Noc relativně krátkých nožů

Letos jsme halloweenské dlabání rozhodně nepodcenili. Pozvali jsme spoustu lidí. Stejně jich polovina nebude moct, se ví. Jaké bylo překvapení, že mohli skoro všichni. A tak nás v jednom pokoji sedělo na zemi deset, většina z nás ozbrojená nožem a jedna i křivdou. Jsem poučena, že koupit a předem připravit dýni musím všem, ne jen někomu. Jsem v tomhle trochu chlap.

Jo, a nabídnout nebožákům bez pořádné dýně lehce nahnilou dýni... taky to není velkorysé. Jsem ráda, že se nože nakonec zapichovaly jen do dýní, ale bylo to na hraně.

Tematické přípravy jsme ovšem nepodcenili. "Hele, girlandy s netopýrem, nepotřebujeme takový kraviny, že ne?" A najednou střih, stojíme u kasy a platíme girlandy s netopýrem a náhrdelník z polystyrenových očí.

"Vytisknu vykrajovátka na perníčky, jo?" A už jsme pekli kočky a netopýry. Dýňový dort byl samozřejmostí.

"Hele, vrána v životní velikosti." O nekolik dní později byla vytištěná. A nedržela vůbec pohromadě. V tuto chvíli jsem přišla na řadu já. Hoří mi deadliny prakticky na všechno. PRIORITY! Odsunula jsem ze stolu notebook, rozškubala noviny, našla ve špajzu škrob s expiračkou 2014 a šla dělat techniku, kterou dle internetu zvládnou "všechny věkové skupiny včetně nejmenších dětí." Do pěti minut jsem byla nasraná. Nedrželo to a škrob byl všude. Všude, jen ne na té pitomé vráně. Nakonec se mi to směsí škrobu, novin, slz a čirého zoufalství povedlo slepit a než se všechny noviny odloupaly, přetřela jsem to štědrou vrstvou akrylových barev. Deadliny umřely, vrána ožila!

Den D byl plný tematického jídla, ale vrcholnou disciplínou bylo samozřejmě konzumování alkoholu s nožem v ruce. Možná příště budeme pít až po zhotovení veledíl. Ale na chráněnou dílnu to docela ujde.

Dostali jsme ovšem tematický perníček. O chráněných dílnách se tady neodvažuju ani zmínit. Ani myšlenkou zavadit.

Nakonec se stala nemilá věc, jeden zúčastněný si tu nechal nůž. A to se nedělá. Tak jsme ho vydírali. Máme zajatce.

Pokud by někomu hlodalo v mysli, jak jsem udělala tu šedou barvu na perníčkách. Ať vás ani nenapadne se ptát. Je to černá. Opakujte se mnou. JE. TO. ČERNÁ.

Kostky jsou poskládány

Nikdy jsem nebyla vyloženě párty člověk. Měla jsem sice svá období, kdy jsem vydžela tancovat do rána a byla podezírána z užívání podpůrných látek. Nikdo mi nechtěl věřit, že takhle hyperaktivní jsem jen z radosti. Byla...Teď už by se mi nějaký perník asi hodil. Kolem jedenácté koukám na hodinky a vidím se v posteli - poctivě zahrabaná pod svou prodloženou peřinou tak, aby mi netáhlo ani na jediný kousek těla. Párty soft. So soft and cuddly.

Zatímco dřív jsme chodívali do společnosti a poznávání lidí bylo dobrodružné, dnes mi stačí jako výlet ze sociální bubliny návštěva Globusu. Pohled na rozličné lidi mě jen utvrdí v tom, že pípat si zboží a házet ho rovnou do tašky, je ten nejlepší vynález na světě. Žádná fronta a reálný kontakt s reálnými lidmi. Má sociální bublina se zmenšuje a její stěny sílí.

Různé akce pořádám a navštěvuji ale i tak ráda. Nikdo mi tam nepraská sociální bublinu. Jsme hezky uzavření a v bezpečí od cizích názorů. Debaty o tom, kdo s kým kde spal se změnily na rozebírání slev a receptů. A víte co? Mně to vůbc nevadí. Jsem vždy připravena sepsat někomu recept na cokoli, stačí jen požádat. A víte, že v Globusu měli máslo za 46,-?

A tak jsme slavili narozeniny, pili a tancovali geniální hru Just dance a byli šťastní, že pod námi nikdo nebydlí. Omlouvám se všem zúčastněným, ale ten gif je geniální!

