Z Říše do Říše

Kufr, zmatek, kontrola počasí. Šest až deset? No to ne, nikam nejedu. Půjčuju si oblečení, které přežilo islandské počasí a nějak to zvládnu. Balíme věci, letní i podzimní. A balíme kola, věci na turistiku, věci do civilizace. Oh fuck, asi to chtělo větší kufr.

"Nebrzdí mi kolo."

"Děláš si ze mě pr…?

Opakovaným mačkáním brzdy se z nebrzdícího kola stalo kolo vhodné do mírného terénu. Alpy, buďte placaté, ono to nějak půjde.

Po pár hodinách cesty se z kufru transporteru ozvalo psssssssssssssssss. "Co to dopr… je?" "Asi kolo." Máme náhradní duše, tak aspoň něco. "Musím zastavit, nefunguje turbo." Ani se neznepokojuju. Půjčit si auto, které je velké, je super. Půjčit si auto, které je velké a má před servisem, je trochu horší. "Hele, nemusím držet volant," říkám, zatímco jedeme do docela prudké zatáčky. Hledání optimálního rádiusu, při kterém můžeme pustit volant, se stává zábavou na dlouhé cesty. Při mírných zatáčkách doprava se ovšem musí točit volantem na druhou stranu. Pohodlí a bezpečí na prvním místě.

První zastávka Mnichov. Dál se dohodneme. Vybrala jsem hotel, který byl nejlevnější. Ale cena nebyla to, co mě přesvědčilo. Must have nutkání jsem pocítila z fotek, kde jsem viděla sprchový kout hned vedle postele. Jsme designový hotel, hlásal popisek. Věděla jsem, že tohle nemůže být krok vedle. Check in, výměna klíčů za údaje. Bloudění nekonečnou chodbou a hledání čísla 144. "Hele, ta karta tam nejde zasunout." Do jiných dveří šla, ale samozřejmě bez kýženého efektu otevřeného pokoje. "Není to 199?" Prošli jsme se na druhou stranu nekonečné chodby. Nebylo žádné číslo 199. "Co 149?" Běžíme zpět k původnímu pokoji a hledáme sto čtyřicet devítku. "Erm, 146, 147, 150, cože?" A tak Ondra jde zpět na recepci a hodlá zjistit, kde je chyba. "Prý nám dali bílou kartu, tady má být černá." Myslela jsem, že tohle rozdělování už mají za sebou. Kompletní výlet do minulosti byla sprcha, vedle které vedly ze zdi trubky. "Prosím, že jdou otevřít okna, začínám mít obavy."

Hotel navrhnul takový Babica architektury. Když nemáš nápad, dej tam sloup. A tak byl pokoj plný zbytečných prvků a to, co mělo fungovat, trochu pokulhávalo. Sprcha nebyla vyspádovaná, a hadice vedla tak šikovně, že jsem neuváženým pohybem vodu buď vypnula, nebo se opařila. Tím mi zkazili radost z dělání obtisků různých částí těla na sklo, abych skrz ně mohla mávat Ondrovi.

Spánek nám narušilo několik komárů, jinak tam byl dokonalý klid. Ráno, při čištění zubů, jsem zahlídla jednoho z kazičů spánku. Ručníkem jsem se po něm ohnala a v tu chvíli jsem si spojila Ondrovo konstatování, že je celý poštípaný se skutečností, že ta krev se jen tak nevypaří. "Erm, myslíš, že mi to můžou strhnout z karty?" "Nemůžou," a flákl komára na stropě. "Hele, já to zkusím trochu setřít," a vyrobila jsem něco, co vypadalo jako slavná, španělskou babičkou restaurovaná, freska Ježíše. No nic.

Kýčovité fotky z rakouských Alp v dalším článku.

Stáří začíná ve třiceti

Ráda bych řekla, že stárnu s grácií, že věk je jen číslo. Doplňte si další libovolné klišé.

No, ale tak to není. Mohla jsem se na to nachystat loni, kdy mi kamarádi přáli k třicetinám, které jsem měla letos. Mí kamarádi jsou svině. A nebo mě možná jen chtěli připravit, abych z toho pak nebyla tak v šoku.

Vtípky o stáří, hovory o kremaci, dobré rady o voltarenu v lékárně. Tak vypadala moje oslava narozenin.

BTW, věděli jste, že lidi nad 200 kg nejsou u kremace moc populární, protože se přehřívají pece?

