Výlet s bráchou

Trochu jako slepý k houslím jsem přišla k certifikátu na jízdu psím spřežením. Že to původně nebylo pro mě, to mě netrápilo, trápilo mě spíš to, že není sníh. Ani na horách. Ale počasí se slitovalo a pár centimetrů skorosněhu nám nechalo a vše se mohlo uskutečnit podle plánů.

Kruté bylo vstávání po šesté hodině ranní, ale pak už bylo všechno jen a jen lepší. Vlastně pokud čekáte nějaký katastrofický scénář, tak můžete rovnou přestat číst. Celý den byl super. Opravdu se za to omlouvám.

Akce byla v Peci pod Sněžkou, kam nás rodiče dřív posílali do dětských koncentračních táborů, laškovně nazvaných ozdravovna. Skoro bych i na ta krušná léta zapomněla, ale stačilo vidět budovu a bylo to zpět. Jsem si jistá, že dřív byla obehnaná vysokým plotem s ostnatým drátem, ve kterém byl puštěn proud. Dnes působila malebněji.

V Peci jsme zastavili, přijel pro nás docela sympatický týpek a vytřeštil na mě oči, jestli vážně jdu mezi tolik psů s kabátem. No jdu, za několik let mrznutí jsem si ještě nebyla schopná pořídit zimní bundu. Naložil nás na rolbu a odvezl na místo. Trošku jsem byla v šoku z psíků, vypadalo tako směs všeho možného, co posbírali na ulici, ale dozvěděla jsem se, že to jsou alaskáni - kříženci huskyů a ohařů, kteří jsou sice na kratší, ale zato rychlejší tratě. Tato informace ve mně vlnu endorfinů nevyplavila, ani ta další, že na těch saních pojedu sama, že týpek si to za mnou pošůruje na běžkách a kdyžtak bude chytat spřežení, až mě někde vyklopí. Psy odepnul z řetězů, navlíkli jsme jim popruhy, zapřáhlo se a za mého zděšeného výrazu se vyjelo.

Strach z pádu mi zajistil neuvěřitelnou stabilitu, a i když mě občas v zatáčce zmlátily větve stromů a saně se lehounce vyklápěly, nespadla jsem. Akorát na jednom místě, kde byla hluboká břečka a mezitím vykukovala hlína, jsem byla nucena seskočit a běžet za saněmi. Týpek to měl horší, on ty psy musel v tomto terénu s běžkami na nohách i chytit. Ale zadařilo se, takže jsem si zbytek ze své hodiny a půl mohla v klidu dojet. Poslední úsek byl po sjezdovce dolů, to jsem chtěla křičet, že se vzdávám a radši se dolů skutálet. I když saně mají brzdu, rozhodně by se to zastavit nedalo. Subjektivně mi přišlo, že to sviští tak rychle, že za chvíli dohoníme zvuk, ale je mi jasné, že by mě předběhl i beznohý. V tu chvíli mě týpek předjel a začal fotit, to je součást toho zážitku - fotky. Moc se těším na ten výraz upřímného zděšení.

Po návratu se psi nakrmili jakýmsi vývarem, to zhltli neuvěřitelným způsobem. Týpek si mezitím někam odskočil a psíci se dostali do spíže. Marně jsem se těch 10 zvířat snažila odhánět. Co šlo, to ukradli a sežrali. Dolů jsme byli odvezeni na sněžném skútru, který, jak se zdá, dokáže jezdit i v bahně a na asfaltu, když není na výběr, a tím celý zážitek skončil.

Když už jsme byli v Krkonoších, byla by škoda nezajít si na Sněžku. Koupila jsem si nové ponožky, protože ty současné měly k suchu velmi daleko, taky boty jsem si vzala svoje městské. Takže nejenom v kabátu, ale jako bonus ještě v sametových botách. Stejně jsme chtěli vyzkoušet novou lanovku. Lanovka jela jen do poloviny, prý z důvodu silného větru, ale lepší než nic. Po pár pádech jsem si vzala rukavice, abych aspoň ruce neměla roztřískané a šla jsem vyplivnout plíce. V tajícím sněhu to byly dva kroky dopředu a jeden zpátky. Jak veselé bylo zjištění, že lanovka už zase funguje, ale my si to musí vyšlápnout. Za stálého brblání jsem ale vrcholu dosáhla. Jako vrcholu Sněžky, aby tu nedošlo k nedorozumění. Koupila vodu za pade, udělala pár fotek a sklouzla se až dolů k lanovce. Chtěla jsem jít po dvou, ale nebylo mi přáno, byla jsem víc na zemi než na nohách, takže jsem zaujala polohu kraba a jelo se.