Přišel čas se vrátit domů, jsme přeci zodpovědní rodiče, ehm, majitelé psů. Na sídláku pořád něco kopali, vyndavali kostky z chodníků a pak je pomalu, velmi pomalu, rovnali zpátky. Říkala jsem si, že je to asi fakt dřina a holt to nejde tak rychle. Chce to um a preciznost. Nic z toho. Chce to pár panáků jamesona. A tak se stalo, že jsem poskládala poslední kousek chodníku za pár minut. Věda? Ani ne.

Stay guerilla dlaždič. Kdo z vás má vlastní chodník, ha?

Drobenkový koláč pro nenažrance

Je to tady, i když jsem se dušovala, že nemůžu mít foodblog, chci napsat článek s receptem. Tentokrát nevzniklo nic, co by připomínalo bytosti, které utekly z pekla, ani mi do toho nespadla vajíčka i se skořápkou. Dokonce jsem výtvorem chtěně či nechtěně nemrštila o zem. Dnešní výtvor má všechny předpoklady k tomu, abych o něm napsala, a o to ultimátní dobro v podobě budoucí cukrovky se podělila.

Máte rádi koláč s drobenkou? Já taky, moc. Tak moc, že drobenka na vrchu nestačila. Koláč je z drobenky pro jistotu celý. Sice je to jen pro horních deset tisíc, ale vy ostatní si o jeho báječné chuti můžete nechat zdát. Bez másla to totiž nepůjde.

A co budete potřebovat?

Na drobenku:

250 g polohrubé mouky

150 g třtinového cukru

1/2 pečáku

150 g másla

Na náplň:

500 g plnotučného tvarohu

50 g třtinového cukru

2 žloutky

4-5 lžic krupice

lžičku vanilkového extraktu (takový ten opravdový, má ho M&S)

štávu z půlky limety

hrst ovoce (pokud máte malé ruce, dvě hrsti to jistí)

Zapněte si troubu na 180°C, pak na to zapomenete.

Nejřív si do mísy naházejte suroviny na drobenku. Máslo musí být studené. Vše rychle prohňácejte, a až se to začně rovnoměrně drobit nasypte přibližně půlku do dortové formy. Formu doporučuji vyložit pečícím papírem. Je to rychlejší než vymazání a vysypání. (Pokud jste to tam nasypali před přečtením věty o vyložení papírem, tak si trochu zanadávejte.) Měla jsem dortovou formu o průměru 20 cm, takže to byl spíš vyšší koláč, ale větší forma na škodu určitě nebude. Zbytek drobenky si nechte na to, aby se tím poházel tvaroh.

U náplně nečekejte složitý postup. Všechno jsem naházela do mísy a zapla mixér. Tadá. Jako ovocnou složku jsem použila půl na půl jahody a ostružiny. Nejdřív jsem povařila ostružiny, které propasíroval Ondra. Nemáte-li svého Ondru, klidně to asi půjde i s pecičkami. Pak jsem povařila i jahody, nechala zchladnout a zamíchala do tvarohu. Celou náplň jsem vylila na drobenku ve formě a zasypala zbytkem drobenky.

Už zbývá jen dát do trouby. Peče se na 180°C přibližně 35-40 minut, dost to závisí na velikosti formy, takže radši zkontrolujte včas. Když už to vypadá hotově, vypínám troubu, pootevřu ji a nechávám ještě klidně 40 minut chladnout koláč uvnitř.

Ráda bych vám naservírovala fotky se super nasvětlením a kompozicí. Ale nějak se nám zvrtlo ochutnání drobenky. Fakt je dobrej!

A navíc, jako většina mých věcí, lépe chutná než vypadá.

Budu ráda, když ho vyzkoušíte a dáte mi zpětnou vazbu, jestli sem mám ještě nějaké recepty hodit. Pár věcí v záloze ještě mám.

Óda na tenisky

Každý je osobnost. Prosaď svou jedinečnost. Bla bla bla. Podobné věci slýcháme a čteme na každém kroku. Někdo by tu individualitu měl ale trochu zdůraznit i návrhářům oděvů.

Celý život mi činilo problém sehnat boty na své nohy. Pravda, spousta fetišistů mi nabízela výdělek za to, že po nich a jejich partiích budu dupat svou nohou, na kterou ani v zimě nepotřebuju do hlubokého sněhu sněžnice, přesto jsem tu velikost nikdy nevnímala jako výhodu. A nevnímám ji tak ani dnes.

