pondělí 7. srpna 2017

Dáte si?

Ráda se oháním tím, že ať peču cokoliv, je to dobré. Velmi dobré. Co ale už tak nevytahuji, je fakt, že jsem jinak hrozně nešikovná a cesta k dobrému výsledku je plná klacků pod nohama. Občas i dortů.

Posledně jsem zjistila, že do čokolády ve vodní lázni se nesmí dostat voda. Ani kapka. Zjistila jsem to pozdě večer, když jsem dělala krém a neměla už jinou čokoládu. Pekla jsem ve velkém a nebylo to pro mě. Brečet se mi chtělo jen středně.

K narozeninám jsem dostala boží formu na bábovku a ještě formu na dort. Vzhledem k tomu, že moje stará dortová forma by už asi neobhájila svou zdravotní nezávadnost, nová forma byla víc než vítaná. Díky ní jsem se tvrdší cestou naučila další věci. První z nich byla, že když píšou, aby se forma vyložila papírem, měla bych ji, sakra, vyložit papírem. Na máslo kapající skrz formu na spodek trouby jsem jen bezmocně koukala a větrala kouř, který se nechtěl přestat tvořit. Výsledek byl, přes všechna očekávání, skvělý.

Poslední kulinární fail mám ještě v čerstvé paměti. Dort pro bráchu k narozeninám. Zavrhla jsem všechny pokusy a pekla na jistotu, aby mě nic nepřekvapilo. Kromě toho, že v lednici není máslo. Po troše paniky se objevilo v mrazáku a mohlo se pokračovat. "Přimíchejte jedno vejce po druhém," stálo v receptu. Rozklepnu první, druhé, obě se šlehají do zbytku těsta. Třetí se nedalo tak snadno. Do zapnutého mixéru padá i půlka skořápky a já jen sleduju, jak se za jemných zvůků chřchřchř drtí a mizí v těstě. Nažhavila jsem své haptické receptory na nejvyšší obrátky a lovila jsem skořápkovou drť.

Krém jsem si nechala na další den, kdy už bude korpus odleželý a mé nervy odpočaté. Vzala jsem ho i se spodkem formy do ruky a přesvědčila se o její nepřilnavosti. Než dopadl na zem, projel mi před očima celý technologický postup přípravy a z úst se vydralo příznačné "Kurva!"

Čumím na dort, který kupodivu stále drží formu srdce, a přemýšlím, jak ho dostat na linku. A jak z něho dostat chlupy. Zachránil mě Ondra a dort zachránil nůž na pečivo, kterým jsem seřízla kontaminovanou vrchní část. Poslední část už jen spočívala v potření korpusu krémem, na tom jsem nic nezkazila, nikam jsem dort nenosila a radši se už držela dál. Jako dekoraci jsem zvolila nastrouhanou čokoládu. Na fotkách to vypadá skvěle, ve skutečnosti to ale vypadalo jako popadané pubické ochlupení. Restaurace pro slepé, tam by mohly směřovat mé kariérní kroky.



Utěšující fotka bábovky na závěr

úterý 25. července 2017

Ty jemné rozdíly

Už to budou tři roky, co se mi do života dostal ten chlupatej tvořič trablů. Jak jinak to ostavit, než že ho narvu k rodičům a odjedu na festival.

Když jste něčemu vystaveni příliš dlouho, nechá to na vás následky. Při každém prudším brzdění jsme s Ondrou ztuhli a čekali z kufru rozčilené ječení Teánka. Tak on reaguje na to, když se o něj balvan Ronald trošku opře svým vypaseným svalnatým tělem.

Hned po ubytování jsme řešili další nezvyklé záležitosti. Jak to dělají nepejskaři, když jim spadne jídlo na zem? Jedla jsem kuskus a najednou, z čista jasna, se jeho část ocitla i na mém tričku. Skoro automaticky jsem se ho chystala sklepnout na zem. Pak jsem se podívala na koberec a na prázdno, kde by jindy byl nastoupený pes a dychtivě čekal na příležitost. Smutně jsem se podívala zpět na kuskus a očistila ho papírovým kapesníkem.

Z batohu jsme vytáhli mandle ve skořici a už to na nás zase přišlo. "Naa, koukej!" volám na Ondru a házím po něm mandli. Snaží se ji ústy chytit. Jsme naprosto nepoužitelní, zničení pro normální život.

Na procházce městem trnu pokaždé, když jde kolem někdo s větším psem, když zapíská balónek, cuknu sebou a mám snahu přidržet neexistující vodítko.