Takovou třešničkou na dortu bylo nucené zdolání letní bobové dráhy. Bála jsem se, že mé přirozeně srabské já mi to nedovolí ani sjet, ale nakonec se brzdy ukázaly být skoro zbytečné. Možná to se mnou nebude tak marné.

Aby se neřeklo, že vůbec nepíšu

Ač je to k nevíře, pár lidí se ptalo, kdy zas napíšu článek. Já bych psala moc ráda, ale v mém životě se neděje nic zajímavého a mým jediným zdrojem podivných úsměvných příběhů je má rodina. Bohužel ale znají adresu blogu a jsou jeho pravidelnými čtenáři. Takže i když bych moc ráda, nemohu si tu z nich dělat legraci. Strašně ráda bych vám napsala, jak se mamka snažila povléknout peřinu pro návštěvu a zoufale, mávajíc dekou, mi vběhla do pokoje se slovy, že to prostě nejde. V tu ránu se povlak sroloval, problém se vyřešil, tak jen mocně mávla celou peřinou, převrhla mi plnou sklenici pití na koberec a odešla. Ale protože jsem hodná dcera, nic takové tu nenapíšu.

Mým nejvíc adrenalinovým zážitkem posledních dní bylo provedení platby do Německa. Mám eurový účet, takže bych nečekala nějaké záludnosti. Vyberu "europlatbu", protože jsem děvče vzdělané a vím, že Německo patří do EU. Po několika minutách mám všechny nejzáludnější a neskrytější políčka formuláře vyplněné a mačkám políčko "odeslat". Banka nesouhlasí. Já nesouhlasím s jejím nesouhlasem, protože všechno je zadáno dobře. A červeně mi vyskočí, že mám vybrat "zahraniční platbu". S trochou nevole to tedy udělám, znovu datluju údaje a vítězoslavně odkliknu odeslání. A ta svině mi hlásí, že mám vybrat "europlatbu"?! Několikrát jsem si to prostřídala, než mi ruply nervy a odeslala jsem to z účtu českého.

Další zážitek hodný pozornosti byl, když jsem šla s kamarádkou venčit do útulku. Dostali jsme krásného, sněhově bílého špice s ne už tak krásným jménem Bahnhof. Vypadal mile, hned jsme ho zkoušely uplatit piškotem, ten ignorantsky odmítl, a my věděly, že si tak blbé jméno zaslouží, když je tak nevděčný. Pejsek se snažil předběhnout evoluci a chození po čtyřech bral jako cosi zpátečnického. Za jemného chrčení se proto rozhodl chodit po dvou, oporou mu byl akorát obojek. V ten den foukal velmi silný vítr, srst mu vlála jako v reklamě. Do doby, než se jal vykonat potřebu. Drtivá většina útulkáčů má zažívací potíže, Bahnhof nebyl výjimkou. Průjem, dlouhá srst a protivítr - zlá kombinace, která pejska přebarvila nahnědo. V ten moment jsme vzdaly už jakýkoli pokus o spřátelení se.

Občas venčím i tu naši psici, ale čím blíž je k expiraci, tím je to s ní náročnější. Má dny, kdy běhá, že jí nestačím (to trochu vypovídá o mé fyzičce a je mi z toho smutno, to mi věřte) a pak dny, kdy ji odepnu z vodítka a čekám, kdy si lehne do klubíčka a umře. Naštěstí je pořád víc těch aktivních dní. Ona je vůbec poslední dobou taková veselá (stařecká demence v rozpuku) a dává nám to hezky najevo. Nová záliba, kterou teď pilovala, spočívá v tom, že se tváří vesele, poskakuje, a když se otočíte, štípne vás předníma zubama do svalu. Hezky poctivě. V úrovni její hlavy mám nohu olemovanou modřinama, stylové. Dále se rozhodla, že ke granulím si najde něco lepšího, výživnějšího. Ty potřebné živiny našla v mikrotenových sáčcích. Ona nikdy nic nekousala (kromě lidí), granule do sebe kope jak štamgast panáky, ale sáček, ten si trhá pěkně najemno labužnickým okusováním. Díkybohu za tu pečlivost, většinou to slyším a seberu jí to relativně včas. Ale já si taky našla zákeřný koníček. Když ona je zlá na mě, začala jsem být taky zákeřná a využívám jejího horšího sluchu a nemilosrdně na ni bafnu, když se nekouká. A ano, mám z toho výborný pocit!

