Chleba nad maso

Psi jsou vlastně takové děti, ze kterých si můžete dělat srandu podstatně delší dobu, protože vám nikdy nezačnou rozumět, opakovat po vás a dostávat vás do trapných situací před lidmi. V určitých aspektech je to s nimi ale dost podobné.

Pes nechce zeleninu? Hm, ale co když je poblíž jiný pes, který má zeleninu rád? Zkuste mezi nimi párkrát prokutálet cuketu. Cuketa se stává atraktivní jako probíhající králík. Jen s tou nevýhodou, že po zakousnutí chutná stále jako cuketa. Pro lakomost se ale musí trpět.

Teo je vůbec kouzelný, co se žrádla týká. Když je sám, je to vybíravá pinda. Když je poblíž Ronald, sežere i citron. Na který, jak jsem poté zjistila, má alergii.

Co ale oba mají moc rádi, tak je pečivo. Ne, že bychom je jím krmili, ale o to větší zájem v nich vzbuzuje. Suchý chleba? Vlci by záviděli.

Na návštěvě jsme pobyli trochu déle a oba psi nervózně pošlapovali a dávali najevo, že biologické hodiny hlásí večeři. S asi tak hodinovým zpožděním. Ondra vytahuje z kapsy kus chleba. Neptejte se proč. Staří lidé mají po kapsách běžně chleba a musí ho pak chtě nechtě házet drobnému ptactvu. Chleba zahučel do jedné tlamy. Chleba zahučel do druhé tlamy. Žvýkání na plné obrátky, nervozita stoupá. To přece nemohlo být všechno!

A tak se stalo, že při hledání drobků narazil Ronald do Tea a ten se změnil v hlasitý gejzír chlebových drobků. Už v dětství se učíme, že mluvení a jídlo jsou dvě činnosti, které se hůře koordinují. Jim to nikdo neřekl, takže štěkot provázelo chrlení chleba do dálky několika metrů. Agility je proti tomu disciplína pro nuly.

Občas škodolibě nechám na konferenčním stolku, ze kterého žrát fakt nesmí, nějaký ten nedojedený kousek chleba. A občas ho tam prostě zapomenu. Když si toho všimne Ronald, je po chlebu okamžitě. Ronald neřeší, ten v době naší nepřítomnosti vyrabuje i všechny batohy. Teo je jemnější, opatrnější.

A tak se stalo, že jsme se vrátili z venčení a vidím Tea, jak stojí před stolem. Nehnutě a soustředěně. Neruším ho, sleduji a bavím se. Vydržel tak několik minut. Osmělil se a pomalu se chystal chleba přijmout za svůj. Nenápadně jsem si odkašlala. Teo dělal, že nic. Koukal nehnutě dál. Když chleba stále neskočil do jeho tlamy, obešel stůl z druhé strany a začal vydávat nespokojené zvuky. Chleba odolával. Přemístil se tedy zpět nad talíř a pomalinku, nenápadně chleba začal odnášet. Když v byl v úrovni Ronaldova pelíšku, zakašlala jsem podruhé.

V němém úžasu, kde se mu vzal chleba v tlamě, ho upustil přímo před Ronaldem. Ten si v tu chvíli Teův lup přivlastnil a začal na něj vrčet. Teo nevěděl, co má dělat. Konejšivě odvrátil hlavu a přísahám, že jsem viděla, jak se mu po tváři koulí slzička.

Než se stihli servat, sebrala jsem krajíc a každému kousek dala. Ale fakt jen trochu, v tomhle věku už si musí hlídat linii.

Servus, dovolená!

