Blbý a blbější

Lišák je poslední dobou v nevídané formě. Začnu hezky postupně.

Před týdnem jsem šla venčit k nám do lesa, byl výjimečně poslušný a les byl liduprázdný. Ideální kombinace pro poskytnutí nějaké té svobody. Dala jsem mu košík a vypustila ho. Hodný vydržel být relativně dlouho, tu snahu mu zkazila až srna. Zahučel za ní ze srázu někam do křoví, ona odskotačila pryč. Psa jsem neviděla. Slyšela jsem jakési chroptění, tak jsem ho volala a k mému překvapení ke mně běžel. Cosi ale nebylo, jak má být. Možná to byl košík celý od krve, možná to byly ty zakrvavené tlapky. Hlavou mi proběhlo, že se ten kokot vyválel v mršině a teď oba umřeme na všechny choroby světa. Po chvíli odhánění jsem si všimla, že se mu u nosu dělají krvavé bublinky, hurá, umře možná jen on. Krev byla jeho. No vyděšená jsem hned šla domů, on nechápal, co jako dělám, že jsme venku byli teprve chvilku. Doma pak chodil, na všechny vrtěl ocáskem a pčíkal na ně krev.

Se zahojeným rypáčkem jsme se jali zdolat Ještěd. Lidí chodilo hodně, tak byl celou dobu na stopovačce a pořád se ohlížel, kde se courám, a aby mi dal najevo pohrdání mým nízkým tempem, obíhal vesele kolem stromů a já kolem nich musela běhat pak také. Ono by to bylo v pořádku, kdyby tam všude nebyl tající sníh a já neměla jarní kecky. Každopádně jsem na sebe byla pyšná, že i když to klouzalo vážně svinsky, nespadla jsem. Už jsem měla i na dohled silnici, která je finální cestou k vrcholku. Asi jsem se zahleděla moc upřeně, protože v tom momentě jsem hodila tlamu, až mi z toho ulétly brýle! Nahoře jsme chvilku poseděli, Teo jen štěkal na každého psa a jednomu pánovi začal lovit přívěsek na klíče (kdo si taky dá nějaký kuní ocas na klíče, že ano), jinak byl úplně vzorný.

Dolů jsme to v rámci úspory času vzali pod lanovkou, když spadl kamarád, bylo to vtipné. Když se rozjely tlapky Teovi, bylo to také vtipné. Když jsem hodila tlamu já, rozesmála jsem se natolik, že jsem ztratila rovnováhu úplně a začala se dolů kutálet. Po osušení slz smíchu jsem se probrala do reality a všimla si, že mám mokrý bok i záda. Osvěžující.

Ovšem dnešní venčení tomu nasadilo korunu. Sehnala jsem nám na venčení mladíka s fenkou bulteriéra. Teo bývá většinou hodný, když jde i fenka, a drží se poblíž. Ale jelikož nemá rád stereotyp, dneska se na to vybodl. Takhle urputně mě snad ještě neignoroval. Proč by mi to měl usnadnit, když se snažím dělat dobrý dojem na páníčka. Klasické obíhání všech laviček, stromů, značek, abych ho musela rozmotávat, to už ani nevnímám a dělám to automaticky. Jeho fenka ale asi nikdy stopovačku neviděla, přišlo jí to jako nejzábavnější věc na celém světě, tak se do ní zahryzla a začala s ní zápasit. Zmatený Teo kolem nás začal kroužit, já vůbec nestíhala, co se děje. Nakonec jsem skončila omotaná vodítkem a nějaký ze psů se rozběhl. Ano, tušíte dobře. Prohlédla jsem si asfalt z blízka. Když už nic jiného, pohled na nás královsky pobavil.

Doma je ale úplný salámista a nic ho nevyvede z míry. Bohužel opravdu jen doma.

Těžký život trhovce

Chcete-li se cítit docenění a zbohatnout, nejezděte v žádném případě prodávat na trhy.

Jsou to mé první trhy mimo vánoční období, takže jsem ani nepočítala, že budu odvážet bankovky naložené v kolečku, spíš jsem byla zvědavá, a taky jsou to trhy, kde se neplatí nájem stánku, protože jsou v rámci rozvoje regionu a zdejších patlalů.