Na festivalu jsem byla fakt ráda, že s náma nejsou, protože když dáte nazvučit festival hluchému, je to bída. Nebo jsem prostě jen stará. Je jen otázkou let, kdy budu chodit od stage ke stagi a prosit dotyčné, aby to ztlumili, že je to hrozné. Každopádně tady mi vibrace basů střídavě zastavovaly a startovaly srdce. Hned u vchodu nám sebrali deštník, což by bylo asi jedno, kdyby se na nás nehnala bouřka jako blázen. Já měla pláštěnku, Ondra nikoli. Překonala jsem odpor a hodila na sebe tu stanovitou věc, déšť mě nadále netrápil. Bála jsem se jen, že se do mě budou chtít ubytovat lidé.


Další víkend jsme byli stateční, postavili se čelem tomu, že jsme majitelé psů a vydali se na výlet i s nimi. Funkčnost brzd Teo hlásil při každém lehčím přibrzdění. I po takové době se vždycky leknu a věta "Drž hubu!" se stala takovým podmíněným reflexem. O několik hodin a nadávek později jsme dorazili do Jindřichova Hradce. Ubytování jsme, jako pokaždé, našli přes Airbnb, psi prý nejsou problém, mají je rádi. A taky jednoho vlastní, což nikde nestálo.

Malinko jsem se děsila, co se bude dít, až se psi budou seznamovat, měla jsem se spíš bát toho, co se stane ještě před tím. Ronald si to nakráčel na balkon, kde zalehl psí pelech a dal najevo, že tam je spokojený. Teo poletoval po bytě a pak mi zmizel z očí. Z obýváku se ozvalo tiché: "Jeden pejsek tady kaká." Ten rezavý debil se prostě vymáčkl uprostřed obýváku a to, že byl předtím vyvenčený na několika zastávkách, z nichž jedna byla dobrou hodinu dlouhá, ho moc nezajímalo. Běžně takové věci nedělá, jinak bych ho netahala s sebou. První dojem Teo zmástroval na jedničku.

"Kde je Ronald?" Ten druhý zrzavý dutohlav byl v dětském domečku a chystal se cupovat hračky roční holčičky, která tam bydlela také. Proč ne. Seznámení s malou bylo nad očekávání v pohodě, Teo ji celou ošňupal a dál se nezajímal, Ronald dělal to, v čem je dobrý, byl statický - takže ho mohla použít ke zvýšení stability, když se zvedala.

Ani tady se nám bouřka nevyhnula, čekala, až usneme. Dle radaru visela přímo nad Hradcem, ve zbytku republiky byl klid. Teo usoudil, že konec světa je na dosah a začal hyperventilovat a narážet do dveří. Já ze sebe vysypala pár nadávek a překulila se na druhý bok, Ondra ho prakticky celou noc držel mimo dosah dveří a mimo můj dosah. Přežili jsme všichni.

Ostatně bouřku jsme museli řešit i přes den. Bůh žehnej mobilním aplikacím. Viděli jsme, jak se na Třeboň, kde jsme se právě chystali na konzumaci kapra, žene bouřka hodná Teovy paniky. Co s tím? Sedět v restauraci se zmagořeným psem a ještě hladová? To by nedopadlo dobře. A tak jsme Tea s bouřkou pořádně převezli. Konkrétně o nějakých deset kilometrů tam a deset zpátky.




Na displeji ty fotky vypadly líp, sorryjako.

pátek 9. června 2017

Nerozluční

Protiklady se přitahují. A to nejen v lidské říši. Ronald s Teem se naprosto zbožňují. Hlavně když spolu nejsou, když spolu jsou, je to trochu love-hate vztah, kdy Teo krade Ronaldovi z huby žrádlo a Ronald bez mrknutí oka zalehne místo i s hlasitě protestujícím Teem. Důležité ale je, že jim to funguje. Čím víc je sleduju, tím větší rozdíly v nich vidím. Shodují se prakticky jen v barvě srsti a nízké inteligenci. Na pár příkladech to přiblížím.

Člověku je smutno
Teo se okamžite sebere a odejde si lehnout co nejdále od smutného člověka. Ronald, přesto, že je člověk mnohdy smutný z něho, se snaží uklidňovat. Nejosvědčenější metoda je dýchání do obličeje z deseticentimetrové vzdálenosti. Když to nezabere, šlápne na vás, případně zalehne.

Na člověku je pácháno násilí
Teo se okamžite sebere a odejde si lehnout co nejdál od člověka, kterému je ubližováno. Ronald jde šikanovaného člověka zachránit. To se projeví tak, že na něj nejdříve šlápne, případně si opře loket do slabin, a když to nestačí, sedne si na klín. Zírá na pachatele. V případě, že si ubližujete sami (a neptejte se proč), jde zasednout a uklidnit vás, zároveň u toho prosebně kouká, abyste s tím přestali.

