Jde to pomalu, ale jde to

 Tak jsem si říkala, že si Maila zaslouží i trochu pozitivnější post. Za těch pár dní se toho změnilo hodně. Od toho, že jsem si našla jinej cvičák, po to, že jsem se rozhodla, že to spolu zvládneme. A tak každej večer místo Kinga čtu knížky o psí komunikaci a výchově, horor je to dost podobnej.

Náš dekorativní bicykl v ložnici nese ovoce – když si soused nechal kolo na chodbě přímo proti vchodovým dveřím, tak se sice lekla a pořádně mu vynadala, ale pak si šla čuchnout a zjistila, že nás nechce zabít. Kalm. Pak díky tomu zvládala procházet kolem stojících kol bez hysterickýho řevu, teď už zvládá nesežrat ani jedoucí cyklisty. Stoprocentní to neni, ale ze stovky jsme to ubrousily tak na desítku, jakože jsem na nás obě fakt pyšná. 

Pán, kterýmu jsem vynadala do debilů debil fakt je. Jednou jsem venčila a notnej kus cesty šel se svým řvoucím psem za náma, myslela jsem si, že je to náhoda. Než jsem ho jinej den zase potkala, on přešel na mou stranu a šel přímo proti nám. Otočila jsem to a změnila původní směr. Nejdřív prošel rovně, než si všiml, že jdu jinudy, tak se vrátil a šel za mnou. V tu dobu už byla Maila bohužel na vrcholku svýho stresovýho kopečku, řvala jak debil, zpoza plotu vyletěl pes, tak se rozječela ještě víc a v tu ránu ještě projížděl cyklista, takže jsme to měly komplet, nebylo kam odejít. Otočila jsem se proti dědkovi, prošla kolem a dál si už šla po svým. Zvládla jsem na něj nekřičet a ani jsem se nerozbrečela. Velkej pašák. Jonáš mi pak poradil, ať příště na dědu zařvu: "Jestli mi ještě jednou ukážeš to svoje hnusný péro, zavolám policii!" A od tý doby doufám, že se potkáme a nic.

Bohužel teda venčení v lese nebo celkově v přírodě je pořád nad naše síly, stačí deset minut a úplně se zavaří a je nepoužitelná. To je vlastně to nejhorší, co mě s ní trápí a taky jediný, s čím mi nepomohl nikdo ze tří cvičitelů, který jsem oslovila a v knížkách jsem nevykoumala ještě nic. Tak piluju o to víc pohyb po městě. A moje introvertní já do toho šlo naplno – nahodila jsem na FB skupinu poptávku, jestli by se s náma nechtěl socializovat někdo, jehož pes umí skvěle komunikovat. Dneska jsme měly první seznamovačku a bylo to tak super, že jsem si troufla ve frekventovaným parku hodit vodítko na zem a nechat je řádit. Dokonce se pak přišla seznámit nekonfliktní fena a Maila nejenže neměla potřebu to řešit, ale v pohodě zvládla, že si její prozatimní parťák docela intenzivně s fenkou hrál. Ono totiž statickej a pohybující se pes je sakra rozdíl, když jde o reakce.

Jakože není to žádná řachanda, ale potřebovala jsem si to sem napsat. Až mě ta malá čubka bude zase srát, můžu si připomenout, že na každej špatnej den připadnou i ty fakt dobrý.

404 motivace not found

 Začátky s Teem byly těžký, ne že ne. Myslela jsem si, že takovýho psa nemůžu zvládnout. Oujé, kdybych věděla, jak v pohodě Teo vlastně byl. Teda ke konci jsem to už věděla, věřila jsem mu naprosto a poznala jsem v předstihu, že by se mu někdo nemusel úplně líbit. Prostě vycházky s ním byly za odměnu, byť jsem se u nich nakřičela, protože byl hluchej jak poleno.

Maila je jiná liga, s ní je špatně snad všechno. Extrémně aktivní pes, tak ho trochu vybijeme, že ano. Akorát, že vůbec. Prostě s ní nemůžu jít do lesa, protože se jí zavaří mozek a je úplně v prdeli ze všech vjemů. Za chvíli už jen bezhlavě táhne ze strany na stranu a udržet ji je skoro nad moje síly. Když se mnou už nějakou dobu škubala sem a tam, škubla jsem ze zoufalství zpět. A přetrhlo se vodítko. Konec mě pro větší dramatičnost jebnul přímo do ksichtu a z nosu se mi začala vedle slz valit i krev. Hodně krve. Teklo to na zem, na bundu, všude. Pes mezitím zmizel někam do prdele. 

Tahání by se dalo přetavit v canicross, aspoň jsem doufala, ale už jste zkoušeli běhat ze strany na stranu a nebo taky třeba z kopce s něčím, co se rozhodně nehodlá zastavit? Já asi taky odolám.

Les je teda zapovězený. Tak co po městě? Tam denodenně řeším reaktivitu, ale to není ten největší problém. Horší je, že jí rozhodí úplně všechno. Projelo kolo? Kvílí ještě pět minut poté a pak zbytek cesty zaroluje ocas a leká se každýho mini zvuku a uskakuje x metrů daleko. Tak jsem jí kolo přinesla domů, prostě fucking deal with it. Řádně ho seřvala a pak k němu ještě chodila pouštět hrůzu, než akceptovala, že tam je a nemá problém tam jít i chrápat. Jenže stačí se ke kolu přiblížit a možnost, že by se mohlo pohnout je prostě natolik děsivá, že radši uteče. Moje pochopení a trpělivost ale už vyschly. Uklidňuju se představama, jak na kole projíždím bytem a křičím na ní "You wanna play a game?"

