Vořeši v obrazech

Byla bouřka, psi se nevyspali, my se nevyspali taktéž. V rámci prevence jsme zavřeli okna, aby přicházející bouřku neslyšeli. To i za cenu, že jsme málem pošli vedrem. Co šlo, to jsme zatáhli, aby nemohli v němé hrůze sledovat blesky a utrápenými pohledy nám dávat najevo, ať to sakra vypneme. Jako poslední opatření jsme pustili hudbu. Tohle kombo by zabralo možná i dobře, kdyby se ovšem bouřka nehnala přímo nad naším barákem. To by nepřehlušil ani deathmetalový koncert.

Okolo půlnoci nás Ronald poctil návštěvou. Dveře si umí otvírat profesionálně. Teo zatím narážel do ostatních dveří a já čekala, kdy uslyším zvuk padajících střepů. Přikryla jsem si hlavu polštářem a nechala pana Darwina konat. Po chvíli i Teo zjistil, že do ložnice je otevřeno a narval se do postele. Nikdy nechodí do postele. Kdybychom ten den nebyli na veterině s tím, že se drbe jak o život, možná bych z toho nebyla tak napruzelá. Ale když už se nechal pokousat blechou, mohl by si to laskavě nechat pro sebe, já za to zaplatila už na veterině. Nevěřili byste, kolik se dá nechat na veterině za alergickou reakci na bleší kousnutí.

"Voříšci jsou nejvěrnější." Ne, odejde s každým, kdo má žrádlo.

"Voříšci jsou nejvděčnější." Ne, jen doufají, že z vás upadne pamlsek.

"Voříšci jsou nejchytřejší." Ne, opět stačí žrádlo a pak náhodně dělají něco, co si myslí, že se po nich chce, aby vám ten pamlsek upadl.

"Voříšci jsou nejzdravější." Můj veterinář nesouhlasí.

Jenže když už se k nám tak přidal na postel, zhmotnil v sobě malou černou díru a nešlo s ním pohnout. Jeho 20 kilo najednou vůbec neodpovídalo realitě. Oba jsme se ho snažili dostat dolů, ale nehnul se ani o kousek.

A aby byl vesmír zas v rovnováze, měli jsme z nich teď pro změnu srandu my.

A tady klasický Teo, ne že by se snažil dostat míček, bude se snažit o to, aby ho nedostal Ronald.

Tak nějak náhodou jsem zabrousila na blog Wooden peace, kde byl návod na to, jak naučit psa skákat do náruče. Moc jsem Teovi nevěřila, ale hleďte! Poškrábané nohy/ břicho/ ruce, modřiny a namožnené svaly za to stojí.

Sága rodu Zrzavců

Dva psi jsou mnohem lepší než jeden, sice je to pořád o dva psy víc, než je ideální počet, ale ty světlé chvilky si užívám. Dělat si z nich srandu je tak snadné a nemorální, jako když si děláte srandu z malých dětí, miluju to!

Ronald je na BARFu (krmení syrovým masem, zeleninou,…), jediný důvod, proč Teo byl dřív na granulích, byl nedostatek místa v mrazáku. Teď mi vůči němu nepřišlo fér, aby chroupal granule, zatímco Buřtoslav láduje maso. Občas jsem i soucitná a tak. Takže žerou maso oba, k němu dostávají zeleninu, aby se trochu zaplácli a byli sytí aspoň pár minut. Jenže jaký pán… Teánek je poněkud nenažraný. A je schopný riskovat krk kvůli kelímku od jogurtu, který dostávají k vyčištění. Ronald sice s recyklací pomáhá taky rád, ale Teovy snahy o získání kelímků jsou natolik zoufalé, že ho radši nechá. Myslím, že ho bere jako mladšího (a retardovaného) sourozence, kterého se stejně nemůže zbavit, tak ho prostě tiše trpí.

Tady trpí taky.

Jenže Teo je dravý i do zeleniny (to nemá po mně). Buřt k masu míval zeleninu nastrouhanou a politou losovým olejem, Teovi stačilo hodit celou mrkev/ jablko a neměl s tím problém. Zkusila jsem to Ronaldovi jen lehce nakrájet. Nesežral to. Teo ovšem nezahálel. Druhý den to Ronald už neriskoval. Myslím, že tady mi Teo poprvé v životě něco usnadnil.

Po vaření nám zbyl kus celeru i s natí, trochu jsem provokovala Tea a on se ho snažil sežrat. To vzbudilo Buřtovu pozornost a celer se najednou stal úplnou modlou obou zrzounů. Lowcost zábava k letním večerům. Totéž povedeno s citrónem, který nejí ani jeden z nich. Proč by taky pes žral citron, že ano. Stačilo ale trochu Tea hecovat, že citron dostane Ronald a lehce manipulovatelný Teánek ho do sebe s výrazem největšího utrpení vdechnul. To jsou ty chvíle, kdy i já jsem překvapená.

Najdi deset rozdílů!

A tuhle fotku jsem sdílela na Instagram s hashtagem vegan. Nevinný vtípek, říkala jsem si. Když mi to lajkovali lidští vegani, přišlo mi to jen úsměvné, když mi to lajkovali lidé, jejichž psi jsou vegani, tak jsem se fakt pozastavila. Nejenže je v psím kolektivu nebude mít nikdo rád, pokud to jako jejich lidská odnož musí vyprávět na potkání, ale jako vážně? Pes vegan? Šelma na zelenině a bylinkách? Existuje třeba psí tofu? Že se člověk rozhodne nejíst maso mi přijde v pořádku, co si budem povídat, masožroutský průmysl není zrovna k přírodě šetrný a za každým steakem je zabité zvíře, ale aplikovat to na jiný živočišný druh, jehož hlavní díl potravy tvoří právě maso? Nezavání to taky trochu týráním zvířat? A dokonce existují i veganské granule. Ano, i u psů se objevují alergie na různé druhy masa, ale asi jen u veganů se záhadně objeví jejich mazlíčkům alergie na všechny druhy. Co si prostě pořídit křečka?

Zrzavý a zrzavější

Možná by nebylo od věci zmínit, že s Ondrou tak nějak bydlím. Takže ty dva zrzavé idioty čekalo trochu peklo, než jim došlo, že ten druhý pes je bude obtěžovat poněkud dlouhodoběji. O Tea jsem se bála dost. Teo je totiž idiot bez špetky pudu sebezáchovy. Na o 13 kg těžšího Ronalda pořád držkuje a jen tak ze cviku mu občas chňapne zubama po tvářích. Nebo mu štěká do ksichtu, když prochází kolem. Ronald to tiše trpí a zírá na nás, ať ho odstraníme, že to není vůbec vtipné.

Povahy jsou to opravdu velice rozdílné. Zatímco Teo je, co se týká fenek, taková čistá duše. Je spontánní, nezákeřný a trochu blbý. Chce si s nimi jen hrát, běhat do utahání. Ronald čeká, až je Teo unaví a fenky se snaží nakrýt. Žádné okecávání, rovnou na věc! Teo dělá za kus pamlsku všemožné triky, Ronald za kus pamlsku dělá sochu. Dokonale!

Po několika týdnech se to ale zlomilo. Ronald dělá dobrovolně zbytečné triky, jen aby dostal kus žrádla. Jenže učit ho něco je trochu o zdraví. Normálně se ho bojím. Je do toho tak zabraný, že začne cenit zuby, máchat tlapama, na kterých má velmi nežné drápečky, které vám udělají na pokožce krvavé rýhy.