Přivolání
Na zavolání "Rony!" přijde Teo. Na zavolání "Teo!" nikdo nepřijde.

Konfrontace s divoce žijícími zvířaty
Když Teo vidí veverku, je ochotný za ní běžet i na strom. A že to umí. Doběhne přibližně do dvou a půl metrů výšky, chvíli hrabe na místě a pak se elegantně zřítí na zem. Když je před stromem odpadkový koš bez víka, neváhá využít k pomoci i ten. Bohužel koš bez víka má jednu vadu - nemá víko. Vyběhnout po koši jde snadno, odrazit od nevíka tak snadné není. Že ho hodím do popelnice, mě napadlo už nesčetněkrát, že se tam hodí sám, to předčilo všechny moje divoké představy.
Pokud zvěř vidí Ronald, zpozorní, a je připraven otevřít tlamu v momentě, kdy bude zvěř dostatečně blízko a nebude nutné se hnout. Tato taktika se, překvapivě, ukázala být účinnější, než taktika zběsilého lovu.

Povel volno
Teo mizí a zůstávají jen padající kousky hlíny a kamení. A Ronald.

pondělí 29. května 2017

400 km na východ a 30 let zpátky

Popadne vás občas nutkání vyrazit na výlet, poznávat místa, kam by jinak nebyl důvod jet? Nám se to nestalo, my měli cíl jasný - Katowice. Jeli jsme pro tetování, já teda jen jako doprovod.

Tatérů je spousta, dokonce spousta dobrých. Ale Bianka Szlachta je jen jedna. U nikoho jsem neviděla tolik infantilních kravin jako u ní. Láska na první pohled.


Do Katowic jsme přijeli ve čtvrtek večer, našli ubytováni a zjistili, že obrázky klamou. Postel stošedesátka s jednou přikrývkou jsou pro člověka, který spí zásadně na mumii, ztělesněné zlo. Odložili jsme si věci a šli se najíst. Také away pizza hned pod barákem - sen. Před námi byl jeden zákazník, malinký týpek asi mého věku. Co neměl na výšce, to měl na apetitu, když už si žádal o desátý kousek, došlo mi, že se nenajíme. Bylo před zavíračku, doplňovat to nebudou. Zbyly tři kousky s olivami, děkuji, radši hlad. Ale byli jsme v centru, takže o pár metrů nalevo byla restaurace, která ještě nebyla vyrabovaná. Najezení jsme občasným usnutím překonali noc, ráno si prohlédli centrum, sežrali nejlepší zákusky, jaké jsem kdy měla, a vydali se do studia.

Trochu retro vchod k našemu noclehu


Tatérka byla hrozně příjemná a já zjistila, že polsky v mluveném projevu opravdu rozumím jen slovu kurwa. Po dokončení práce se ujistila, že jsme si Katowice prohlédli a dala nám tip na oběd. Požádali jsme o něco typicky polského. "Až to uvidíte, tak vaše první myšlenka bude what the fuck, stejné pocity budete mít uvnitř, ale vaří skvěle." A opravdu, osmdesátky jako vyšité. Nejen co se interiéru týkalo, také stylem obsluhy. Jazyková nevybavenost byla vyvážena o to větší dávkou nepříjemnosti. Ondra si objednal přesně podle napsaných tatérčiných instrukcí. Kompot neměli.



Já si objednala vepřovou panenku. Na tom se nedá moc co zkazit. Nedá, pokud nejste kreténi. Přistál přede mnou talíř s mokrými hranolky a dvěma plátky masa velkými jako frisbee. Na papír rozklepaný kus masa panenkou nebyl, ani kdyby si to moc přál. Vyndaný byl asi z lednice, bohužel ho zapomněli ohřát. Suchost masa vyvažoval olej v hranolcích. Ondrovo jídlo bylo až na chladivou teplotu v pořádku. I když jsem měla hlad, radši jsem se ani nepokoušela to dojíst. Čekalo nás pár hodin cesty a záchodů nedostatek.

Obsluha zmizela. Chvíli jsem i uvažovala, že se seberu a odejdu, protože tohle bylo fakt špatně. Nakonec je někde nahnal a přišli. Že jsem se téměř nedotkla jídla, které rozhodně nebylo tím, co jsem si objednala, je netrápilo. Naúčtovali za to dvojnásobnou cenu, než byla v lístku. A víte proč? Protože prý v jídelním lístku je cena za 100g. Jedno frisbee mělo 100g, mně se dostalo dvou, aniž bych si o to žádala. Velkorysé. Příště se radši nažeru prány, než aby se muselo nechat 500 za něco nepoživatelného.