Projděte si oddělení obuvi a najděte si mezi vystavenými botami pár, který vás nadchne. A pak ten samý pár najděte ve velikosti 42. Září na vás nápis XXL? Pravděpodobně ne. Když se zadaří, vytáhněte ty rozkošné boty a prohlédněte si je. Kde se před vámi najednou vzaly ty neforemné lodě, které by převezly desítky uprchlíků do bezpečí? Máte chuť se do boty schoulit a plakat.

Sehnat boty, které jsou v mé velikosti na délku, není ale ten největší problém. Ten opravdový boj nastává v momentě, kdy chcete najít botu, která se vám nesnaží z příčné klenby udělat klenbu.zip. Klínek pro pohodlnější chůzi? Jako nevím, v čem by to mělo pomáhat, moje postavení kyčlí je docela spokojené, když mám nohy na zemi rovně. A je mi jedno, že to nevypadá dost nadčasově. Odpružení? Ne děkuji, já umím chodit tak, aby moje nohy zvládaly odpružit samy. Design těla se mi zdá docela rozumný, ráda využívám jeho funkcí.

Věřte nebo ne, na prahu dvacítky jsem sehnala boty, které mi vyhovovaly ve všech směrech. A milovala je naprosto nepodmíněně. Obyčejné pánské hadrové najky za devět stovek. Po několika letech a stovkách kilometrů jsem jim zamávala a vyměnila je za stejný model. Měla jsem je další roky a nosila jsem je ještě teď. Trochu rozdrbané, ale podrážka naprosto v pořádku a bolest zad se nedostavila ani po dlouhých túrách. Sháněla jsem za ně už před nějakou dobou náhradu, ale tento model se už nevyrábí.

A proč o tom vlastně píšu? Byly mi ukradeny. Máme boty v botníku před vchodem do bytu. Má to tak každý druhý. Kdyby mi nezmizely ještě jedny nové boty, měla bych podezření, že bakterie v nich prostě začaly žít svůj vlastní život a usoudily, že je čas se osamostatnit a odešly samy. Každý víkend nám chodbu uklízí úklidová firma, tak jsem myslela, že to tentokrát vzali s úklidem trochu moc poctivě, ale nakonec to vypadá, že někdo vypáčil dveře a opravdu sebral jen moje dvoje boty. Uznávám, že to mě udivilo asi ještě o chlup víc, než když nám loni ukradli auto.

404 IQ not found

Psí hřiště, oplocený kus pozemku s několika překážkami pro vyblbnutí psů. Skvělá věc! Má ale i své stinné stránky, chodí na něj lidé.

Nejvíce mi utkvěla paní s bulteriérem. Postarší, a ne příliš sympaticky vyhlížející paní, která o psech ví asi tolik, co já o jaderné fyzice. Pozitivní výchova je blábol, tím se nebude zdržovat. Pokud chce psa dostat přes překážku, prostě ho přes ni dostane. Proč jinak by měl pes na krku obojek a ona v ruce vodítko? A motivace? Klacek v ruce, ne na hraní, na švihání psa.

"Proč máte psa na hřišti na vodítku?" "On napadá psy," dozvídám se, zatímco pes vysílá k naším psům tolik signálů, leč žádný není nepřátelský. "Kamarád, to je kamarád," křičí na něj nervózně a škube mu vodítkem.

Chce se mi brečet a zároveň se mi na jazyk derou slova jako píča.

Ondra, statečný a trpělivý. Jde si s paní popovídat o jejím psovi, pomalu z ní dostává informace, že ho má od štěněte, jak s ním chodí na cvičák a finálně taky informaci, která je všem okolo jasná - že ho nezvládá. Doporučí jí náš cvičák, který ze mě udělal docela klidnou bytost a Teo díky tomu stále žije. Jako bonus vychází tak s 90 % psů naprosto v pohodě. Děkuju mu a doufám, že ji tam potkáme.

Potkali jsme, ale opět na hřišti. Přicházela přesně v moment, kdy jsme přicházeli my. Já, Ondra, kamarádka a naši tři psi. Paní sedí na lavičce, pes na vodítku. Nic netušící kamarádka se ptá, jestli je v pohodě, aby pustila své odrostlé štěně. "No, když si ho budete hlídat, tak ano."