A i s Teem už jsou sehranější. Při venčení Teo vyčuchal u cesty divokého králíka. Než mi došlo, co se děje, tak už ho měl skoro v tlamě, ale zasáhla jsem včas. Králík zachráněn. Jenže králík nepatří mezi nejbystřejší tvory, nebo minimálně tenhle milovník adrenalinu ne. Skočil si to ladně přímo Ronaldovi pod ksicht. A nešlo udělat nic. Jen to křuplo a bylo po něm. YOLO!

Naskytl se ovšem jeden organizační problém. Jak je poslat na místo oba. Teo je naučen na povel "místo" a nemá s tím problém. V jeho podání to vypadá sice tak, že sklopí hlavu, nasadí žalostný výraz a lehne si na cokoli, co trochu připomíná místo. Poslat na místo Ronalda je ale nad mé síly. Po několika opakováních už mě Teo probodával nenávistným pohledem a posouval se z jednoho místa na druhé. Ronald nedělal nic. Tak jsme jim povely odlišili. Ronald má svůj povel: "Ronnie, běž do prdele!" A funguje to skvěle!

Rádi máme oba samozřejmě stejně, a šikanujeme je taky bez rozdílu. Schválně, kdo pozná, jakou slavnou osobnost předvádí na druhé fotografii.

Zrzavci, zas a znovu

Dospělost mě stále úspěšně obchází. Možná nějaká reakce na to, jak mi lidé říkali, že když půjdu na osmiletý gympl, skončí mi dětství. A tady jsem, o spoustu let později (přesné počty po mně nechtějte, já z něj nakonec odešla - kvůli matice) a dospělost stále nikde. Pořád se směju vlastním vtipům, jako vrchol návštěvy fastfoodu považuji prásknutí papírového sáčku a nejvděčnějším zdrojem zábavy je trollení Tea. Ne, že by mi to nevracel.

Dlouhá procházka, kopce, slunko les a klid. Vedle cesty jsem uviděla malou tůňku. Osvěžení! Ronald se šel napít, přední tlapy se probořily do vody. Usoudil, že větší námaha bude vycouvat, tak se odevzdaně probořil celý, odsplýval na druhou stranu a vylezl tam. Hlavně nevynaložit moc zbytečné energie. Teo manicky pobíhal, tak jsem si ho zavolala, ukázala směr voda a řekla "Hop!". Teo nesnáší vodu, byl to jen můj škodolibý pokus, rozhodně jsem nečekala, že skočí placáka přímo do tůňky. Až mě zamrzelo, že jsem tak podryla jeho důvěru. Samozřejmě až poté, co jsem otřela slzy smíchu. Na druhé "Hop!" se mi nejenže nevybodl, on ještě vylepšil skokový skill. Aby se vody nedotkl ani pacinkou, skočil elegantně až na druhou stranu, která byla vzdálená minimálně dva metry. Není úplně blbý. Ale občas je třeba to otestovat, co kdyby.

Ronald už je po neustávajících posměšcích na dietě. Z večeří složených z větší části z nastrouhané zeleniny moc nadšený není. Zelenina je dobrá jen, když ji jíst nemusíte, pouze můžete. Tak to bere Teo. Do pokoje přišel s obrovskou mrkví. Myslela jsem, že jí vyfasoval od kamaráda, u něj mi nevadí, že mi psa krmí, neřešila jsem to. Akorát jsem se spletla, Teo si z jeho přepravky s jídlem udělal samoobsluhu. Dala jsem kus mrkve i Ronaldovi, jen tak, pro tu škodolibou radost - ten ji fakt rád nemá, ale byla to otázka cti, s výrazem to-ti-nezapomenu-ty-svině ji začal pomalu okusovat.

Pokusím se psí články omezit, ale když dny trávíte se stejně postiženým kamarádem a jeho retardovaným psem, je to těžké. Jsme horší než matky na mimibazaru. Ještě chvíli a začneme používat mateřský plurál. Jestli se to stane, zabijte mě, prosím.

Za tuhle škodolibou fotkou se nám pomstili útěkem za zvěří. Oba. Belgický důstojník veze britský tank.

A zdokumentovaný skok:

Zajímavý a poutavý nadpis

Psí bromance je ještě vtipnější, než se z počátku zdálo. Spíše pro majitele, než pro psy samotné, ale není na škodu občas jim připomenout, že jsou z útulků a nikdo je nechtěl. Svět je nemilosrdný ke všem, ať už jste tlustý, nebo krásný a hebký na omak.

Na obou jsou krásně vidět rozdíly v temperamentu - když pustím z vodítka Tea, za dvě sekundy o něm nevím, jen slyším vzdálené vžžuuuum. Když je odepnut Ronald, jediný rozdíl je, že nemá mezi sebou a páníčkem natažené vodítko, vzdálenost se nemění.

A Teo moc rád skáče, nebo možná ne tak rád, ale jde mu to a za žrádlo udělá cokoliv. Ronald na druhou stranu velmi dobře umí simulovat překážku. Takže se tyto dvě schopnosti výborně doplňují. Nejdřív na mě nevěřícně zíral, co to po něm chci, jestli mi nepřeskočilo. Vyndala jsem pamlsek a Ronaldova existence už nadále nebyla tak důležitá. Velmi cílevědomě se odrazil všema čtyřma a vyletěl asi metr a půl do vzduchu. Leč zapomněl v tom zápalu zabrat i trochu dopředu. Dopadl na Ronalda. I jinak klidný Ronald se otočil a vrknul něco ve smyslu, jestli to není úplný kretén, že mu skáče na záda. Je, samozřejmě, že je, ale tohle nebyla jeho vina.

Na bytě pak Teo uviděl u okna mouchu, za zuřivého máchání hlavou, vrčení a štěkání se ji snažil dostat. Neuspěl, Ronald přišel, otevřel tlamu, moucha mu tam vletěla (mouchy mají rády smrad, takže promyšlená taktika) a on si sežral. Teo byl zklamán a ohromen zároveň. Šel mu za to ukrást hračky.

Další rozdíl je ve způsobu, jak ničí nervy páníčkům při bouřce. Když je někdo doma, Ronald jen přijde a začne na vás velmi svědomitě slinit. Když doma nikdo není, trhá dolů parapety, otvírá okna, skáče z nich, kouše do žaluzií a krvácí po bílých předmětech. Teo jen zmateně pobíhá, takže žádná odchylka od normálu. Ovšem když Tea potká bouřka na vycházce, odmítá se vymočit. Což je výborné, když jdete po jedenácté hodině večerní venčit s vidinou brzkého spánku. Nikoli, Teo se zastaví, zírá na blesky a pak se snaží vlézt do každého panelákového vchodu. Kdyby se předtím stejně urputně nesnažil dostat ven, měla bych pro to větší pochopení. Dále se rozhodne skákat za každý plot, což je trošku legrační, protože ho mám na odpruženém vodítku.

Nekupuj, adoptuj. A pak se zblázni.

A zde lehce nekvalitní video jako důkaz, nestihla jsem ani jednoho natočit včas, ale dějou se i horší věci. Stačí se podívat na Novinky.cz do komentářů a tohle vám bude připadat ještě krásné.

Zrzavý komando

Po dlouhé době tu napíšu milejší článek, ať mi zas rodiče nevolají, že jsem negativní. Neříkám, že se nade mnou tvoří duha, sedají na mě motýli a ani mi divoká zvěř nepomáhá s domácími pracemi, ale vyloženě negativní taky nejsem, to si všechno vyb(l)iju na blogu a mám klid.

