Je to vůl, je to vůl!

Když máte psychicky labilního psa, je to smutné samo o sobě, když zjistíte, že pořekadlo "jaký pán, takový pes" je ve vašem případě dost aplikovatelné, je to už průšvih.

Nemáme společné všechno, já se třeba nebojím tmy, nežeru již jednou strávené jídlo a na rozdíl od toho miláčka dokážu někoho okouzlit spíš inteligencí než vzhledem. Ale oba máme velkou slabost pro chlapy, a když se nám někdo nelíbí, dáme to najevo dost nevybraným způsobem.

Vždycky jsem měla trochu obavu o to, že kdyby mě v noci někdo chtěl přepadnout, Teo by ho vítal jako divý, možná ani ne. Venčila jsem lehce před půlnocí a za náma šel docela vysoký chlap. Nejsem v tomhle zas tak úzkostlivá, ale stále se otáčející pes mě z míry už vyváděl. Čím blíž chlap byl, tím víc byl Teo nervózní. Asi by se to obešlo bez kolize, kdyby na mě pán nezačal mluvit. Otočila jsem se slovy: "Prosím?" protože jsem mu moc nerozuměla, Teo vypadal, že pána přivítá. Jenže pán mu začal hned do ksichtu strkat ruce a jemu se to očividně nelíbilo. Byla jsem ve větším šoku než pán, fakt mi bylo smutno z toho, že jsem opět neodhadla situaci. Hlavně nikdy nevystartoval po člověku, se kterým bych mluvila a ještě bez varování. Asi ho nekousl, spíš jen budil hrůzu, což se pravděpodobně povedlo. Se slovy: "Nic se neděje…" se pán odebral rychle pryč a já se ani nestihla zeptat, co je s ním špatně, že po něm útočí pes, který lidi normálně fakt miluje. Volat za ním: "Fetujete?" by asi bylo přes čáru, ale nemohu tvrdit, že mě to nenapadlo.

Následující den jsem ten vraždící stroj vzala do čajovny. Seděli jsme na pódiu a pak přišli dva jiní chlapci. Teo se na jednoho z nich nemohl vynadívat, otočil se směrem k němu, packy mu visely z pódia a upřeně zíral. Nešlo to přehlédnout. Týpek už nemohl déle odolávat a Tea si šel pohladit, ten mě sledoval s výmluvným pohledem, který naznačoval, že si našel nového páníčka. Snažila jsem se ho mladíkovi udat, leč nechtěl.

Když jsem Tea přemluvila, aby se vrátil k nám, stál na pódiu, které je olemované nízkým zábradlím. Zábradlím přesně v té výšce, aby si o něj mohl ve stoje opřít hlavu a házet na mladého pána zamilované pohledy dál.

A běžně taková návštěva čajovny dopadá takhle.

A ještě jeden Teo vodovkový.

*zcenzurovaný nadpis*

Tak jo, už je na čase, abych přestala simulovat, že mám něco s očima a vlastně i tu půlku ksichtu mám úplně v pohodě, jen jsem tak dobrá, že si ji umim na povel znecitlivět, záviďte!

(Babi, nečti to, budeš zas panikařit, ale ono to tak horký není, jen jsem naštvaná a někde to ventilovat musím.)