Další den, už trochu unavení, jsme se vydali k největšímu vodopádu v Evropě. Tuto informaci jsem si neověřila, takže tomu slepě nevěřte. Kromě samotného vstupu se platilo i mýto a mám pocit, že jsme platili i za to, že jsme museli platit. Vodopád byl ale moc hezký. Naše výrazy při výstupu do kopce ne tak úplně. "Nemusím si nic dokazovat," prohodila jsem jako chabou výmluvu, že nahoře už stejně víc neuvidíme a otočili jsme se. Nahoru si to vyšlapovali tlustí lidé v městském oblečení, matky s kočárky, japonské důchodkyně. Všichni se tvářili, že to vůbec nic není. "Koukej po lidech, co sedí na lavičkách, to je víc uklidňující." Ano, ti se tvářili podobně jako já, svět byl v pořádku. Využila jsem půjčenou nepromokavou bundu aspoň tak, že jsem zalezla blíže k vodopádu, kam městští turisté kvůli zvýšené vlhkosti nechtěli. Kdybych si vzala i nepromokavé boty, mohla jsem se kochat déle.

Tohle je jen spodní část, ale možná lžu, radši se jeďte přesvědčit na vlastní oko.

Když měl Ondra už vyměněné obě duše (fakt jsem ráda, že nejezdí na tříkolce), bylo potřeba je vyzkoušet na rovince okolo přehrady. Pořád se mu totiž nespravily brzdy. Krásná rovná asfaltová cesta zmizela hned za zatáčkou a vystřídal ji kopec a štěrk. "A dopr…" Dlouhé stoupání následovalo prudké klesání. A pak znovu. Oživeníčko v podobě krav na cestě jsem po několika výhružných cedulích neocenila, ale byla jsem připravená kdykoliv použít svoji devětadvácu jaku zbraň. Každopádně mi tahle alpská rovinka dala fakt zabrat. Ale kýčovité výhledy to vynahradily.

Poslední den už se mi nechtělo nějak aktivně výletit, lanovkou jsme si vyjeli jen proto, že jsme mohli. Já uslyšela několik hromů, zatvářila jsem se tragicky a tak jsme po pár kilometrech zase jeli dolů. Zpět jsme to vzali přes město Gmunden, jehož název byl tak fascinující, že jsem tam musela jet. A byl opravdu zajímavý. Procházeli jsme se kolem jezera, já si vzala sluneční brýle, protože slunce pálilo dost přesvědčivě. Svoje dioptrické jsem si zahákla za výstřih. Trochu jsem se osvěžila ve vodě a když jsem odcházela, viděla jsem ve vodě záblesk. Hele brýle, třeba se mi budou hodit. No, hodily se mi moc, byly to totiž moje brýle.

Rozloučení s Gmundenem a pár hodin na cestě domů. Dlouhé trasy v autě s sebou nesou i dobrodružné močení na místech, kde byste močit nechtěli. Turecké záchody, záchody bez papíru, les, kde před vámi bylo již několik dalších rodin. Benzínky jsou proti tomu úplný ráj. A tak jsem oželela svá eura a šla si ulevit civilizovaně. U vchodu nikdo nebyl. A já měla v ruce jedno euro a po ruce žádnou kapsu. Oh wait, eurovka zmizela v podprsence. Když jsem vylezla z kabinky ven, už jsem viděla přesně, kam a komu se peníze dávají. "Ehm, asi bych měla zaplatit, že? Moment…" zašeptala jsem a mizela pomalu ven. A po chvíli jsem se vítězně vrátila i s mincí. Tak upřímně potěšeného člověka jsem dlouho neviděla. Možná byl víc potěšený, než kdybych to lovila z podprsenky přímo před ním. A tak nás i přes svůj rumunský vzhled neproklel, a ještě nám popřál šťastnou cestu. Možná jsem nám zachránila život, kdo ví.

A tady ještě automat na klobásy, který jsem zapomněla přiložit posledně.

