Hlas lidu

Nově nalezená práce s sebou nese mnoho nepříjemností. Jedna z nich je nutnost dopravovat se MHD. Do 3 km chodím pěšky, má práce se do toho limitu nevešla. A občasné vstávání ve 4:30 také k ranní procházce moc nenabádá. Už jen nadšeného Tea bych radši místo venčení hodila ven z okna a naučila ho samostatnosti.

Dneska, nachcípaná a nedobře naladěná, jsem jela na odpolední směnu. Tramvaj už stála na zastávce, dobíhala jsem jak divá, proč plíce trochu neprokrvit, ať se jim lépe kašle, že ano. V tramvaji kontrolovala cestující tlupa revizorů. Poslední dobou se mi zdá, že na každého cestujícího připadá jeden revizor. Možná jsem měla hledat práci u nich. Zdá se mi, že na presonálním je někdo, kdo neumí lidi odmítat. Nedovedu si představit jiný důvod, proč jich je tolik.

Neplatiči byli vykázáni a revizoři si to už nějak vyřešili. A co nevyřešili revizoři, toho se ujala paní - mluvčí lidu. Lidmi zvolený zástupce takzvaně slušných Čechů. Slušných pracujích, čtenářů a komentátorů novinek, voličů komunistů. Neb tohle by se za nich nikdy nestalo. A taky vstupenka do kina stála jen korunu. KORUNU!

"No snad tady pani pustíš sednout né? To je hrozný tyhle mladý, píše to esemesky a dělá, že nevidí. Běžte si sednout, no běžte."

"Ne děkuju, nepotřebuju."

"Ona se zvedne, běžte, běžte."

"Víte, já jsem po operaci kýly, taky bych měla sedět." a zvedla se. Co jiného taky, poslouchat tyhle samozvané mluvčí a neporušit u toho přikázání "nezabiješ", je fakt těžké.

Vážně, když si někdo chce sednou, stačí slušně požádat někoho, kdo vypadá, že má nohy víc v pořádku. Takhle ztrapní nejen sebe, ale ještě uvedou do rozpaků další strany, sedící i stojící. Vítěz není nikdo. Sebereflexe nenalezena.

"No snad ty psy nenecháte močit do kytek? To je hrozný ty lidi." Ječí jedna vyzobaná slunečnice z balkonu na druhou.

"Moč je sterilní." volá Ondra a mizí v obchodě. Já čekám na trávníku, až se vrátí. Paní graduje. "Ty mladý jsou tak drzý."

"A vy nemáte nic lepšího na práci, než napomínat ostatní?" ptám se toho snu všech vnoučat.

"Ne."

"To máte docela smutnej život." O slunečnici se pokouší infarkt. Já jsem na tom podobně, jinak bych ji nechala být, ale nevyspinkala jsem se dobře, špatnej den babi, špatnej den.

"Já mám psy ráda, ale..." "Ale oni vás ne," skáču jí do řeči a po očku sleduji, jesli po mně nemrští konví. Zvládla to. Ale vzhledem k nachlazení, co mě druhý den skolilo, si myslím, že mě proklela.

Ale vážně, není prostě snazší říct. "Prosim vás, já se v tom záhonku hrabu, mohli by příště močit jinde?" Ohlídala bych si to, ono je to prostě jen o formě. Když něco chcete, po zlym to většinou nejde. Takhle mám chuť tam močit s nimi.

Žleby

Po předchozích zkušenostech jsme usoudili, že další zajímavosti najdeme poněkud dál. Hodina jízdy je tak akorát. A taky jsem pořád byla narychtovaná na jeleny. Chci fotit jeleny!

Zastávka byla v oboře Žleby. Obora je obrovská, jelenů je tam věru hodně. Jenže aby měli jeleni klid, nesmí tam návštěvníci. Opět jsme doplatili na naše "neplánujem". Pro návštěvníky tam měli malý výběh s pár vybranými paroháči, kterým bylo, i přesto že jsou bílí, větší vedro než návštěvníkům a váleli se ve stínu. Měli jsme menší objektiv, tak jsme si moc nepofotili.

Prý tam mají i lišku, ta je ale taky návštěvníkům skrytá. Zachránili to sokolnické ukázky. Z té hromady, co jsem už viděla, byly tyhle nejlepší. Nenucený komentář s velkou informativní hodnotou a pouštěli víc dravců najednou. A měli krkavce! Ten jednomu nebohému děcku ukradl housku a pak tam s ní kroužil a přemýšlel, kde ji ukrýt. Dítko nejásalo, my ano.

