V kůži introverta

Věříte, že pro introverta všechny ty vyhlášky nic nemění? Konečně je ale moje vyhejbání se lidem braný jako slušnost. Naštěstí jsem odjakživa i hypochondr, tak nemusím řešit takový dilemata, jak s rouškou olíznout prst a otevřít pytlík na pečivo. Protože olizovat si ruce kdekoli, ve mně vzbuzovalo hrůzu vždycky. Viděla jsem za vším choroby ještě dřív, než to bylo cool.

Dělám z domova, a že bych byla jako živnostník výdělečná, se moct říct nedá. Žádná změna ani tady. Co se ale změnilo, že moji asociální bublinu mi praskají lidi venku. V mym prostoru, kam nikdo před karanténou nechtěl ani zavítat.

A tak na louce, kde ročně potkám tak deset lidí, potkám těch deset lidí už během jednoho venčení. Ale víte jak to je, když najednou používáte nohy jako dopravní prostředek. Ono vám to rozhýbe střeva. Kam to lépe hodit než do podrostu na okraji louky. Louky na sídlišti. Louky kde venčím Tea na volno.

Jo, sežral to. S chutí a bez výčitek. Abych zmírnila aspoň trochu svůj děs, šla jsem s ním k potůčku, aby to měl čím spláchnout. Vypadal neškodně. Pod čirou vodou jde vidět jen tráva. Asi aby se na ní podíval pořádně, tak vlezl do vody všema čtyřma. A na vlastní packy zjistil, že tam není jen voda, ale taky dobrých patnáct čísel bahna. Tohle venčení soutěž o největšího debila vyhrál s přehledem. Předběhl i lidi s rouškou na krku a zapálenou cigaretou.

Jako pozitivum vnímám, že z fancy látky, kterou jsem si koupila před lety (a nikdy se nenaučila pořádně šít), jsem konečně mohla udělat epický módní doplněk v podobě vlastní roušky. Je moc hezká. S kolibříkama. Ochrana +1, swag +99.

Ale zanadávat si musím i tak. Ve svých skoro 32 jsem si nechala dát rovnátka. Drahý jako prase, protože jsou neviditelný. Tu neviditelnost teď prostě nějak nedokážu ocenit.

Snažím se na nákupy nechodit častěji, než je to fakt nutný (ono s těmi rovnátky to s jídlem žádná pecka není). Ale když už jsem tam šla, tak jsem doplnila i zásobu kytek. A připustila si, že se mi to vymklo z rukou. A čím se při smyslech udržujete vy?

Jako bych tu nebyla

Novej rok, novej start, optimismus a tak? Ne děkuji, to není nic pro mě.

Můj dvacet dvacet zatím vypadá tak, že se mi nedaří najít trvalou práci a živnostničení se stává nákladným koníčkem. Do kapsy hluboko a Teo na to má nos. Klasicky to končí tisíci na veterině s tím, že vlastně nevím, proč problémy má.

Objednala jsem se na kontrolu, abych nemusela čekat. Nasadila jsem mu košík a vydala se tramvají. Teo košík nemá rád, ale zato má rád sundavání košíku o lidi. Když se mu to nepovedlo, zafixoval pohled na mase, který si s sebou někdo vezl jako svačinu do práce. Dobrý kilo syrovýho masa v igeliťáku. V úrovni psí hlavy. Tolik otázek.

Pes se nenajedl a maso zůstalo celé. Takže frustrace veliká. Moje taky, protože jsem přejela zastávku. Vytáhla jsem telefon a chtěla se odnavigovat zpět. V tu chvíli si Teo vzpomněl, že má košík a šel si ho sundat o trávník. O trávník, na kterym bylo hovno. Pokračovala jsem v cestě s telefonem v jedný ruce a s košíkem s hovnem v druhý, podstatně nataženější od těla. Super, jdu včas, to si stihnu odskočit a košík vyčistit, než to tam zaschne.

A realita? Vrata zavřený a nikde nikdo. Chvíli čekám a vidím, jak z ordinace vychází doktorka i se sestrou v civilu a… mizí. Než jsem vyhodnotila situaci, přijel DPDéčkař a zavolal jim. Nic. Znova. Nic. Napotřetí se dozvěděl, že jsou v servisu a přijdou do 15-20 minut. Ok?

Chvíli jsem se bezmocně vztekala a pak šla domů. Pěšky. Protože pamatujete na ten košík? To hovno tam pořád bylo. Po nějaký době, kdy jsem si našla jinou veterinu, kam bych zamířila, zazvonil telefon s omluvou, že musely jet utratit nějakýho psa. No, jednomu z nás lhali.