A tak si ležím, nejde mi usnout, převaluju se. Přemýšlím nad tím, co jsem už stihla posrat a co na posrání teprve čeká. A zaslechla jsem tlumené lupnutí. Promluvil můj obratel. Tam, kde se krk spojuje s hrudí, se stalo něco, co se stát nemělo. Nejde mi se pohnout dál. Ruce i nohy cítím, fajn, jsem jen poloviční mrzák. Noc jsem protrpěla v jedné poloze a ráno se kutálela k okraji postele, abych mohla vstát.

Po zjištění škod jsem zjistila, že se můžu hýbat ve stulu Golema, to jde. Nejde mi nesouhlasně vrtět hlavou, i když bych si to moc přála. A taky mi moc nejdou zvedat ruce. Což je mrzuté, když se vám chce světu ukázat prostředníček.

A tak otevřu Word, abych šla pracovat. Word má novinku: piště bez použití rukou, hlasem. Fakt dík! <3

Anaplazmoza je pi*a

Má dlouhá odmlka byla způsobena přemýšlením nad tím, jestli zabiju Ronalda nebo sebe.

Moc jsem tu neventilovala, že je Ronald tvrdohlavý kretén, kterému polevíte o kousíček a už jste v pasti. Ronald je prostě pes, kterého byste si dobrovolně nevzali. Pokud nejste Ondra.

A tak se stalo, že Ronaldovi se začala vracet separační úzkost a pak to vygradovalo natolik, že byl v panice prakticky pořád. V panice, kdy nevnímá svět okolo sebe, nevnímá bolest, nevnímá nic. Zato má dost síly na ničení našich nervů a vybavení bytu, auta, všeho. Poslední dny vydržel šílet 10 hodin z 24. A nutno podotknout, že když šílel, musel mít neustálý dohled, jinak by zdemoloval všechno, co by mu stálo v cestě i za cenu, že se zraní. Což se dělo dost často. Nemohl být ani minutu sám, ani když byl v klidu, protože to mu rozjelo ataky. A v noci nás nenechal spát měsíce. Takovou nenávist jsem necítila asi k nikomu. Nebyla jsem sama, kdo si přál, aby prostě umřel.

A tak jsme zkusili volat psím psychologům. Zkusili jsme i Desenského. Neměla jsem ho ráda, působí jako arogantní kretén. A po zavolání nemusím mít špatný pocit ze souzení bez osobní zkušenosti. Není to jen arogantní kretén, je to kokot. Psycholog, který na potíže předepíše agresi. "Zlomte ho." Ha, kdybych nezkusila všechno, včetně nepřiměřeného násilí, možná bych jeho recept i zkusila. Další psycholog přiznal, že je to první případ po letech, kdy si neví rady. A tak Ronald dostal Diazepam a pár týdnů byl sjetej a my spali.

Že to nebude psychika nám prozradilo to, že třeba spal, pak sebou trhnul a začal záchvat, kdy byl bez sebe. To, že se nesnaží jen získat pozornost (ano, i to umí, simulovat záchvat) jsem zjišťovala tak, že jsem ho štípla. Když reagoval, byl jen spratek. Několik veterinářů si nevědělo rady, tak postupně dostal několik druhů antidepresiv, léky pro pacienty s alzheimrem a kdoví co ještě. A nepomohlo nic.

Když už bylo prakticky rozhodnuto o jeho utracení, chtěl mít Ondra aspoň jasno v tom, že má nádor nebo demenci. A tak sáhnul do úspor a šli jsme s ním na magnetickou rezonanci. Cena 10 tisíc bez daně. Veterinář nás na hodinu poslal pryč a poté řekl, co všechno za testy udělal. A že to je 21 tisíc. Deal with it.

Nakonec se problém zjistil z krve. Ronald má anaplazmozu, nemoc přenášenou klíšťaty. Taky jste o ní neslyšeli, že? A to je docela častá. A pitomý test stojí kolem 600. Má ho každý veterinář. A žádného nenapadlo to otestovat. Přesto, že jsou příznaky nespecifické, sedělo to, že se zhoršoval v cyklech a nejhorší to bylo po námaze (každý nám radil, ať ty stavy přepracujeme, ať ho unavíme, haha).

Dostal měsíční kúru antibiotik a po více než 14 dnech braní to vypadá, že to fakt pomohlo. Opravdové záchvaty nemá, jen se občas snaží získat pozornost, ale brzo pochopil, že to nemá cenu. Tak nám držte palce, ať se to fakt už jen lepší, jinak budu pokračovat v plánu z první věty.