Hory a kýč

Druhý den jsme dorazili do cílové destinace, do Tyrolska. Přes Innsbruck a Primark, ve kterém jsem chtěla jen kšiltovku proti alpskému slunci, ale odešla jsem s plnou taškou hrozně nezbytných věci, jsme se dostali do vesnice, kde byl náš airbnb příbytek. Ta se jmenovala Aschau, přejmenovala jsem ji na Arschau, němčináři možná ocení. I přes svou kompaktní velikost měla ale vše, co k životu potřebujete - třeba automat na klobásy. A večer hlasitou dechovku.

"Koupíme si sommerpass na lanovky, to vyjde levněji," oznámil mi Ondra za mého protestování, že to stejně nestihneme projezdit. O pár dní později jsem ale mohla prohlásit ženami oblíbené "Já jsem ti to říkala," což za těch 60 éček skoro i stálo. První den jsme lanovku využili. Jsme na dovolené, ne na závodu se svými egy, lezení do kopců nechme jiným dobrodruhům. A tak jsme si mohli užít 14 km příjemného výhledu a ostrého poledního slunce. Byla jsem opravdu moc ráda, že jsem si zabalila mikinu a nepromokavou bundu. Co kdyby. Kdykoli teď ale potkám někoho, kdo má opálenou jen jednu polovinu těla, budu vědět, že šel Panoramaweg v Gerlosu. Na dvanáctém kilometru jsem ale kromě opálení měla i perfektní výslovnost pozdravu "Servus," který jsem pilovala, když mě nikdo neslyšel. Cítila jsem, že ještě pár dní a zatoužím po Lederhosen a vlastním kroji.

Tím, že jsme se ochudili o několik hodin stoupání, cítili jsme se i po výletě relativně svěží. Kolo? Jasně! Vydali jsme se jen údolím, opět jsem svou nulovou fyzičku obhájila tím, že si nemusím nic dokazovat a v duchu mi ukápla slzička nad vlastní leností. "Ondro? Asi se ti vyfouklo kolo, to druhý." Dobrá věc, že domů to byly asi jen dva kiláky. Já radši pomalu jela vedle, než abych se musela chodidlem dotknout země. Od doby, co mi ukradli mé milované nike, musím si na každé túře aspoň trochu postěžovat, že ostatní boty jsou nepohodlné.

Jako rozumná věc, po odložení kol, se oběma jevilo jídlo ve zdejší restauraci. Omylem jsme vešli k Fritzlům, kde přes silné stěny neprošel ani signál. Graukäse se špeclema? Sem s tím. Jen co jsem dostala talíř, překřtila jsem šedý sýr na ponožkový. Olomoucké tvarůžky bledly závistí. Ten smrad mi depiloval knírek. Zažívala jsem těžkou kognitivní disonanci, chuťově to totiž bylo výborné. Bylo toho ale moc. Když jsem viděla, jak číšník vyhlásil slečnu u vedlejšího stolu, která nedojedla, a jak při další pochůzce nenechal bez komentáře, že to po ní dojedl táta, udělalo se mi v žaludku ještě trochu prostoru na pár špeclí. Jsem statečná, to sním, hlavně nepoutat pozornost. Zvítězil ale tradiční sýr z Zillertalu a číšník si za hlazení břicha pochvaloval, že jsem hodná, když jsem mu nechala, protože má stejně hlad. Vyvázla jsem z toho skoro bez újmy. Sýr se mi z pórů linul ještě několik dní. Zapadala jsem.

Původně se mi to mělo vejít do jednoho článku, ale vzpomněla jsem si, že lidi neradi čtou, takže radši dva krátké. Rádo se stalo.

Z Říše do Říše

Kufr, zmatek, kontrola počasí. Šest až deset? No to ne, nikam nejedu. Půjčuju si oblečení, které přežilo islandské počasí a nějak to zvládnu. Balíme věci, letní i podzimní. A balíme kola, věci na turistiku, věci do civilizace. Oh fuck, asi to chtělo větší kufr.

"Nebrzdí mi kolo."

"Děláš si ze mě pr…?

