Psí život

To jsme se jednou rozhodli, že zajedeme do útulku - podívat se, co tam mají za zvířátka. Nějak se to zvrtlo v momentě, kdy nám pracovnice otevřela, a nás začlo urputně vítat takové veselé košťátko. Prý něco jako jejich maskot; tak nechutně kamarádská, že ji měli radši v kanceláři než v kotci. Jmenovala se Beruška, to mi přišlo vážně zlé, stačí, že ona je ošklivá, nemusí mít ještě ošklivé jméno. Aby to znělo podobně, přejmenovali jsme ji na Betynku, kdybych věděla, že uslyší i na "ty debile, co zas žereš", vybírala bych lépe.

Bylo mi 11, v zápalu hry s tím hyperaktivním tvorem jsem nevnímala, jaké instrukce jsme dostali, ale rozhodně tam muselo být velké varování, že zvířátko je to lehce pošahané. Dojeli jsme domů a prvních pět minut jsme jen koukali na šedou čáru, která vznikla jejím urputným běháním okolo domu v kruzích. Její schopnost samostatného vyběhání oceňuji dodnes, když se mi vážně nechce být aktivní, stačí předstírat, že poběžím, a ona mi to věří a běhá. Na druhou stranu je smutné, že i pes v důchodovém věku má víc energie než já.

Ze začátku byla velmi vnímavá a učenlivá, věci neničila, ale zato její chuť k jídlu nás naučila uklízet. Na kontě toho bylo opravdu dost, od peněz až po mýdla. Nám nepřišlo tak zábavné, že sežrala mýdlo a zvracela bublinky, jí asi ano, podle toho, že to praktikovala častěji. Za leta škodolibého výzkumu jsem objevila jen několik věcí, které ji odpuzují, citron, česnek a kapky proti zápachu z tlamy. Při podání kapek jsem nestačila zírat, kolik obličejových svalů má.

Ke stáru už není učenlivá, je jen vychcaná. Nesměla do patra, to bylo zapovězené místo a několik let to respektovala. Po čase jsem slýchávala potichoukné krůčky po schodech a spávala s rozsvíceným světlem, než mi došlo, o co se jedná. Stačilo v místnosti jen udělat krok a Betynka za poněkud rychlejšího a hlučnějšího ťapání pelášila dolů. Po čase už jsme stihli i otevřít dvěře. S provinilým výrazem seběhla dolů. Občas se ohlížela tak urputně, že nekoukala, kam dává tlapky a hodila elegantní kotoul až do přízemí. Postupně to dopracovala k tomu, že po otevření dveří se nejprve protáhla a pak až si volným tempem sešla zpět na místo. Dneska otevřu dveře, psice se mnohdy ani neotočí, nechá se překročit a teprve v tu chvíli začne uvažovat nad tím, jestli to stojí za to, aby se vůbec zvedla.

Nikdo už ji nechce na stará kolena nějak buzerovat, tak jsme malinko zajatci ve vlastním domě. Zamykat musíme kde co, protože kliky se naučila otvírat už dávno. Dřív to dělala jen za naší nepřítomnosti, dneska na nás při záškodnickém činu i mrkne a ukáže prostřední drápek.

Tady fotka v pooperačním úboru - jeden by řekl, že víc ocení, že jsem kvůli ní musela rozstřihat svoje triko. A vlastně bych tak nějak chtěla poděkovat růžodolským veterinářům, že nezpackali operaci tak starého psa a jako bonus jí to stáří asi i hodně zpříjemnili, protože takhle v pohodě (já vim, já vim, na fotce to nevypadá) nebyla už minimálně pár měsíců.

Párty hárd

Silvestrovké plány. Jak už se to stává, nic nebylo tak, jak původně být mělo. Nejdřív jsem nevěděla, jestli to bude spíš ku škodě či k užitku, ale vyvrbilo se to příznivě.

Plán byl zhruba takový, že se bude slavit v Praze, já se přidám ke kamarádce, jejímu ex a dalším třem lidem. Další lidé ale odpadli a zůstala jen ta děsivá trojka - ona, ex a já. Nejsem až takový masochista, abych se chtěla nadšeně plést do jejich složitých vztahů, ale bylo to domluvené, tak jsem to riskla.

