To jsme se jednou rozhodli, že zajedeme do útulku - podívat se, co tam mají za zvířátka. Nějak se to zvrtlo v momentě, kdy nám pracovnice otevřela, a nás začlo urputně vítat takové veselé košťátko. Prý něco jako jejich maskot; tak nechutně kamarádská, že ji měli radši v kanceláři než v kotci. Jmenovala se Beruška, to mi přišlo vážně zlé, stačí, že ona je ošklivá, nemusí mít ještě ošklivé jméno. Aby to znělo podobně, přejmenovali jsme ji na Betynku, kdybych věděla, že uslyší i na "ty debile, co zas žereš", vybírala bych lépe.
Bylo mi 11, v zápalu hry s tím hyperaktivním tvorem jsem nevnímala, jaké instrukce jsme dostali, ale rozhodně tam muselo být velké varování, že zvířátko je to lehce pošahané. Dojeli jsme domů a prvních pět minut jsme jen koukali na šedou čáru, která vznikla jejím urputným běháním okolo domu v kruzích. Její schopnost samostatného vyběhání oceňuji dodnes, když se mi vážně nechce být aktivní, stačí předstírat, že poběžím, a ona mi to věří a běhá. Na druhou stranu je smutné, že i pes v důchodovém věku má víc energie než já.
Ze začátku byla velmi vnímavá a učenlivá, věci neničila, ale zato její chuť k jídlu nás naučila uklízet. Na kontě toho bylo opravdu dost, od peněz až po mýdla. Nám nepřišlo tak zábavné, že sežrala mýdlo a zvracela bublinky, jí asi ano, podle toho, že to praktikovala častěji. Za leta škodolibého výzkumu jsem objevila jen několik věcí, které ji odpuzují, citron, česnek a kapky proti zápachu z tlamy. Při podání kapek jsem nestačila zírat, kolik obličejových svalů má.
Ke stáru už není učenlivá, je jen vychcaná. Nesměla do patra, to bylo zapovězené místo a několik let to respektovala. Po čase jsem slýchávala potichoukné krůčky po schodech a spávala s rozsvíceným světlem, než mi došlo, o co se jedná. Stačilo v místnosti jen udělat krok a Betynka za poněkud rychlejšího a hlučnějšího ťapání pelášila dolů. Po čase už jsme stihli i otevřít dvěře. S provinilým výrazem seběhla dolů. Občas se ohlížela tak urputně, že nekoukala, kam dává tlapky a hodila elegantní kotoul až do přízemí. Postupně to dopracovala k tomu, že po otevření dveří se nejprve protáhla a pak až si volným tempem sešla zpět na místo. Dneska otevřu dveře, psice se mnohdy ani neotočí, nechá se překročit a teprve v tu chvíli začne uvažovat nad tím, jestli to stojí za to, aby se vůbec zvedla.
Nikdo už ji nechce na stará kolena nějak buzerovat, tak jsme malinko zajatci ve vlastním domě. Zamykat musíme kde co, protože kliky se naučila otvírat už dávno. Dřív to dělala jen za naší nepřítomnosti, dneska na nás při záškodnickém činu i mrkne a ukáže prostřední drápek.
Tady fotka v pooperačním úboru - jeden by řekl, že víc ocení, že jsem kvůli ní musela rozstřihat svoje triko. A vlastně bych tak nějak chtěla poděkovat růžodolským veterinářům, že nezpackali operaci tak starého psa a jako bonus jí to stáří asi i hodně zpříjemnili, protože takhle v pohodě (já vim, já vim, na fotce to nevypadá) nebyla už minimálně pár měsíců.
Žádné komentáře:
Okomentovat