Odebírali mu mozkomíšní mok, takže má krásnou plešku, která je zdrojem mé zábavy. Všechno zlé je k něčemu dobré.

Vánoční trhy? Ne, radši kulku do hlavy

Předvánoční čas. Každý se vám snaží vnutit myšlenku, že je to čas pohody, lásky a podobných sluníčkových věcí. Není!

Mozek funguje magicky. Hrozné zážitky po čase nevnímáte tak hrozné, někdy si dokonce pamatujete jen ty hezké části. A tak se stalo, že jsem po třech letech došla k závěru, že by bylo super jet zase prodávat na vánoční trhy. Je už pár dní po trzích, ale ještě se občas budím v noci zpocená hrůzou.

Stánek jsem si zaplatila uvnitř, protože nastydnu i z obrázku zimní krajiny. Rozvržení je ale čistě na organizátorech. Že to nemají úplně zmáklé jsem zjistila už posledně, když jsem byla mezi chráněnými dílnami. Letos to bylo horší. O hodně.

Došli jsme na místo, kde jsme si mysleli, že budeme prodávat. Nene. Běžte dolů po schodech. Druhý suterén. Když jsme do toho podzemního místa vcházeli, viděla jsem ve spěchu odcházet Fritzla s rodinou. Trhy ve sklepě? Zatímco jiné stánky jsou normálně v budově? No to děkuju hezky.

Zima, která mi nedovolila sundat si bundu, mi na náladě nepřidávala. Umístění stánku za sloupem, zády ke všem náhodným zbloudilým návštěvníkům také ne. Chtěla jsem jet domů. Ondra je ale optimista. A taky má, na rozdíl ode mě, placenou dovolenou, takže ho to nenaplňovalo takovou bezmocí. U vchodu je stánek s ponožkama, které zaručují, že vás 100% zbaví pocení i zápachu. Trhy byly v Jablonci, v místě, kde sníh není maximálně jeden měsíc v roce, o pocení nemůže být tedy ani řeč. Každopádně nabízet něco, co vám zničí schopnost termoregulace, na mě fakt dojem neudělalo. Vedle ponožek se tyčily busty rozkroků (jak se tomu říká?) a na nich umně naaranžované dámské i pánské spodky všech neutrálních barev, které z toho dělaly ten dárek od babičky, kvůli kterému se modlíte, aby letos na Vánoce zapomněla.

Stačilo pohledem zabrousit jen o pár centimetrů vedle a tam měl pán vyskládáno na pět set hrnků chabé kvality tisku i vkusu. Aby překryl tu hrůzu svého produktu, zastrčil si mikinu do tepláků, což odlákávalo pozornost vskutku dokonale. Vedle nás na stánku byla paní se svíčkami takového designu, že jsem byla ráda, že to jsou svíčky a mé přání, aby to shořelo, nebylo tak hrozné. Paní byla milá a usměvavá, což bych ocenila v momentě, kdyby neměla téměř bezzubý úsměv. Naštěstí za ní druhý den zašla sestra a spolu měly sadu chrupu téměř kompletní.

Po levici se tyčil stánek s přírodními oleji, které jsou hojivé, zázračné a tak vůbec. Vybalovala je tam paní, která chtěla dát svůj stánek přes celou cestu tak, že by odřízla průchod ostatním (stále se spekulovalo s myšlenkou, že sem vážně někdo zabloudí). Agresivně se oháněla větou, že to má domluvené s organizátory. Neměla. Přestala si tedy vyskakovat na ostatní a svou frustraci plně věnovala Jiřímu, pánovi polepenému náplastmi, který byl asi její partner. Jeho zřejmě přelomený nos se použitím olejů hojí tak rychle, že mu ho může lámat obden. S takovým sloganem by se to mohlo prodávat. U druhého vchodu byl stánek s intenzivně blikajícími vánočními řetězy a světly, které byste dali jen své tchyni. Naštěstí ta světla byla tak ostrá, až to oslepovalo, a proto si hned několik z omámených návštěvníků pořídilo hrneček, který se zdál najednou hezčí.