Opakovaným mačkáním brzdy se z nebrzdícího kola stalo kolo vhodné do mírného terénu. Alpy, buďte placaté, ono to nějak půjde.

Po pár hodinách cesty se z kufru transporteru ozvalo psssssssssssssssss. "Co to dopr… je?" "Asi kolo." Máme náhradní duše, tak aspoň něco. "Musím zastavit, nefunguje turbo." Ani se neznepokojuju. Půjčit si auto, které je velké, je super. Půjčit si auto, které je velké a má před servisem, je trochu horší. "Hele, nemusím držet volant," říkám, zatímco jedeme do docela prudké zatáčky. Hledání optimálního rádiusu, při kterém můžeme pustit volant, se stává zábavou na dlouhé cesty. Při mírných zatáčkách doprava se ovšem musí točit volantem na druhou stranu. Pohodlí a bezpečí na prvním místě.

První zastávka Mnichov. Dál se dohodneme. Vybrala jsem hotel, který byl nejlevnější. Ale cena nebyla to, co mě přesvědčilo. Must have nutkání jsem pocítila z fotek, kde jsem viděla sprchový kout hned vedle postele. Jsme designový hotel, hlásal popisek. Věděla jsem, že tohle nemůže být krok vedle. Check in, výměna klíčů za údaje. Bloudění nekonečnou chodbou a hledání čísla 144. "Hele, ta karta tam nejde zasunout." Do jiných dveří šla, ale samozřejmě bez kýženého efektu otevřeného pokoje. "Není to 199?" Prošli jsme se na druhou stranu nekonečné chodby. Nebylo žádné číslo 199. "Co 149?" Běžíme zpět k původnímu pokoji a hledáme sto čtyřicet devítku. "Erm, 146, 147, 150, cože?" A tak Ondra jde zpět na recepci a hodlá zjistit, kde je chyba. "Prý nám dali bílou kartu, tady má být černá." Myslela jsem, že tohle rozdělování už mají za sebou. Kompletní výlet do minulosti byla sprcha, vedle které vedly ze zdi trubky. "Prosím, že jdou otevřít okna, začínám mít obavy."

Hotel navrhnul takový Babica architektury. Když nemáš nápad, dej tam sloup. A tak byl pokoj plný zbytečných prvků a to, co mělo fungovat, trochu pokulhávalo. Sprcha nebyla vyspádovaná, a hadice vedla tak šikovně, že jsem neuváženým pohybem vodu buď vypnula, nebo se opařila. Tím mi zkazili radost z dělání obtisků různých částí těla na sklo, abych skrz ně mohla mávat Ondrovi.

Spánek nám narušilo několik komárů, jinak tam byl dokonalý klid. Ráno, při čištění zubů, jsem zahlídla jednoho z kazičů spánku. Ručníkem jsem se po něm ohnala a v tu chvíli jsem si spojila Ondrovo konstatování, že je celý poštípaný se skutečností, že ta krev se jen tak nevypaří. "Erm, myslíš, že mi to můžou strhnout z karty?" "Nemůžou," a flákl komára na stropě. "Hele, já to zkusím trochu setřít," a vyrobila jsem něco, co vypadalo jako slavná, španělskou babičkou restaurovaná, freska Ježíše. No nic.

Kýčovité fotky z rakouských Alp v dalším článku.

Stáří začíná ve třiceti

Ráda bych řekla, že stárnu s grácií, že věk je jen číslo. Doplňte si další libovolné klišé.

No, ale tak to není. Mohla jsem se na to nachystat loni, kdy mi kamarádi přáli k třicetinám, které jsem měla letos. Mí kamarádi jsou svině. A nebo mě možná jen chtěli připravit, abych z toho pak nebyla tak v šoku.

Vtípky o stáří, hovory o kremaci, dobré rady o voltarenu v lékárně. Tak vypadala moje oslava narozenin.