O těch vánočních nám hrála velmi příjemná hudba skládající se z přibližně 5 koled opakujících se dokola. Plus jedno přibližně dvacetiminutové sólo zaseklé nahrávky, kde se opakovala několikasekundová smyčka. Kdyby nedávali výběr skladeb do rukou zvrácených a pomstychtivých individuí, spousta prodejců by nesla lépe, že tržby jsou, jaké jsou. Tentokrát to dýdžej vopepřil výtahovou hudbou, popřípadě bývá ještě slyšet, když čekáte na přepojení hovoru. To je přesně ta hudba z nejspodnějšího dna hudebního průmyslu, o které jste ani netušili, že existuje. Každý tón vám ubližuje, a kdyby ji znali nacisti, rozhodně by to zahrnuli do svých mučicích praktik. Pravidelně se to střídalo s poněkud falešně zpívanou písni o libereckém kraji, jaký je fajn a jak ho TU všichni znaj (což je velmi šokující informace, člověk většinou ví, z jakého je kraje, ale tady to bylo potřeba z nějakého důvodu prostě ještě zdůraznit). Můj stánek je přímo proti výtahu, několikrát jsem přemýšlela, že vložím hlavu do dveří, počkám, až se zavřou a hlavu si nechám utrhnout.

Už zařizování před samotnými trhy bylo veselé. Jezdíme s kamarádkou, dohlížíme si na stánky, když se ta druhá toulá a taky bychom pravděpodobně umřely nudou, kdybychom si čas nemohly krátit konverzací. Chtěly jsme tudíž stánky vedle sebe. Psaly jsme to organizátorce obě, mně odepsala, ale tuto otázku ignorovala, kamarádku ignorovala úplně. Jaké překvapení, že jsme vedle sebe nebyly. Ale šlo to zařídit. Z druhé strany mám pána, který tam má jen propagační stánek s ručně dělanými dřevěnými podlahami. Pán je hrozně milý, chytrý, komunikativní a donesl mi palačinku. Rozhodně nejlepší stánkařský kolega!

A taky vlastní magickou parketu. Nevím co je na ní magického, ale snažila jsem se na to vážně přijít. Kdykoli někdo prochází, pohladí si prostě přesně tuhle jedinou a konkrétní parketu. Bylo to natolik komické a fascinující, že jsem se s ním na to téma dala do řeči, on mi parketu podal a něco jsme kolem ní řešili. Lidé stánek míjeli bez povšimnutí. Jeden pán už byl skoro pryč, když tam tu parketu vrátil. V pánovi hrklo, otočil se, pohladil parketu a dobrou čtvrthodinku si vydržel povídat o podlahách.

Jako bonus sedíme úplně v izolaci na místě, kde ani většina návštěvníků neví, že ještě jsou stánky. A taky jsme v části, kde jsou lidé z chráněných dílen. U jednoho stánku prodával pár chráněnců (jestli se jim tam říká, fakt nevím), pánovi se velmi líbila moje kolegyně, šel se ji pln naděje zeptat, z jaké dílny že je ona. Následně si ji několikrát vyfotil a focení opakoval minimálně každou hodinu, fotek jedné osoby prostě není nikdy dost. Jeho přítelkyně si to ale rozhodně nemyslela. Po chvíli k nám přišel a donesl keramická sluníčka pro štěstí. Jedno podal jí a pak se otočil na mě se slovy: "Vy jste kolegyně" a podal mi taky jedno, následně se otočil zpět k mé kolegyni a řekl: "A vy jste krásná." Ano, i chráněnec z dílny dokázal mé dokopané sebevědomí ještě víc zabít.

V momentě, kdy jsme obě dojedly obrovský krajíc chleba s domácím sádlem (to tam prodával jiný stánkař), donesl nám zamilovaný chráněnec indiánky. S vaječným likérem uvnitř. Já nejím indiánky, kolegyně pro jistotu ani ten likér. Bylo nám hloupé to odmítnout, respektive bychom neměly ani šanci, tak jsme to začaly s křečovitým úsměvem okusovat. A v nestřeženém okamžiku to zabalily a hodily do koše. Tímto se omlouvám případným hladovým africkým dětem, ale fakt to bylo hnusné a pravděpodobně by je to i zabilo.

Nechce se mi vymýšlet nadpis

Možná si ještě pamatujete, jak jsem nezřízeně tiskla na zkoušky a došel mi papír. Tento stav trvá stále. Až dnes, kdy jsem chtěla konečně skočit s daňovým přiznáním, mi došlo, že je to problém. Ale tak nejsem nemohoucí a máme papírnictví, řekla jsem si a poslala tam tátu. Od maloměstských obchodů člověk nečeká, že budou mít na skladě nejnovější vymoženosti z oboru, ale že v papírnictví nebude ten nejobyčejnější papír, to udivilo i velmi otrlého jedince, jakým jsem.