Můj drahý Teoslav má podobně zrzavého a retardovaného psího kamaráda. Nebo kamaráda… už se neperou, už se tolerují a koukají po svých páníčcích s výrazem "už zase jdeme ven s timhle?" Jmenuje se Ronald, říkejme mu ale Buřtoslav (jo, je tlustý, a budu ti to připomínat!)

On má dost věcí u packy, Tea rozhodí i když si přišlápne vodítko a vypadá u toho, jako by mu někdo oznámil, že mu vymřela rodina, jeho ne, na něj můžete šlápnout vy a on se jen líně podívá, jestli to myslíte jako vážně, ale řešit to nebude, nač plýtvat energií. Když jsme na vycházce spolu, za všechna příkoří může právě Ronald. Zamotaná packa ve vodíku? Budeme ječet na Ronalda! Čumí, kde se co děje a narazí do stojícího Ronalda? Hysterický jekot, že mu nemá co stát v cestě, se ví!

První návštěvy u Buřtoslava v bytě byly trochu drsnější, ale když si to vyříkali, začal si Teo dovolat víc a víc, zatímco druhý retard si nechal líbit víc a víc, protože usoudil, že moudřejší to má na háku. Teo si našel super zábavu - krást hračky a ničit hračky. Ideálně rozložit skoro až na atomy. Svoje hračky doma si neničí. Má ekonomické smýšlení po mně.

Jednou jsem mu donesla na návštěvu vlastní hračku, aby tam ještě nějaké jiné zbyly. Ta se ovšem zalíbila Buřtoslavovi, rozhodl se pomstít a hračku znehodnotil. Teo se tvářil zprvu velmi nešťastně, pak se šel rvát za svá práva a za práva svých hraček. Jako milující panička jsem odstranila z dosahu předměty, které by se mohly rozbít a jim nevěnovala pozornost, protože do cizích hádek se nebudu plést, ne?

Tím se to uklidnilo, kradení hraček se stalo standardem a už se kvůli tomu nikdo nevzteká. Jen já se trochu vztekala, když jsem tam Teovi přinesla jelení paroh, který měl vydržet týdny intenzivního žvýkání (a ano, cena tomu odpovídala) a během pár hodin skončil celý v Buřtoslavovi. Jenže karma nikdy nespí, stanice žaludek nebyla konečná, ne ne, v krásné tři hodiny ráno skončil rozmělněný paroh v posteli páníčkovi. Takže nejen karma nespala.

Už jste si všimli, že když s někým trávíte víc času, začnete chytat jeho slovník, gesta a podobně? Děje se to i u psů. Zde něco, co se od sebe naučili, a co se beztak ještě naučí.

	Ronald	Teo
žraní trávy kdekoli a kdykoli	x	x
hrabání po vykonání potřeby, nejlépe stojí-li druhý pes za vámi	x	x
ležérní opírání hlavy, zírání na předměty a doufání, že se k vám přemístí	x	x
házení si hraček svépomocí	x	x
skákání pod kamiony	-	x
štěkání na tramvaje	-	x
štěkání a útočení po každém 7. cyklistovi	-	x
otvírání si oken a následné skákání ze 3. patra	x	-

Je to vůl, je to vůl!

Když máte psychicky labilního psa, je to smutné samo o sobě, když zjistíte, že pořekadlo "jaký pán, takový pes" je ve vašem případě dost aplikovatelné, je to už průšvih.

Nemáme společné všechno, já se třeba nebojím tmy, nežeru již jednou strávené jídlo a na rozdíl od toho miláčka dokážu někoho okouzlit spíš inteligencí než vzhledem. Ale oba máme velkou slabost pro chlapy, a když se nám někdo nelíbí, dáme to najevo dost nevybraným způsobem.

Vždycky jsem měla trochu obavu o to, že kdyby mě v noci někdo chtěl přepadnout, Teo by ho vítal jako divý, možná ani ne. Venčila jsem lehce před půlnocí a za náma šel docela vysoký chlap. Nejsem v tomhle zas tak úzkostlivá, ale stále se otáčející pes mě z míry už vyváděl. Čím blíž chlap byl, tím víc byl Teo nervózní. Asi by se to obešlo bez kolize, kdyby na mě pán nezačal mluvit. Otočila jsem se slovy: "Prosím?" protože jsem mu moc nerozuměla, Teo vypadal, že pána přivítá. Jenže pán mu začal hned do ksichtu strkat ruce a jemu se to očividně nelíbilo. Byla jsem ve větším šoku než pán, fakt mi bylo smutno z toho, že jsem opět neodhadla situaci. Hlavně nikdy nevystartoval po člověku, se kterým bych mluvila a ještě bez varování. Asi ho nekousl, spíš jen budil hrůzu, což se pravděpodobně povedlo. Se slovy: "Nic se neděje…" se pán odebral rychle pryč a já se ani nestihla zeptat, co je s ním špatně, že po něm útočí pes, který lidi normálně fakt miluje. Volat za ním: "Fetujete?" by asi bylo přes čáru, ale nemohu tvrdit, že mě to nenapadlo.

Následující den jsem ten vraždící stroj vzala do čajovny. Seděli jsme na pódiu a pak přišli dva jiní chlapci. Teo se na jednoho z nich nemohl vynadívat, otočil se směrem k němu, packy mu visely z pódia a upřeně zíral. Nešlo to přehlédnout. Týpek už nemohl déle odolávat a Tea si šel pohladit, ten mě sledoval s výmluvným pohledem, který naznačoval, že si našel nového páníčka. Snažila jsem se ho mladíkovi udat, leč nechtěl.

Když jsem Tea přemluvila, aby se vrátil k nám, stál na pódiu, které je olemované nízkým zábradlím. Zábradlím přesně v té výšce, aby si o něj mohl ve stoje opřít hlavu a házet na mladého pána zamilované pohledy dál.

A běžně taková návštěva čajovny dopadá takhle.

A ještě jeden Teo vodovkový.

Teorista

Sedím tu s oteklým kolenem zablokovanými zády a lehkou nenávistí mířenou proti Teovi. A jak se to stalo?

Teoušek už aktivoval full retard mód, takže bez vodítka venčíme jedině s košíkem. Ukázalo se to jako praktická věc, když se snažil sežrat běžce. Jenže uznávám, taky mě vykolejilo, že někdo běhal na sněhu v nějakých mínus pěti v lese, kde nebyla jinak ani noha. Chápu, že ho podezíral z toho, že je divný. Ale ani košík nezabránil v tom, že jsem si schytala pár nadávek, asi to i chápu. Na vodítku si ale běžců nevšímá, tak nevím, jak s tím pracovat.

I když běžec byl stále více pravděpodobný než kameraman TV Nova, který nás po opuštění lesa filmoval (běžte ven s přítelem své kamarádky, už tento večer v televizních novinách). Když jsme se přiblížili dostatečně, zaskočil nás otázkou, co si myslíme o tom, že tu fotopast zachytila rysa. Po mém velmi zoufalém kníkání, že mu na kameru neřeknu nic, se musel spokojit s kamarádovou odpovědí, která začínala krásně: "Není to asi taková událost, jako kdyby zachytila big foota…" Smutné, že to ve zprávách sestříhali a nakonec zněl jako docela inteligentní mladík.