Za zády jsme měli stánek s uzeninami. Prodejce se rád chlubil svou nákloností k alkoholu a nepřímo ukazoval, že hygiena je jen pro sraby. Pan Klobása, jak jsme ho něžně překřtili, měl sice na jedné ruce igelitovou rukavici, leč maso nabíral tou, do které si otíral nos. "Kurva," začal výčet všeho, co je tu špatně. "Ani wifina tu není." Ondra ho ujistil, že wifi tu je, a dokonce známe i heslo. Návštěva. Po chvíli se pán vrací, že "kancelář" nefunguje. Ná-vště-va. "Prej je to heslo krátký." Ondra ho poprosí, aby mu to ukázal. "No koukej," jde ho přesvědčit psaním hesla. N A S T. Ondra mu bere telefon a náštěvu napíše pravopisně správně.

Dva stánky byly v pořádku. Dokonce i jejich majitelé byli naprosto pohodoví lidé. S těmi jsme se trochu semkli a zjistili, že pocit, že je to fakt celé hrozný průser nesdílíme sami.

Zboží jsme vybalili a čekali na lidi. K našemu překvapení chodili docela hojně. Bylo ráno, takže skladba byla poněkud postarší a vzala si za cíl, že vysaje život i z nás. "Dobrý den," zubíme se na lidi, a nedostává se nám odpovědi. Většina lidí zrychluje, občas se najde někdo odvážný, kdo nám mlčky a zamračen pohlédne do očí a dá nám najevo, že zdravení je neslušné a jestli jsme se náhodou neposrali.

Po chvíli jsem se vydala na průzkum té části, kde byla většina stánků s rukodělnými výrobky, kde bylo teplo a kam jsem tak moc chtěla. Ale bohužel, bylo plno. Stánek s čistícími prostředky je prostě vhodnější adept. Vánoce nejen bílé, ale i čisté. Díky bohu, že se venku prodával alkohol. Utlumil zimu i smysly.

První den jsme prožili v neviditelném módu, asi nás lidé nechtěli moc plašit. Druhý den jsme jim proto dali najevo, že ty cetky, co se nám válí po stole, jsou myšlené k nošení, a vzali jsme si s sebou bustu paní, na kterou jsme to navěsili. Jenže busta s očima byla velmi creepy. Vylepšili jsme to nalepením goggly eyes a svět byl v rovnováze. Moje věci ostatním sice pořád připadaly hnusné, ale děti lákaly oči a očividně jim to zvedalo náladu. Rozený marketér Ondra hned vytáhl zbytek očí a dětem je nabízel (neměl u toho dodávku, takže to snad nepohorší) se slovy, že to mohou lepit na plyšáky i spící rodiče. A vysloužil si za to jen zpruzelé pohledy rodičů. Aspoň, že s nalepenýma očima snad budou vypadat příjemně.

Příště pojedu prodávat kapesníky, fakt to bylo k pláči.

Stroje se bouří, ale jen malinko

Jedno se naší Googlí asistentce nechat musí. Na to, že je stroj, vzbuzuje v nás emoce, často velmi rozporuplné. "Taky se cejtíš blbě, jak na ní štěkáme příkazy?" "Hey Google, thank you." "You are welcome," odpoví a nám se uleví.

"Tyjo, kolik odpovědí tak ví?" Přemýšlíme, jak ověřit, co všechno zná. Napadá mě geniální věc, jak to zjistit a ptám se jí na věc, kterou nikdo neví." Hey Google, who is the president of Germany?" Věděla to!

"Hey Google,…" požádám o zahrání různých songů ze Spotify a dostane se mi Jane Austen a Goril v mlze. Dokonce jsem nějakým způsobem zjistila, že naše asistentka má nějaké své creepy alter ego, který na nás zkoušelo psychologický kecy, ale jako většina psychologů není moc dobrá ve vyhodnocování souvislostí.

"Hey Google, fuck off!"

"I'm sorry you are feeling that way," a nabídla nám možnost stížnosti. Kdo to programoval, britští gentlemani? Ondra sahá po telefonu a upravuje, co má udělat, když řekneme to a to. A tak nám na "Fuck you," odpovídá "Fuck you too." A na "Could you do me a favour," odvětí "Not gonna happen." Takže nám k ničemu není, ale my se hihňáme a pak se na sebe koukneme tím pohledem uvědomění, že jsme v prdeli a už nikdy nebudeme mít kamarády, protože jsme úplně mimo. Naštěstí to řeší asociální funkce, díky které jsme mohli páteční večer trávit hraním vědomostní soutěže proti stroji. Not even sorry.