Jak jsem dostala doporučení na neurologické vyšetření, kam mě nechtěli vzít, protože to nebylo napsáno dost hezky, tak tam jsem se nakonec probojovala a ve výsledcích mi vyšlo, že mám na mozku lézi. Ok, to zní vyloženě zdravě. Šla jsem k neuroložce, teď už k opravdové, která s tím oborem ještě nesekla. Ale vzhledem k tomu, že pravděpodobně zažila obě války, seknout by s tím rozhodně měla. U ní bohužel s věkem nerostou vědomosti, pouze arogance. Přinesla jsem jí první zprávu z neurologie (ok, je tam razítko fyzioterapie, ale to jsem jí vysvětlila), do zprávy napsala: "OL ji poslal na neurologii, tak ji vzali na rehabilitaci." Vážně? Nelze to podat jinak, než abych vypadala jako úplný idiot? Na lézi mi řekla, že je to kosmetická vada a ničemu nevadí. A tak jistě, protože mi každý vidí do mozku. Myslím, že moc nechápe pojem "kosmetická vada". Mně třeba kurva vadí, že mám něco na mozku a nevím, proč. Jo a taky ve zprávě píše špatně mně a mě. Věta: "Alergie: psy, roztoči," už byla jen takovou třešničkou. Ale hlavně, že ji pobouřilo, že jsem na pracáku a školu jsem dodělala teprve před měsícem (se omlouvám, že v tom kolotoči mezi doktorama jsem si nenašla čas najít pořádnou práci, a taky jsem měla letět pracovat na Island, jenže to nevyšlo, ale to by byl další příběh plný sprostých slov, to třeba jindy). Myslím, že víc se má starat o léze (které ve zprávě píše jako lese, očividně se v myšlenkách už viděla někde jinde). Ještě, že se ptala jen na obor a ne na titul, to by asi nezvládla, už tetování ji znatelně rozhodilo. Nemakající a ještě potetovaná, no fuj!

Abych dokreslila ten hrůzný výjev, měla jsem v každé loketní jamce vpich od jehly. Kupodivu nebyla její otázka: "Fetuješ?" ale zeptala se, jestli jsem byla na odběrech. Když jsem řekla, že jsem včera byla na imunologii, znatelně jí to rozhodilo: "A to jako proč?" Ty vole, nemůžu za to, že očař je jediný doktor, který se aspoň snaží najít příčinu. A po návštěvě na té imunologii jsem pochopila, proč mě chtěl dostat do Prahy a na Liberec tak nadával. Doktor sice vypadal na šprýmaře, ale když celý váš život je jeden takový nevydařený vtípek, úplně to neoceníte. Jeho vrcholný kousek byl, když se ke mně ve své potemnělé ordinaci naklonil, koukl do očí a řekl: "Mně přijde, že máte slz dost." Děkuju za odbornou anamnézu. Ale dostala jsem tři balení antihistaminik a mám se ukázat za 2 měsíce. A… a nevadí, že nevíte, jestli je to alergií? Hlavně jsem byla poslána na imunologické odběry, co se řídit až podle výsledků? Ne, proč?

Odběry mi dělali o chodbu vedle. Přišla jsem na řadu, sestřička mi píchla jehlu do žíly, zpozorovala jsem nějakou nervozitu a pak zaslechla: "Vám neteče krev." Uvědomila jsem si, že jsem toho ráno moc nevypila, tak jsem jí řekla, že se asi budu muset napít, aby to šlo, takže jsem tam do sebe musela vyklopit tři kelímky vody a čekat na chodbě. Smáli se mi jen trochu. Napodruhé to bylo už aspoň úspěšné. Ale musím uznat, že na odběrech byl personál opravdu příjemný, každopádně doufám, že se tam nebudu muset vracet, 5 zkumavek by jim mohlo na nějakou dobu vystačit.

Jo, málem bych zapomněla, jedna zkumavka byla jen kvůli kiwi. Protože před asi 10 lety, kdy jsem tam byla poprvé a léčil mě na astma, které jsem nikdy neměla, tak se ptal, co mi vadí z jídla a já si vzpomněla jen na tohle ovoce. Ne, že by udělal testy na mouku a mléko, prostě na věci, se kterýma běžný strávník přijde do styku denně, ne, prostě zkusíme kiwi. Já kiwi ani nejím!

Šikovnost strikes again

Je až fascinující, jak na jednu stranu velmi šikovný člověk, který si vydělává (no vydělává, nepřehánějme to) výrobou bižuterie, umí malovat a když není líný, tak si zvládne i něco ušít, dokáže zvorat úplně základní věci.