Po tomto kulturním zážitku jsme si šli dát polévku do poloprázdné restaurace. Kromě Tea tam jiný pes nebyl. Do momentu, než jsme si objednali. Jeden vořech, Teo byl ještě docela v pořádku. Druhý vořech, Teo začínal být poněkud neklidný. Já taky, protože jsem alergická na majitele yorkšírů, kteří nechápou, že i york je pes a je fajn to respektovat. Paní na něj chrlila medovým hláskem, který rozhodně nenaznačoval povel: "Sedni, zůstaň, místo, no to nesmíš tohle,…" a pes, jelikož beztak netušil, co to říká, nedělal nic. Teo byl jen zvědavý, ale ještě nic nedělal. Vyletěl až v momentě, kdy mi přistála na stole polévka. Kupodivu byly ztráty zanedbatelné. V tu chvíli přišel další pes. Polévku jsem skoro vypila a radši vyklidila pole.

A k tomu úvodu. Včera jsem Tea nechala proběhnout zas bez vodítka, protože se les jevil docela prázdný. Pak jsem si všimla, že zpoza zatáčky vyšla slečna s malým pejskem, Teo si všiml také. A rozběhl se plnou rychlostí směrem k němu. V tomhle rozpoložení na povely stejně nereaguje a vzhledem k tomu, že jsem byla na přímce mezi ním a psem, skočila jsem po něm v naivní představě, že ho zastavím. To se samozřejmě nestalo. Ale stalo se to, že mi předal takovou energii, až jsem si rozbila tlamu, rozrazila koleno a roztrhla své jediné kalhoty, které mám. A při dopadu se mi povedlo ještě hnout zády. Nicméně jsem i přes bolest hned běžela za ním, aby toho mrňouse neumlátil košíkem. Ale bylo to zbytečné. Teo si ho za vrtění ocásku prostě jen očuchal.

A tady i nějaké nekrvavé fotky:

Za jak dlouho mě vyhodí?

Že jsou mí spolubydlící dost v pohodě, jsem si myslela od začátku. Teo byl očividně trochu na vážkách, tak se rozhodl, že je pořádně otestuje. Miláček.

Občas to autistické dítko dávám hlídat rodičům, což jsem udělala minulý týden. Úžasný klid, to vám povím. V neděli mi ho sem tatík dovezl, brala jsem to tak, že když předtím lítal na zahradě za míčkem, bude vyvenčený. Chyba. Po chvíli mi paní domácí klepala na dveře, že si Teo udělal z jídelny toaletu. A hezky z gruntu to vzal, ještě nablít tam mohl, aby to bylo kompletní. Ale tuším, že to si schovává na ten krásný koberec s vysokým vlasem, který je v obýváku. Za ten rok a půl, co u nás byl, s tímhle problém nebyl. A to ani, když nám pravidelně podlahu posírala nemocná Betynka. V tu chvíli jsem byla ráda za to, že je takový pomalejší a hned všechno neokouká.

A taky zjistil, že nejsou dost přísní. V nestřežené chvíli vyluxoval vánoční cukroví, pak to šel zakousnout bramborou, kterou našel v igelitce v kuchyni, a když sledovali televizi, on sledoval je, jak jí. A pomalu se přibližoval. Protože když se hýbe pomalu, kořist si nevšimne, že se přibližuje. A opravdu, ta ředkvička, kterou ze stolu šlohnul, neměla nejmenší tušení, že bude snědena psem. Spolubydlící už aspoň ví, že nevlastním psa, ale vysavač. Jen funkce línání je na něm dost zbytečná a obtěžující.

Ona tu občas doučuje děcka češtinu (z toho mi zaplesalo mé grammar nazi srdíčko). Lišák ovšem miluje návštěvy a vůbec ho nezajímá, že by měl třeba dát pokoj a tvářit se, že je to hodný pejsek. Vezme si pískací míček, zmáčkne ho co nejvíc, protože dokud nezakvílí jako rodící dinosaurus, nestojí to za to a mačká dál. Když jsou decibely dostatečné, pustí ho na zem a sleduje, jak míček skáče. U toho mu rytmicky poskakují uši. Takhle to opakuje klidně i půl hodiny, nepotřebuje u toho pozornost, jemu stačí vědět, že vás prostě a jednoduše sere. A běda, když ho pošlete na místo. To sklopí uši, přihrbí se a tváří se, jako kdybyste se ho chystali zbít. Chvíli vás sleduje tím nejnešťastnějším pohledem a dává vám šanci na to, abyste si to rozmysleli. A když ne, posune se o kus dál, otočí se a teď už mu na očích vidíte, že vás proklíná a doufá, že si zlomíte obě ruce. Nadvakrát. Pomalým pohybem mine místo a lehne si jinam. A odmítá na tu matraci vkročit. Co na tom, že tam normálně spí, je to individualista a prostě ne, teď tam rozhodně nepůjde! Budete muset koukat na to, jak hrozně trpí na tvrdé podlaze. Když ani to nezabere, jde si lehnout jinam. Třeba na kobereček v koupelně. I když si leží na měkkém povrchu, jeho nenávist a pohrdání to nezmenší. Prostě jako členové smečky jste zklamali a on si to bude navždy pamatovat. A kdyby mohl mít potomky, i ti by si to pamatovali.

Blbý a blbější

Lišák je poslední dobou v nevídané formě. Začnu hezky postupně.

Před týdnem jsem šla venčit k nám do lesa, byl výjimečně poslušný a les byl liduprázdný. Ideální kombinace pro poskytnutí nějaké té svobody. Dala jsem mu košík a vypustila ho. Hodný vydržel být relativně dlouho, tu snahu mu zkazila až srna. Zahučel za ní ze srázu někam do křoví, ona odskotačila pryč. Psa jsem neviděla. Slyšela jsem jakési chroptění, tak jsem ho volala a k mému překvapení ke mně běžel. Cosi ale nebylo, jak má být. Možná to byl košík celý od krve, možná to byly ty zakrvavené tlapky. Hlavou mi proběhlo, že se ten kokot vyválel v mršině a teď oba umřeme na všechny choroby světa. Po chvíli odhánění jsem si všimla, že se mu u nosu dělají krvavé bublinky, hurá, umře možná jen on. Krev byla jeho. No vyděšená jsem hned šla domů, on nechápal, co jako dělám, že jsme venku byli teprve chvilku. Doma pak chodil, na všechny vrtěl ocáskem a pčíkal na ně krev.

Se zahojeným rypáčkem jsme se jali zdolat Ještěd. Lidí chodilo hodně, tak byl celou dobu na stopovačce a pořád se ohlížel, kde se courám, a aby mi dal najevo pohrdání mým nízkým tempem, obíhal vesele kolem stromů a já kolem nich musela běhat pak také. Ono by to bylo v pořádku, kdyby tam všude nebyl tající sníh a já neměla jarní kecky. Každopádně jsem na sebe byla pyšná, že i když to klouzalo vážně svinsky, nespadla jsem. Už jsem měla i na dohled silnici, která je finální cestou k vrcholku. Asi jsem se zahleděla moc upřeně, protože v tom momentě jsem hodila tlamu, až mi z toho ulétly brýle! Nahoře jsme chvilku poseděli, Teo jen štěkal na každého psa a jednomu pánovi začal lovit přívěsek na klíče (kdo si taky dá nějaký kuní ocas na klíče, že ano), jinak byl úplně vzorný.