BTW, věděli jste, že lidi nad 200 kg nejsou u kremace moc populární, protože se přehřívají pece?

A tak si ležím, nejde mi usnout, převaluju se. Přemýšlím nad tím, co jsem už stihla posrat a co na posrání teprve čeká. A zaslechla jsem tlumené lupnutí. Promluvil můj obratel. Tam, kde se krk spojuje s hrudí, se stalo něco, co se stát nemělo. Nejde mi se pohnout dál. Ruce i nohy cítím, fajn, jsem jen poloviční mrzák. Noc jsem protrpěla v jedné poloze a ráno se kutálela k okraji postele, abych mohla vstát.

Po zjištění škod jsem zjistila, že se můžu hýbat ve stulu Golema, to jde. Nejde mi nesouhlasně vrtět hlavou, i když bych si to moc přála. A taky mi moc nejdou zvedat ruce. Což je mrzuté, když se vám chce světu ukázat prostředníček.

A tak otevřu Word, abych šla pracovat. Word má novinku: piště bez použití rukou, hlasem. Fakt dík! <3

Anaplazmoza je pi*a

Má dlouhá odmlka byla způsobena přemýšlením nad tím, jestli zabiju Ronalda nebo sebe.

Moc jsem tu neventilovala, že je Ronald tvrdohlavý kretén, kterému polevíte o kousíček a už jste v pasti. Ronald je prostě pes, kterého byste si dobrovolně nevzali. Pokud nejste Ondra.

A tak se stalo, že Ronaldovi se začala vracet separační úzkost a pak to vygradovalo natolik, že byl v panice prakticky pořád. V panice, kdy nevnímá svět okolo sebe, nevnímá bolest, nevnímá nic. Zato má dost síly na ničení našich nervů a vybavení bytu, auta, všeho. Poslední dny vydržel šílet 10 hodin z 24. A nutno podotknout, že když šílel, musel mít neustálý dohled, jinak by zdemoloval všechno, co by mu stálo v cestě i za cenu, že se zraní. Což se dělo dost často. Nemohl být ani minutu sám, ani když byl v klidu, protože to mu rozjelo ataky. A v noci nás nenechal spát měsíce. Takovou nenávist jsem necítila asi k nikomu. Nebyla jsem sama, kdo si přál, aby prostě umřel.

A tak jsme zkusili volat psím psychologům. Zkusili jsme i Desenského. Neměla jsem ho ráda, působí jako arogantní kretén. A po zavolání nemusím mít špatný pocit ze souzení bez osobní zkušenosti. Není to jen arogantní kretén, je to kokot. Psycholog, který na potíže předepíše agresi. "Zlomte ho." Ha, kdybych nezkusila všechno, včetně nepřiměřeného násilí, možná bych jeho recept i zkusila. Další psycholog přiznal, že je to první případ po letech, kdy si neví rady. A tak Ronald dostal Diazepam a pár týdnů byl sjetej a my spali.

Že to nebude psychika nám prozradilo to, že třeba spal, pak sebou trhnul a začal záchvat, kdy byl bez sebe. To, že se nesnaží jen získat pozornost (ano, i to umí, simulovat záchvat) jsem zjišťovala tak, že jsem ho štípla. Když reagoval, byl jen spratek. Několik veterinářů si nevědělo rady, tak postupně dostal několik druhů antidepresiv, léky pro pacienty s alzheimrem a kdoví co ještě. A nepomohlo nic.

Když už bylo prakticky rozhodnuto o jeho utracení, chtěl mít Ondra aspoň jasno v tom, že má nádor nebo demenci. A tak sáhnul do úspor a šli jsme s ním na magnetickou rezonanci. Cena 10 tisíc bez daně. Veterinář nás na hodinu poslal pryč a poté řekl, co všechno za testy udělal. A že to je 21 tisíc. Deal with it.