Psí život

To jsme se jednou rozhodli, že zajedeme do útulku - podívat se, co tam mají za zvířátka. Nějak se to zvrtlo v momentě, kdy nám pracovnice otevřela, a nás začlo urputně vítat takové veselé košťátko. Prý něco jako jejich maskot; tak nechutně kamarádská, že ji měli radši v kanceláři než v kotci. Jmenovala se Beruška, to mi přišlo vážně zlé, stačí, že ona je ošklivá, nemusí mít ještě ošklivé jméno. Aby to znělo podobně, přejmenovali jsme ji na Betynku, kdybych věděla, že uslyší i na "ty debile, co zas žereš", vybírala bych lépe.

Bylo mi 11, v zápalu hry s tím hyperaktivním tvorem jsem nevnímala, jaké instrukce jsme dostali, ale rozhodně tam muselo být velké varování, že zvířátko je to lehce pošahané. Dojeli jsme domů a prvních pět minut jsme jen koukali na šedou čáru, která vznikla jejím urputným běháním okolo domu v kruzích. Její schopnost samostatného vyběhání oceňuji dodnes, když se mi vážně nechce být aktivní, stačí předstírat, že poběžím, a ona mi to věří a běhá. Na druhou stranu je smutné, že i pes v důchodovém věku má víc energie než já.

Ze začátku byla velmi vnímavá a učenlivá, věci neničila, ale zato její chuť k jídlu nás naučila uklízet. Na kontě toho bylo opravdu dost, od peněz až po mýdla. Nám nepřišlo tak zábavné, že sežrala mýdlo a zvracela bublinky, jí asi ano, podle toho, že to praktikovala častěji. Za leta škodolibého výzkumu jsem objevila jen několik věcí, které ji odpuzují, citron, česnek a kapky proti zápachu z tlamy. Při podání kapek jsem nestačila zírat, kolik obličejových svalů má.

Ke stáru už není učenlivá, je jen vychcaná. Nesměla do patra, to bylo zapovězené místo a několik let to respektovala. Po čase jsem slýchávala potichoukné krůčky po schodech a spávala s rozsvíceným světlem, než mi došlo, o co se jedná. Stačilo v místnosti jen udělat krok a Betynka za poněkud rychlejšího a hlučnějšího ťapání pelášila dolů. Po čase už jsme stihli i otevřít dvěře. S provinilým výrazem seběhla dolů. Občas se ohlížela tak urputně, že nekoukala, kam dává tlapky a hodila elegantní kotoul až do přízemí. Postupně to dopracovala k tomu, že po otevření dveří se nejprve protáhla a pak až si volným tempem sešla zpět na místo. Dneska otevřu dveře, psice se mnohdy ani neotočí, nechá se překročit a teprve v tu chvíli začne uvažovat nad tím, jestli to stojí za to, aby se vůbec zvedla.

Nikdo už ji nechce na stará kolena nějak buzerovat, tak jsme malinko zajatci ve vlastním domě. Zamykat musíme kde co, protože kliky se naučila otvírat už dávno. Dřív to dělala jen za naší nepřítomnosti, dneska na nás při záškodnickém činu i mrkne a ukáže prostřední drápek.

Tady fotka v pooperačním úboru - jeden by řekl, že víc ocení, že jsem kvůli ní musela rozstřihat svoje triko. A vlastně bych tak nějak chtěla poděkovat růžodolským veterinářům, že nezpackali operaci tak starého psa a jako bonus jí to stáří asi i hodně zpříjemnili, protože takhle v pohodě (já vim, já vim, na fotce to nevypadá) nebyla už minimálně pár měsíců.

Párty hárd

Silvestrovké plány. Jak už se to stává, nic nebylo tak, jak původně být mělo. Nejdřív jsem nevěděla, jestli to bude spíš ku škodě či k užitku, ale vyvrbilo se to příznivě.

Plán byl zhruba takový, že se bude slavit v Praze, já se přidám ke kamarádce, jejímu ex a dalším třem lidem. Další lidé ale odpadli a zůstala jen ta děsivá trojka - ona, ex a já. Nejsem až takový masochista, abych se chtěla nadšeně plést do jejich složitých vztahů, ale bylo to domluvené, tak jsem to riskla.