V poledne jsem sedla na autobus směr Praha, místo jsem měla v uličce. Když se chtěla dostat na své sedadlo spolusedící slečna, prohodila jen "Excuse me.", no nedalo mi to, hned jsem se musela informovat odkud je. Rozhovor se protáhl na celou cestu autbusem i metrem a prý spolu večer půjdeme slavit, protože oni jsou jen ve dvou. Problém byl, že měla jen turecké číslo a nešlo se zaboha spojit. Předaly jsme si facebooky a doufaly, že najdeme někoho, kdo nemá blbé telefony, abychom se mohly domluvit. Bylo to krkolomné, ale zvládlo se to.

Posilněni Jamesonem se zázvorovou limonádou, vydali jsme se na domluvený sraz. My čekali venku, oni vevnitř. Trvalo nám to asi jen deset minut, než nás napadlo obhlídnout to i vevnitř. Divím se, že oni to nevzdali. A neutekli ani poté, co viděli rozjařenou Magdu v akci. Občas mám zálibu v tom, skákat lidem před objektivy, nikdy jsem ještě po ústěch nedostala, tak nemám motivaci s tím seknout. Podél Václaváku to byl cizinec na cizinci a kromě hospod měli šichtu i bezdomovci. Jeden zaujal svou žebrací pozici - obličej u země, ruce natažené dopředu. Mé zákeřné a zlé já na mě křičelo: "Přeskoč ho, je to vtipné!", poslechla jsem ho, jemu to asi moc humorné nepřipadalo.

V centru jsme to vzdali, ceny nebyly moc studentsky příznivé. Všem se chtělo tančit, tak jsme se shodli na hudebním klubu Hany Bany. Že hrají trance jsme bohužel zjistili až po zaplacení. Naši noví kamarádi vypadali ještě o stupeň nešťastněji než my, ale drželi se statečně. My to vzdali za prohození několika omluv jsme šli na byt dopít Jamesona. Oni se vrátili do centra. Trvalo nám asi jen půl hodiny, než jsme se dostali ke kabátům a sekuriťáci si nás přestali přihrávat od jedněch dveří k druhým a pustili nás opravdu ven. Půlnoc jsme viděli akorát z okna a pak jsme se vrátili do víru tance. S rostoucími promilemi se zvyšuje tolerance k naprosto neposlouchatelné hudbě. Já si šla odskočit, mí kamarádi měli čekat u baru. To byl hezký plán, kdyby na tu obrovskou masu lidí fugovalo víc než 2 záchody. Slečny na míse musely asi i čerpat energii meditací, jinak si neumím předtavit, proč to tak trvalo. Jeden by si mohl po vyčůrání stoupnout do fronty znovu, než se dostane na řadu, bude jeho měchýř plný tak akorát. Když mi to blesklo hlavou a byla jsem ve fázi zvažování, jiná slečna si ublinkla přímo přede mnou. Brala jsem to jako znamení, že to byl špatný nápad a odešla jsem zpět. Tím, jak dlouho mi to na toaletách trvalo, mysleli si mí přátělé, že je nemůžu najít a šli mě hledat. Takže jsem je vážně nemohla najít. Po těle se rozlezla nepatrná panika. Peníze, občanka i lístek do šaten - vše v kamarádově kapse, mobil na posteli doma. A účast v klubu nebyla zrovna nízká. Pár minut jsem vyděšeně vrávorala, a v momentě, kdy jsem byla rozhodnutá jít na parket s tím, že snad je najdu aspoň na konci, objevili se já měla větší radost než na Vánoce.

A vám taky hezkej novej rok :)

Rozmarné stáří

Po návratu jsem se musela s hodně věcmi smířit, změn bylo hodně, ne všechny příjemné. (Nepsala jsem už něco takového?) Jedna z těch rozporuplnějších je život v jednom baráku s důchodcem.

---

S ubývajícím sluchem té babky narůstá má bolest v krku, nejsem zvyklá pořád ječet. I když bývalí partneři by byli jiného názoru. A stáří s sebou nese taky různé manýry. Něco se dá tolerovat snadno, něco s trochou sebezapření. Neustálé šmejdění po pokoji a kuchyni leze na nervy všem. Kdyby to bylo jen šmejdění, ale ono se to neobejde bez věčného sbírání všeho, co na podlahu spadlo, nebo tam případně spadnout mohlo.

Nejoblíbenějším místem ke sledování dění se stal třetí schod na schodišti v chodbě. Tam tiše sedává a slplývá s okolím. A najděte někoho, kdo vaše zavolání neslyší. Chvíli mi trvalo, než jsem šla nejdřív hodit okem na schody a pak až začala hulákat.