Pot z nás tekl proudem, seděli jsme na slunci a ještě otočeni přímo do něj, takže fotit jsme se ani nesnažili. Většinu ptáků uvidíte kdekoli, jen tady to měli tak nějak zajímavější. A v hlavě mi utkvěl sup africký se jménem Nelson Mandela. I tomu bylo slušné vedro.

O ohradu dál se válela prasata, moc života nevykazovala. Stačil ale jeden návštěvník se psem a prasátka se rozpohybovala, až jsem měla obavu, že to vezmou skrz plot.

Pan Vepř v běhu.

Paní Vepřová a její potutelný úsměv.

Bosou nohou, to určitě

Hodně jsme se těšili na doporučovanou stezku s názvem Bosou nohou. Z dotací EU vybudovaná stezka vede z větší části na rakouské straně. Začátek by tedy teoreticky mohl být tam. Oficiální vyjádření kde je, jsme my (ani naše navigace) nenašli. Cedulky měli tak malé, až by jeden řekl, že se možná styděli a moc tam lidi lákat nechtějí. Nenechali jsme se odradit.

Dojeli jsme tam po polňačce (značené jako cyklostezka) a auto píchli, kam to šlo. Elegantně jsem vypadla ze dveří přímo do keře, odřela se, bouchla dveřmi tak, že se mi tam udělala slušivá modřina, zula se a vydala se vstříc dobrodružství. Ondra, zkušený barefoot nadšenec, nechal boty v autě. Jdeme přece na stezku, která se jmenuje Barfußweg.

Myslím, že tohle se nám snažilo naznačit, že cesta je docela k posrání.

Znáte to, někdy se představy silně míjejí s realitou. Tohle byl přesně ten případ. Na oficiálních stránkách bylo rozepsáno, jak si vyzkoušíme chození po různých površích a aktivujeme si spoustu důležitých center. Mně se po pár set metrech aktivovala akorát sprostá mluva.

Retrospektivně chápu, že to bylo zamýšleno tak, že se návštěvník na každém z 11 stanovišť zuje a užije si pár metrů chůze po připraveném povrchu. Jen mně přišlo absurdní se 11x zouvat, pucovat nohy a zas obouvat. Má vysněná cesta začala jemným pískem, vystřídal ji lesní povrch, postupně přešla do kamenitého atakdále. Ta reálná byla spíše taková cyklostezka. Ano, normální polňačka lemující vinice. Což byla ta schůdnější část. Po tom se šlo i bez bot dobře. Když povrch přitvrdil o suť a rozmlácené kachličky a cedule hlásala, že je to Spaß für die ganze Familie, přemýšlela jsem, co a kdy se zvrtlo. Uznávám, že čekat normální zábavu od národu, jehož národní sport je zavírání rodiny ve sklepě, bylo lehce naivní. Nazula jsem boty. Ondra mohl jen závidět.

Na jednom ze stanovišť byl velký sud s lavičkou. Sednout si do stínu bylo mimořádně žádoucí. Oba jsme zírali směr strop, kde byla neidentifikovatelná krabička plná sršní (či sršňů, oba tvary jsou správně, bojovnice za rovnoprávnost jásají). Doma jsme se dovzdělali, že to byl reproduktor, ze kterého se ozývají zvuky ptáků. No dobře.

K sudu vedly schody, kde byla změť šišek a nějakého bordelu. Šlo se po tom příjemně. Když jsem se z téhož zdroje dozvěděla, že schody jsou stupňované podle různých materiálů, od nejtvrdšího po nejměkčí, musela jsem se znovu podívat na fotku, jestli mi něco neuniklo. Dávám trojku za snahu.

Následující stanoviště ve tvaru obřího nočníku bylo také odpočinkové. S burčákem a nějakým předraženým občerstvením. Obsluhoval Čech, který si lámanou němčinou stěžoval na dnešní dobu a chválil komunisty. Ironie. Místo občerstvení jsme se zanořili skoro po kolena do bahna. To bylo hodně příjemné. Vzhledem k tomu, že ve stínu bylo nějakých 30°C a stínu bylo poskromnu, bylo studené bahno úplný ráj. A konečně to byl povrch, který se nesnažil rozbít naši zhýčkanou městskou pokožku. Hadice s ledovou vodou na opláchnutí ten zážitek ještě umocnila. Nechtělo se mi jít dál.

Další z povrchů, kterým jsme si mohli aktivovat různá centra, byl válcem upěchovaný štěrk. Jít po rovném tvrdém povrchu, na kterém se vyskytují jednotlivé volné štěrkové kamínky, to je vážně nezapomenutelný zážitek. Vytahuji boty.