Že jsem zakopla o psa a roztrhla si kalhoty, jsem už vydýchala. Při snaze koupit si kalhoty jsem i zjistila, že to není taková tragédie, neb už v prvním krámě jsem narazila téměř identické, jen díru měly na obou kolenou. To jsem u svých nakonec napravila. Došlo mi, že je to jen ten drobný rozdíl mezi sockou a stylařem. Ale že pak půjdu na procházku, kde narazím kolenem do lavičky přesně tím odhaleným místečkem, tím malým místečkem, které nebylo proti rozražení chráněno vrstvou látky, to jsem nečekala. Nešla jsem ani rychle, každopádně krev tekla a před očima se mi lehounce zatmělo. Další den jsem nemohla chodit rychle, ani kdybych chtěla. Ale otok už zmizel a zas jsem funkční a připravena na další úraz.

Půjdu upéct velikonočního beránka, říkala jsem si, tam zas tolik šancí ke zkáze není. Hlavně proto, že už by to byl třetí pokus a oba předchozí dopadly tak dobře, že jsem je ještě ten den sama sežrala (a ne, nemám ani nejmenší výčitku!)

I ty jedna naivní Magdo. Po prvním kontrolním pohledu do trouby jsem došla k závěru, že zkazit se dá ledacos. Hlavně, když máte dvoudílnou formu, která až tak netěsní.

Při napravování nehody jsem to také moc nevylepšila.

S očima mám pořád problém, tak zkouším různé věci, které mě postupně ruinují finančně, ale zdravotně ke zlepšení rozhodně nepřispívají. Třeba mám alergii na roztoče, napadlo mě (zní to líp, než třeba rakovina, že ano), projela jsem tedy internet, kde jsem chtěla zjistit, jak s těma malejma šmejdama zatočit. Google mi pomohl následovně… Děkuji pěkně.

Našla jsem cosi, jako nepropustné prostěradlo, sáhodlouhé popisky o tom, jaké úžasné tkaniny a technologie jsou k tomu použity, mě přesvědčily, abych za to vyhodila 1400. Čekala jsem, že mi třeba nepřijde nic. Balíček ovšem dorazil, paráda! Po rozbalení jsem na ten kus chlupatého igelitu koukala velmi zkoumavě a hledala, jestli tam místo tohoto vtipu není ještě to pravé prostěradlo. Nebylo. Dala jsem to přes postel a přes to ještě normální prostěradlo. S klidným svědomím mohu říct, že šustění mě vzbudilo jen několikrát, jinak se mi zdálo o tom, jak běhám v šusťákové soupravě či do igelitu balím mrtvoly.

Omluva pro ty, co to odebírají a dojde jim asi tak 10 upozornění, že jsem vydala článek, zas jsem prohrála bitvu s technologiema.

Vodítko, už jsi o tom slyšel?

Fajn, vím, že jako majitel psa dementa nejsem zrovna přeborník na psí záležitosti, ale přinejmenším většinou vím, jestli můj pes je přátelsky naladěn, nebo se vám bude snažit Alíka sežrat. Na rozdíl od 90% takzvaných pejskařů. Po denní konfrontaci s bandou těchto debilů chápu, proč pejskaře ostatní nemají rádi.

Není snad den, kdy by se mi nestalo, že k nám naběhne pes bez vodítka, který naprosto ignoruje majitele (ano, stává se mi to občas taky, proto má můj pes košík, plastový, aby tím neublížil). V lepším případě slyším: "Von je hodnej, von nic nedělá!" Ale muj jo, ty debile! Takže zatímco Tea otravuje cizí pes a jeho to značně znervózňuje, kór když jich je třeba víc a nenechají ho v klidu se očuchat, ježí se mu na hřbetě slušný pruh srsti, i méně zdatný majitel psa by mohl poznat, že to trochu zavání průserem. Nikoli, dál nechá své pejsky otravovat psa mého. Když už Teo přechází i do zvukového varování, stále nic. Tak jako, máte své psy vůbec rádi? Já jen hodně nerada Teovi omezuju pohyb natolik, aby se nemohl bránit, jeho úzkost ze psů to rozhodně nezlepší. Jsem ráda, že už na většinu psů reaguje lépe a tohle mi to hodně kazí, fakt hodně.

