48. Jak jsem si zaletěla domů

Jak jsem se předtím zmiňovala, zaletěla jsem si na návštěvu do Čech. Odlet byl před devátou hodinou ranní, tak jsem musela čile pobíhat po bytě a balit věci už v nelidských 5 hodin. Na letišti jsem, proti očekávání, našla všechno rychle a tím pádem mě čekala víc než hodina nudy. Naštěstí má aura zapracovala a zpoza rohu se začalo ozývat: "Polizei, Polizei!" , neobvyklé, pro tuto zemi, proletělo mi hlavou, a šla jsem po zvuku. Následoval křik: "Berlin, Berlin, Berlin!" (Hamburk, Bonn a jiná města následovala ve stejném počtu zvolání). Uviděla jsem pána v kraťasech, ponožky vytažené koketně pod kolena. Ani taška s Union Jackem nezakryla, že nebude zdejší. Nabízím i krátké video, moc toho vidět nejde, ale hlavně, že zvuk tam je.

Po příjezdu jsem čekala vášnivé přivítání od mého čtyřnohého koštěte, místo toho na mě koukala napůl nechápavě, napůl vyčítavě a moc se kamarádit nechtěla. A to by jinak vítala i zloděje. Když už jsem tedy byla za zlou, rovnou jsem ji vykoupala, vyčesala, vyčistila oči. Do toho se nikomu nechtělo, takže místo 14letého psa jsem ve dveřích viděla asi stoletého. Kdybych vypadala jak ona, tak asi taky nikoho vítat nebudu.

Ještě ten den jsem běžela ke kadeřnici a nechala tam polovinu vlasů, úžasný pocit. Na těch 14°C, které na liberecku byly, byl letní setřih nutností. Další dny jsem stihla čajovny, kamarády, trénink a s ním i sbírku modřin. Malinko jsem vyšla ze cviku, takže moje reakce překvapily i mě samotnou. Trenér na mě šel hák, já se bránila fackou. Ale zabralo to, tohle nečekal a šlo to znát. Bratrem jsem byla donucena ozkoušet střílení z pistole. Na to, jak se mi nechtělo, jsem v sobě objevila talent. Do černého (už vidím, jak zas budu za rasistu) se mi střílelo skoro samo.

S bratrem jsem šla i na festival. Vyzvedli jsme u něho v bytě jeho milovanou (díky její slunečné povaze přezdívanou Bubák). Už jsem jí i odpustila, že první den, kdy potkala mého drahého na něj spustila, ať uteče pryč od naší rodiny, dokud může, protože jsme divní. Vlastně jsem skoro zapomněla, že ji nemám ráda. Ale během 5 vteřin se mi pamět osvěžila. V chodbě jsem si hladila psíka, Bubák zavelel "Místo!", ohradila jsem se, že si hrajem, pochopení jsem nenašla a nevěděla jsem, jestli podruhé ten povel křičela na mě, nebo pořád jen na psa. Na místo jsme šly (je to fenka) obě. Svou festivalovou obuv (Steely) jsem měla zašněrovanou až nahoru, a protože jsem se tam nikdy nezouvala (nejsou milovníci naleštěných podlah), mě ani nenapadlo, že bych měla zrovna dnes vytírat ponožkama chlupy. Bubák zareagoval křikem, prý jestli mi nevadí, že tam chodí jen v pantoflích. Nevadí. Já bych tam radši měla holinky, ale proti gustu... Celou cestu mlčela a já si to náramně užívala.

Jeden den jsem věnovala návštěvě babičky a jejímu týrání výborným jídlem. Divím se, že mě v autobuse lidi nenechávali sednout, protože jsem vypadala jako v pokročilém měsíci těhotenství. Aby mi byl pohyb ještě víc znesnadněn, dostala jsem výslužku čítající celé kuře s extra nádivkou, dvě sklenice polévky, celý koláč, hroznové víno a sušenky. Po návratu jsem měla ruce skoro u kotníků.

Za týden, co jsem byla doma, jsem toho sice zažila víc než za půl roku zde, ale i tak jsem se vrátila ráda k drahému zpět do Londýna. Na letišti sice nikdo nekřičel, zato někdo z mých spolučestujích zřejmě pašoval kompost a další trpěl nadýmáním. Kojenec v předních řadách pravděpodobně nebyl fanoušek letadel. Dlouhé dvě hodiny.