Chuť jsme si pak spravili na sushi. Asi nemusím mít všechno tak autentické.



Zpátky přes Wroclaw


čtvrtek 20. dubna 2017

Proč nemůžu mít foodblog

Vlastnit blog je povinností každé holky. Foodblog je jen pro vyvolené, proto ho má už jen každá druhá. I já jsem uvažovala, že bych posunula svůj život tímto směrem, protože v kuchyni mě to baví. A nejen to, moje výtvory jsou nadstandardně dobré. Zruinovalo mě to natolik, že nemůžu chodit ani do cukráren, protože mi to moc nejede. A taky se z toho většinou poseru.

Nekupovat věci s palmáčem je dneska trend, jsem za to ráda, protože ani mně není osud planety ukradený. Dokonce jsem ekofašista a třídím, co se dá. Za maturitu jsem si přála kompostér, takže to už o něčem svědčí. Jenže já mám na palmáč asi i alergii. A protože je levný, je prostě všude. Takže děkuju panu Bláhovi za báječný zážitek s jeho zákusky. Fastfoodům jsem se začala vyhýbat už kdysi, když jsem se po každé konzumaci osypala a kašlala. Cukrárenská pomsta byla nečekaná.

A tak už si peču jen doma, peču když má někdo narozeniny, i když je nikdo nemá. Mám silně rozvinutý babičkovský syndrom a hodlám nakrmit všechny.

"Proč nepečeš na kšeft?" zaslechla jsem už několikrát. Kromě toho, že jsem líná si vyběhávat všechna povolení, je tu ještě takový malý problém.

Možná ne až tak malý.

Je docela i děsivý.

Mé výtvory musíte sníst dřív, než snědí ony vás.


"Hele, ten beránek je dost nakřivo." "Tak je to skopec, ne?"

Dva beránci byli málo. Jeden byl citrónový, druhý banánový. Chtělo by to ještě černého. Vzpomněla jsem si na sestřenčina přítele, jehož rodina je z Nigérie. Jmenuje se Nick. A tak vznikl beránick.

pátek 7. dubna 2017

Někdy věci nejsou, jak se zdají

Doufám, že jste nezískali dojem, že když o výchově psů relativně dost vím, že svého psa zvládám (pře)vychovat. Takové věci se mi fakt nedaří. Ano, naučila jsem ho k dvaceti trikům, se kterýma můžu machrovat na každé párty, ale základní poslušností bych se vyšvihla radši. Také jsem ho odnaučila skákat za zuřivého štěkotu pod autobusy a tramvaje, leč pod náklaďáky by skákal stále rád. Možná jeho babička byla lumík.

Také na malé psy už skoro neštěká, jen táhne a snaží se mi podrazit nohy. Což je proti tomu, co vyváděl dřív, ještě docela krásné. Tím výčet pokroků uzavřeme. V momentě, kdy míjíme velkého psa (vetší než on, někdy stačí i stejně velký), spustí mix zvuků složený ze cvakání čelistí a zuřivého štěkotu. A taneční doprovod feat. Roteo je naprostá samozřejmost. Nenašla jsem způsob, jak pozitivní metodou zastavit zuřivost ani rotaci, až jsem objevila způsob, který funguje vždycky. Jenže má tu drobnou nevýhodu, že ostatním účastníkům samovolně vytáčí číslo na Kubišovou. Milého Teánka v rotaci zastavím nohou. Což vypadá, jako bych svého pejska nakopla. Tím získám zlomek vteřiny, kdy zavnímá a dá se s ním pracovat. Ač to pro přihlížející může vypadat všelijak, Teo to ani nezpozoruje, protože když mu náhodou malinko přišlápnu nohu v bdělém stavu, nebo do něj narazí Ronald, udělá tak ublíženou scénku a tváří se jako největší mučedník. Tohle je mu jedno.

Karmě to ale jedno nebylo, karma mi dala sežrat.

Šla jsem do čajovny zkratkou, kde běžně nebývá ani noha. Tentokrát tam byl připravený dav. Protože bez davu by mé vystoupení nemělo takové grády. A tak už zbýval jen další klíčový účastník nadcházející podívané. Za plotem vyběhl rozzuřený rottweiler, který vyděsil nejen Tea, ale i já pocítila lehčí potřebu si vyměnit spodní prádlo. Teo ječel na rotwika, já ječela na Tea. Tím jsme upoutali pozornost a půda byla připravená. Rotujícího dvaadvacetikilového Idiotea nebylo možné odtáhnout tak, abych si o něj nerozbila ústa. Má ladně vymrštěná noha se setkala s Teovým stehnem poněkud rychleji, než jsem očekávala. On si nevšiml ničeho, já si všimla intenzivní bolesti malíčku. Protože nejsem nelida, nastavuji mu nohu z boku, pěkně v celé šířce. Což při velikosti mých nohou, díky kterým dostávám často nabídky od fetišistů, prostě už tak drastické není, protože se váha rozloží.


