XVII. Návrat velbloudů

Nevyhnutelné se stalo skutečností. Božka je zpět. Jásejte, budete jediní. Doufala jsem, že ji unesou mimozemšťani, ztratí občanku, seberou jí občanku, autobus beze stopy zmizí, zatknou ji pro ubližování gramatice,… Ne, je tady v plné síle. A naštvanější, než kdy dřív.

Vzbuzena zuřivým CHRRRRCH jsem se dobelhala na záchod, z polospánku mě dokonale probudila malba v toaletě. Několikrát jsem si promnula oči a opravdu, byla to realita - záchod posraný od shora dolů. Po vyčištění té pohromy jsem napsala velkou ceduli "splachujte", kterou během dne někdo strhnul. Při příštím incidentu budu muset za "splachujte" dopsat "… a nekraďte cedule".

---

V chodbě se zjevil rotoped. Doufám, že na něm nezastihnu Božku cvičící a potící. Ono už jen ji vidět, jak ráno chaoticky kmitá po kuchyni s barevnými natáčkami na hlavě, vykřikujíc nesrozumitelná hesla, je dost silný zážitek.

Abdul usoudil, že nám může věřit a svěřil se, že polské ženy jsou nejhorší, ale že mu vaří, uklízí a pere, tak si ji nechá. Tomu říkám stabilní jádro zdravého vztahu. Však kdo jiný by mu nachystal vanu s pěnou a poté (co vyleze, nechá tam potopu a odejde) přiběhne, vanu vypustí, umyje a potopu vytře. Jak dokázal přemístit tolik vody z vany na podlahu, mi není jasné. I kdyby se z vany vyvalil jako tuleň a ke dveřím se odrážel po břiše, nemohlo by tam být takové mokro.

Myši se začaly množit, však jaro je skoro tu. A s množícími se hlodavci se začaly množit i pastičky na ně. Bojím se chodit po tmě, abych neuvízla. Největší vynález ve světě pastí je bez debat past lepící. Myš má na ni přijít, přilepit se a umřít. Jak dlouho to umírání má trvat nevím, zatím ještě žádná nebyla natolik zvědavá, aby na to šlápla. Zlaté naše rychlozabíjecí.

Další díl k přečtení ZDE.

Čeština trpí podruhé

Velmi mě potěšilo množství sester a bratrů ve zbroji. Napsali jste mi tolik patvarů, na které jsem už dávno zapomněla. Jdeme na ně.

• Verlyba. Jak verká ta ryba asi je? Tohle bych pochopila u Japonců, těm nejde "l" vyslovit. Prostě je velká. A není to ryba, to vím, ale s tím už nic nenadělám.

  ---

• Vyset. Věřtě mi, že tvrdý jen tak viset nebude.

• Datumy a albumy. Obě slova jsou středního rodu. Řekli byste třeba muzeumy? Takže data a alba. I když uznávám, že data jsou v dnešní době spíš počítačová a jednou budu muset ty datumy přežít, až se pravopis změní.

• Hořtice a žlička. K tomu nemám poučku, jen to, prosím, nepište ani neříkejte. Jednou je to hořčice a lžička, tak žádné revolty. A jestli s tím chcete něco udělat, běžte si rozbalit stan před Ústav pro jazyk český.

• Podpadky. Nevím jak vy, ale já mám paty a tím pádem, kdybych nebyla velká jako žirafí mládě, nosila bych podpatky.

• Slevnit. To může být matoucí, protože jsou slevy, ale pak se zlevňuje. Je to ale změna stavu.A taky to se "s" vypadá fakt blbě.

• Tip a typ, slavná dvojka češtinovrahů. Tady nezbývá, než si to zapamatovat. Tipuji třeba čísla v loterii. A když chlap neumí pořádně jazyk, není už můj typ.

• A když už se vymlouváte, že jste disgrafik. Naučte se aspoň tohle slovo správně, protože se píše s Y. Dysgrafik. A navíc porucha, která souvisí s pravopisem, je dysortografie.

• Viz. Není to zkratka, je to rozkaz od vidět, takže se píše bez tečky.

• Když chcete zkráceně napsat paní a napíšete to s tečkou - pí., tak jste z paní udělali pí*u. Pí je bez tečky, protože je to první a poslední písmeno slova.

A tím končí dnešní přísun mouder. Vítám další nápady, komenty, prostě cokoli, co ukáže, že to někdo čte.