Ten den vesmír ještě vztyčenej prostředníček nestihl sundat, takže po vystoupení z tramvaje nás míjela skupinka lidí, co by neměla mít žádné zvíře, natož bulla, s nějakým bull mixem. Pes se kamarádit nechtěl. A vyrval se laxním majitelům z vodítka a šel po Teovi. Když vidím, že jsou síly vyrovnaný, tak to extra neřeším, tady jsem ale napřáhla nohu ke kopanci, abych je oddělila, ale než noha narazila na cíl, chytli si ho zpět na vodítko. Tak jsem tu napřaženou nohu tak elegantně stáhla a dělala, že jsem jim psa nakopnout vlastně ani nechtěla.

A protože už toho mám dlouhodobě trochu víc, než moje psychika zvládá, objednala jsem se k psychologovi. Odčekala jsem si víc než dva měsíce, byla na místě včas a v tu chvíli telefon. "Dobrý den, zapomněl jsem si doma telefon, tak jsem se musel vrátit." No, děkuju pěkně, já v mrazu těch 20 minut počkám, horší to už nebude. Snad.

Jak se hlídá pes

Slíbila jsem, že napíšu pokračování o hlídání Médi, ale radši jsem to vytěsnila z paměti. Teď, když už nejsem tak traumatizovaná, toho trochu lituju, a zkouším vylovit aspoň nejsilnější zážitky.

Tea jsem hodila našim a v rámci zachování zdravýho rozumu jsem hlídala jen to velký chlupatý dítě. A i to stačilo na to, abych začala přemejšlet o alkoholu jako o řešení. Méďa je ve svý hlavě malinkej pes. Takže když přijede výtah, nečeká, až se otevřou dveře na jeho velikost. Prostě vyrazí už když je tam malá škvíra, dá si ránu do hlavy a pak se překvapivě bojí. Stejně malinkej byl i v momentě, kdy zmerčil, že paní v zahradě za kovovým plotem, má v ruce housku. A šel narvat hlavu mezi plaňky. Je to jako s žárovkou, tam to jde, zpátky to chce trochu šikovnosti. Nebo paniky a kvílení.

Když ho pustím na volno, popadne do huby buď hovno, který hned sežere, nebo klacek, kterým mě bije a dožaduje se interakce. Proto je nejlepší jít venčit ještě s někým. Jenže většina psů jeho styl hraní, kterej spočívá ve štěkání do obličeje, úplně neoceňuje, takže moc kamarádů nemá. Vytáhla jsem kamarádku, co má vipeta, ten Méďu už taky nemusí, ale aspoň mu uteče. A na to není zvyklej. Takovou frustraci z toho, že ho nemůže dohonit, jsem ještě neviděla. Nejdřív štěkal naprosto zoufalým tónem, po několika minutách začal kňučet a já začala mít obavu, jestli třeba neumírá.

Ale strachu netřeba, energie má dost. Nejvíc ji využívá k tomu, aby mě přiváděl do nepříjemnejch situací. Šli jsme kolem rybníků a odtamtud odcházeli týpci v mokrých kraťasech, kteří právě vylezli z vody (jo, byl podzim) a Méďa asi ve snaze zjistit, jestli je voda dneska v pořádku, zaryl jednomu z nich čumák přímo mezi půlky. Tvářila jsem se, že ten pes tu běhá někomu jinýmu. O chvíli později už byl ve vodě taky. A plaval přímo k rybáři, co měl nahozený pruty. Moje zoufalství se stupňovalo a snažila jsem se ho z vody dostat. To se mi povedlo, ale to už byl přímo pod prutem. Vyskočil směrem k rybáři, čeknul mu kyblíky a já čekala na sprchu oprávněných nadávek. Běžela jsem si pro něj, chytala ho a v tu chvíli jsem sprchu opravdu dostala - ale jen vody, když se ten drahouš oklepal. Měla jsem mokrý úplně všechno.

O kus dál si to štrádovala paní v důchodovym věku, oblečená do svátečního. Pořád jsme byli v lese. Měla jsem víc otázek než odpovědí. A to chlupaté hovado se k ní rozběhlo a začalo kolem ní hravě hopsat. Naštěstí jsem ho odlovila dřív, než měla šrámy na duši a tlapky na oblečení.

Že má vodu fakt rád mi předvedl i když jsem ho venčila večer kolem paneláků. Zaběhal si s jinym psem a z toho jednomu vyschne v krku. Naběhnul do kaluže, začal ji vysávat do sucha, ale než to stihnul, fláknul se do ní pro jistotu celej. A že nebyla čistá jsem se přesvědčila ještě ráno, kdy se řádně vysral z podoby.