Včera jsem se snažila odstranit si černou ďubku ze zad, takový to, co není moc vidět, ale vy stejně musíte z malé nenápadné černé tečky udělat rudý kráter… Jenže s věkem mizí ohebnost, nešlo to. Ondra se projevil jako největší zrůda. "Hey Google, play You can't touch this."

Tímto se naše malá asistentka stala právoplatným členem rodiny.

Annoying Tony

"Hey Google!"

"Ok Google!"

"Hey Google!"

Ondrovi přišla nová hračka. Google home mini. Věc, na kterou mluvíte, a když to máte propojené s jinými nerdími obvody, rozsvěcí to, zhasíná, pouští hudbu a říká trapné vtipy. Protočila jsem oči a věnovala se dál své práci. Normální chlap má jako hobby hospody nebo milenku, ale jsem tolerantní. Když mu to dělá radost, tak ať.

Stačila chvíle a moje zvědavost rostla.

Uběhlo pár minut, a už jsme konfigurovali asistenta i na můj hlas.

"Hey Google!"

"Ok Google!"

"Hey Google!"

"What is my name?"

Mluvíme hlasitě, protože když neumíte jazyk perfektně, hlasitá mluva vše zlepší. Aby náhodou neušel asistentovi žádný povel, hezky vyslovujeme. Jsme pyšní východoevropané.

"Hey Google,..." nevím, jestli se mám cítit jako Tony Stark nebo Annoying Orange.

Vstávání mě baví. "Hey Google, good morning!" Dozvím se počasí, zprávy. "Hey Google, play some music in the living room!" S hudbou jde všechno lépe, jen zapínat ji manuálně se mi nikdy ráno nechtělo. "Hey Google, turn on the lights." Hey Google, set the lights to 40%." "Hey Google, relax the dogs." Nastavené protipanikařící video s 8 hodinami naprosto nudné hudby se pouští a já rychle mizím.

Přijdete do práce a všem vyprávíte, proč jste přišli pozdě, když ono to umí tolik věcí! A všichni se tváří jako já na začátku článku. Nevadí, mám svůj Google. Těším se na něj, až mu řeknu, že jsem doma. A on mě přivítá a někdy i rozezvučí frkačky.

Ptali jsme se, jak se má. Mini Google nám podal maxi vyčerpávající odpověď obsahující i informaci o tom, že největší sněhová vločka v historii měřila kolem 37 cm. "I knew that." To víš, hrajeme vědomostní hry, společenství nerdů! "You are a smart cookie." Si piš, mám nové velké brýle. "Hey Google, How are you?" Druhý den, stejná odpověď. "Shut up." Rozumí! Bála jsem se, že umí jen 4 odpovědi pro každé roční období, ale asi jich má nakonec v zásobě víc.

Ale už se ho nikdy nebudu ptát na vtipy. Fakt, nedělejte to ani vy.

Toto netaktní oslovování se mi tak zalíbilo, takže Ondru oslovuju zásadně "Hej Ondro?" Jen mi nechce rozsvěcet a zhasínat.

Do Nizozemska a zpět II.

Co by to bylo za výlet do Nizozemska, kdybychom neviděli ceduli I am Amsterdam. Vyrazili jsme proto v největší dopravní špičce z Eindhovenu do Amstru autem. Silný a autentický zážitek. I když ne tak silný, abych to mohla souvisle sepsat, za tu dobu jsem zapomněla skoro všechno, tak to aspoň doplním průměrnými fotkami a budeme dělat, že je to v pořádku.

Vzhledem k tomu, že tam Ondra byl týden před naším výletem na služebce, věděl, jak se nenechat ojebat a parkovali jsme zdarma. V kavárně jsme si dali snídani v ceně kuřby od blonďaté prostitutky, a mohli jsme se vydat vstříc zážitkům.

Nevím proč, ale měla jsem Amsterdam za klidné město plné trávy a kanálů. Bylo to velmi rušné město plné trávy a kanálů. Chmurám jsem nepropadala jen proto, že svítilo slunce a ještě mi žádný cyklista nepřejel mé obří nohy. Už jsme věděli, že jen debil chodí pěšky a koupili jsme si celodenní lístek na tramvaj. Největší dojem na mě stejně ale zanechal prodavač jízdenek, který sedí přímo v ní a má na to i svou vlastní kabinku. Taková protivná verze automatu. A taky mi tam neunikl týpek, který volal ze svého iPhonu, zatímco scrolloval na druhém. Životní úroveň je tam prostě jiná.