Další dil je ZDE.

XVI. Život kancelářské krysy

Od přírody jsem tvor vynalézavý a tvořivý. Jakmile mám v ruce něco, co jde transformovat do něčeho jiného, jsem spokojená. Zavřete mě do kanceláře a stane se ze mě nepříjemný a negativní tvor, jakým jsem právě teď.

A tohle jsou přesně ty věči, které tu postrádám. Kromě jídelního stolu, ten mi taky chybí fakt zoufale. Fimo, tréninky a čoklové jedni ušatí.

---

Kde jsou ty časy, kdy jsem záviděla kámošům, že jsou celý den na netu, pár minut z pracovní doby udělají něco užitečného a dostanou zaplaceno. Tohle samé mám teď já, až na tu podstatnou část. Zaplaceno nedostanu. Na internetu dřepívám pořád, ale když tam jsem jen proto, protože tu není jiná možnost, není to už vůbec lákavé.

Koženková kancelářská židle, ve které se vám paří zadnice. Malý prostor bez oken s nemožností si pořádně natáhnout aspoň nohy. Pošahaný kolega, který se ptá a pak nikdy nečeká na odpověď - prostě po položení dotazu zapne úsporný režim. Ignorant jak vyšitý. Kdybych mu vyprávěla, že jsem závodila s pytlem mluvících masochistických brambor v polevě, pravděpodobně by mi to odkýval. Už mě přestalo bavit prosit o práci, vždycky se zasekl, zamyslel a pak zapomněl, že jsem se ptala. Začínám být čím dál vděčnější za možnost levného nákupu knih. S těmi čas hned jinak běží. Jen si někdy vzpomenout, dát je do batohu.

Ale nejvíc mi v kanceláři chybí pohyb, sedím, pomalu slyším, jak se mi cévy ucpávají a tvoří se křečové žíly. Ke sportu jsem se nedostala už kdovíjak dlouho. Po tmě se sama Londýnem toulat nechci. Jak trapné by bylo, kdybych šla polochcíplá z tréninku sebeobrany a někdo mi dal po tlamě. Ne, ta představa by mě pobavila jen, kdyby se to stalo někomu cizímu. Doma mám místo tak na dřepy, pár týdnů jsem vydržela klikovat a dřepovat, ale vážně by to chtělo něco rozmanitějšího. Podle mého by každá kancelář měla mít aspoň skromně zařízenou posilovnu. Většinu času tu člověk jen sedí a škrábe se na zadku, bylo by milé pečovat o své kancelářské krysičky.

Edit: Mám skvělého šéfa, posilovnu nezařídil, ale koupil mi ráno koblihy. Den je najednou krásný!

Další díl k přečtení ZDE.

XV. Úřady etc.

Abych byla v "práci" aspoň trochu prospěšná, chodívám s překlady na poštu a posílám je. Pošta je schovaná v patře papírnictví; kdyby mi ji nikdo neukázal, asi bych ji hledala dodnes. Pomocí zábradlí je tam vytvořené jakési esíčko na frontu. Na konci fronty jsou vedle sebe pokladny. Něco jak ty na rychlé odbavení v tescu. Když je volná, zavolá se další zákazník. Jen pro upřesnění, musíte jít po schodech, abyste se tam dostali. Jak se tam dostal pán na vozítku pro líné (fakt nevím jak se to jmenuje, je to hrozně rozšířené mezi americkými vylrybami), nechápu. Každopádně byl tam a snažil se projet tím úzkým esíčkem. Popojížděl, couval a pak se zvednul, posunul to a jel k dalšímu záhybu, kde opět popojížděl dopředu a dozadu. Kasy byly volné už 3, tak jsem šla k jedné z nich, protože jsem byla ve frontě hned po něm. Paní za kasou mě poslala pryč, prý je na řadě ten trouba. Však proč by na něj nemohla počkat celá pošta. Jako bonus jsem byla vrácena na úplný konec fronty. Opět na mě vyšla kasa s inteligentní paní, tak jsem radši počkala ještě chvíli a šla k někomu, pro koho logika není brána jako smrtelná nemoc.