Dostali jsme se k rozcestí. Jedna šipka vedla ke konci (za předpokladu, že budeme naše ledabyle zaparkované auto považovat za začátek) a druhá ukazovala na delší okruh. Jdeme delší, tohle chci prostě celé, žádné podvádění. Sešli jsme z polní cesty a šli chladnou lesní pěšinkou. Hodně příjemné. Dokud jsme málem nešlápli na trčící šrouby. Barefoot stezka, steampunk edition.

Na konečném/ prvním stanovišti byl i gril. Proběhl kolem nás sysel a my měli nutkání ho jít ulovit, kuchnout a to celé zapít vlastní močí. Bear Grills by byl tak pyšný.

Jo, a koho by mrzelo, že neviděl zvěř v oboře, mohl si zahrát na safari zde.

Jen mu nesměla vadit značná neaktivita zdejší fauny.

Zámky a (chybějící) zvěř

Nejsem si jistá, co je s tamními obyvateli špatně, ale něco ano. Možná bych taky byla ještě víc mimo kontakt s realitou, kdyby mi o víkendu z obecního rozhlasu hrála dechovka. Teď naprosto vážně. Mohl by mi někdo objasnit, jestli se to tam děje běžně, nebo jsme jen vychytali dny, kdy nějaký pomstychtivý důchodce nahackoval síť rozhlasů?

A taky proč jsou všude dýně? Jakože prostě naprosto všude? Před každým domem se u chodníku válely osiřelé pohozené dýně všech velikostí. Někde byly vydlabané a vyřezané, to jsem ještě schopná nějak pochopit, výskyt nožem netknutých dýní je pro mě ale i nadále záhadou. Je to forma protestu? Pozdrav dýňovému králi? Následek invertního přepadení, kdy se vám po vloupání majetek zvětší o několik desítek dýní a vy si tu událost nechcete připustit, proto je pohodíte ven?

Chtěli jsme vidět víc než dýně, dali jsme tak na další z tipů pana domácího. Vyjeli jsme do nedalekých Židlochovic, kde je mimo zámku i volně přístupná obora. Naladěna na focení jelenů, jsem se nemohla dočkat. Po několika minutách svižné chůze jsme objevili bažanta a veverku. A to jsem hledala i hezky v trávě, protože jsem tušila, že zvěř se vedru nebude natřásat před objektivy na ideálním světle, ale zalehne někam do stínu a bude dělat, že tam není. Byla v tom sakra dobrá. Tak dobrá, že jsme opravdu neviděli ani kopýtko. Stádo ospalých muflonů si dovolím opominout, nebyli fotogeničtí a ještě vypadali jen jako kozy s malinko většími rohy. Not cool!

Možná je také popudila rozhlasová dechovka. Že tam opravdu byli, to jsem si jistá. Za dřevěnou plentou se tam minimálně jeden kus s parohy vyvaloval. Tak aspoň fotka ptáčka.

Další zastávka byla v Lednici. Kam v tom parnu také jet. Opět bych to nazvala klamavou reklamou, vedro bylo na zdechnutí. Chtěla jsem tam hlavně kvůli sokolnickým ukázkám, mám k sokolničení takový vřelejší vztah (dřív jsme dravce měli) a také mě zajímal souboj dvou sokolnických sdružení, která tam jsou a hrozně se navzájem uráží. Nutno dodat, že ti, co jsou přímo v lednickém areálu, k tomu mají trochu i právo, protože byli první. Ti druzí jsou z odnož bývalého člena té první, nechali si téměř totožný název a používají k propagaci fotky, které nejsou jejich s ptáky, které nevlastní. Podle těch originálních mají velmi agresivní styl marketingu. Z toho jsem byla nadšená, aspoň je najdeme hned!

Nenašli jsme je. A málem jsme nenašli ani ty původní. Značení nebude jejich silná stránka. Z ukázek jsme stihli polovinu. Nebylo to špatné. Příště míň tlačit na pilu s humorem a víc klást důraz na věcné info. Sbírku dravců (a sov) mají ale slušnou a to včetně ne úplně obvyklých druhů, rozhodně stojí za návštěvu. Zde puštík a sbírka supů.

(Ne)cyklistika

Dlouho jsme s Ondrou nepodnikli žádnou survival akci a nepoznávali cizí kultury, tento víkend byl tím víkendem, kdy jsme to napravili. Psy jsme nechali napospas osudu a vyrazili na Moravu.

Nemáme psy, vezmeme kola, ať nám tu jen nevisí na zdi. Na Moravě jsou rovinky, to bude paráda! A podle internetu i super sít cyklostezek. Počasí hlásí letní, už abychom jeli.