A abych neměla moc pestrý společenský život, nechala jsem vykastrovat pana Lišáka, jelikož byl jednokulka a časem by s tím mohl mít dost problémů. To naivní zvířátko s naprosto upřímnou radostí skočilo do auta, protože hurá, jede se na výlet! Na veterině všechny uvítal a nic netušíc si odklusal pryč s panem doktorem. Když jsem si ho vyzvedávala, vrtěl ocáskem do všech stran, ale jsem si naprosto jistá, že ustal při pohledu na mě a očima mu problesklo cosi o zrádcích a tyranech. A jako by nebyl nemotorný sám od sebe, vyfasoval slušivý a vysoce módní límec.

No a od té doby dřepím doma, protože tatíkovi nelze vysvětlit, že límec není jen na oslňování, je to doplněk funkční a má zastat můj neustálý dozor a okřikování. Ale aby to bylo fér, okřikuju i sebe, protože se mi taky hojí rána. Teda koule jsem neměla ani předtím. Jelikož blog čte i babička, nemůžu říct, že se mi hojí tetování. Aplikací barvy do kůže se ze mě totiž stal vrah nemluvňat a každý večer před spaním zabiju aspoň jedno malé koťátko, abych se uklidnila.

Oba nejsme tedy úplně mobilní. Ale jen jednoho z nás to bolí a hýbat se mu opravdu nechce, pejsek to není. Toho musím usměrňovat, aby si neurval stehy, kdykoli otevřu dveře, vystřelí z nich jak dostihový kůň z boxu. Připadám si jako největší tyran, že mu nedopřeju ani trochu pohybu. Což o to, klidně by mohl chodit na vycházky na vodítku. Kdyby nebyl debil. Než bych prošla ulicí, vzteky by mu popraskaly pravděpodobně všechny stehy a možná i nějaká cévka.

Před několika týdny jsme byli na socializační vycházce - 12 psů celkem, feny z toho jen 3. Byla jsem v naprostém šoku, že on byl v takovém šoku, že ani neštěkal a kamarádil se i s černými. Tento stav trval úžasnou čtvrthodinku. Pak se poprali jiní psi a Teo, strážce pořádku a nepřítel jakéhokoliv zbytečného násilí, se do toho vložil a vydržel všem okolo ničit nervy až do samotného konce vycházky. Trochu mě uklidnilo, že když se cvičilo, vyšel z toho lépe než ostatní. Anarchii takového stupně jsem viděla poprvé v životě. On už ležel, zatímco ostatní páníci tlačili pejsky k zemi násilím, protože přece nebudou ležet, když nejsou unavení! U nás je větší problém "sedni", když i po několikátém zopakování stále nebral na vědomí, že si má sednout, zařvala jsem na něj tak mohutně, až se posadili i jiní psi a několik jejich páníčků.

Základní poslušnost nikdy nebude jeho silná stránka, takže s ním dělám prvky dog dancingu, nepotřebné věci mu jdou výborně. Nejhorší je ale ta část, kdy mu chcete vysvětlit nový povel, zatímco on vám nadšeně skáče k noze, lehá si, převalí se na bok, udělá sud, oběhne vás do kolečka a pak se začne plížit. Po vykonání téhle sestavy se na vás podívá s pocitem totálního zadostiučinění, a když nenakulím piškot, je velmi uražen. Ale naučila jsem ho slalom mezi nohama a jsem na něho patřičně pyšná!

Teo anarchista, všichni psi leželi směrem dovnitř, on ne.

Teo satelitem

Pes sabotér

Valentýna jsem nechtěla trávit s flaškou Jamesona u romantického filmu, kdy bych nebohého Lišáka držela za tlapku, tak jsem se domluvila s jedním mladíkem na společném venčení našich chlupatých blbců. Oba jsme toho druhého přesvědčovali, že zrovna ten náš pes je větší trubka. Nevím, jestli mám být ráda nebo ne, ale pravděpodobně jsem vyhrála. A to velmi drtivě.

Že pan Lišák má své mouchy, věděl, poznali jsme se totiž právě přes tento blog. Takže byl připraven na ledasco. Přivítání proběhlo skoro až hladce. Jen trochu hysterického štěkotu a pak si chlapci docela i hráli. Než se můj pejsek ocitl na pejskovi druhém. Vyříkali si, kdo je mamka a byl chvilku klid. Chvilku. Můj drahoušek se do druhého, naprosto nekonfliktního psa, zakousl, a že to nebyla hra, mi došlo, když jsem mu z tlamy vytahovala srst. V tu chvíli mi už bylo hodně trapně a bála jsem se, že dostanu vodítkem přes hřbet.