---

Ve víru zábavy se sousedy jsem zapomněla, že je vlastně ještě nějaký jiný život venku. Například můj podnikatelský. Daňové přiznání jsem si vyplnila před odletem a dál se o to nestarala. Jaké milé překvapení pak bylo, když jsem zjistila, že mám na sociálce zaplatit přes 10 000,- na důchodové pojištění. Že mi říkali, že to jako student platit nemusím? Zapomněli se zmínit, že pokud vydělám víc, než se sluší a patří, budu platit jako divá. (Uznávám, byla jsem líná si o tom cokoli zjišťovat.) To jsou ty chvíle, kdy se člověk polituje, že se narodil prostě moc světlý.

Kdybych dostala pořádné stípko, které by zaplatilo nájem a stravu, nemusela bych se snažit nahrabat co nejvíc. Člověku jen ukápne slza, když tu vyřizuje překlad pro studenta z Brazílie, jehož stipendium činní 2500 EUR měsíčně. Já stále čekám aspoň na své první Euro.

O brigádě jsem přemýšlela, ale zůstalo to jen ve stádiu úvah. Stačí mi přítelovy historky z práce. Indický šéf, který chválí Hitlera a Stalina a následně usne v kanceláři, není to zrovna ideální představa. A že vám slíbil den volna? To se ruší zavoláním o půlnoci, ráno je šichta. A opovaž se něco zkazit, když se šéf špatně vyspí, pěkně to zaplatíš.

Ono už jen sehnat tu v dnešní době práci je výkon. Lidí je tolik, že agentury vás pošlou do háje, ani nevíte jak. Holt snové město plné příležitostí má své limity a ty už jsou těžce přečerpány. A co považuju za mimořádně znepokojující, že naše barva pleti je tu spíš na obtíž.

Další díl k přečtení ZDE.

Čeština, tak krásná a tak týraná

Dnešní článek nebude oplývat originalitou, ale je to taková ta nutná věc, kterou udělat pro upuštění páry. Tématem bude čeština. Jazyk s tolika krásnými nadávkami, které budu používat, pokud budete psát jako prasata.

Pro svou osobní ochranu - nejsem bezchybná, s čárkami zápasím. Občas zvítězí ony, občas já. Sem tam mi ulítne i něco horšího (za to se pak následně i stydím, jestli vás to uklidní). O členění odstavců ani nemluvě, ale to už nespadá do gramatiky, která mě u některých tolik tíží.

---

• Aby jste? Co to sakra má být. Nejenže je to delší, ale je to blbě, opravdu hodně blbě a vězte, že to nezpůsobuje úzkosti jen mně. Abyste, abyste a ještě jednou abyste.

• Hold. Hold se vzdává (někomu, něčemu) a má naprosto jiný význam než "holt", místo kterého je tak rád používán. Holt je prostě jakési hovorové "zkrátka".

• Samozdřejmě? To je snad samozřejmé, že je to chyba jak kráva.

• Slova jako spontální a pernamentka neexistují a doufám, že ani nebudou. Je to spontánní a permanentka. Však se říká i "permice" a ne "pernice".

• Pointa se vyslovuje jako poenta. Je to hnusné, ale jazykové "zákony" jsou asi jediné, které budu dodržovat, ať to slovo zní sebehloupěji.

• S přítelem jsme byly... Vzbuzuje to ve mně pak zvědavost, jestli vašemu příteli vážně něco chybí. Jakmile je v tom chlap, je tam i měkké a tečka.

• Počkej chvíly. Ne a ne a ještě uteču pěkně daleko! Je ta chvíle. Abyste pak nekoukaly (jo, teď myslím fakt jen ženy), až dostanete růžy.

• A také není žádná vyjímka. Nemá to nic společného s jímkou. Je to výjimka, vypadá to tak blbě, že přece nemůže být tak těžké si to zapamatovat.

• Tchýně. Na to mi byla řečena moc hezká pomůcka. Tchyně jako svině. Takže bez čárky, teď už si to zapamatujete.

Svěřte se, co z dalších evergreenů vás nutí k pláči. A druhý díl je ZDE.

XIV. Párty

Máme za sebou první pořádnou párty v centru. Konečně! A jako bonus to byla rovnou párty maškarní. To je něco pro mě, týden jsem řešila, co si udělám za kostým a další týden to, jak ho udělám.

Původní plán byl jít za Grumpy cat, ale ne všichni jsou takoví nadšenci do internetu a ví, o co jde. A taky ty barvy na obličej nevoněly zrovna důvěryhodně. Už takhle nemám pleť zrovna sametově hebkou.