Nekupuj. A neadoptuj!

Jonáš pracuje pár týdnů trochu z ruky, takže přespává v místě pracoviště. Jenže to pracoviště je akorát kus bahna s pustinou kolem. Není to zatím hezký místo ani pro lidi, natož pro psa. Takže toho přerostlýho dacana hlídám já.

Než odjel, byli jsme poctivě venčit v lese, aby aspoň večerní venčení bylo trochu víc v klidu. Vodím si je oba na rozdvojce jak čivavy, akorát že smýknout někam minipsy nebo tímhle kolosem s minimozky, je poměrně rozdíl. Zpět k venčení v lese. Unavilo spíš nás než je, spíš psychicky, než fyzicky. Méďa začíná pubertálně vzdorovat. Moc se mu nechce do plnění povelů, ale běda, když se otočíme a začneme mu utíkat, to vykvíkne a letí jak střela. "Ježiš mami, jsem dospělej, si můžu dělat, vole, co chci," řečeno jedním dechem s otázkou, co bude k večeři a kdy dostane kapesný.

A Méďa má taky moc rád hovna v jakýkoli podobě. Žraní je stejně super jako válení se v nich. Tentokrát díky konzistenci nalezenýho exempláře bylo vhodnější se v něm vyválet. Takže v prvním kilometru jsme měli psa hnědýho v jinym odstínu, než byl doteď. Pravděpodobně lidským výtvorem. Po pár metrech byla u cesty voda. Jindy bych ho asi za to, že do ní skočil, přerazila, protože byla fakt zima. Teď jsme mu tam na povzbuzení ještě hodili pár klacků.

Večer Jonáš odjel a já si šla přesadit kapradí, který přerostlo svůj květináč už před nějakou dobou. Oba pitomci měli v hubě po jednom míčku. Jenže jeden ho žužlá s takovou intenzitou a nadmírou slin, že mu vždycky odletí na druhou stranu místnosti. Druhej je lakomá čůza. Takže to vyústilo ve rvačku v mém kapradí.

Když už to nešlo oddálit, připnula jsem poprvý dvojvodítko sama. Fungovalo by perfektně, kdyby Méďa s nadskokem nechytal Tea za krk a Teo s nadšením ze hry nepadal na zem. Fungovalo by to určitě bez chybičky, kdyby Méďa neměl jako koníček tahání malých kmínků místo klacků. A určitě by to fungovalo dokonale, kdyby měli trochu synchronizovanou potřebu a neodtrhávali se od močení a tlačení.

Ráno jsem chtěla spát tak minimálně do dalšího rána a vyhnout se venčení, co to jen šlo. Jenže to by mě nesměl vzbudit zvuk zvracení. Méďa opět vyzvracel ponožku. Kde ji vzal, nevím.

Připnula jsem je a vydala se čelit peklu. Ověšená házečkou, pamlskovníkem a pytli pod očima, jsem se pustila do mise unavit je aspoň trochu. Nápad unavit je házečkou by byl skvělej a fungoval by, kdyby Méďa dával pozor a místo ublíženýho vykvíknutí běžel za míčkem. Plán by to byl bezchybnej, kdyby se neprobral v momentě, kdy s tím Teo běží zpět, a nezačal mu štěkat do obličeje. Končí to tak, že Teo pro to běží, ale nechce to kvůli Méďovi nosit a Méďa, kterej umí nosit perfektně, pro to nechce běhat, protože má reakční oblouk vedoucí přes půl republiky a pak se pro to už běžet bojí. A házet jednou rukou míček a přidržovat druhou rukou rychlejšího psa, se nejeví jako úplně smárty smárt řešení.

Schovala jsem házečku a chtěla jít domů. Jenže dneska mrzlo a Méďa očividně bude zimu milovat. Celou cestu po louce mu povolovaly nohy a padal do trávy, housenil se z kopce dolů a u toho trhal trsy trávy. Neměla bych nic proti tomu, že žere trávu. I tady je ovšem jedno velký ale. On jí žere bez kousání a ona se pak zákonitě v celý dýlce objeví na druhý straně. A zatímco mu z řitě visí bobek na vláknech z trávy, snaží se před tím utýct. Což je v jeho hlavě sice perfektní řešení, v realitě se ta nálož začne smýkat ze strany na stranu a obalí mu ty jeho dokonale nasrstěný stehna.