Další majitelé jsou úplně opačný extrém. Své pejsky nemají potřebu socializovat, a aby je ochránili před všemi krvelačnými obrovskými skoro ještě nedomestikovanými vlky, tak je vezmou do náruče. Tam je bezpečíčko. Hovno! Zaprvé psovi znemožníte pohyb, ten se cítí ještě hůř a ječí. A psa na zemi to rozčiluje, protože druhý je moc vysoko a bude snažit za ním dostat, buď ze zvědavosti a nebo prostě proto, aby mu ukázal, že tam nemá co dělat. Pak nebrečte, že po vás jiný pes skočil/ měl snahu skočit.

Když mi, byť s košíkem, vystartuje po psovi, omlouvám se a fakt je mi to líto. Kolikrát zaútočil jiný pes po psovi mém, to ani nespočítám. Ovšem kolikrát se mi někdo omluvil, to si pamatuju naprosto přesně. Ani jednou. Jen výčet za poslední týden: Šli jsme v lese, zezadu se k nám přiřítil retrívr, s těmi on většinou nemá problém, dokud nejsou napjatí jak struna a neukazují zuby. To bych měla taky problém. Pustili se do sebe, majitelku to vůbec nezajímalo. Povedlo se mi Tea odtáhnout a dál už nás nechal být. Vracela jsem se do paneláku, venčila tam má oblíbená paní, které familiárně přezdívám líná píča. Se svou basetkou se zásadně nehne dál, než o jednu ulici vedle. A připnout vodítko je taky asi moc pracný úkon. Ona je tu docela známá tím, že na psa ječí povely a pes zírá do prázdna. Poprvé jsme ji míjeli v bezprostřední blízkosti. Basetka zaútočila na Tea, Teo je ale gentleman a na feny neútočí, absolutně nevěděl, co má dělat a já jen čekala, jestli se ta obluda zahryzne víc, než hodlám tolerovat. V ten moment bych z baseta udělala ladným kopem boxera. Včera večer k nám doběhl kříženec rottweilera, to vám není úplně do smíchu. Psi proti sobě stáli, napjatí, uši i ocasy vysoko zvednuté. Chvíli nehnutě, pak se snažili oba k druhému postavit do téčka, ocasy kmitaly malinko, zato rychle. Majitel jen prohodil: "Jo, tak kamaráda sis našel, jo?" Do háje, lidi, že pes vrtí ocasem, to neznamená, že je přátelskej. Zrovna kmitání vysoko zdviženým ocasem znamená, že pes buď provokuje, nebo prostě ukazuje dominanci, ale ne, není to vyjádření náklonnosti. No první začal ječet Teo, druhej pes se výrazně nepřidal, to jsem byla ráda, protože to nebyl zrovna malý pejsek, který je úplně neškodný. Ale že by měl majitel snahu si ho třeba připnout? Haha, ne.

Pak jsem se ještě setkala s tím, že někdo na psa ječí a pes u toho pomalu vrtí ocasem, ocas má nízko. A lidé si myslí, že pes z něho má prdel, protože vrtí ocasem. Ne, nemá, pes nechápe, co se děje, ocasem totiž taky vyjadřují nejistotu. Snad poznáte, když je pes uvolněnej, není ve stresu, pak to vrtění vypadá úplně jinak. Ať už je napnutý a nebo přihrbený, není to nic, co by mělo se spokojeností něco společného. Sakra, trochu ty zvířata sledujte a učte se, jejich schopnost vyjádřit emoce beze slov je úžasná.