Dolů jsme to v rámci úspory času vzali pod lanovkou, když spadl kamarád, bylo to vtipné. Když se rozjely tlapky Teovi, bylo to také vtipné. Když jsem hodila tlamu já, rozesmála jsem se natolik, že jsem ztratila rovnováhu úplně a začala se dolů kutálet. Po osušení slz smíchu jsem se probrala do reality a všimla si, že mám mokrý bok i záda. Osvěžující.

Ovšem dnešní venčení tomu nasadilo korunu. Sehnala jsem nám na venčení mladíka s fenkou bulteriéra. Teo bývá většinou hodný, když jde i fenka, a drží se poblíž. Ale jelikož nemá rád stereotyp, dneska se na to vybodl. Takhle urputně mě snad ještě neignoroval. Proč by mi to měl usnadnit, když se snažím dělat dobrý dojem na páníčka. Klasické obíhání všech laviček, stromů, značek, abych ho musela rozmotávat, to už ani nevnímám a dělám to automaticky. Jeho fenka ale asi nikdy stopovačku neviděla, přišlo jí to jako nejzábavnější věc na celém světě, tak se do ní zahryzla a začala s ní zápasit. Zmatený Teo kolem nás začal kroužit, já vůbec nestíhala, co se děje. Nakonec jsem skončila omotaná vodítkem a nějaký ze psů se rozběhl. Ano, tušíte dobře. Prohlédla jsem si asfalt z blízka. Když už nic jiného, pohled na nás královsky pobavil.

Doma je ale úplný salámista a nic ho nevyvede z míry. Bohužel opravdu jen doma.

Pes sabotér

Valentýna jsem nechtěla trávit s flaškou Jamesona u romantického filmu, kdy bych nebohého Lišáka držela za tlapku, tak jsem se domluvila s jedním mladíkem na společném venčení našich chlupatých blbců. Oba jsme toho druhého přesvědčovali, že zrovna ten náš pes je větší trubka. Nevím, jestli mám být ráda nebo ne, ale pravděpodobně jsem vyhrála. A to velmi drtivě.

Že pan Lišák má své mouchy, věděl, poznali jsme se totiž právě přes tento blog. Takže byl připraven na ledasco. Přivítání proběhlo skoro až hladce. Jen trochu hysterického štěkotu a pak si chlapci docela i hráli. Než se můj pejsek ocitl na pejskovi druhém. Vyříkali si, kdo je mamka a byl chvilku klid. Chvilku. Můj drahoušek se do druhého, naprosto nekonfliktního psa, zakousl, a že to nebyla hra, mi došlo, když jsem mu z tlamy vytahovala srst. V tu chvíli mi už bylo hodně trapně a bála jsem se, že dostanu vodítkem přes hřbet.

Ještě jsem zkusila Lišákovi dát košík a pustit ho z vodítka, protože jsem byla přesvědčená, že agresi u něho vyvolává právě vodítko. Nene, zase se koná změna a dozvěděla jsem se, že o svém psovi nevím zhola nic. Opět se vrhl zabít svého kamaráda. To byla poslední kapka a na vodíku skončili oba. Jenže Lišák hystericky štěkal a točil sebou do všech stran a nedalo se normálně jít. Takže jsem šla s několikametrovým náskokem a velmi naštvaným výrazem. Myslím, že nejeden kolemjdoucí si myslel, že jsem nedostala k Valentýnu bonboniéru.

Takhle jsme šli hodinu, občas jsem se otočila, jestli to ještě můj spoluvenčitel nezabalil. S rukama vytahanýma až ke kotníkům jsem se zastavila a přemýšlela, jestli psa uvážu ke stromu, psa nakopnu tak silně, že doletí až do pelíšku nebo jestli si lehnu do klubíčka a za zoufalého pláče tam umřu. Nakonec jsme si prohodili psy. Mé škodolibé jádro si ten pohled užívalo, hlavně v momentě, kdy roztočený Lišák knockoutoval mladíka na druhém konci vodítka a ten sebou švihl o zem. Já si užívala táhnutí do kopce druhým psem, který prožíval paniku nejvyššího stupně, když ho páníček vyměnil za toho zrzavého rotujícího hysterického debila.

Nakonec se situace uklidnila a dostali jsme se do vzdálenosti, kdy jsme mohli komunikovat bez vysílaček a procházka se protáhla na víc než 5 hodin. Když jsme se loučili, šel si Lišák k druhému psíkovi čuchnout. A začal šťastně vrtět ocasem. Občas je vážně těžké ho nezabít.

Ale jinak je rozkošný

Lišák po stopadesáté

Lišák samozřejmě dělá radost všude, kudy chodí, všichni ho milují a vůbec nedostávám často vynadáno. Nestává se mi, že zpoza můstku vyjede cyklista, lekne se psa a pes se lekne jeho, takže na sebe začnou řvát a od lidského aktéra tohoto malého dramatu dostanu ještě radu, ať si doprdele svýho psa hlídám.

Uznávám, že občas si to způsobuji svoji leností; například, když se mi na krátkou procházku za barák nechtělo brát stopovačku a nechala jsem ho na volno. Ovšem i když jsem líná, jsem pořád ještě zodpovědná, takže dostal košík. Ten Liškofield ho ale nejen sundal, on ho ještě roztrhl na nejméně pravděpodobném místě a prostě se vrátil jen s částí. A zrovna ve stejnou dobu na stejném místě venčil soused oblíbeného psího kamaráda. Lišák naštěstí bez vodítka neútočí, počkal v bezpečné vzdálenosti několika metrů, než k němu přes celé pole doběhnu a připnu ho a až pak se rozzuřil. Soused stihl nadávat už dříve. Řekl něco podobného jako pan cyklista.

Před Vánoci jsem i často chodila na poštu odesílat objednávky, a jelikož tam psi nejsou zakázaní, byla by škoda nespojit užitečné s užitečným. On je většinou hodný, lehne si a útrpně kouká na ostatní. Jeden tmavší spoluobčan tam seděl a čekal. Čekání si krátil upřeným zíráním na Lišáka. A pak se prudce zvedl. Tohle by bral jako provokaci asi každý pes, že to rozčílilo mého malého labila je skoro zbytečné říkat. Chvíli jsem váhala, jestli ho nemám spíš pochválit, ale byla jsem politicky korektní a řekla jsem "NE!" místo "Fuj!" a bylo ticho. Jsem i trochu zvědavá, za jak dlouho se na poště objeví cedulka "zákaz psů".

Kromě posledně zmíněného povelu "styď se" (se kterým jsme tedy nepokročili ani o chlup) ho ještě buzeruju při krmení. Je to totiž takový zlodějíček jídla a při návštěvě kamarádky mi z talířku ukradl perníček ještě dřív, než tam pomalu dopadl. Po povelu, aby to pustil, ho opravdu pustil. A jakmile dopadl na zem, už ho rval do té držky znovu. Tak jsem to z něho vyklepala a nebohý perníček putoval do koše. Při druhé návštěvě mi vyfoukl vosí hnízdo. Opět, s letmým pomyšlením na chudší obyvatele naší planety, putovalo do koše. A proto jsem se rozhodla, že krmení dostane až poté, co si ho přestane vynucovat, lehne si a uklidní se. To nemám z vlastní hlavy, takže jsem věřila, že to bude jakože fungovat. Nejdřív mu tečou potoky slin, pak si vyslechnu, že ho týrám (to teda neříká on ale rodiče, fakt to se mnou není až tak zlé) a po čase se podvolí. To mu řeknu: "Můžeš." a on se do toho dá.