V poledne jsem sedla na autobus směr Praha, místo jsem měla v uličce. Když se chtěla dostat na své sedadlo spolusedící slečna, prohodila jen "Excuse me.", no nedalo mi to, hned jsem se musela informovat odkud je. Rozhovor se protáhl na celou cestu autbusem i metrem a prý spolu večer půjdeme slavit, protože oni jsou jen ve dvou. Problém byl, že měla jen turecké číslo a nešlo se zaboha spojit. Předaly jsme si facebooky a doufaly, že najdeme někoho, kdo nemá blbé telefony, abychom se mohly domluvit. Bylo to krkolomné, ale zvládlo se to.

Posilněni Jamesonem se zázvorovou limonádou, vydali jsme se na domluvený sraz. My čekali venku, oni vevnitř. Trvalo nám to asi jen deset minut, než nás napadlo obhlídnout to i vevnitř. Divím se, že oni to nevzdali. A neutekli ani poté, co viděli rozjařenou Magdu v akci. Občas mám zálibu v tom, skákat lidem před objektivy, nikdy jsem ještě po ústěch nedostala, tak nemám motivaci s tím seknout. Podél Václaváku to byl cizinec na cizinci a kromě hospod měli šichtu i bezdomovci. Jeden zaujal svou žebrací pozici - obličej u země, ruce natažené dopředu. Mé zákeřné a zlé já na mě křičelo: "Přeskoč ho, je to vtipné!", poslechla jsem ho, jemu to asi moc humorné nepřipadalo.

V centru jsme to vzdali, ceny nebyly moc studentsky příznivé. Všem se chtělo tančit, tak jsme se shodli na hudebním klubu Hany Bany. Že hrají trance jsme bohužel zjistili až po zaplacení. Naši noví kamarádi vypadali ještě o stupeň nešťastněji než my, ale drželi se statečně. My to vzdali za prohození několika omluv jsme šli na byt dopít Jamesona. Oni se vrátili do centra. Trvalo nám asi jen půl hodiny, než jsme se dostali ke kabátům a sekuriťáci si nás přestali přihrávat od jedněch dveří k druhým a pustili nás opravdu ven. Půlnoc jsme viděli akorát z okna a pak jsme se vrátili do víru tance. S rostoucími promilemi se zvyšuje tolerance k naprosto neposlouchatelné hudbě. Já si šla odskočit, mí kamarádi měli čekat u baru. To byl hezký plán, kdyby na tu obrovskou masu lidí fugovalo víc než 2 záchody. Slečny na míse musely asi i čerpat energii meditací, jinak si neumím předtavit, proč to tak trvalo. Jeden by si mohl po vyčůrání stoupnout do fronty znovu, než se dostane na řadu, bude jeho měchýř plný tak akorát. Když mi to blesklo hlavou a byla jsem ve fázi zvažování, jiná slečna si ublinkla přímo přede mnou. Brala jsem to jako znamení, že to byl špatný nápad a odešla jsem zpět. Tím, jak dlouho mi to na toaletách trvalo, mysleli si mí přátělé, že je nemůžu najít a šli mě hledat. Takže jsem je vážně nemohla najít. Po těle se rozlezla nepatrná panika. Peníze, občanka i lístek do šaten - vše v kamarádově kapse, mobil na posteli doma. A účast v klubu nebyla zrovna nízká. Pár minut jsem vyděšeně vrávorala, a v momentě, kdy jsem byla rozhodnutá jít na parket s tím, že snad je najdu aspoň na konci, objevili se já měla větší radost než na Vánoce.

A vám taky hezkej novej rok :)

Rozmarné stáří

Po návratu jsem se musela s hodně věcmi smířit, změn bylo hodně, ne všechny příjemné. (Nepsala jsem už něco takového?) Jedna z těch rozporuplnějších je život v jednom baráku s důchodcem.

---

S ubývajícím sluchem té babky narůstá má bolest v krku, nejsem zvyklá pořád ječet. I když bývalí partneři by byli jiného názoru. A stáří s sebou nese taky různé manýry. Něco se dá tolerovat snadno, něco s trochou sebezapření. Neustálé šmejdění po pokoji a kuchyni leze na nervy všem. Kdyby to bylo jen šmejdění, ale ono se to neobejde bez věčného sbírání všeho, co na podlahu spadlo, nebo tam případně spadnout mohlo.

