráku, velký úspěch.

42. Půjčte mi jaro

Stal se ze mě závistivý člověk. Závidím všem zemím, kde je tepleji než tady. Pořídila jsem si několik sukní a šatů (už jsem objevila, jak nakupovat) a tvrdošíjně jsem je nosila i přes nepřízeň počasí. Počasí se tedy rozhodlo ještě přitvrdit a já to chtě nechtě vzdala. Musela jsem vytáhnout kalhoty, na kabát brzo taky dojde. Sice se dnes tváří počasí mile, a kdybych měla v kanceláři okna, viděla bych i několik slunečních paprsků, ale teplota mých končetin tomu rozhodně nenasvědčuje.

Pozitivní zpráva je, že ráno napsali z Amazonu, že fén bude doručen přesně mezi 9:38 až 10:38. Ta preciznost je úžasná. Nezáleží na dnech, důležité jsou minuty!

Včera byl jeden z těch dní, kdy si koupíte a los a po seškrábání tam objevíte dluh. Prostě se nedařilo nic. Ráno se mi rozbila řasenka, jedna z věcí, u kterých jste si jisti, že se nedá rozbít. Bylo mi špatně, po paralenu mi bylo špatně a veselo zároveň. Narovinu jsem šéfovi řekla, že pracovat nemůžu, protože jsem s největší pravděpodobností sjetá. To probudilo jeho podnikatelského ducha a začal mi nabízet za 10 liber marihuanu. S díky jsem odmítla a připomněla svých 100 liber za komiks. (Mimochodem už mám další a rozhodně ne poslední, přesně praxe pro studenta překladatelské školy.)

Drahý si vydupal volno, aby si mohl zajet na kurzy a získal jeden z naprosto nelogických certifikátů k práci. Jeden by čekal, že testům bude předcházet školení a že "free" neznamená 40 liber. Špatně byly obě domněnky. Test neudělal a v autobuse, na cestě domů, mu volali, jestli se chce objednat na nový termín. V autobuse není rozumět vaší vlastní řeči, natož štěkání Angličana. Po prosbě, aby zavolali za 10 minut, až nebude v autobuse, se dozvěděl, že milý pán na tohle nemá čas a pokud nerozumí, má si zajít na anglické kurzy. České poštovní úřednice by bledly závistí, proti němu jsou sluníčkovější než Zákopčaník.

Volno si vydobyl i z důvodu, že potřeboval domů poslat větší balík a měl objednaný odvoz. Někdy mezi ránem a pátou hodinou odpolední se pro něho zastaví kurýr. Tak to říkali, než jsme za to vyplázli 900 Kč. Jestli pro něj nezajedou do zítra, omotám někoho z nich izolepou stejně kvalitně jako balík. A zavřu ho do pokoje v našem bývalém domě.

41. Království za fén

Když mi někdo vypráví, jak by chtěl žít v minulých stoletích, jen nevěřícně kroutím hlavou. Nádherná příroda, to ano, ale co hygiena a elektrické spotřebiče? Nenásilně přiznávám, že jsem rozmazlená, a když jedu pod stan, tak moje největší starost je, jak se upravím. Klidně budu trochu zablácená, ale mít mastné vlasy? Nejhorší noční můra hned po Abdulovi probodávajícím mě propiskou.

Narážím na to, protože stále nemám fén, objednala jsem ho v den, kdy můj starý kamarád odešel do křemíkového nebe a podle Amazonu tu měl druhý den být. Nebyl. Ale hlavně že fixy na textil mi poslali pomalu ještě v ten den, kdy jsem objednala. Bez nich si život představit umím vcelku bez potíží. Vlasy mi schnou přibližně 5 hodin, než uschnou, můžu si je mýt znova. Chodím tedy spát s mokrými vlasy. Ideální k tomu, abych se ráno budila s bolestí v krku a avantgardním uměním na hlavě.

V Indy ovládaném KFC se žádný zázrak také nekoná. Drahý dál otročí a nechali si ho tam asi jen proto, aby zaučil ostatní a mohli ho vyhodit o něco později. Slibovaná pozice manažera prodejny se konat nebude. Poprvé za ty měsíce si vydobyl volno o víkendu a on o něj přišel s vyhozeným šéfem. Ještě chvíli tam bude pracovat a začne mít svalové záškuby kdykoli, když budu k obědu dělat kuře.

Můj šéfik si objednal brýle na počítač, aby si neničil zrak, a když je bude mít nasazené, nesmíme žertovat a máme ho oslovovat Doctor K. Teď kdykoli procházím, nasadí si je a hodí zářivý úsměv. Nemám na vybranou.

Jo a končím s kupováním losů, na 7 utracených liber se mi vrátily 2, to není skore, o jakém jsem snila. V mém snu byla spíš trochu pláž a taky brčko a koktejl a Hugh Jackman.

Barbie a její útrapy

Nedala jsem se na povídky, jen jsem našla slohovou práci z doby, kdy mi bylo asi 18. A nemůžu si to nechat pro sebe.