Ovšem ani tady jsem něco nedomyslela, protože jsem slyšela tátovo volání z chodby, jestli jsem ho už krmila, že na to jen tak blbě čumí a nežere. Otevřela jsem dveře a ptala se, jestli mu řekl: "Můžeš?" a v tu chvíli jsem zaslechla chroupání granulí.

O několik hodin později už opět ale kradl cukroví u kamarádky. A pro potěchu oka přikládám foto vánoční výzdoby, kterou jí pomohl udělat. Upozorňuji, že pro pořízení fotek byl zavražděn jeden nevinný polštář, nic pro slabé povahy.

Šťastný a chlupatý

Co lepšího dělat, než psát blog, když v kuchyni čeká hromada masa na to, až bude přetvořena v chutnou večeři. Mamka si to zařídila a onemocněla a s tátou teď losujeme, kdo co bude dělat. Vyřešila jsem to fikaně, zavřela jsem se v pokoji a učím Lišáka "styď se". I když stydět bych se pravděpodobně měla za tuhle morálku já.

Většinu nedůležitých povelů pochopil až nevídaně rychle, doufala jsem, že tohle bude také ten případ. Ale po pár pokusech na vlastní pěst mi došlo, že tudy cesta nevede a požádala o pomoc všemocný gůgl. Většina návodů se shodla v tom, že se psovi na čumák přilepí kousek smotané izolepy, a když zvedne pes packu k tomu, aby si to sundal, pochválí se a okamžitě odmění. Takhle se to nějakou dobu opakuje, až se přidá postupně povel a odstraní izolepa. Fikané, říkala jsem si.

V mé podobě to vypadalo ale poněkud jinak, udělala jsem si úhledný smotek izolepy, Lišák do toho začal nadšeně hrabat tlapkama, lehl si na záda a snažil se izolepu v zápalu hry sežrat. Ať jsem se snažila sebevíc, izolepa držela jen na mých prstech, a kdyby ji nesežral, asi bych ji jen tak nesundala. Varianta dvě byla gumička na čumáčku. Normální pes by se ji snažil také sundat. Nikoli ten můj, ten tlapičky sice zvedal, ale jen k tomu, aby mi hrabal do ruky a čekal, až nakulím ten pamlsek. Poté to vzdal a lehl si na zem s utýraným výrazem a gumičkou přes rypáček.

Každopádně bych vám všem chtěla popřát hezké svátky a to samé naprosto dobrovolně i Lišák :D

Ave stopovačka

Teo nedávno objevil kouzlo lesní zvěře a útěků s tím spojených. V momentě, kdy mi z bažin vyhnal srnu, jsem byla ráda, že je to takový trouba - srna si to hnala rovně, Teo se s neotřesitelnou jistotou vydal doleva. Každopádně to už byla poslední kapka, a dokud nebudeme mít perfektně zvládnuté přivolání, nemůžu s ním takhle volně chodit. Doma jsem tedy vylovila 15metrovou stopovačku koupenou přesně pro účely výcviku (a kvůli lenosti systematicky cvičit téměř netknutou). Časem pochopí (teda teoreticky jsem o tom četla), že mu nezbyde nic jiného, než se prostě po zavolání k paničce přemístit a až to bude mít zafixované, nebudu tu stopku muset už držet v ruce, což ocením, jelikož se do ní každou chvíli zamotám, nebo na ni dupnu, nebo se do ní zamotají stromy, které tam prostě ještě před chvílí nebyly! A pak se začne stříhat a po čase už vlastně za sebou nebude tahat nic, ale v hlavě by mu mělo zůstat, že musí přiběhnout na zavolání. A teď bych asi vyhlásila sázky, za jak dlouho propuknu v zoufalý pláč a budu nadávat na toho, kdo mi to tvrdil.

Další nevýhoda stopovačky tkví v tom, že když vidím, že požírá něco, co by požírat neměl (kdo vyzvracel v lese těstoviny?), tak ho stejně nestihnu přitáhnout dost rychle a polovinu té lahůdky má už v sobě. Ale on je dost rychlý i na vodítku. U kontejnerů bylo koťátko, tak jsem si ho šla pohladit a v tu ránu už vidím, jak má narvanou držku koblihou. Celou si ji tam nasoukal a zuřivě přežvykoval. Nejsem zrovna důvěřivá, co se týká nalezeného jídla, tak jsem mu musela tu zpola rozmělněnou koblihu vyklepat z tlamy, a co tam drželo, jsem vytahala ručně. Olepena od džemu a slin jsem si aspoň mohla oddechnout, že bydlím jen o 20 metrů dál.

Ale zpět ke stopovačce, při vracení z pole máme naučeno "zůstaň", kdy on stojí a já si namotávám těch 15 metrů. Funguje nám to báječně, počkal, až to celé namotám, pevně chytnu a až pak se rozběhl štěkat na sousedovic černého psa. I když má jen lehce přes 20 kg, stačilo to na to, aby mi stopovačkou spálil obě ruce, když jsem se ho zoufale snažila zbrzdit. Že takhle ho nechytím, mi došlo rychle, chtěla jsem ho tedy zbrzdit tělem a chytit za kšíry. Rána rozběhlým psem do kolene bolí. Ponaučení pro příště.

Zarudlýma rukama a s boulí na koleni tu obětavě píšu článek, tak buďte tak hodní a doceňte to!

P.S.: Už ale umí válet sudy a plížit se na povel, on není hloupý, on je jen hrozný kretén!

Roztomilost spících tvorů nezná mezí.

A někdy vážně přemýšlím, jestli je to jen obyčejný pes.

Zkrocená hora

Kromě výcviku šíleného psa a vytírání po psovi dementním, se v mém životě nic až tak závratného neděje. Respektive mi na to nezbývá čas - začala mi škola (no jo, jsem na to už stará, ale už jen rok, slibuju!). Takže nečekaně bude i další pidi článek laděn psovitě.

Brácha hlídá labradora, protože je majitelka v nemocnici, pes je to už trochu starší, vzhledem i pohyby poněkud připomínající lachtana. A lachtan je to velmi dobrosrdečný. Na Tea už při prvním pohledu začal žadonivě kníkat. Naštěstí má lehce oranžovou srst, takže i zarytý rasista Teo vyměkl a souhlasil se seznámením. Po počátečním otrkávání si začali dokazovat dominanci, moje princezna rvala po chvilce homobradorovi zadnici až k čumáku, aby bylo jasné, kdo je mamka. Pak lehl na záda a zamilovaně čekal, jestli se k němu hormony nabuzený lachtan přidá. Druhý pejsek si na něj lehl elegantně, jak jen si 12leté zvíře se 40 kily a nemocnými klouby lehnout může. Teo zmizel v podlaze. Po nějaké době jsem ty láskyplné hrátky musela ukončit, protože jsem se bála, že bude Teo děravý a labrador mrtvý, v tomhle věku toho vzrušení bylo přeci jen už moc.

A zde se můžete pokochat fotkou, na kterou jsem náležitě pyšná!

A ještě jedno psí povzdechnutí

Vycházku od vycházky jsem vyrovnanější člověk. Už jsem jen krůček od nirvany. A nebo blázince.