Nakonec se problém zjistil z krve. Ronald má anaplazmozu, nemoc přenášenou klíšťaty. Taky jste o ní neslyšeli, že? A to je docela častá. A pitomý test stojí kolem 600. Má ho každý veterinář. A žádného nenapadlo to otestovat. Přesto, že jsou příznaky nespecifické, sedělo to, že se zhoršoval v cyklech a nejhorší to bylo po námaze (každý nám radil, ať ty stavy přepracujeme, ať ho unavíme, haha).

Dostal měsíční kúru antibiotik a po více než 14 dnech braní to vypadá, že to fakt pomohlo. Opravdové záchvaty nemá, jen se občas snaží získat pozornost, ale brzo pochopil, že to nemá cenu. Tak nám držte palce, ať se to fakt už jen lepší, jinak budu pokračovat v plánu z první věty.

Odebírali mu mozkomíšní mok, takže má krásnou plešku, která je zdrojem mé zábavy. Všechno zlé je k něčemu dobré.

Vánoční trhy? Ne, radši kulku do hlavy

Předvánoční čas. Každý se vám snaží vnutit myšlenku, že je to čas pohody, lásky a podobných sluníčkových věcí. Není!

Mozek funguje magicky. Hrozné zážitky po čase nevnímáte tak hrozné, někdy si dokonce pamatujete jen ty hezké části. A tak se stalo, že jsem po třech letech došla k závěru, že by bylo super jet zase prodávat na vánoční trhy. Je už pár dní po trzích, ale ještě se občas budím v noci zpocená hrůzou.

Stánek jsem si zaplatila uvnitř, protože nastydnu i z obrázku zimní krajiny. Rozvržení je ale čistě na organizátorech. Že to nemají úplně zmáklé jsem zjistila už posledně, když jsem byla mezi chráněnými dílnami. Letos to bylo horší. O hodně.

Došli jsme na místo, kde jsme si mysleli, že budeme prodávat. Nene. Běžte dolů po schodech. Druhý suterén. Když jsme do toho podzemního místa vcházeli, viděla jsem ve spěchu odcházet Fritzla s rodinou. Trhy ve sklepě? Zatímco jiné stánky jsou normálně v budově? No to děkuju hezky.

Zima, která mi nedovolila sundat si bundu, mi na náladě nepřidávala. Umístění stánku za sloupem, zády ke všem náhodným zbloudilým návštěvníkům také ne. Chtěla jsem jet domů. Ondra je ale optimista. A taky má, na rozdíl ode mě, placenou dovolenou, takže ho to nenaplňovalo takovou bezmocí. U vchodu je stánek s ponožkama, které zaručují, že vás 100% zbaví pocení i zápachu. Trhy byly v Jablonci, v místě, kde sníh není maximálně jeden měsíc v roce, o pocení nemůže být tedy ani řeč. Každopádně nabízet něco, co vám zničí schopnost termoregulace, na mě fakt dojem neudělalo. Vedle ponožek se tyčily busty rozkroků (jak se tomu říká?) a na nich umně naaranžované dámské i pánské spodky všech neutrálních barev, které z toho dělaly ten dárek od babičky, kvůli kterému se modlíte, aby letos na Vánoce zapomněla.

Stačilo pohledem zabrousit jen o pár centimetrů vedle a tam měl pán vyskládáno na pět set hrnků chabé kvality tisku i vkusu. Aby překryl tu hrůzu svého produktu, zastrčil si mikinu do tepláků, což odlákávalo pozornost vskutku dokonale. Vedle nás na stánku byla paní se svíčkami takového designu, že jsem byla ráda, že to jsou svíčky a mé přání, aby to shořelo, nebylo tak hrozné. Paní byla milá a usměvavá, což bych ocenila v momentě, kdyby neměla téměř bezzubý úsměv. Naštěstí za ní druhý den zašla sestra a spolu měly sadu chrupu téměř kompletní.