Od návratu jsem ještě nebyla v práci, nemůže za to ani tak lenost jako fakt, že se mi rozhodl zemřít počítač. Doufám, že se smaží v křemíkovém pekle. Nechat mě takhle ve štychu nebylo moc ohleduplné. Nemá to jen negativní dopady, svoje nečekané volno vítám, konečně jsem se mohla podívat do botanické. Měli jsme další slevový kupon a poučena z minula jsem si opravdu pečlivě přečetla pravidla a vyšlo to, platili jsme jen jedno vstupné. Příjemné. Vkládám několik fotek z Royal Botanic Gardens Kew k pokochání.

47. Ne úplně podle představ

Ještě shrnu uplynulý týden a pak psaní omezím, protože jsem trochu otrávená z reakcí na psaní bez Abdula.

Od doby, co kolega oznámil další maškarní párty, jsem projížděla weby s inspirací a chystala si obleček. Občas jsem i předstírala pracovní vytížení, když procházel šéf. Začátek akce byl naplánován na hodinu jedenáctou a my jsme tam trapně byli první, i když jsme přišli po půl dvanácté. A nezalidňovalo se to ani následně. Nakonec nás okostýmovaných bylo tak málo, že se museli shánět lidi zvenku, aby vůbec někdo přišel. Asi z úsporných důvodů hrálo 10 písniček pořád a pořád dokola a nešlo to ztlumit ani alkoholem, protože na mě fungují jen piva a ty tam nevedli. Jediné, co jsem ještě ochotná pít je whisky a ta na mě z nějakých zvláštních důvodů nemá účinek.

Při zpáteční cestě vedle nás seděl fotografující se páreček, a když mladík vystupoval, ještě se rychle vrátil a uvědomil si, že vlastně na slečnu nemá číslo. Romantické. Atmosféru dotvářel jiný spolusedící, který si z tašky vytáhl zubní nit a jal se konat hygienu. V tu chvíli jsem si připadala tak normální i v maškarním kostýmu.

V neděli jsem vstala, protáhla se a podívala z okna. Ve vzduchu se vznášeli chobotnice, mloci, krokodýl a další fauna. Po promnutí očí tam byli stále. Bylo to tematické, chystali jsme se totiž do podmořského světa. Měli jsme jednu volnou vstupenku, která platila při zakoupení normální vstupenky. Tu jsme si zakoupili přes internet, abychom nemuseli trpět ve frontě. Jaké bylo překvapení, že při online koupi volná vstupenka uplatnit nejde. A to z prostého důvodu - je o celou libru a 25 pencí levnější a to by prostě nešlo. A ne, nemůžeme rozdíl doplatit, musíme si koupit další lístek za plnou cenu. Oběma se nám velmi chtělo vyhodit dalších 20 liber a ještě si vystát pořádnou frontu. Vykašlali jsme se na to a šli do parku.

Vybavili jsme se houskou a oříšky a upláceli zdejší zvěř. Zjistila jsem, že vrány umí chytat házené jídlo stejně jako pes, z toho jsem byla nadšená až do konce housky. Některé čekaly s otevřeným zobákem, než hodím sousto, jiné ho chytaly ze vzduchu, ty ještě oddanější dělaly salta s dopadem na záda.

A závěrem nějaké fotky.

Těším se na sousedy

Objednala jsem si letenku, protože se mi přece jen už začalo stýskat a taky proto, že tady na sebe asi nikdy neseženu kalhoty. Sukně miluju, klidně bych jich měla plnou skříň, ale někdy máte chuť si sednout jako buran, rozvalit se s nohama od sebe, vyvalit pupek a sledovat dění. Sukně mi tohle nedovolí, na to se v ní cítím prostě moc žensky.

Samozřejmě se mi stýská po rodině, ale co si budem nalhávat, na naše pošahané sousedstvo se ráda podívám. Hlavně na našeho holubářského souseda. Dřív jsme měli na zahradě dva dravce, on hejno holubů. A ještě soused z druhé strany byl myslivec. Zní to jak postavy z béčkové komedie a občas jsem si vážně připadala jak postavička z ní. Myslivec střílel po holubech, holubář střílel po dravcích, já chtěla zabít oba.