"Proč tady sedíte se psem na vodítku a my pak nemůžeme pustit psy?" "Protože jsem tady byla první." Aha, argument, který už asi nepřebiju jiným, jak je neprůstřelný. "Proč jste nebyla na tom cvičáku, jak jsme vám doporučili?" "No, nebyla." To vidim. "Protože jste líná cokoli řešit, že jo." V tu chvíli se do hry dostává její spolusedící z lavičky. Dozvídám se o své drzosti a nevyžádaných radách. "Každej může bejt chytrej, ale ne každej na to má IQ." Jsem v koncích, zas na mě prasklo, že jsem hloupá. "To je skvělej citát, dejte si ho na fejsbůk," polykám sprostá slova a odebírám se přeběhnout s ochotným psem všechny překážky a ukázat ještě pár triků navíc.

Až zas jednou někde bude, že "bojové plemeno" někoho napadlo, chce to vědět, jestli k tomu nebylo dotlačené okolnostmi. Tolik psí trpělivosti a nepochopených signálů jsem asi ještě neviděla.

Teo is not amused

Dáte si?

Ráda se oháním tím, že ať peču cokoliv, je to dobré. Velmi dobré. Co ale už tak nevytahuji, je fakt, že jsem jinak hrozně nešikovná a cesta k dobrému výsledku je plná klacků pod nohama. Občas i dortů.

Posledně jsem zjistila, že do čokolády ve vodní lázni se nesmí dostat voda. Ani kapka. Zjistila jsem to pozdě večer, když jsem dělala krém a neměla už jinou čokoládu. Pekla jsem ve velkém a nebylo to pro mě. Brečet se mi chtělo jen středně.

K narozeninám jsem dostala boží formu na bábovku a ještě formu na dort. Vzhledem k tomu, že moje stará dortová forma by už asi neobhájila svou zdravotní nezávadnost, nová forma byla víc než vítaná. Díky ní jsem se tvrdší cestou naučila další věci. První z nich byla, že když píšou, aby se forma vyložila papírem, měla bych ji, sakra, vyložit papírem. Na máslo kapající skrz formu na spodek trouby jsem jen bezmocně koukala a větrala kouř, který se nechtěl přestat tvořit. Výsledek byl, přes všechna očekávání, skvělý.

Poslední kulinární fail mám ještě v čerstvé paměti. Dort pro bráchu k narozeninám. Zavrhla jsem všechny pokusy a pekla na jistotu, aby mě nic nepřekvapilo. Kromě toho, že v lednici není máslo. Po troše paniky se objevilo v mrazáku a mohlo se pokračovat. "Přimíchejte jedno vejce po druhém," stálo v receptu. Rozklepnu první, druhé, obě se šlehají do zbytku těsta. Třetí se nedalo tak snadno. Do zapnutého mixéru padá i půlka skořápky a já jen sleduju, jak se za jemných zvůků chřchřchř drtí a mizí v těstě. Nažhavila jsem své haptické receptory na nejvyšší obrátky a lovila jsem skořápkovou drť.

Krém jsem si nechala na další den, kdy už bude korpus odleželý a mé nervy odpočaté. Vzala jsem ho i se spodkem formy do ruky a přesvědčila se o její nepřilnavosti. Než dopadl na zem, projel mi před očima celý technologický postup přípravy a z úst se vydralo příznačné "Kurva!"

Čumím na dort, který kupodivu stále drží formu srdce, a přemýšlím, jak ho dostat na linku. A jak z něho dostat chlupy. Zachránil mě Ondra a dort zachránil nůž na pečivo, kterým jsem seřízla kontaminovanou vrchní část. Poslední část už jen spočívala v potření korpusu krémem, na tom jsem nic nezkazila, nikam jsem dort nenosila a radši se už držela dál. Jako dekoraci jsem zvolila nastrouhanou čokoládu. Na fotkách to vypadá skvěle, ve skutečnosti to ale vypadalo jako popadané pubické ochlupení. Restaurace pro slepé, tam by mohly směřovat mé kariérní kroky.

Utěšující fotka bábovky na závěr

Ty jemné rozdíly

Už to budou tři roky, co se mi do života dostal ten chlupatej tvořič trablů. Jak jinak to ostavit, než že ho narvu k rodičům a odjedu na festival.

Když jste něčemu vystaveni příliš dlouho, nechá to na vás následky. Při každém prudším brzdění jsme s Ondrou ztuhli a čekali z kufru rozčilené ječení Teánka. Tak on reaguje na to, když se o něj balvan Ronald trošku opře svým vypaseným svalnatým tělem.

