Silvestrovké plány. Jak už se to stává, nic nebylo tak, jak původně být mělo. Nejdřív jsem nevěděla, jestli to bude spíš ku škodě či k užitku, ale vyvrbilo se to příznivě.
Plán byl zhruba takový, že se bude slavit v Praze, já se přidám ke kamarádce, jejímu ex a dalším třem lidem. Další lidé ale odpadli a zůstala jen ta děsivá trojka - ona, ex a já. Nejsem až takový masochista, abych se chtěla nadšeně plést do jejich složitých vztahů, ale bylo to domluvené, tak jsem to riskla.
V poledne jsem sedla na autobus směr Praha, místo jsem měla v uličce. Když se chtěla dostat na své sedadlo spolusedící slečna, prohodila jen "Excuse me.", no nedalo mi to, hned jsem se musela informovat odkud je. Rozhovor se protáhl na celou cestu autbusem i metrem a prý spolu večer půjdeme slavit, protože oni jsou jen ve dvou. Problém byl, že měla jen turecké číslo a nešlo se zaboha spojit. Předaly jsme si facebooky a doufaly, že najdeme někoho, kdo nemá blbé telefony, abychom se mohly domluvit. Bylo to krkolomné, ale zvládlo se to.
Posilněni Jamesonem se zázvorovou limonádou, vydali jsme se na domluvený sraz. My čekali venku, oni vevnitř. Trvalo nám to asi jen deset minut, než nás napadlo obhlídnout to i vevnitř. Divím se, že oni to nevzdali. A neutekli ani poté, co viděli rozjařenou Magdu v akci. Občas mám zálibu v tom, skákat lidem před objektivy, nikdy jsem ještě po ústěch nedostala, tak nemám motivaci s tím seknout. Podél Václaváku to byl cizinec na cizinci a kromě hospod měli šichtu i bezdomovci. Jeden zaujal svou žebrací pozici - obličej u země, ruce natažené dopředu. Mé zákeřné a zlé já na mě křičelo: "Přeskoč ho, je to vtipné!", poslechla jsem ho, jemu to asi moc humorné nepřipadalo.
V centru jsme to vzdali, ceny nebyly moc studentsky příznivé. Všem se chtělo tančit, tak jsme se shodli na hudebním klubu Hany Bany. Že hrají trance jsme bohužel zjistili až po zaplacení. Naši noví kamarádi vypadali ještě o stupeň nešťastněji než my, ale drželi se statečně. My to vzdali za prohození několika omluv jsme šli na byt dopít Jamesona. Oni se vrátili do centra. Trvalo nám asi jen půl hodiny, než jsme se dostali ke kabátům a sekuriťáci si nás přestali přihrávat od jedněch dveří k druhým a pustili nás opravdu ven. Půlnoc jsme viděli akorát z okna a pak jsme se vrátili do víru tance. S rostoucími promilemi se zvyšuje tolerance k naprosto neposlouchatelné hudbě. Já si šla odskočit, mí kamarádi měli čekat u baru. To byl hezký plán, kdyby na tu obrovskou masu lidí fugovalo víc než 2 záchody. Slečny na míse musely asi i čerpat energii meditací, jinak si neumím předtavit, proč to tak trvalo. Jeden by si mohl po vyčůrání stoupnout do fronty znovu, než se dostane na řadu, bude jeho měchýř plný tak akorát. Když mi to blesklo hlavou a byla jsem ve fázi zvažování, jiná slečna si ublinkla přímo přede mnou. Brala jsem to jako znamení, že to byl špatný nápad a odešla jsem zpět. Tím, jak dlouho mi to na toaletách trvalo, mysleli si mí přátělé, že je nemůžu najít a šli mě hledat. Takže jsem je vážně nemohla najít. Po těle se rozlezla nepatrná panika. Peníze, občanka i lístek do šaten - vše v kamarádově kapse, mobil na posteli doma. A účast v klubu nebyla zrovna nízká. Pár minut jsem vyděšeně vrávorala, a v momentě, kdy jsem byla rozhodnutá jít na parket s tím, že snad je najdu aspoň na konci, objevili se já měla větší radost než na Vánoce.
A vám taky hezkej novej rok :)
Žádné komentáře:
Okomentovat