Bežně se při odchodu musí zamykat dveře do kuchyně, jen tak pro větší bezpečnost. Já nebyla ještě řádně proškolena a proto jsem dostala názornou lekci. Po příchodu jsem našla zbyteček z celého bochníku chleba a hovno na podlaze. Ani ona není bezedná.

Je jí 14,5 a stále umí překvapit. A nemá ráda publicitu.

Trochu jiné hobby

Už jako malý chlapec jsem měla jiné záliby, než mé vrstevnice. Rodiče se tak odjakživa mohli děsit, co to vlastně doma mají. Vlasy to chce mít krátké a sukní se to bojí. Maminka proti tomu brojila po svém, vlasy mi stříhala tak ohavným způsobem, že se občas, i o tolik let později, ze spaní orosím, když se mi o tom zdá. A opravdu to zabralo, vlasy jsem si narůst nechala už v první třídě.

Za ta leta se toho hodně změnilo, kalhoty jsem dávno vystřídala za sukně a dokud nepromluvím, mají mě lidé za normální děvče. Jen mé divné koníčky zůstaly. Nemohu odolat všelijakým potvorám, takže vedle psacího stolu mám terárium s panem Frenkým, pan Frenký je užovka býčí, a i přes zlověstný název je to mírumilovný tvor s občasnou potřebou slupnout křečka. Myši a potkany nejí, právě díky tomu jsem pár let měla i klícku s potkanem, jehož nejlepší kamarád byl pan Myš. Když jsem ho chtěla představit panu Křečkovi (kterého Frenký také nespořádal), ukázalo se, že nebudou dobrými přáteli. Pan Pochcan (já vím, ale ono mu vážně nešlo říkat jinak, moc rád značkoval) ho pojal jako večeři. O pana Myše jsem přišla o později, když s ním můj milý bývalý nakrmil své Harrisovo káně. Bývalým se nestal po tomto zákroku, ale nebylo by to na škodu... Takže to už máme psa, hada, potkana a dravce. Vedle jeho dravce byl i můj malý draveček, poštolka Woody. Toho bohužel někdo zabil, což nejsem ani po letech schopná pochopit.

Jednou jsem se i zmínila, že mám hrozně ráda žabky a tak jsem ji i dostala. Kolikrát jsem říkala, že miluju i koně a Hugha Jackmana, to nikdo neposlouchal. Do sbírky teda přibila Hypnožába a s ní i cvrčci v domě. Když jsem odjížděla do Londýna, musela jsem ji poslat o dům dál, takže kuňká u kamarádky a je jí už dobrých 5 let. Když chcete někomu dát živý dárek, zjistěte si délku života. Konkrétně tahle žabka se dožívá 10-15 let.

Teď už tedy mám jen naší pesici, která je v důchodu a pana Frenkýho, další živé tvory pořizovat nehodlám, dokud se někde neusadím.

Ale abych se dostala k tomu, proč jsem začala psát. Před dvěma lety jsem si našla další hobby, ze kterého jásá celá rodina. Konkrétně Wing Tsun, aneb Nos dlouhé rukávy, nebo nás nařknou z domácího násilí. To je tak, když jste po rozchodu s patologickým lhářem a hledáte, jak se vybít a nedostat se do křížku se zákonem. Domů jsem se sice vracela plna endorfinů, ale také modřin. Co mě trochu zarazilo, nebyla tam žádná jiná holka, a co byl rok dlouhý, ani se žádná neobjevila. Přitom konkrétně tohle umění bylo ženou založeno. Celý pobyt v UK mi tréninky chyběly, takže jsem po návratu hned naběhla do akce. A pak jsem jen pofňukávala a litovala. Rok nicnedělání poznamenlo mou fyzičku opravdu znetelně, a to tak, že žádná není.

Ještě, že mé tělo nezapomnělo, jak se tvoří modřiny. Hodný foťák to malinko zcenzuroval, to od zápěstí vede nepřerušovaně asi 20 cm na obou stranách.

Tvořivý národ

Tento víkend jsem se vydala na trhy jako prodejce a bylo to plodné, sepíšu to ještě za čerstva a pak půjdu hodit koma a několik dní o mně nebude vidu ani slechu.