Zpoza dveří se ozvalo hrozivé "ňafiky ňaf" milované čivavy Paris. Trhnutím se vzbudila a zjistila šokující skutečnost - je přesně 5 hodin. To znamená pouhé dvě hodiny do příjezdu přítele ve stříbrném audi, kterým jezdí do školy. Auto je při výběru partnera důležitým parametrem. Jak ráda by ho řídila sama, ale pan instruktor v autoškole byl proti ní bezpochyby zaujatý. Nenechal ji projít jen z malicherného důvodu - na silnici ležel koly aut rozcupovaný zajíček s vlečkou ze svých vnitřností, ten pohled ji vyděsil, zvedla se v ní kromě lítosti i silná vlna hysterie, upustila volant, zakryla si ten děsivý výhled svýma pěstěnýma rukama a křikem překročila uchu bezpečnou hranici decibelů.

Ale zpátky k tématu. Čas k přetvoření této průměrné tělesné schránky na neodolatelnou "štabajznu" ve stylu Barbie neúprosně běží v její neprospěch.

Za okny se probouzí nádherný jarní den, k azurové obloze a pastelově zbarveným květům bude nejlépe ladit včera zakoupené fialkové tričko délky pod prsa. Teploměr sice ukazuje nepříjemnou teplotu v bodu mrazu, ale co naplat, v dlouhém oblečení se cítí o tolik starší a nezajímavá. Jedna věc ji ale opravdu mrzí, že si to triko nemůže obléknout i podruhé - je krásné, to ano, ale je to proti jejím zásadám, cítila by se jako vandrák.

Své ladné, leč trochu nadměrné křivky zahalí do sukně, která by se dala díky svým úsporným rozměrům stejně dobře použít i jako pásek.

Teď přichází líčení. Ještě že mezi její silné stránky patří moderní malba. Z nevýrazných, někdy až nepřátelsky působících očí udělá několika šikovnými tahy tužkou vyložené mistrovské dílo, za které by se nemusel stydět žádný z předních kubistických malířů. Prožívá drásavé dilema - jakou řasenku použít? Jako první jí do ruky padla extra prodlužující, ale po chvilkové úvaze si uvědomila, že dnes přijde ze školy dřív a s největší pravděpodobností stihne svou porci telenovel, kterou ze sebe chrlí její kamarádka televize; pro tento případ je vhodnější řasenka voděodolná. To emotivní napětí ji vždy rozpláče.

K barvě trika bude výborně ladit rtěnka se zvýšeným obsahem fialových pigmentů, která po několikaminutovém nanášení vytvoří rty plnosti pneumatik traktoru s oslňujícím leskem zrcátka namířeného vstříc slunečním paprskům. Pro vytvoření přirozeného opálení zaútočí na svou kouřem cigaret ochablou pleť mejkapem odstínu afrických domorodkyň. Dílo dokončí několika hbitými tahy štětcem namočeného v tvářence po buclatých tvářích. Prožívá naprostou spokojenost, svůdně na sebe mrkne, šibalsky se usměje a jde potěšit žaludek celozrnnou snídaní propagovanou v reklamě.

Co to neslyší? Někde se rozehrál hit, nemilosrdně se deroucí na přední příčky komerční hitparády. "Odkud to jde?" na čele vyskakují vrásky urputného přemýšlení. "Ach, vždyť je to můj nový mobil," uchichtne se. Je pochopitelné, že při takové frekvenci střídání mobilů si nemůže vyzváněcí melodii pamatovat.

Odvoz je tu. Rychle se žene ke dveřím, až se boky přelévají ze strany na stranu jako beton v míchačce. Pohled se zastaví na seřazeném útvaru bot, cítí úzkost u srdce, může si vybrat jen jedny. Odpustí jí to ty zbylé? Systematicky začne vyřazovat, ve hře už zůstávají jen boty barevně ladící s dnešní kombinací svršků.

Houkání auta urychlí rozhodování. Pevně rozhodnuta o správnosti své volby sahá po fenomenálním kousku na souřadnicích: 3. řada, 4. zleva. Po obutí se stává rázem o deset centimetrů větší a cupitavým krůčkem se dovrtí až k autu.

Do školy přijíždí téměř včas. Myšlenku na přezutí se do obyčejných pantoflí zatlačí rychle hluboko do podvědomí. Před příchodem vyučujícího debatuje ve vybraném okruhu spolužaček o novinkách v trendech oblékání a líčení, po učitelově příchodu je nucena zmlknout a o této problematice si pouze čte v odborných časopisech. Takto se vzdělává po celou dobu vyučování a už večer může nově nabyté vědomosti využít při přípravě na diskotéku. Sundá denní mejkapovou masku a nanese novou - večerní.

Na diskotéce nejdřív žádostivě pomrkává po všech přítomných (pohlaví nerozlišuje), začne tančit a večer zakončí podepřena o dva statné úlovky a ve skoro "komatózním" stavu se nechá odvést, kam si zamanou.