Tady klasický "adoptuj-mě-výraz" na odlehčení :D

Milý deníčku, mám všeho plný zuby

Někdy si říkám, že jsem měla jít studovat medicínu a ne jazyky. Jen tak mimochodem, už mám bakaláře, dokonce jsem byla i pochválena za kvalitně odvedenou práci. Jak to mohlo vypadat, kdybych na tom pracovala tak intenzivně, jako jsem prokrastinovala. To by pravděpodobně chtěli vydat knižně.

Obhajoba proběhla k mému údivu vcelku normálně. Že se mi během ní začal aktualizovat počítač mě snad ani neudivilo. Jen jednou jsem zapomněla, o čem chci mluvit a snažila se tomu nesmát, a v druhé části prezentace, kde jsem chtěla mluvit o praktické části, jsem si uvědomila, že jsem si nic nepřipravila. Tak jsem celý "výzkum" shrnula do nějakých 3 vět a pak pokrčila rameny, že jako víc toho asi prostě neřeknu. Doteď si nejsem jistá, jestli něco viděli (jak mě bolí oči, mám poněkud tmavší monitor) a slyšeli, když jsem nervózní, mluvím dost potichu, a když je to cizí jazyk, tak je to ještě horší. Možná jen odhadli, že to bylo dobré, každopádně takhle dobrou známku jsem snad za celá studia dostala jen jednou. A to, když jsem opsala celou zkoušku.

Zpět k hypochondření. Na očním věděl stejné hovno jako před dvěma týdny, ale pořád věřil tomu, že by to mohlo být způsobené obrnou lícního nervu. Na mou otázku, proč mám teda špatný obě oči, řekl jen: "To je pravda." Tak jako vážně? A poslal mě na imunologii, trval na jedné pražské. Fajn, proč ne, ale když jsem tam zavolala, tak mi řekli, že stejně nové pacienty neberou. Do liberecké jsem se pro jistotu ani nedovolala, musela jsem se tam dobouchat ručně. A že prý v červnu. A do tý doby co? A hlavně potřebuju v květnu odletět na dobu neurčitou pryč. A tím myslím v řádu měsíců. Ale v nemocnici je prý taky alergo/imunolog a ten mě vezme určitě rychleji. Věřím, že tam nebude mít nátřask, ono když vás v 18 léčí minimálně půl roku na astma, které jen tak mimochodem vůbec nemáte, tak asi nebude úplně zdatný. Ono liberecká nemocnice je kapitola sama pro sebe… Má spolubydlící by taky mohla vyprávět. Před pár dny se probudila a nemohla otevřít oči (co je tu sakra špatně?) a volala tedy na oční pohotovost, jak tam jsou. Prý do sedmi. Vyrazila tam a tam chtěli vyrazit ji. Prý co tam jako dělá, že ještě neordinují a nepomohlo ani, když panu doktorovi (který asi zapomněl složit přísahu) šla ukázat, že podle cedulky na dveřích tam rozhodně ordinují. Po spršce nadávek jí ošetřil a hádejte, co dostala. Stejné kapky jako měl Teo i já. Jen ona má tu kliku, že jí to působí…

Aspoň, že Teo se poslední dny docela uvědomil a chová se hrozně ukázněně. Trošku čekám, s čím přijde. Ale vzhledem k tomu, že je schopný narazit na vycházce do koše, který byl přímo před ním a ještě se toho velmi upřímně leknout… asi nebude tak chytrý, aby plánoval nějakou pomstu. Zjistila jsem se, že kdy na něho jde hysťák, zařvu, jo fakt ZAŘVU: "NE!" a jeho to úplně vyhodí a začne vnímat. Když vnímá, tak jde s hlavou dopředu a ouška má sklopená dozadu jako králíček. V momentě, kdy ho něco zaujme, překlopí je dopředu. Procházeli jsme kolem tramvaje (tramvaje jsou zlé, je nutné na ně útočit!) a on se už chystal vylítnout. NE! Sklopil oušku a koukal ve směru chůze. Po vteřině neodolal a zase se chystal k útoku na tramvaj. NE! Tohle jsme zopakovali asi 6x, nevim jestli z toho je víc zmatený pes a nebo kolemjdoucí, ale minimálně já se u toho bavila výborně (ono tomu trochu pomohly i dvě sklenky vína - skvělé zjištění, do vinárny mohou psi, venčení nabylo hned nových rozměrů) a dokud to zamezuje sebevražedným skokům pod tramvaj, tak asi dobré.