Ještě jsem zkusila Lišákovi dát košík a pustit ho z vodítka, protože jsem byla přesvědčená, že agresi u něho vyvolává právě vodítko. Nene, zase se koná změna a dozvěděla jsem se, že o svém psovi nevím zhola nic. Opět se vrhl zabít svého kamaráda. To byla poslední kapka a na vodíku skončili oba. Jenže Lišák hystericky štěkal a točil sebou do všech stran a nedalo se normálně jít. Takže jsem šla s několikametrovým náskokem a velmi naštvaným výrazem. Myslím, že nejeden kolemjdoucí si myslel, že jsem nedostala k Valentýnu bonboniéru.

Takhle jsme šli hodinu, občas jsem se otočila, jestli to ještě můj spoluvenčitel nezabalil. S rukama vytahanýma až ke kotníkům jsem se zastavila a přemýšlela, jestli psa uvážu ke stromu, psa nakopnu tak silně, že doletí až do pelíšku nebo jestli si lehnu do klubíčka a za zoufalého pláče tam umřu. Nakonec jsme si prohodili psy. Mé škodolibé jádro si ten pohled užívalo, hlavně v momentě, kdy roztočený Lišák knockoutoval mladíka na druhém konci vodítka a ten sebou švihl o zem. Já si užívala táhnutí do kopce druhým psem, který prožíval paniku nejvyššího stupně, když ho páníček vyměnil za toho zrzavého rotujícího hysterického debila.

Nakonec se situace uklidnila a dostali jsme se do vzdálenosti, kdy jsme mohli komunikovat bez vysílaček a procházka se protáhla na víc než 5 hodin. Když jsme se loučili, šel si Lišák k druhému psíkovi čuchnout. A začal šťastně vrtět ocasem. Občas je vážně těžké ho nezabít.

Ale jinak je rozkošný

Sláva zkouškám

Znáte to, máte před sebou hrozně moc povinností a ony nezmizí, i když se je snažíte sebevíc ignorovat, ony tam stále jsou.

Samozřejmě by bylo snazší se jít učit, ale jsem kreativní člověk a s touto variantou se nehodlám spokojit. S každým dalším semestrem jsem větší a větší pankáč. Sice jsem rozhodnuta školu dodělat a nepřipouštím si variantu, že bych ji neudělala, ale i tak v posledním zkouškovém radši píšu blog, než abych se naučila na zkoušku z předmětu, který jsem navštívila asi 3x a z toho 2x usnula, protože jsem tam neměla internety.

Ale není to moje vina, já byla odhodlaná, vykasala jsem si rukávy a rázným krokem se vydala k tiskárně, udělala pár motivačních dřepů a kliků, proběhla se na běžícím páse při hudbě z Rockyho a dala tisknout materiály. Po půl hodině se vrátím a tiskárna stále tiskne. Zvláštní, bylo to 27 stran a mně už se tam rýsovala slušná kniha. Záhada byla vysvětlena v mžiku. Materiály se vytiskly do 13. strany, kde se tiskárna zasekla a začala tisknout od první, tenhle proces se opakoval do vyčerpání zásob dřeva v deštných pralesích.

Včera jsem se dokonce i odhodlala k samotnému procesu učení. Pokoj jsem měla uklizený a vyluxovaný už z předešlého dne, kdy jsem zakopla o psa a vylila si všude čaj. Chvilku mi to vydrželo, než mi zrak spočinul na nejzajímavějším vynálezu od počátků lidstva. Elektrickém odstraňovači žmolků. V tuto chvíli se prioritou číslo jedna stalo odstranění všech žmolků, které se v domácnosti nachází. Tato vize mi byla překažena až slabými baterkami.

Už bylo poněkud pozdě, tak jsem si řekla, že nenechám nic náhodě a nějakou tu definici napíšu do slovníku a šla s blaženým pocitem spát. Až ve škole jsem se dozvěděla, že tohle je zkouška, kde kromě propisky a pár modliteb v duši, nemohu mít nic. Něco ve stylu, že textová analýza je analýza, která se zabývá texty a že němčina je krásný jazyk, jsem tam vyplodila a pak jsem měla ještě dobrou půl hodinu času na to, abych si na šále upletla epické copy. Prostě žádný promrhaný čas.

Obezita není nemoc

V rámci prokrastinace jsem narazila na článek o morbidní obezitě a to nemůžu nechat jen tak. Možná to dělá křivda z dětství, kdy se mi za podvýživu smáli, nebo puberta, kdy jsem byla osočována z braní drog, každopádně tlustí lidé mě děsí, i když podvědomě tuším, že mě by asi sníst nechtěli, jelikož nejsem dosti masitá a chutná.