Tenhle článek věnuji holubáři. Svým svěřencům postavil obydlí o velikosti dvojgaráže. Venčí je pravidelně, minimálně dvakrát denně. Šelest křídel a občasné přistání exkrementu na okno není tak znepokojivé, jako přivolávání těch prevítů zpět do ptačí vily. Otravné pískání doprovázené hlasitým voláním "Hooooolkýýýý, hooolkýýýý" trvá přibližně hodinu. A to, prosím, klidně i před sedmou hodinou ranní. Jeden čas to změnil na "Kluuuzííííí, kluuuuzííííí", ale usoudil, že holky jsou klasika a má to náboj.

Zahradu má plnou keramických zvířátek, trpaslíků, kytiček. Estetický ráj. Živých zvířat tam také není po málu. Slepice (různé druhy), uřvaný kohout (jednou z něj bude má polévka) a dvě feny. I když se sousedy moc nekomunikuju (čti vůbec), jména jejich psů znám, stejně jako všichni v okruhu dvou kilometrů. Pes se pohne mimo vyznačenou trasu, koukne na nevhodné místo, nadechne se moc hlasitě a hned na něj začne hulákat. Ti psi se dokonce už ani nepřiblíží k našemu plotu, protože vševidoucí oko souseda číhá, a když je pes moc blízko, zaklepe na okno. Pes vyděšen zmizí na druhou stranu zahrady a předstírá, že u plotu nikdy nebyl. O to víc láká naši psici k plotu chodit a provokovat. Chápu jí. Však jaký pán, takový pes, i když jsem o něco čistotnější a méně zapáchám.

46. Chci své dárky

Už je to tak, databáze je dokončena, mám tolik času, že zas můžu hrát slovní fotbal, rýpat do kolegů, předstírat práci a psát blog.

Ještě se vrátím k víkendu, po oslavení mého zestárnutí jsme ještě měli piknik v parku. Ano svítí tu slunce a je tu příjemně. Tohle je jedno z období, kdy jsem fakt ráda, že jsem tu a ne jinde. I když Švédsko by nebylo marné, tam mají tropy. Jestli ještě někdo bude tvrdit, že se žádné klimatické změny nedějou, vezmu nunčaky a půjdu si s ním popovídat. Zpět do parku, nejenže jsem dostala přání k narozeninám, ale přinesli i dort. Z toho jsem byla fakt naměkko. Jeden z nejhezčích dní tady. Plus jsem si zas vyslechla historky z domu hrůzy, kde Božka denně vyhrožuje Abdulovi, že se vrátí do Polska a on ji prosí, aby zůstala. Těhotná černoška Helen každé ráno okolo šesté mixerem připravuje palačinky a pak zvrací. A už stihla vynadat nové spolubydlící do špinavé svině. Jeden by si řekl, že nemá ženy ráda. Až mě uráží, že na mě se jen kysele tvářila, ale nenadávala mi, takže ve mně neviděla potenciální hrozbu.

Aby toho štěstí nebylo moc, drahý objednal dárky na adresu k sousedům. Když několik měsíců bydlíte na čísle popisném 5 a následně se přestěhujete na č. 4, splete se to velmi snadno. Celkem se naši polští sousedé můžou radovat ze 3 balíčků (já si tam jeden nechala poslat taky). Včera jsme se tam snažili dobouchat - zvonky se tu moc nenosí, většinou po nich jsou jen dráty ve zdi, a i ty jsem, mimo jiné, zkusila spojit. K mé úlevě jsem nedostala šok, ale ani to nezazvonilo. Odpoledne, když jsem šla na nákup, seděl jeden moc milý polský mladík s cigaretou před barákem číslo 5 a pořvával určitě lichotivé a vůbec ne oplzlé věci mým směrem. Hned jsem měla chuť za ním jít a poptat se, jestli nedostal nečekaný balíček. Zkusila jsem to až zas ráno, když byl drahý se mnou. Auto před barákem bylo, okno měli otevřené, ale otevřít i dveře se neobtěžovali. Oblečením nepřipomínáme žádnou náboženskou sektu, takže tím to nebylo.