To je prostě tak, že se naštvete do té míry, až vám to najednou připadá legrační a už se jen smějete. Co na tom, že jeden den psa vykoupu, protože na zemi našel parfém s ještě nestrávenými zbytky jídla a ještě než stihl uschnout, už vidím, jak mi pomalu mizí v černé bažině. Kamarádka na něho volala a vypadala plná obav, jestli se pes dostane ven, a když ano, jestli ho nezabiju. Já zatím měla jinou starost, otírat slzy smíchu. Asi bych měla být soucitnější a pomoct mu, když tak vyděšeně kulil očka, ale nešlo to. Navíc konečně dotáhl svůj liščí look do dokonalosti. Právě ty černé tlapky dělají lišku liškou. A to on prostě moc dobře věděl!

Začali jsme chodit na cvičák, kupodivu jsem byla pochválena za svůj přístup k němu a za to, že se mi s ním daří pracovat. Což mně samotné nějak pořád nepřijde. A paní cvičitelka byla z Tea úplně unešena. Ona má papírovou belgickou ovčandu, můj lišák má z belgičáka až až. A očividně hlavně takové ty ne úplně pozitivní vlastnosti. Třeba to rotování v kruzích je prý vyloženě jejich, tak aspoň vím, že to není jen tím, že je to úplný blbec. Sama mi předvedla, co její fenka umí, nejvíc se mi líbil povel "chcípni". Ten jsem Tea samozřejmě musela naučit taky, a kromě toho, že u toho na mě nadšeně kouká a vrtí ocáskem, mu to jde hezky. Ale dostala jsem vynadáno od rodiny, že je to nevhodné, tak ho holt musím přeučit na něco, co snesou i citlivější povahy.

Dále jsme se na cvičáku dopracovaly k tomu, že můj pes je prostě rasista, nemá problém se psy, on má prostě jen problém s jinými než rezavými psy. Ale nad bílými ještě taky přimhouří oko. Jenže jakmile vidí černého, zamlží se mu mysl a cvaká kolem sebe, nehledě na to, že se dusí na vodítku, chrochtá a poutá ke mně větší pozornost, než bych si v takovou chvíli přála. Plus se mi začne motat pod nohy, já ho přišlápnu a to se začne vztekat, protože ho to bolí!

Takovýto záchvat má vždy, když je v ulici ten jeho "kámoš". Dneska už jsem neměla sílu s ním něco dělat, tak jsem za sebou toho rotující blba táhla a snažila se prostě jen nezakopnout a pohybovat se pokud možno dopředu. Plot zdolán a já už si chtěla oddechnout, načež se od činžáku vyřítil naježený kříženec německého ovčáka. Z větší části černý. Teo si toho všiml a začal na to bojově naježené a přibližující se zvířátko agresivně štěkat. V tu chvíli jsem nevěděla, jakého psa nakopnout dřív. Abych se vyhnula trhání masa, šla jsem na toho cizího psa, ramena široká, že bych se nevešla do futer a za mírného nadávání jsem ho poslala pryč. A opravdu šel. Někdy jsem za svůj chybějící pud sebezáchovy, co se týká psů, ráda.

Nudíte se? Pořiďte si psa!

Teo už se u nás zabydlel, zoufale jsem kvůli němu brečela asi jen dvakrát. Poprvé hned ze začátku, kdy jsem dostatečně nedržela vodítko a pak zjistila, že jsem mu úplně ukradená a po návratu domů ještě objevila, že Betynka měla průjem a uměleckou náladu. To jsem si fakt hodně nadávala, že jsem tak moc chtěla dalšího psa. Ono péče o 15letého psa s mizející kontrolou svěračů je lahůdka sama o sobě. Podruhé, když se na ulici rozohnil na svého největšího psího nepřítele natolik, že se mi zahryznul do ruky.

Chvilku jsem trucovala a házela na něj zlopohledy, ale dát takového blbečka do jiné rodiny prostě nejde. I největší odpůrce pořízení nového psa (maminka) na něj šišlá a neprojde kolem něho bez podrbání. On je to takový švihák, že mu fakt žádná neodolá. Toho psa si měl adoptovat svobodný muž. Začínám uvažovat, že ho budu pronajímat. A nebo změním orientaci.

Ale má i další mouchy. Když s ním jedu vlakem, je z toho vždy tak u vytržení, že začne zuřivě kopulovat na prázdno. Teda jen za předpokladu, že to někdo vidí, větší obecenstvo znamená delší představení. Jsem ale ráda, že z toho vynechává okolí i mou nohu, jeho takt je nevídaný.

Ve vlaku ale často nebývám jediná, kdo cestuje se psem. A když vidí psa, tak se mi ještě nedaří jeho pozornost přilákat zpět ke mně. To se takhle rozčiloval nad jiným psím pasažérem ještě na nástupišti, já už ale potřebovala do vlaku a tím pádem by se mi jeho pozornost hodila. Mezera mezi nástupištěm a vlakem mi dělala vrásky. Ale tak co, snad není blbý, řekla jsem si a vykročila vpřed. Je! Ještě jsem stihla zaznamenat jeho vyděšený výraz plný otazníků, než v té mezeře zmizel.

Obávám se ale, že mi to dělá naschvál. Když někoho vidím poprvé, tak zaručeně předvede nějakou novou dovednost. Posledně jsem si domluvila venčení v Liberci, ono ve dvou se venčí prostě líp. Krátce po odepnutí z vodítka začal balancovat na pařezu, koukala jsem, co provádí a přišlo mi to roztomilé. Do doby, než se tam ustálil, nahrbil a začal konat potřebu. Další milou věc provedl, když si tu byli dva pánové vybrat dárky (ty moje blbiny z fima). Krásně je přivítal a pak se jednoho po druhém snažil znásilnit. A byl velmi vytrvalý.

Oproti poslednímu článku se ale změnilo hodně, mohu ho pouštět na volno a většinou se mi i vrátí na zavolání hned. Samozřejmě ne, když ho opravdu přivolat potřebuju. To se otočí, olízne (moc dobře ví, že mám kapsy naštosované sušenými plícemi) a ladně si kluše druhým směrem. Je ale super, že mohu využít jeho závislosti, schovat se mu za strom a škodolibě poslouchat ten zběsilý dusot, jak se mě snaží najít. Když je zákeřný on, budu také!

Jo a hrozně rád se válí v hnoji a nerad koupe.

Pomoc!

Pokud máte problém s větším temperamentem (čtěte hysterií) a chcete si pořídit pejska, možná zauvažujte nad štěňátkem, je nezkažené, učenlivé a dost roztomilé na to, aby vás nenasralo do nepříčetnosti. Několikaleté tele bez výcviku, ale zato se spoustou zlozvyků, je vcelku velká výzva. Jestli to oba přežijeme, tak budeme velmi vyrovnané bytosti a nic nás nevykolejí. Zatím k tomu máme daleko, hodně daleko.

Pejsek v sobě má něco, co ostatní psy rozčiluje. Ještě jsem do tajů psí psychologie nepronikla tak hluboko, abych pochopila, oč běží, ale dle mého názoru se vždy ke psům přibližoval s úmyslem hrát si. Nebylo to tak bráno a každý pes ho seřval. A jelikož je velmi moudrý, usmyslel si, že toto ne a začíná nadávat první. Původně to byli jen psi za plotem, už jsou to psi i na druhé straně města. Ano, to já mám nakoukaná výcviková videa se zaručenými metodami, a i jsem si psala o radu údajně zkušenému kynologovi, ale praxe pořád pokulhává. Jedním z důležitých prvků totiž je, aby páníček byl klidný. To já jsem, dokud nezačně cenit zuby a za štěkotu se mi nesnaží utrhnout ruku, jak vyráží.