Taky jsem dost přemýšlela nad tím, jak Teo rozlišuje, koho má vítat a koho ignorovat. Všechny moje kamarády/ známé vítal okamžitě, i když je předtím nikdy neviděl. Až teď jsem tu záhadu rozlouskla. Stalo se to následujícím způsobem. Na mé straně chodníku šel mladík a jeho kamarád šel na straně druhé. Zavolali na sebe: "Čáu!" a v ten moment Teo začal rotovat a rozdávat lásku. K nepochopení daného mladíka. Jsem teď ale ve velkém pokušení říkat čau náhodným kolemjdoucím a sledovat reakce.

Hlavně, že zdražili zdravotní

Využiju tu malou chvíli, kdy můžu relativně bezbolestně koukat do počítače k napsání malého hejtíku. Myslela jsem, že shánění očního bylo to nejhorší, ale ukázalo se, že to nebyla úplně tak pravda.

Po týdnu kapání kapek proti zánětu spojivek nenastala v očích změna. Nebo… To vlastně lžu, změna tam byla, k horšímu. Šla jsem tedy znovu na oční do nemocnice. Tam mi sestra měřila oční tlak. Zahuhlala si něco ve smyslu, že je to moc vysoký, tak to zkoušela měřit ještě přibližně 6x. A pak z toho asi vybrala to číslo, které vypadalo nejzdravěji. A doktorka mi řekla, ať si kapu dál, na shledanou.

Doma koukám na zprávu, tlak o 10 jednotek vyšší než posledně, tak jako správný hypochondr gůglím a ano, opravdu ten tlak vysoký byl, a ne, není to zdravé. Tak jsem si vykníkala místo na soukromé oční klinice a doufala, že se třeba i něco dozvím. Plus mi i ty super léčivé kapky došly, takže bych ani neměla čím dál kapat, nové mi nikdo nenapsal. Na klinice se mi do očí podíval a řekl, že ale žádný zánět spojivek nemám. Aha, tak co s tím? To jsem se nedozvěděla. Vyděsil mě výčtem možných příčin, od neurologických věcí až po autoimunitní. A to mám za pár měsíců odjet makat do zahraničí? Nepřipadám si tak.

Neuroložku mi dohodil kamarád. Jen jaksi zapomněl říct, že už s neurologií sekla a dělá jen fyzioterapii. A divil se, že mu do telefonu asi 40 minut intenzivně nadávám a brblám, že nikam nepůjdu. No, když jsem si projela hodnocení neurologů v Liberci, tak jsem sklopila ouška a šla tam. Neurologicky jsem relativně asi OK, jen nějaký divný reakce, když mě oklepávala kladívkem, tak mě radši poslala dál na měření nějakých jemných mozkových čehosi. Na doporučení napsala i telefon. Volám tam a říkám přesně, co je na doporučení (a že mi dalo zabrat to přečíst), nikdo to neocenil, řekli mi, že to není dost podrobné a nevezmou mě. Tečka. Položený telefon.

Teď už mě i brní ruka, ale nevím, nakolik to mám ze stresu (jo, se vám řekne, ať jsem v klidu, ale když vidím, že tady člověk musí viditelně umírat, aby si ho někdo všiml a třeba to i řešil, tak to moc nejde) a kolik z těch věcí je reálných. Nakonec nebudu hledat očního ale psychiatra, pak už mi bude jedno, že mě něco bolí. Mocná antidepresiva!