Naštěstí ten nejdražší balíček nevyzvedli, jen mají doma papírek, na který se pak dá vyzvednout. Byli jsme na poště, vysvětlili problém, ale balíček nám vydat nemůžou, protože nemáme právě ten papírek. Ale pokud něco nezvořou, doručí to zítra na naši adresu. Vřele v to doufám.

Ještě jim schránkou narveme vzkaz, kde vysvětlíme, co se stalo, a budeme doufat, že svou laskavost za hrubá slova jen schovávají, aby nebyli zranitelní. Že jsou to vlastně hrozně fajn lidé a my jim křivdíme.

45. Databáze a narozeniny

Tenhle týden byl tvrdý. Pracovala jsem. Pracovala jsem celý týden, kromě pondělí, kdy byl, díky bohu, svátek. Pořád dělám databázi a z kopírování a vkládání mi zatuhl trapéz a celé rameno. Diagnostikovala jsem si to jako kancelářské rameno a nechci v práci pokračovat. Šéfik mi nabídl i masáž, radši jsem s díky odmítla a připomněla se s pizzou. Vypadal, že nebral naši dohodu vážně, ale můj přísný pohled ho přesvědčil. Teď, když už se s databází pachtí víc jedinců, nebude těch pizz tolik, ale nebudu nevděčná.

Poslední pracovní den jsem začala stylově. Neuvědomila jsem si, že mám v batohu banán z předchozího dne, hodila jsem do něho notebook a s obvyklým půlhodinovým zpožděním dorazila do kanceláře. Vytáhla jsem kabel, vytáhla jsem notebook, vytáhla jsem banánový koktejl. Dostat banán z nejtemnějších zákoutí USB slotu se jevilo docela nemožně. A taky to nemožné bylo. Ještě, že jich má ten počítač víc.

Drahý se celý týden připravoval na CSCS testy, nikdo neví, co to je, ale ve všech inzerátech na práci to vyžadují, takže je to asi důležité. Připravoval se tak urputně, že si ani nevšiml, že nejsou v pátek, ale ve čtvrtek.

Prostě všechny události říkaly, běžte se opít. Londýnský ceny alkoholu říkaly spíš, dejte si jedno pivo, ať máte ještě na nájem. Ale vzhledem k tomu, že tak nějak byly/jsou moje narozeniny, mohli jsme se rozšoupnout. S našima starýma kámošema jsme měli sraz na Claphamu, kam jsme museli vlakem. Našla jsem spoj, vydali jsme se na nádraží, odpípli si lítačku a zjistili, že jsme na nádraží špatném. Odpípli jsme si znovu a vyhodili pár liber za mou blbost. Na místo určení jsme dorazili o hodinu později, protože se nám ještě povedlo zabloudit, ale večer se vydařil. Po dvou pivech jsem všechny milovala, takže byla mise splněna. Zpátky jsme si poprvé vyzkoušeli jízdu na černo (to maj za tu zbytečně odečtenou libru a půl) a močení v ulicích Londýna. Zkušenosti k nezaplacení.

44. Pracuju za jídlo

Výborně, šéf právě odešel a já se mohu zas hodit do úsporného režimu a přestat s předstíráním tvrdé práce. (Po těch měsících nicnedělání holduji online slovnímu fotbalu a nemám ráda, když jsem od něj vyrušována.) Rozhodl se že, že zvolí novou taktiku získávání klientů - spamování. A k tomu mám vytvořit databázi čítající minimálně 10000 (slovy: deset tisíc!) advokátů. To jsou totiž jedni z nejčastějších klientů. Neustálým mačkáním CTRL+C, CTRL+V mi hromadně umírají mozkové buňky. Ale berme to jako přípravu na bakalářku.

Protože je to práce velmi nevděčná, vydupala jsem si výhody. Oznámila jsem šéfikovi, že budu pracovat za pizzu. Navrhl, že dostanu pizzu, až bude dovršeno jeho vysněné číslo, to jsem zamítla. Pizza bude po každé tisícovce. To máme 10 obědů zdarma. Objevuji v sobě obchodního ducha. Překazil mi to jen tím, že odešel dnes dřív a já už na té tisícovce pomalu jsem. Jen ať si nedělá naděje, o jídlo já se připomenu.