Hned po ubytování jsme řešili další nezvyklé záležitosti. Jak to dělají nepejskaři, když jim spadne jídlo na zem? Jedla jsem kuskus a najednou, z čista jasna, se jeho část ocitla i na mém tričku. Skoro automaticky jsem se ho chystala sklepnout na zem. Pak jsem se podívala na koberec a na prázdno, kde by jindy byl nastoupený pes a dychtivě čekal na příležitost. Smutně jsem se podívala zpět na kuskus a očistila ho papírovým kapesníkem.

Z batohu jsme vytáhli mandle ve skořici a už to na nás zase přišlo. "Naa, koukej!" volám na Ondru a házím po něm mandli. Snaží se ji ústy chytit. Jsme naprosto nepoužitelní, zničení pro normální život.

Na procházce městem trnu pokaždé, když jde kolem někdo s větším psem, když zapíská balónek, cuknu sebou a mám snahu přidržet neexistující vodítko.

Na festivalu jsem byla fakt ráda, že s náma nejsou, protože když dáte nazvučit festival hluchému, je to bída. Nebo jsem prostě jen stará. Je jen otázkou let, kdy budu chodit od stage ke stagi a prosit dotyčné, aby to ztlumili, že je to hrozné. Každopádně tady mi vibrace basů střídavě zastavovaly a startovaly srdce. Hned u vchodu nám sebrali deštník, což by bylo asi jedno, kdyby se na nás nehnala bouřka jako blázen. Já měla pláštěnku, Ondra nikoli. Překonala jsem odpor a hodila na sebe tu stanovitou věc, déšť mě nadále netrápil. Bála jsem se jen, že se do mě budou chtít ubytovat lidé.

Další víkend jsme byli stateční, postavili se čelem tomu, že jsme majitelé psů a vydali se na výlet i s nimi. Funkčnost brzd Teo hlásil při každém lehčím přibrzdění. I po takové době se vždycky leknu a věta "Drž hubu!" se stala takovým podmíněným reflexem. O několik hodin a nadávek později jsme dorazili do Jindřichova Hradce. Ubytování jsme, jako pokaždé, našli přes Airbnb, psi prý nejsou problém, mají je rádi. A taky jednoho vlastní, což nikde nestálo.

Malinko jsem se děsila, co se bude dít, až se psi budou seznamovat, měla jsem se spíš bát toho, co se stane ještě před tím. Ronald si to nakráčel na balkon, kde zalehl psí pelech a dal najevo, že tam je spokojený. Teo poletoval po bytě a pak mi zmizel z očí. Z obýváku se ozvalo tiché: "Jeden pejsek tady kaká." Ten rezavý debil se prostě vymáčkl uprostřed obýváku a to, že byl předtím vyvenčený na několika zastávkách, z nichž jedna byla dobrou hodinu dlouhá, ho moc nezajímalo. Běžně takové věci nedělá, jinak bych ho netahala s sebou. První dojem Teo zmástroval na jedničku.

"Kde je Ronald?" Ten druhý zrzavý dutohlav byl v dětském domečku a chystal se cupovat hračky roční holčičky, která tam bydlela také. Proč ne. Seznámení s malou bylo nad očekávání v pohodě, Teo ji celou ošňupal a dál se nezajímal, Ronald dělal to, v čem je dobrý, byl statický - takže ho mohla použít ke zvýšení stability, když se zvedala.

Ani tady se nám bouřka nevyhnula, čekala, až usneme. Dle radaru visela přímo nad Hradcem, ve zbytku republiky byl klid. Teo usoudil, že konec světa je na dosah a začal hyperventilovat a narážet do dveří. Já ze sebe vysypala pár nadávek a překulila se na druhý bok, Ondra ho prakticky celou noc držel mimo dosah dveří a mimo můj dosah. Přežili jsme všichni.

Ostatně bouřku jsme museli řešit i přes den. Bůh žehnej mobilním aplikacím. Viděli jsme, jak se na Třeboň, kde jsme se právě chystali na konzumaci kapra, žene bouřka hodná Teovy paniky. Co s tím? Sedět v restauraci se zmagořeným psem a ještě hladová? To by nedopadlo dobře. A tak jsme Tea s bouřkou pořádně převezli. Konkrétně o nějakých deset kilometrů tam a deset zpátky.

Na displeji ty fotky vypadly líp, sorryjako.