Jen si tak říkám, jestli bych si neměla pořídit pevnější obuv, malíček mě stále bolí.

(Radši ještě přidám poznámku na závěr, aby to nevyznělo tak extra cynicky, fakt bych tomu troubovi záměrně nikdy neublížila, ať z něj mám sebevětší srandu, je to muj milovanej zachráněnec a kdyby mu chtěl někdo něco udělat, tak ho seřežu. Ne Tea, toho dotyčnýho.)

Najdi deset rozdílů.


Všiml sis, že má ta dýně stejnej tvar jako Teova hlava?

pondělí 3. dubna 2017

Co s granulemi nezažijete

Přátelské upozornění na začátek, fotky jsou nechutné. Příště se nalíčím.

I když pes není zvíře z volné přírody (nežijete-li na Ukrajině), rozhodli jsme se, že ty naše budeme krmit masem. Syrovým. Vlka ve většině plemen nemá cenu už hledat, u Tea bych hledala spíš lišku, u Ronalda prase. Přesto oba dali sbohem granulím a dali se na raw stravu. Hipsteři.

Není to sice tak snadné jako krmení granulemi, je potřeba rozmanitost a správný poměr masa, kostí a vnitřností, aby se nezatěžovaly třeba ledviny. Jsou na to tabulky, ale i tak je lepší po půl roce zajít na odběry a nechat psovi udělat rozbor, jestli jste mu nezničili zdraví. A taky mít ještě jeden mrazák. Jeden na lidské maso, jeden na psí. Pro větší efekt doporučuji dopnit i nápisem a obrázkem.

Krmení masem odkrývá stále nová dobrodružštví, pojďte se sami přesvědčit!

Závoz masa bývá každé tři týdny, což je ideální, dohromady mají kilo masa na den a víc než nějakých 25 kilo do mrazáku při sebelepší vůli a použití násilí nenarveme. Také máte radost, když vám přijde balíček objednaných věcí a tam najdete dárek? I s masem lze zažít takové věci. Jen si nejsem jistá, jestli to byl dárek, nebo pomsta.

hešteg nofilter nomakeup ohdeer bloodeagle

Když si objednáte celou kachnu, přijde vám celá kachna. Jakože fakt celá, i s hlavou. Objednáte-li si kachny dvě, budou zmražené spolu. Romantika. Jenže nechte si pak v lednici kachnu 3 dny a déle. Není to čerstvé maso pro lidskou spotřebu, první den maso jen zavání jako maso, druhý den už neradi lednici otvíráte, třetí den se snažíte nepoblít, když sledujete, jak to vaše chlupaté popelnice s chutí žerou. Jak ale rozdělit dvě perfektně primražené kachny? "Co když půjdu dolů a ty je hodíš z balkonu?" Navrhl pan inženýr Ondřej a běžel pod okno. Bydlíme v třetím patře. Kachna zažila poslední let doprovázený mým dospěláckým smíchem a brutální ránou po dopadu, která vzbudila pozornost kolemjdoucích. A kachny se oddělily!


"Haha, co kdybych jim koupila býčí penis?" "No, klidně to kup, ale já se toho nehodlám účastnit." A tak jsem do košíku vložila kilo býčího penisu. Když jsem ho včera vyndávala z mrazáku, rozhodně se nezdál kilový. My ženy tohle prostě poznáme. A taky že jo, penisu tam bylo přes dvě kila. Pomoc, tahle legrace se mění v noční můru. Ptát se vás, jestli jste si už zkoušeli porcovat penis je asi zcestné. Každopádně nepoblít se byl výkon. Minimálně já jsem to nakonec dokázala. Teo s tím zápasil v kuchyni dobrých deset minut, Ronald si tu ohavnou věc vzal do pelíšku. A žvýkal, slinil a vydával zvuky tak nechutné, že pohled na penis se nakonec zdál jako příjemná věc. Po čtvrthodině intenzivní konzumace se poblil. Hodil to všechno zpět do pelíšku. Poblil se hlavně proto, že ani po několikaminutové likvidaci se ta věc prostě nechtěla rozmělnit. Bon appetit!