Já snad ani nebudu psát, co to bylo za trhy, protože si reklamu nezaslouží. Loni jsem tam byla také, ale nemusela jsem platit stánek, protože jsem se tak šikovně přichomýtla a měla jsem to sponzorované. Letos už jsem částku za stánek vysolit musela a úplně jsem vypustila starosti, že by něco mohlo být jinak. A ono zrovna bylo. Bylo mi řečeno, že manipulační prostor za stánkem je pouze pro jednu osobu a pomáhat mi nikdo nesmí. On by to nebyl takový problém, kdybych kamarádce neslíbila, že tam budeme prodávat spolu. Na peníze slyší ovšem každý, takže jsem poslušně vysypala kasičku a doplatila nějaké ty drobné, abychom teda mohly obě. A očividně jsem byla jediná tak blbá. Jiné stánky taky okupovalo víc lidí, ale rozhodně nikdo nedoplácel.

Ráno jsem čekala, až se tatík vrátí z noční, hodí mě do Liberce, kde si mě přebere kamarádka, a pojedeme na místo určení. Což je další hodinka cesty a vzhledem k tomu, že počasí došlo k závěru, že by bylo skvělé překvapit nás nějakou tou námrazou a zahalit auto sněhem, zabralo to přeci jen víc času. Na místo jsme dorazily pozdě. Ne moc, přesto nás pořadatel srděčně uvítal slovy: "To si děláte prdel!" a výkladem o tom, že on slíbil, že dorazí v sedm, tak tam taky na sedmou byl a že neni takový debil, jako my, aby to nestihl. Prý jel až z Brd a tam bylo 25 cm sněhu. Je mi líto jeho partnerky, odhad má vážně špatný. Podle předpovědi tam bylo centimetrů maximálně pět. A taky by se mohl podívat na mapu - Liberec je o nějaký ten kousíček dál. Nahlásila jsem mu jméno, zmínila se o slušném vychování a šla vybalit věci.

Ráno jsem ještě doma va spěchu zapomněla židličku, pro kterou jsem si předchozí den ještě extra zajela. Ale tak 8 hodin stání se přežít dá. A kdyby chodili lidé, asi by to vážně nevadilo. Mám za to, že oni tam vážně moc chtěli, před výstavištěm byly tak velké davy, až to pořadatele vyděsilo a rozehnali to vodním dělem. To zní jako pravděpodobné vysvětlení. No každopádně jsem si říkala, že budu fikaná a posadím se na kufr, nenechám se přece odradit absencí židličky. Kufr je vážně z naší rodiny, ten škodolibý hajzl mě nechal dosednout a poté odjel. Elegantně jsem dopadla na záda ke kolegyni z vedlejšího stánku. Trochu to rozvířilo ticho a zlepšilo náladu, třeba se mi to připíše k dobru. Jo a taky jsme z lítosti dostaly jednu židličku.

Po nějaké době jsem začala být malinko nesvá z lidí vybavených fotoaparáty, kteří si zboží vyblejskli a při odchodu mumlali něco o tom, že si to doma vyrobí. NE NEVYROBÍ. Ono rukodělné věci nejsou tak snadné a nezvládne každý všechno. Já vím, že člověk k sobě není tak kritický a nevidí, že jeho výtvor je hnusný, ale ostatní to vidí. Každopádně lovce inspirace jsem takticky zahnala cedulkou: Nefotit, zvěř je plachá (a majitelka agresivní). (Pozn., dělám takové ty úchylné zvířátkové šperky, kdyby někdo nevěděl.) Na tohle chování šly slyšet stížnosti od každého stánku, holt jsme národ Ferdů mravenců a umíme všechno sami. A nejlíp. Některým se ani neproplatily náklady, takže jejich nadávky byly oprávněné. Jsem ráda, že moje infantilní věci zaujaly podstatně dost lidí a nemusela jsem nadávat moc hlasitě. Vlastně se i trochu přiznám, že jsem spokojená, s nulou se nevracím, potkala jsem spoustu zajímavých lidí, vyzkoušela si výměnný obchod a ještě jsem zjistila, že jsem schopná ukecat naprosto bezbranné lidi k tomu, aby si koupili něco, i když to vůbec nechtěli a ještě z toho měli radost. Takhle nově nabytá vlastnost se mi líbí opravdu moc.

A taková třešinka na dortu - fotka od pana nejsem-takovej-debil, kterou vložil na FB stránky veletrhu. Děkuji se zdviženým prosředníčkem.

69. A to je asi konec, vážení

Uznejte, nebylo by ono, kdybych si poslední dny užívala v poklidu. Taková věc se mi naštěstí nestala, tak je o čem psát.