Ale články o lidech vážících třeba okolo 300 kilogramů, jejichž jediná šance na zhubnutí je nákladná operace, na kterou nemají, ty mě fascinují velmi. Jak jako operace? Jsou natolik obézní, že nevstanou z postele, a i kdyby se jim to povedlo, tak neprojdou dveřmi. A i kdyby se jim povedlo protéct skrz futra, tak je to zmůže natolik, že stejně nezajdou do svého oblíbeného fast food řetězce, protože tolik pohybu v jeden den prostě jeden nezvládne.

Z toho vyvozuji závěr, že jim někdo to jídlo nosí až pod jejich umaštěnou tlamičku. Takže co místo hranolků a půlky prasete donést salát? A že to buřtíkovi nejede? Třeba rozčilováním spálí nějakou tu kalorii.

Další varianta je, že si to objednává online nebo telefonicky. Zase bych tu upozornila na fakt, že se sám nezvedne, takže bych mu notebook i telefon dala metr od postele. Problem solved.

Jeden z problémů prvního světa vyřešen, rádo se stalo!

Bon appetit!

Očividně jsem odhalila tajemství své hubené postavy. Částečně je to lenost si vařit, ale velký podíl na tom nese zoufalá úroveň našich restaurací. Nad jednou hrádeckou jsem si tu již povzdychla. Dnes jdu lomit rukama nad druhou. Jsme malé město, takže na víc už pravděpodobně nadávat nebudu. Třeba pizzerii máme ale úžasnou, ta funguje jen jako take away a bohužel vaří tak dobře, že kdykoli si chci objednat já, už nepřijímají objednávky. Hladová žena je zlo, velké zlo. Tak velké, že sedne za počítač a jde kydat špínu na úplně jinou restauraci, která za to nemůže.

Tato nešťastná restaurace je zaměřena na italskou kuchyni, otevřeno mají maximálně rok, interiér je luxusní a jídlo bylo dražší, nicméně chutné. Ale konec s chválou. Jestli mají v přepisech jídel chyby nevím, ale skromně odhaduji, že se tam možná najdou i nějaká dobře napsaná slova. Ono totiž ani jejich čeština není úplně valná, ale to není nic proti jejich překladu do němčiny.

Listovala jsem jejich internetovými stránkami a oko se mi zastavilo na malé německé vlaječce. Polila mě hřejivá vlna škodolibosti a klikla jsem na to. Nebyla jsem zklamaná ani v nejmenším. Samozřejmě nejsou žádní amatéři a nebudou do překladu dávat hned první heslo, které vyplivne slovník, to je přece jasné, že by to nebylo správně. A tak ze stran v jídelním lístku vznikly strany politické.

Pročetla jsem si to celé a podle počtu překlepů, neexistujících slov a podstatných jmen s malým počátečním písmenem mi došlo, že to přeložil člověk. Opravdu živý tvor. Ovšem se sebevědomím poněkud vyšším než je jeho znalost němčiny.

Občas jsem se tam vracívala a říkala si, že vzhledem k procentu německé klientely bych asi mohla něco říct. Napsala jsem tedy e-mail a snažila se být milá. Dostalo se mi odpovědi, že nemám tušení, kolik stojí vést restauraci a že si nebudou platit odborný překlad, ale mohu jim to za symbolickou cenu přeložit. Opravdu radši překládám technické návody než jídeláky, je to horší, než se zdá a rozhodně bych si na to netroufla. A za symbolickou cenu s tímhle přístupem už vůbec ne.

Na nějakou dobu jsem to odložila k ledu, ale pak jsem se procházela s Lišákem a co nevidím - návštěvníky z Německa, hned za cedulí Hrádku, vítá obrovský billboard dané restaurace. Samozřejmě dvojjazyčný. A ne, nepřekvapím vás tím, že by byl správně. Třeba kdyby obsahoval jen malou neškodnou chybičku, překlepík nebo něco jiného, ale nene, oni tam mají napsáno, že vaří z čerstvých NEROSTNÝCH surovin.

Korekce několika řádků německého textu je drahá, tak prostě radši budeme mít obrovský billboard s ještě větší hrubkou. A nemyslím si, že by ta reklama taky byla zadarmo. Doufám, že to tam aspoň nenalepili pod rouškou tmy a fakt si za tu ostudu zaplatili.

Takže tímto bych vás chtěla pozvat k nám na sever, protože jinde vám z šutrů tohle neuvaří.