---

Zleva: Grumpy Magda; Grumpy cat

Nakonec zvítězila žirafa, s mou výškou ideální a náklady na kostým minimální. Stačilo koupit za libru punčochy, fixy na nábytek, čelenku a barevný papír, respektive štos barevných desek (ukázalo se, že jen barevný papír by mě vyšel o polovinu více).

Ve vlaku jsem poutala víc pozornosti, než je mi milé. A to jsem neměla přidělaný ani ocásek. Spousta holek nosí leopardí punčochy/legíny, co je na žirafě tak výjimečného?

Na to, že to byla jen párty pro zvané a podmínkou byl kostým, bylo tam 50% lidí oblečených tak nějak normálně. Kostýmy slečen spočívaly v tom, že z policistky bude sexy policistka a z pirátky sexy pirátka. Z lehké ženy ještě lehčí. Opravdu silný nedostatek nápaditosti a sebeironie.

Malé pivo v lahvi (ano, velký výběr) vyšlo v přepočtu na 100 Kč. Jsem opravdu ráda, že moje alkoholová snášenlivost je vcelku nízká a neutratila jsem celé úspory na to, aby mi hudba přišla příjemná. Uznávám, že indické disco a podobné věci nejsou úplně můj šálek čaje.

Příště se zas vyřádím na Abdulovi, obávám se, že jsem nedosáhla takové duševní vyrovnanosti, abych v klidu přešla to, že mi zmizela chňapka a další kuchyňské náčiní.

Další díl k přečtení ZDE.

XIII. Abdul, stále a pořád

Nevěřili byste, jak šťastná jsem byla, když Abdulka odjela na pár dní do Polska a v tu stejnou dobu začal Abdul vynášet nábytek z domu a balit věci do krabic. Hlavou mi blesklo, že odjela, aby mu utekla, a on balí, aby utekl jí. Ale očividně obě mé teorie měly trhliny. Minimálně ta druhá, protože přibylo nádobí (do naší skříně, jak jinak) a nový nábytek. Bojana je stále v terénu a má naděje tudíž ještě nebyla zavražděna úplně.

V místnosti, která funguje jako prádelna, byl včera Abdul i s opraváři a tvrdil jim, že máme rozbitou pračku. Všichni tři mačkali chaoticky knoflíky, až mi jich bylo líto. Přišla jsem tam, zmáčkla start a odešla. Problém s pračkou vyřešen, opraváři odjeli.

---

Do kuchyně přibyl adventní(!) kalendář. Na to, jak vyprávěl o své nezdolné víře, je to minimálně podivné. Respektive podivné by to bylo v prosinci, v březnu je to alarmující. Moje zvědavost mi nedá spát. Možná to nebude jen zvědavost, svou vinu na tom má každodenní a především celodenní zoufalé vytí naší tanzanské sousedky a přespávání dítka. A ani jedna z těchto rušiček klidu nepotřebuje k životu víc než pár hodin spánku. Já ho potřebuju víc, než jiní. Až se jednou vyspím pořádně, tak budu psát o lásce a míru.

V pokoji se objevila plíseň, opět. Ale už ne jen malý flek na stěně. Za celou skříní nám bují život a roste několik centimetrů do prostoru. Co se dá dělat, jdu pro sprej a zabít kolonii. Že nebyl na svém místě, mě nerozhodilo, ale že byl naprosto prázdný, ačkoli byl mnou použit jen jednou, to mě v klidu nenechalo. Už osnuji nějaký zloplán, jak vytrestat Božku a její zálibu v plácání cizích desinfekcí. Nápady vítám.

A na pohlazení duše obraz, který maloval sám náš vládce. K čemu perspektiva, když máte sebevědomí. Na amatéra to není zlé, ale v kuchyni to mít nechci. A že se označuje za umělce? Erm, no, nesouhlasím.

edit 21:00

Právě jsem se dozvěděla, že mé neuklizené rizoto nalákalo do kuchyně myši. Jistojistě celou kolonii, jedna dokonce stihla v té kuchyni umřít. To vše se stihlo v rámci několika hodin. Zatímco jeho plesnivějící fíky a banány jsou nadmíru příjemné jak na pohled, tak na přičichnutí.

Naprosto suveréně mi dal všechny talíře v MÉ skříni na sebe a naskládal si tam své nádobí. Jestli má moc nádobí, ráda mu pomohu s jeho redukcí.

Další díl k přečtení ZDE.