Po levici se tyčil stánek s přírodními oleji, které jsou hojivé, zázračné a tak vůbec. Vybalovala je tam paní, která chtěla dát svůj stánek přes celou cestu tak, že by odřízla průchod ostatním (stále se spekulovalo s myšlenkou, že sem vážně někdo zabloudí). Agresivně se oháněla větou, že to má domluvené s organizátory. Neměla. Přestala si tedy vyskakovat na ostatní a svou frustraci plně věnovala Jiřímu, pánovi polepenému náplastmi, který byl asi její partner. Jeho zřejmě přelomený nos se použitím olejů hojí tak rychle, že mu ho může lámat obden. S takovým sloganem by se to mohlo prodávat. U druhého vchodu byl stánek s intenzivně blikajícími vánočními řetězy a světly, které byste dali jen své tchyni. Naštěstí ta světla byla tak ostrá, až to oslepovalo, a proto si hned několik z omámených návštěvníků pořídilo hrneček, který se zdál najednou hezčí.

Za zády jsme měli stánek s uzeninami. Prodejce se rád chlubil svou nákloností k alkoholu a nepřímo ukazoval, že hygiena je jen pro sraby. Pan Klobása, jak jsme ho něžně překřtili, měl sice na jedné ruce igelitovou rukavici, leč maso nabíral tou, do které si otíral nos. "Kurva," začal výčet všeho, co je tu špatně. "Ani wifina tu není." Ondra ho ujistil, že wifi tu je, a dokonce známe i heslo. Návštěva. Po chvíli se pán vrací, že "kancelář" nefunguje. Ná-vště-va. "Prej je to heslo krátký." Ondra ho poprosí, aby mu to ukázal. "No koukej," jde ho přesvědčit psaním hesla. N A S T. Ondra mu bere telefon a náštěvu napíše pravopisně správně.

Dva stánky byly v pořádku. Dokonce i jejich majitelé byli naprosto pohodoví lidé. S těmi jsme se trochu semkli a zjistili, že pocit, že je to fakt celé hrozný průser nesdílíme sami.

Zboží jsme vybalili a čekali na lidi. K našemu překvapení chodili docela hojně. Bylo ráno, takže skladba byla poněkud postarší a vzala si za cíl, že vysaje život i z nás. "Dobrý den," zubíme se na lidi, a nedostává se nám odpovědi. Většina lidí zrychluje, občas se najde někdo odvážný, kdo nám mlčky a zamračen pohlédne do očí a dá nám najevo, že zdravení je neslušné a jestli jsme se náhodou neposrali.

Po chvíli jsem se vydala na průzkum té části, kde byla většina stánků s rukodělnými výrobky, kde bylo teplo a kam jsem tak moc chtěla. Ale bohužel, bylo plno. Stánek s čistícími prostředky je prostě vhodnější adept. Vánoce nejen bílé, ale i čisté. Díky bohu, že se venku prodával alkohol. Utlumil zimu i smysly.

První den jsme prožili v neviditelném módu, asi nás lidé nechtěli moc plašit. Druhý den jsme jim proto dali najevo, že ty cetky, co se nám válí po stole, jsou myšlené k nošení, a vzali jsme si s sebou bustu paní, na kterou jsme to navěsili. Jenže busta s očima byla velmi creepy. Vylepšili jsme to nalepením goggly eyes a svět byl v rovnováze. Moje věci ostatním sice pořád připadaly hnusné, ale děti lákaly oči a očividně jim to zvedalo náladu. Rozený marketér Ondra hned vytáhl zbytek očí a dětem je nabízel (neměl u toho dodávku, takže to snad nepohorší) se slovy, že to mohou lepit na plyšáky i spící rodiče. A vysloužil si za to jen zpruzelé pohledy rodičů. Aspoň, že s nalepenýma očima snad budou vypadat příjemně.

Příště pojedu prodávat kapesníky, fakt to bylo k pláči.