Když dáš prát čuchací dečku a seš v jeho očích za zrůdu.

Tady byl svět ještě v pořádku

Dost často ztrácím trpělivost s lidma, který jednaj nelogicky a dělaj zbytečný chyby. A tak mi v tom karma vymáchala rypáček.

Jeli jsme s Jonášem využít poslední teplej víkend s tím, že se třeba ještě stihnu spálit a nebudu zas celej rok trpět nedostatkem vitamínu D. Kousek za německou hranicí je zatopenej lom, kde je čistá voda, málo lidí a cyklostezka, kde se můžu rok co rok snažit učit na bruslích. Kolečka už mám ošoupaná, jezdit pořád neumím.

Zaparkovali jsme podél cesty, protože na parkovišti už nebylo místo. To mi trochu hodilo vidle do močicího plánu, ale protože jsem buran, otevřela jsem přední i zadní dveře od auta a vyčůrala se v zákrytu. Pak už jsem na sebe jen naházela chrániče všech částí těla, vyházela z batohu všechno kromě peněženky a telefonu, a byla ready jít nadávat na bruslení. Ještě jsem kontrolovala, jestli Jonáš zamknul (zapomíná relativně často, nebo po cestě vzpomíná, jestli zamknul) a šli jsme na to.

Za necelou hodinku jsme byli zpět, a u auta nám vykecávalo poměrně dost lidí. Jako vcelku asociální tvor jsem tuhle skutečnost moc neuvítala, ale do auta jsme museli tak jako tak. Long story short. Byli tam proto, že oboje dveře byly pořád rozcapený dokořán a vypadalo to jako vloupání. Polizei byla na cestě. Seecurity (doufám, že ten německej pun ocení aspoň Ondra) nám vysvětlila, co se dělo a já zas vysvětlila, že jsem úplně blbá. Nezmizelo vůbec nic, dokonce se tam střídali lidi, co auto hlídali.

Tak až někdy budete mít zase pocit, že všichni lidi jsou hrozný a všechno je negativní, zlý a beznadějný, zajeďte si do Německa. A nebo prostě jen vypněte ten fejsbůk.

A protože je to krátkej článek, vizuálně ho prodloužíme roztomilou fotkou.

Nicnevypovídající nadpis

Nevím, jestli jsem magnet na nedostatečnej zákaznickej servis, nebo si věci prostě jen moc beru. Chtěla jsem údaje o svých dioptriích, protože nikde nemůžu najít ten papír, kde to mám. Napsala jsem tedy mail na oční kliniku, u který jsem vedená jako pacient.

Proč nevolám? Protože už jsem tam měla dvě zkušenosti s tím, že mě objednali na špatnej čas, a ještě mi pomalu vynadali jak děcku. Bylo dobrý mít písemnej důkaz. Nebylo dobrý nedočkat se ani snahy o sebereflexi.

Poslala jsem tedy mail. A nic. Poslala jsem druhej. Odpověď jsem dostala až na třetí, kde jsem se ptala na tajný heslo pro pacienty kliniky. Dokonce jsem dostala i čas s prosbou o potvrzení. To jsem poslala. Pokus o doručování probíhal několik následujících dní, ale kvůli plný schránce příjemce nebyl doručen. Založili jsme si kliniku, ale oni nám tam chtěli chodit lidi, uh.

Ještě, že pod podpisem mají v mailu tohle:

Vážení klienti xxx,

z důvodu zkvalitnění služeb si Vás dovolujeme upozornit na změnu v telefonickém objednávání na vyšetření.

Od 1.8.2017 se můžete telefonicky objednávat na uvedených tel. číslech v následujících časech:

pevná linka - xxx

pondělí 9,00 -12,00hod

úterý -pátek 7,30 - 9,00hod

mobilní telefon - xxx

pondělí - pátek: 12,30 -14,30hod

Pečlivě jsem propočítala časy, ujistila se, co je za den a zvolila číslo, který nikdo nevzal. Každej si pod zkvalitněním představujeme něco jinýho. Možná jen mají moc asociálních doktorů a nechtějí jim znepříjemňovat den pacienty. Úhel pohledu is the key.

Každopádně to je ještě v pohodě proti zbytku dnešního rána. Ze snu, kdy jsem měla přibližně tříletý dítě, který chtělo snídani a já si vzpomněla, že jsem mu zase nekoupila nic k jídlu a ještě jsem si zaboha nemohla vzpomenout, jak se jmenuje a bylo mi hloupý se ho zeptat, mě vzbudil zvuk dávení.