Počasí bylo parádní venku, v autě to už takové terno nebylo. Dost trefný mi připadal název vesnice, kterou jsme projížděli. Zhoř. Oblíbené místo Jana Husa a Jana Palacha.

Ubytko jsme hledali opět přes airbnb. A opět naprostá spokojenost. Hostitel byl ultrapříjemný, přátelský a pokoj i zbytek apartmánu byl krásně čistý. Cena vyloženě příznivá. A vzhledem k tomu, že moc neplánujeme, co chceme vidět, nechali jsme se inspirovat jeho tipy.

V den příjezdu jsme ho poprosili o tip na menší cyklovýlet, byli jsme docela utahaní a nejezdili v sezóně skoro vůbec. Respektive… na kole jsem jela naposledy začátkem května. Doporučil nám rozhlednu opodál. Celkově nějakých 25 km. "To nemůžete minout," opakoval několikrát, když nám říkal, kudy jet. Minuli jsme to jen třikrát. Vzhledem k absenci blikaček jsem byla na Ondru nepříjemná, protože jsem chtěla být zpět za světla. Ono totiž cyklostezky v podání Moravy jsou prostě jen okresky, na kterých je cedulka pro cyklostezku. Takže se tam blbě jezdí autům i kolům. A rovinky? Ani moc ne.

To je ale ta lepší varianta. Pak se tu cyklostezkou nazývají cesty, které zbytek republiky nazývá polňačkou. A nebo "Tohle je cesta nebo tudy jen chodí občas zvěř?" Ne úplně matně se mi cestou po téhle stezce vybavil zážitek z dětství, kdy jsem vjela na takové cestě do koryta, udělala přemet i s kolem do křoví, kolu ohnula rám i ráfky a ještě dostala pedálem do … Jo, bolelo to. Zážitek nemusí být příjemný, stačí, když je intenzivní.

A to tenhle den byl.

Shrnutí

Sakra, zapomněla jsem zveřejnit poslední článek, není sice zrovna moc aktuální, ale v šuplíčku ho nenechám!

Shodli jsme se, že Svinjak bude naše poslední slovinské dobrodružství a rozhodli se vyrazit domů. Skoro 800 km před námi, ideální odpočinek po 5hodinovém výletě smrti.

Na parkovišti se Ondra začal převlékat - když se vyválíte na zemi a ještě se potíte jako prase, protože táhnete všechen náklad, převlečení je docela vhodné. Já, něžná květina, jsem zanořila nos do svého podpaží a inhalovala, jak moc velké peklo to je. Mezitím, co on tam stál polonahý a já seděla s nosem v podpaží, zjevily se u nás dvě asi hodně odvážné (nebo zoufalé) výletnice z Nizozemí. Prosily o svezení.

Oba jsme se mlčky podívali na zadní sedačky, kde už leta sídlí jen Ronald a podle toho taky tak vypadá. Chlupy, chlupy všude. A kde nejsou chlupy, tam byl náš soukromý odpadkový koš. Opravdu by vás musely nohy bolet hodně zoufale, aby se vám do toho chtělo. Jim se chtělo. Ronald byl ale tak vysílen, že se nehodlal pohnout ani o centimetr, obávám se, že ani kdyby chtěl, tak prostě neměl už sílu hnout ani packou. Slečny ho odtažením za pacinky přeorganizovaly a posadily se. Doufala jsem, že aspoň těch pár minut, než dorazíme do města, bude mít plnou kontrolu nad svěrači. Zvládl to!

Jako vzorný spolujezdec jsem se snažila udržovat řidiče bdělého. Částečně z vděku a solidarity a částečně taky proto, že se mi fakt nechtělo ještě umřít. Dlouho jsem neměla takovou krizičku. V bdělém stavu jsem se udržovala colou.

Množstvím sežraných sušenek si slušně zadělávala na cukrovku. Až do Čech jsme to zvládali oba docela dobře, po přejetí hranic jsme museli zastavit na odpočívadle a na chvíli to zalomit. Ondra usnul opřený na mně a já neměla odvahu se pohnout, abych ho nevzbudila. Naštěstí mu těch pár minut stačilo, já už nezvládala ani trošku. Prospali jsme celý víkend. Regenerační dovolená vypadá asi trochu jinak. Ale miluju tenhle styl trávení volného času, beztak jsem už o cestě domů čuměla na hory a přemýšlela, kam vylezeme příště! (Aktuální poznámka - na žádnou další horu jsme už nelezli, jsme líní a asi se za to už ani nestydíme.)