Ale aby to nebylo jen negativní. Za ty dva týdny zvládáme přivolání, sedni a lehni. Doma a na zahradě se skoro 100% úspěšností (mimo zahradu z tohoto čísla odeberte tu jedničku). U nohy se naučil chodit krásně, jen má problém s předložkami. Plete si "k" a "pod". Takže mé "k noze" si bere po svém a jde tak, abych ho co nejvíc podupala, případně ztratila balanc. Venčím už jen v sukni nebo kraťasech, jelikož z jeho otírání se o nohu mám už oranžové všechno dlouhé oblečení.

Dokonce se tváří, že mě bere za svou paničku, jsem jediná, koho vyhlíží z okna, když odejdu. Na chodbě mu to bylo zatrhnuto, takže při mém dalším drzém odchodu bez jeho doprovodu si suverénně nakráčel k oknu do obýváku. Když i to mu bylo ukradeno, nezbylo mu nic, kromě skákání a zírání ze skleněných tabulí na vchodových dveřích.

Toť vše k našim pokrokům. Dneska jsem si dala velký cíl - unavit ho. To obnáší procházku nejdřív přes celé město, u některých psů zuřil jen malinko, štěkl jen, aby se neřeklo a ani nevyrážel, u ostatních jsem si připadala, že venčím zuřivý ventilátor. A aby to nebylo málo, vyběhl na mě ze zahrady pes podobné velikosti a vrhl se po psovi mém. Ano, můj pes je vůl a ještě nechápe, jak to chodí, ale je na vodítku a ohrožuje akorát moje duševní zdraví. Nikdo na něho nebude útočit. Na milého psa jsem vyždímala všechny decibely a z nich složila něžný povel: "Vypadni, ty vole!" Pejsek se lekl, až spadl na záda a odběhl. Nečekala jsem, že hlas je tak mocná zbraň. Lituji už teď případného partnera.

První destinace byla u babičky, tam jsem ho nechala na velké zahradě. Uchlácholena pocitem, že je vše zavřené, jsem se usadila a po čase mi přišlo divné, jaké je tam vlastně ticho. Nikdo neproháněl slepice a nelezl ke králíkům, neběhal v nepravidelných kruzích a nežral kočkám granule. Ano, pejsek se vydal na průzkum světa z druhé strany plotu. On plot obsahoval jednu takovou mezeru, kam on se akorát vejde.

Dále jsem pokračovala s kamarádkou a jejíma čubama k řece. V tomhle počasí jsem ovšem potřebovala zchladit i já, tak jsem si to zvíře vzala do vody s sebou na vodítku. Má důvěra v naši kooperaci není ještě tak vysoká, abych ho nechala bez vodítka. Nedůvěra se ukázala býti na místě. Voda ho naplnila energií a chutí ji vybít. Začal se drápat ven a já za ním jen klouzala po řasami olezlých kamenech a snažila se tam nezahučet celá. Pustit vodítko se slovy: "Chytíš mi ho, viď?" byl jeden z mých horších nápadů. Elegantně se kamarádce vyhnul a už to bral sprintem směrem k silnici. Louky ze všech stran jsou okoukané. Vnitřní městský obchvat, kde se z řidičů stávají dobytci, je mnohem zajímavější cíl. Ano, snažila jsem se ho hlasitým, leč stále ještě klidným hlasem přivolat. Pak hlasem o něco zoufalejším. Nakonec jsem ještě bez bot proběhla kopřivami a nevím čím vším, abych se dostala k silnici, kde už můj švihák stihl šarmem zastavit provoz, a já za běhu házela elegantní úsměvy na všechny strany, protože bylo na koho se smát. Na tuto událost se přišel podívat pravděpodobně celý Hrádek. Pejsek očividně šťastný, že jsem taky pochopila, jak je silnice super, rozvrtěl ocásek a běžel mi k noze. To je ta chvíle, kdy litujete, že ho fakt nemůžete fláknout nebo darovat někomu s větším smyslem pro humor.

Jinak je zlatý, večer jsem ho chtěla ještě dorazit házením tenisáku, on byl natolik hodný, že mi místo něho donesl švestku, kterou sám sundal až ze stromu. Ale aspoň jsem si všimla, že máme na zahradě švestky. Ono bych si toho možná všimla i tak, až se z nich posere.

Pes, který měl umřít (ó jak emotivní nadpis)

Tuším, že jsem zmiňovala svou zálibu, která mě provází od dětství a spočívá v tahání všelijaké havěti domů. Jeden čas jsem byla i očkovaná proti vzteklině, když mě jeden pejsek jemně potkal zuby. Co na tom, že vzteklina tu není, a rozhodně to nebyla otevřená rána, rodiče měli jasno. Možná si mysleli, že přestanu být vzteklá na ně.

Ale proč o tom zase píšu. Snažila jsem se za mírného citového nátlaku domů dotáhnout nového psa, jelikož Betynčiny hodiny se asi vážně blíží ke konci a já poněkud pohledem na ni strádám. A taky jsem líná chodit ven, když nemám motivaci. Ale ne, byla jsem bita, polévána olovem a slovně urážena; pes nebude. (No dobře, trochu kecám)

Jenže to by rodiče nesměli mít doma mě. Kamarádka, která je do psů zapálena podobně, jen jich stihla už nasbírat více, mi poslala odkaz na psa ze slovenského veterinárního asanačního zařízení. Jejich náplní práce je sbírat uhynulou zvěř a toulavou zvěř, ze které během 3 týdnů udělají taktéž uhynulou. A tohohle psa nikdo nechtěl, zbývaly mu 2-3 dny. Rychleji jsem jednala, než se ptala, takže i když se to nesetkalo s širokým a blaženým úsměvem, nebylo to moc platné. Tak skvělou dceru prostě nemohli vychovat nelidové, i v nich se skrývá kousek citu, a po chvilkovém lomení rukama nad tím, jak jsem blbá, se mohl řešit dovoz.

Včera mi to zvíře přistálo doma, s Betynkou si rozumí, ta si na stará kolena začala i hrát. Když už jí to nebaví, ohradí se a pan pes dá pokoj. Takže už ho přijmula Betynka i tatík, který protestoval nejvíc. Mamka to nadělení uvidí, až se vrátí z dovolené. Snad se tam zrekreovala do zásoby.

Hned jsem mu šla koupit vybavení, aby vypadal stylově, a protože jsem prostě z něho tak nadšená, že mám chuť mu koupit všechno hned a nejlepší. Ve zverimexu mu nějaký postarší pán chtěl dát pamlsek, já mu říkala, že si to nepřeju, což bral vážně asi jako pes mé povely. Takže Teo (no já mu to jméno nedala, na mě nekoukejte) se už ládoval a ze mě se zatím stal Hulk. Pán dostal několikaminutovou přednášku o tom, že nemá co krmit cizí psy a kazit výchovný metody páníků. Když už jsem ze sebe ten monolog vyždímala, koukala na mě vyděšeně i má kamarádka, která ten zverimex vlastní. Prý ze mě šel respekt, a že netušila, co ve mně dřímá. To jsem na sebe byla pyšná. Ale pak jsem se dozvěděla, kdo dotyčný pán byl. Majitel našeho cvičáku. To mi hřebínek malinko spadl. No, ale prý jí řekl, že budu dobrá cvičitelka, to se počítá.

A držte mi palce, neboť oficiální název mého dotažení psa domů je "dočasný domov". Tak bych ráda z dočasného udělala trvalý a oba rodiče bych i přesto chtěla stále živé.