To zaspím. Jen jsem čekla, kterej pes blil a znova si lehla. Pak jsem se podívala ještě jednou, něco nehrálo. Před méďou leželo cosi, co vypadalo jako produkt z jeho druhýho konce. Vyfotila jsem to a poslala Jonášovi, aby mohl hádat, co to jeho milej pes vyhodil. Mezitím jsem si nasadila gumový rukavice a šla to čeknout, protože jsem to nedokázala identifikovat. Jonáš to uhádl, škoda, že jsem si toho všimla až poté, co jsem to rozbalila a málem k tomu přihodila něco svýho. Byla to ponožka. Celá. Nerozkousaná. Kdyby vyblil aspoň dvě, mohla jsem je vyprat a nosit.

A dodatečně se omlouvám všem, kterým jsem tenhle ranní kvíz poslala i s fotkou.

EDIT: Že nesnědl jen jednu jsem se dozvěděla při odpoledním venčením, kdy z něj slavnostně vylezla i druhá. Neprala jsem je.

Mohl byste nebýt kretén?

Myslela jsem, že psát svoje traumátka jednou za měsíc je víc než dost. Nikoli. Kromě toho, že lasaně jsem si stále neuvařila, protože když jsem si koupila protlak s datem spotřeby za půl roku, a ne před půl rokem, zjistila jsem, že celá moje zásoba cibulí je plesnivá. Burger a dáme jídlo zachránil situaci.

Dneska jsem si po celým týdnu, kdy mi padaly věci z rukou, na veterině jsem byla víc než doma a prostě tak nějak se nedařilo, zašla s kamarádkou do kočičí kavárny. Dortíky, toxoplazmóza and chill. Kéž by.

Vešly jsme a kočky tam prohánělo tak osmi nebo devítiletý děcko. Četly jsme si pravidla a snažily se to porovnat s realitou. Nebrat kočky do rukou. Nebudit. Nekrmit. Rodiče mají děti pod kontrolou.

A pak tam pobíhá děcko, který nerespektuje nejen zvířata, ale ani asociální povahu nás dvou. Seděly jsme v rohu na gauči a proti nám byla křesla. Pod ně se kočky před tou tyrankou schovávaly. A ona je z pod nich dolovala. Kamarádka se jí snažila vysvětlit, že takhle se k nim chovat nemůže, já se jí snažila vysvětlit, že takhle se nemůže chovat k asociálům.

Když si začala vyhrnovat triko a neřekla jediný slovo, jen na nás zírala, zatímco lovila kočku, která se za nás přišla schovat a přerovnala polštáře z našich křesel podle barev, došlo mi, že nebude úplně thinky thinky a že někde bude trochu hlubší problém.

Po chvíli se přemístila ke spící kočce, začala jí foukat do obličeje a mlátit plyšákem po hlavě. To už jsem nedala a zařvala jsem přes celou kavárnu, ať tu kočku nechá na pokoji. V tu ránu se přede mnou zhmotnil rodič. Hezky blízko a výhrůžně. Rozčiloval se, jak jsem si mohla dovolit napomenout jeho sněhovou vločku a už nás zasypával urážkama o tom, jak jsme zakomplexovaný. Protože dodržování pravidel a respektování živých tvorů je pobuřující. Zeptala jsem se ho, jestli umí číst, že mu kdyžtak ráda pravidla přečtu. Dostalo se mi ponaučení, že ty kočky můžou kdykoli odejít a jeho dcera nedělá nic špatnýho.

Nevím už, jak se to stalo, ale začal mi vyhrožovat, že mi toust i s talířem skončí v obličeji. Ještě jsem se jemně otázala, jestli mi vážně vyhrožuje a on dosvědčil, že ano. Tak jsem mu řekla, že už chápu, po kom je to děcko takovej nevychovanej fracek.

A nikdo neřekl ani půl slova. Zanedouho jiný návštěvnice teatrálně předčítaly pravidla nahlas. Zpoza rohu jsem jen zaslechla, jak na něj někdo vyštěkl, že nemá ty kočky krmit a on odpověděl, že to ví. To je bezva, že to ví, ale má v paži. Gratuluji.

Po čase přišla matka, dítě si poměrně zkrotila a kromě toho, že na hadrový panenky nakreslilo obličeje, už nic nestihlo provést. Každopádně relaxační návštěva to fakt nebyla. Když máte dítě s nějakou poruchou, tak samozřejmě není potřeba sedět doma, ale doprdele, mantinely a nevyhrožování napadením je to nejmenší, co pro začlenění můžete udělat.

Na druhou stranu, hezčí laté árt jsem ještě neviděla!