Nejoblíbenějším místem ke sledování dění se stal třetí schod na schodišti v chodbě. Tam tiše sedává a slplývá s okolím. A najděte někoho, kdo vaše zavolání neslyší. Chvíli mi trvalo, než jsem šla nejdřív hodit okem na schody a pak až začala hulákat.

Bežně se při odchodu musí zamykat dveře do kuchyně, jen tak pro větší bezpečnost. Já nebyla ještě řádně proškolena a proto jsem dostala názornou lekci. Po příchodu jsem našla zbyteček z celého bochníku chleba a hovno na podlaze. Ani ona není bezedná.

Je jí 14,5 a stále umí překvapit. A nemá ráda publicitu.

Trochu jiné hobby

Už jako malý chlapec jsem měla jiné záliby, než mé vrstevnice. Rodiče se tak odjakživa mohli děsit, co to vlastně doma mají. Vlasy to chce mít krátké a sukní se to bojí. Maminka proti tomu brojila po svém, vlasy mi stříhala tak ohavným způsobem, že se občas, i o tolik let později, ze spaní orosím, když se mi o tom zdá. A opravdu to zabralo, vlasy jsem si narůst nechala už v první třídě.

Za ta leta se toho hodně změnilo, kalhoty jsem dávno vystřídala za sukně a dokud nepromluvím, mají mě lidé za normální děvče. Jen mé divné koníčky zůstaly. Nemohu odolat všelijakým potvorám, takže vedle psacího stolu mám terárium s panem Frenkým, pan Frenký je užovka býčí, a i přes zlověstný název je to mírumilovný tvor s občasnou potřebou slupnout křečka. Myši a potkany nejí, právě díky tomu jsem pár let měla i klícku s potkanem, jehož nejlepší kamarád byl pan Myš. Když jsem ho chtěla představit panu Křečkovi (kterého Frenký také nespořádal), ukázalo se, že nebudou dobrými přáteli. Pan Pochcan (já vím, ale ono mu vážně nešlo říkat jinak, moc rád značkoval) ho pojal jako večeři. O pana Myše jsem přišla o později, když s ním můj milý bývalý nakrmil své Harrisovo káně. Bývalým se nestal po tomto zákroku, ale nebylo by to na škodu... Takže to už máme psa, hada, potkana a dravce. Vedle jeho dravce byl i můj malý draveček, poštolka Woody. Toho bohužel někdo zabil, což nejsem ani po letech schopná pochopit.

Jednou jsem se i zmínila, že mám hrozně ráda žabky a tak jsem ji i dostala. Kolikrát jsem říkala, že miluju i koně a Hugha Jackmana, to nikdo neposlouchal. Do sbírky teda přibila Hypnožába a s ní i cvrčci v domě. Když jsem odjížděla do Londýna, musela jsem ji poslat o dům dál, takže kuňká u kamarádky a je jí už dobrých 5 let. Když chcete někomu dát živý dárek, zjistěte si délku života. Konkrétně tahle žabka se dožívá 10-15 let.

Teď už tedy mám jen naší pesici, která je v důchodu a pana Frenkýho, další živé tvory pořizovat nehodlám, dokud se někde neusadím.

Ale abych se dostala k tomu, proč jsem začala psát. Před dvěma lety jsem si našla další hobby, ze kterého jásá celá rodina. Konkrétně Wing Tsun, aneb Nos dlouhé rukávy, nebo nás nařknou z domácího násilí. To je tak, když jste po rozchodu s patologickým lhářem a hledáte, jak se vybít a nedostat se do křížku se zákonem. Domů jsem se sice vracela plna endorfinů, ale také modřin. Co mě trochu zarazilo, nebyla tam žádná jiná holka, a co byl rok dlouhý, ani se žádná neobjevila. Přitom konkrétně tohle umění bylo ženou založeno. Celý pobyt v UK mi tréninky chyběly, takže jsem po návratu hned naběhla do akce. A pak jsem jen pofňukávala a litovala. Rok nicnedělání poznamenlo mou fyzičku opravdu znetelně, a to tak, že žádná není.

Ještě, že mé tělo nezapomnělo, jak se tvoří modřiny. Hodný foťák to malinko zcenzuroval, to od zápěstí vede nepřerušovaně asi 20 cm na obou stranách.

Tvořivý národ

Tento víkend jsem se vydala na trhy jako prodejce a bylo to plodné, sepíšu to ještě za čerstva a pak půjdu hodit koma a několik dní o mně nebude vidu ani slechu.