Po zběžném prohlédnutí věcí, které se nám tu za necelý rok nahromadily, jsem usoudila, že kufr a cestovní taška stačit nebudou, nestačili by ani dvojnásobně velké. Zabalili jsme tedy jednu velkou krabici a objednali odvoz. Ten jsme pak zrušili, protože ani jedna krabice nepojmula můj nasyslený majetek. Nakonec byly objednány na odvoz krabice dvě, poslušně jsem zaplatila a čekala další den mezi 9 ranní a 5 odpolední doma na kurýra. Ten očividně usoudil, když u hodin nejsou dny, že ta pátá odpolední může být dost dobře taky až následující den. Takže vlastně to, že přijel další den už ve 12, byl velký úspěch. Sice vůbec nestavěl u našeho baráku, ale drahý byl už připraven a z okna ho vyhlížel jak důchodce obědovou donášku. Pán lehce zaskočen ani netušil, že tu má něco vyzvednout. Ale vzal to, teď mi jen pomozte doufat, že to i přiveze do Čech.

Abychom si ještě užili drahého kina, naklusali jsme na premiéru Hunger Games. V sále byla taková zima, že jsem chvíli uvažovala, jestli nejsme na 4D promítání Doby ledové. Bylo by to hodně autentické. Běžně na sobě v kině nemám kromě všech vstev oblečení (a že jich není málo) i kabát s čepicí. Snad nikomu nebránila moje bambule ve výhledu. Z Hunger Games se stali Freezing Games. Chvíli jsem si myslela, že jde lidem pára od úst, naštestí to byl jen pán s elektronickou cigaretou. V tu chvíli by mi nevadila ani klasická, cokoli, co by produkovalo jen trochu tepla, by bylo víc než vítané. Ale ani tak to nebylo tak nepříjemné jako minule, kdy jsme šli do kina na reklamy a oni je po půl hodině přerušili Thorem.

A ještě tematicky zakončím novou informací o Abdulovi. Ze starého baráku vyhnali všechny nájemníky, odpojili vodu a energie a údajně tam budou bourat stěny. Všichni odešli, všichni až na našeho tvrdohlavého Abdula. Doufám, že až tam bude lítat demoliční koule, bude na ní sedět nahá Božka, jak v klipu od Miley.

68. Slavíme

Pomalu se to tady krátí a já už se děsím nastávajících povinností. Jeden si rychle zvykne na pohodový život, kde skripta plní pouze funkci podložky pod notebook. Pomalu balím, už mám plné dvě velké krabice a nebere to konce. Když jsem přijela, moje spolužačka zrovna z praxe odjížděla, tak mi přenechala deku a povlečení. Ani jedna jsme netušily, že to povlečení je svatební dar její mamky, a že ho chce zpět. Je těžké někomu sdělit, že jeho dar dopadl stejně jako to manželství. I když na manželství asi nebyla omylem nalepená žvýkačka.

Včera měl drahý narozeniny, konečně se dostal na stejné číslo jako já, 25. Hledala jsem přáníčko, ale tady 25 nic neznamená, samé 18, 21, 30. Ještě jsem mohla vydělit 50. Nakonec jsem našla hezké bez čísla a k němu placatici s mapou světa, když už se z něho stává cestovatel.

S kamarádkou jsme přišly do hospody s předstihem a mlsně koukaly po zdejších exemplářích. Jako pokaždé nám zbyly jen oči pro pláč, protože ty exempláře se hladily navzájem. Nemám nic proti homosexuálům. Ovšem pouze pokud nejsou pohlední.

Drahý má takový ten roztomilý obličejík, který se chlapcům líbil. Tentokrát měl i víc nápadníků než já. Když ho jeden plácl po zadku, nemohla jsem přehlídnout ten vyděšený výraz, na záchod jsem se bála pouštět ho samotného.

Slavily se nejen narozeniny, ale i poslední den mezi kuřaty a Indy v KFC, tak jsem si odpustila své moralistické pohledy a nechala ho pít, on je z těch lidí, kteří jsou v opilosti roztomilí. A dá se z nich dělat sranda. Domu jsme nejeli vlakem, poslední jede o půlnoci a to JE brzo. Pěšky je to za střízliva asi 45 minut. Když si cestu krátíte vhazováním drahého do živého plotu (s pletivem uvnitř) a bavíte se, jak se vždy odrazí zpět, trvá to o něco déle. Hlavně když v jedné části pletivo není a drahý vám v tom keři zmizí a jen slyšíte, jak prosí o pomoc.

Tím jeho utrpení nekončilo, když už byl tak roztomile bezvládný, namalovala jsem mu na zavřená víčka oči a smála se tomu asi 20 minut, načež jsem ho odlíčila a uložila ke spánku. Jsem prostě zlatá.