Po procházkách centrem za světla jsem neodolala podrobnému prohlížení místností v Red light district. Styl zařízení nepodlehl modernímu a útulnému hygge. Bílé kachličky maličko působily jako řeznictví. Leč maso se tam vystavovalo lidské. Večer jsem tamtudy chtěla jít znovu, protože jsem prostě zvědavá a zajímalo mě, jaká je nabídka. Opět jsem měla nějakou představu, která byla rozšlapána. Podobně příjemně se většinou tváří prodavačky v trafice. Vyvolávalo to ve mně všemožné pocity, kromě chuti vytáhnout peníze. Kdyby vás zajímaly ceny, jsou k nalezení na internetech, včetně dobrých rad. Rozdíl je ve stáří exempláře (napsala bych kurvy, ale rodiče by mi zase volali, že nemám být sprostá) i barvě pokožky. Než s dotyčnou půjdete, domluvte se na ceně a úkonu, jinak budete nemile překvapeni. Je hezké, že si i dnes umí lidé takhle pomáhat.

Rovné linie jsou pro amatéry.

Chození úzkými uličkami a uskakování před elektromobily a koly nás vyhladovělo, tak jsme podlehli lapačům na turisty a dali si vafli a muffin. Dohromady jsme zvládli sníst vafli a u posledního sousta jsme už slyšeli, jak se nám ucpávají cévy tukem. Muffin jsme poraženě uklidili do sáčku a dali do batohu. Výhoda pejskařů, nikdy nejste bez sáčku.

Vzhledem k tomu, jací jsme oba asociálové, vyhnuli jsme se jasným lákadlům, a cokoli, co bylo spojené se sexem (tím myslím muzea), jsme obešli obloukem. Našli jsme si menší muzeum, ve kterém byla výstava části Banksyho tvorby. A protože jsme kromě asociálů také intelektuálové zajímající se o umění, šli jsme se tam schovat před deštěm tam.

Takový přiměřeně velký formát na obraz, schvaluji.

Kromě profláklé cedule bylo nutné navštívit i coffee shop, kde jsme si koupili místní muffin. Vzhledem k tomu, že jsem od přírody srab a moje zkušenost s trávou je taková, že když si ji vaříš jako puberťák v mlíce, není potřeba tam dávat tolik másla ani půl igelitky trávy, přestože je zadarmo, byla jsem vůči tomu skeptická. Snědla jsem menší část a Ondra zbytek (až doma, protože jsme zodpovědní a nudní). Já měla málo, Ondra spíš ne. Dokonce se mu zaktivovaly mimické svaly. Takže jsme se vlastně řehtali oba. Já sice jen jemu, ale i to se počítá.

Nejvíc fancy okno na záchod, co jsem kdy viděla.

Večer jsme se vrátili do Eindhovenu, kde náš čekal ještě další den. Ten jsme využili k návštěvě Phillips muzea (vřele doporučuju), kde jsem nachytala další esa do rukávů, která budu sypat ve vědomostních hrách. Při hledání nějakého důstojného místa, kde bych se ve městě mohla vymočit (nedostatek záchodů je pro tak vychcaného člověka fakt jednou z nejkrutějších věcí), jsme zavítali do obchodního centra (kde mimochodem taky normální záchod nebyl k nalezení). Ale zato jsme si pořídili sadu fixů, yey!

Tím, že jsme dost jezdili po dálnici, tak jsme si všimli zvýšeného počtu farem s koňmi a poníky. Zběsile jsem googlila o koních i zemědělství, ale nenašla jsem žádnou uspokojivou odpověď. Naštěstí mám Ondru, který se nebojí zeptat na správných místech. Při snídani se tak zeptal pana domácího. Svou položenou otázku zakončil bezelstně "You don't eat them, do you?" Tak prý je opravdu nejedí a mají poníkové farmy hlavně pro děti. Myslím, že se tam musím přestěhovat.

Cestu zpět jsme vzali jedním tahem, byla jsem nastydlá a už se mi nechtělo spát na cizí posteli. Cestování na místě spolujezdce jsem ale upgradeovala tím, že jsem se zabalila do spacáku, který jsme měli pro případ, že bychom zase vyfasovali jen jednu malou deku jako v Katowicích. Na benzínkách na mě musel být asi zajímavý pohled, když jsem se klubala z kukly, ale no regrets!

Větrné mlýny jsme viděli dva. Jeden u někoho na zahradě a jeden v Německu. Tenhle je německý...