Ale tím, že jsem se stěhovala a začala se rozpadat, tak jsem si našla nového obvodního tady. Svitla mi naděje, že třeba něco vyřešíme. Dnes jsem měla vstupní prohlídku. Snažila jsem se mu vyprávět, co mi je. Se slovy: "Mně se zdáte zdravá." začal přibližně desetiminutový monolog o uprchlících a o tom, že je všechno organizované a co všechno mají za nemoci. V tu chvíli jsem se už musela začít smát, tak třeba mi ten smích oči vyléčí. Haha…

Tak aspoň obrázky, ať to nepůsobí tak depresivně.

Hlava 22

Není to tak dávno, co jsem naháněla Tea, abych mu kapala do očí, protože měl zánět spojivek. Karma je ovšem spravedlivá. Takže hádejte, kdo má zánět spojivek teď? A dokonce i ty stejné kapky? A ne, není to ta blbá veterinářka, schytala jsem to pouze já.

Ovšem příznaky nějak na zánět neseděly, hlavně minimálně zarudlé oči bych čekala, ale to ne, to by bylo moc běžné. Mně nejdřív pnulo ve tváři a necítila jsem půlku obličeje a pak jsem měla za okem tlak, plus teda vidím na jednom oku, jako kdybych zírala do světla. Rada pro ostatní, negůglete si symptomy, opravdu, nedělejte to.

Řádně vystresovaná jsem volala k očnímu, kde jsem byla naposledy. Bylo mi řečeno, že ten doktor tam už dávno není a že se nejmenuje tak, jak jsem říkala, že to má jen na razítku a jmenuje se úplně jinak. (Je to legální?) Tak jsem říkala, že je mi jedno, ke komu půjdu, že když mám kartu u nich, půjdu ráda tam. To jsem neměla dělat, prý že v žádném případě, protože jsem tam 7 let nebyla a vyřadili mě. (Jak teda ví, že jsem tam nebyla 7 let?) Jinak se omlouvám, že jsem leta udržela svůj hypochondrismus na uzdě, příště budu plašit pravidelněji.

Další snaha o zachránění oka proběhla telefonátem na oční ambulanci v nemocnici. "No to ale musíte mít doporučení od svého očního, jinak vás nevezmeme, na shledanou!" Aha? Proč bych měla jít jako do nemocniční ambulance, kdybych měla svého očního? Volala jsem dál - na libereckou oční kliniku. Tam jsem se konečně setkala s milým jednáním. Leč termín až v květnu. Ale prý to nemám podceňovat a mám jít do nemocnice.

Odhodlala jsem se zajít tedy na oční pohotovost. "Ale my tu nemáme teď přístupné všechny přístroje, to musíte v době ambulance." Nevěřícně zdvihám obočí a vysvětluji celý příběh i s tím, že mě na ambulanci bez doporučení vzít nechtějí. "Aha, to jen sestry tak říkají, nemusíte mít doporučení." Tak jsem byla objednána a dneska tam v daný čas byla. "A ke komu jdete? My vás tady nemáme. A kde máte doporučení?" Ve svých představách jsem už mlátila hlavou o zeď, nakonec mě tam někde našli, nebo jsem prošla sítem, které vyřazuje méně otravné pacienty, každopádně hurá, byla jsem vyšetřena. A teda vzhledem k tomu, jaký jsem plašan a hypochondr, jsem byla dost udivena, že mi i něco našli. To mám stejně z toho, jak urputně hodiny a hodiny píšu bakalářku. Haha. Ale jo, přiznávám, že až na nějaké úpravy je dopsaná. Aby ne, když to v pondělí musím dát na tisk.

A tady další vodovky, prostě mám potřebu to všem vnucovat, nemůžete mě zastavit!