Já snad ani nebudu psát, co to bylo za trhy, protože si reklamu nezaslouží. Loni jsem tam byla také, ale nemusela jsem platit stánek, protože jsem se tak šikovně přichomýtla a měla jsem to sponzorované. Letos už jsem částku za stánek vysolit musela a úplně jsem vypustila starosti, že by něco mohlo být jinak. A ono zrovna bylo. Bylo mi řečeno, že manipulační prostor za stánkem je pouze pro jednu osobu a pomáhat mi nikdo nesmí. On by to nebyl takový problém, kdybych kamarádce neslíbila, že tam budeme prodávat spolu. Na peníze slyší ovšem každý, takže jsem poslušně vysypala kasičku a doplatila nějaké ty drobné, abychom teda mohly obě. A očividně jsem byla jediná tak blbá. Jiné stánky taky okupovalo víc lidí, ale rozhodně nikdo nedoplácel.

Ráno jsem čekala, až se tatík vrátí z noční, hodí mě do Liberce, kde si mě přebere kamarádka, a pojedeme na místo určení. Což je další hodinka cesty a vzhledem k tomu, že počasí došlo k závěru, že by bylo skvělé překvapit nás nějakou tou námrazou a zahalit auto sněhem, zabralo to přeci jen víc času. Na místo jsme dorazily pozdě. Ne moc, přesto nás pořadatel srděčně uvítal slovy: "To si děláte prdel!" a výkladem o tom, že on slíbil, že dorazí v sedm, tak tam taky na sedmou byl a že neni takový debil, jako my, aby to nestihl. Prý jel až z Brd a tam bylo 25 cm sněhu. Je mi líto jeho partnerky, odhad má vážně špatný. Podle předpovědi tam bylo centimetrů maximálně pět. A taky by se mohl podívat na mapu - Liberec je o nějaký ten kousíček dál. Nahlásila jsem mu jméno, zmínila se o slušném vychování a šla vybalit věci.

Ráno jsem ještě doma va spěchu zapomněla židličku, pro kterou jsem si předchozí den ještě extra zajela. Ale tak 8 hodin stání se přežít dá. A kdyby chodili lidé, asi by to vážně nevadilo. Mám za to, že oni tam vážně moc chtěli, před výstavištěm byly tak velké davy, až to pořadatele vyděsilo a rozehnali to vodním dělem. To zní jako pravděpodobné vysvětlení. No každopádně jsem si říkala, že budu fikaná a posadím se na kufr, nenechám se přece odradit absencí židličky. Kufr je vážně z naší rodiny, ten škodolibý hajzl mě nechal dosednout a poté odjel. Elegantně jsem dopadla na záda ke kolegyni z vedlejšího stánku. Trochu to rozvířilo ticho a zlepšilo náladu, třeba se mi to připíše k dobru. Jo a taky jsme z lítosti dostaly jednu židličku.

Po nějaké době jsem začala být malinko nesvá z lidí vybavených fotoaparáty, kteří si zboží vyblejskli a při odchodu mumlali něco o tom, že si to doma vyrobí. NE NEVYROBÍ. Ono rukodělné věci nejsou tak snadné a nezvládne každý všechno. Já vím, že člověk k sobě není tak kritický a nevidí, že jeho výtvor je hnusný, ale ostatní to vidí. Každopádně lovce inspirace jsem takticky zahnala cedulkou: Nefotit, zvěř je plachá (a majitelka agresivní). (Pozn., dělám takové ty úchylné zvířátkové šperky, kdyby někdo nevěděl.) Na tohle chování šly slyšet stížnosti od každého stánku, holt jsme národ Ferdů mravenců a umíme všechno sami. A nejlíp. Některým se ani neproplatily náklady, takže jejich nadávky byly oprávněné. Jsem ráda, že moje infantilní věci zaujaly podstatně dost lidí a nemusela jsem nadávat moc hlasitě. Vlastně se i trochu přiznám, že jsem spokojená, s nulou se nevracím, potkala jsem spoustu zajímavých lidí, vyzkoušela si výměnný obchod a ještě jsem zjistila, že jsem schopná ukecat naprosto bezbranné lidi k tomu, aby si koupili něco, i když to vůbec nechtěli a ještě z toho měli radost. Takhle nově nabytá vlastnost se mi líbí opravdu moc.

A taková třešinka na dortu - fotka od pana nejsem-takovej-debil, kterou vložil na FB stránky veletrhu. Děkuji se zdviženým prosředníčkem.