Když už jsme u toho jídla, vybavil se mi zážitek z Lidlu. Tady se v něm prodávají i léky. I když po dnešku budou muset doplnit zásoby. U kasy stála černoška, košík plný paracetamolu a různých jiných léků a neměla se k vyložení zboží na pás. Blokovat ho pro ostatní bylo asi více naplňující. Po chvíli rozhlížení popadla několik řasenek ve slevě, hodila je na pás, obrátila košík a všechny ty krabičky a piksly tam vysypala taky. Když už byla na řadě, vzala několik dóziček a hodila je zpět do regálu (mezi naprosto jiné zboží). Když prodavač domarkoval a sdělil konečnou cenu, rozhodla se, že se přeci jen sjede o něco víc a léky tam naházela zpět. A nikomu to nepřišlo divné. Tady nikomu nepřijde divné nic. Jedinou emoci, kterou bych nazvala údivem, jsem zažila, když se ulicí nesl postarší dlouhovlasý pán nadprůměrné výšky. Normální, říkáte si? Bylo by, kdyby neměl fialovou minisukni, růžový propínací svetřík končící nad pupíkem a tmavě fialové jehly. Ten podpatek nebyl menší než 12 cm, na to bych vsadila večeři. Přísahám, že jsem viděla několik zdvižených obočí.

43. Poslíček v akci

Včera jsem byla vyslána na důležitou misi - osobní doručení překladu klientovi, protože překladatel byl mamlas a až po termínu sdělil, že vlastně nemůže přečíst polovinu textu a tím pádem to nepřeložil. Klient měl překlad k soudu, takže kdyby šéfik vyšel na povrch s pravdou, musel by platit odročení. Zdatně se vymluvil na nepokoje v zemi překladatele a vše bylo odpuštěno. Po téhle praxi už nebudu věřit nikdy nikomu.

Samotný fakt, že pojedu sama na druhý konec Londýna, pro mě byl stresující a do toho si ještě musel šéfik přidat pár poznámek o rozdílné kultuře a vyprávět, co mám dělat, až přijedu. Jsem dost bystrá na to, aby mi došlo, že točit se dvakrát po směru hodinových ručiček a jednou proti vážně nebude nezbytná věc pro vstup do advokátní kanceláře. Nemluvě o sundání bot a tří polibků klienta, ale stejně, neměl by si s mou důvěřivou povahou zahrávat.

Našla jsem si cestu, vytiskla mapu a vydala se za dobrodružstvím. Musela jsem si dobít lítačku, ale přehlídla jsem trafiku, kde si ji běžně dobíjím a šla jsem tedy do jiné, která měla doslova vytapetovanou výlohu logy Oyster Card (londýnská lítačka), kdo by čekal, že tam karty nedobíjí a vlastně s nima nemají nic do činění. Logika se tu opět ukázala v celé své kráse.

Poprvé jsem jela metrem. Pražské metro dodnes pořádně nechápu, ale tady jsem neměla nejmenší problém. Když si odmyslím mojí spolucestující. To, že mi své dítě házela skoro do obličeje, bylo to nejmenší, po chvíli totiž vyvalila bradavku, očividně čas svačiny. Ať jsem se koukala, kam jsem chtěla, v každém okně jsem viděla odraz této události. A pokračovala v konverzaci jako by se nic nedělo, jako by jí neviselo na prsu dítě v hromadném dopravním prostředku. Asi jsem vážně konzervativní. Ale pořád to bylo nic proti další londýnské mamině. Nevím, jestli spěchala, nebo si jen udržovala kondici, ale s kočárkem běžela, jak kdyby někomu ukradla peněženku. Její dítě tento koníček určitě oceňovalo, zatímco se válelo na asfaltu, když ho v zatáčce vyklopila.

Zbytek dne jsem měla volno, tak jsem se povozila v metru, dojela na stanici King's Cross a vydala se najít nástupiště 9 a 3/4. Utratila jsem několik liber, když jsme procházela turnikety a našla jem akorát velké nic. Ale už to, že jsem nezabloudila, doručila překlad a trefila domů, je pro někoho, kdo zabloudí i ve větším baráku, velký úspěch.