A tak chodím po městě tři povinný venčení a jsem z každýho z nich už předem úplně v prdeli. Vystartuje po psovi, po člověku? Bude útočit na stojící motorku, u který není ani noha? Většinou zvládne všechno. Budu brečet, mít úzkostnej záchvat, nebo někoho zjebu? Můžu si hodit kostkou.

A když mi náhodou funguje při míjení psa kliktrénink, tak to ty lidi záhadně přitahuje a vždycky se jdou zvědavě nasrat co nejblíž. Včera třeba s otázečkou, jestli si ten pes dělající výpady chce hrát ty vole. Chce, s tvým psem v hubě. Paní jsem vysvětlila, že to není touha po hraní, ale reaktivita. Paní uznala, že její pes je taky reaktivní, chce si totiž pořád hrát a všechny vítat. A takovýhle lidi pak maj v pohodě psy, kde je ty vole nějaká spravedlnost?

Jakej pán, takovej pes. Yey!

 Mohla jsem jako majitelka sbírky fóbií a úzkostný poruchy čekat, že můj pes bude normální a vyrovnanej? Pravděpodobně ne, ale doufání mi nikdo vzít nemohl.

Jen co jeden strach zvládnu odbourat, objeví se další. New fear unlocked, doslova. Už panicky neutíká před kartáčkem na zuby ani vysavačem. Zvládá, když kolem projedou popeláři, byť nadšená z toho není. Teď se ale s odtátým sněhem objevil novej nepřítel číslo jedna – kola. Ale o nich za chvíli, ještě popíšu, jak se snažím se strachy pracovat a jakej je Bejlíček super pomocník.

Nechci patřit mezi ty lidi, kterým se na veterině pes klepe a přál by si radši umřít, než aby mu někdo přiložil stetoskop na hrudník. Proto jsem Mailu vzala na čumendu k veterinářce, kde si jí zapsala, prokrmila a popřála nám hezkej den. Bejly usoudil, že jedna návštěva je málo a přišel proto se zánětem močáku. Jeli jsme tak znovu. To už byla Maila nadšená a po strachu ani památky. 

Vzala jsem ji i na kontrolu po antibiotikách, kdy jsem chtěla nechat Bejlymu ostříhat i drápy, protože od doby, co jsem ho střihla, se do toho nehrnu. Aby mi nebylo líto, že mi stříhání nejde, střihla ho veterinářka taky. Podle řevu přišel o nohu minimálně pod kolenem. Dvě kapky krve naznačovaly, že je to fakt vážný. A co teprv, když mu to zamázla čistou kyselinou. Teda já viděla mastičku, podle křiku ale soudím, že to byla minimálně kyselina (p)sírová. A tady jsem zamávala klidu a pohodě Maily, která už ječela jako pominutá taky. 

První dny jsem se tu brodila po kotníky v chlupech, protože zviřátko mělo paniku z vysavače a můj morál to řešit byl menší než tolerance k bordelu. Každopádně po čase jsme to obě začaly zvládat a už nebyl problém, aby byla ve stejný místnosti se zapnutým vysavačem. Dokud nezaúřadoval Bejly – zatímco jsem stála, narazil do vysavače a začal zoufale křičet, jak se ho ten stroj snažil zabít. A teď už se ho Maila bojí znovu.

Zpátky ke kolům, na ty startuje dost intenzivně na hodně vekou vzdálenost, nemilé. Naivně jsem si myslela, že když na kolo nasednu a projedu se kolem ní, pochopí, že je to v pohodě. Jonáš vytáhl kolo ze sklepa na zahradu, vytáhli jsme tam i paní Fouskovou a panika největší. Viděla nehybný kolo opřený o barák, srolovala ocas ke krku a odmítala bejt blíž než na 10 metrů. Po troše práce, hecování a pamlscích jsme to stáhli na krásných 5 metrů. Dáme tomu pár let a bude na tom kole třeba i jezdit.

Podobně se bála vany. Nejdřív se nenechala ani zvednout do náruče, po čase náruč dobrý, ale náruč a koupelně velký špatný okořeněný krvavejma škrábancema na rukách, břiše a pomalu i na zádech. Nevzdala jsem to, naučila jsem jí chodit po schůdkách do vany a ven. Po měsíci mi ale došla trpělivost a prostě jsem ji vykoupala a smyla z ní tu útulkovou smradlavou mastnotu. Neskončila jsem ani poškrábaná, ani pokousaná, zato jsem byla víc osprchovaná než Maila. Ale i tak je to malý vítězství. Stále se se mnou baví, netrucuje a už není tak ohavně ulepkaná <3

Jak (ne)děláme pokroky

 Tak jsme s Mailou udělaly dohodu. Ona bude roztomilá, a já jí nevrátím do útulku. Roztomilá ta malá čůza umí bejt neskutečně. A protože je to fakt mazel a snaživka, snáším tu frustraci mnohem líp. Dokud nemám PMS. Jakmile přijde PMS, trpělivost s kýmkoli je pryč. 

Byly jsme na cvičáku. Hodinu jsem mrzla (V Jablonci je místy ještě sníh, kdybyste to četli z jinýho podnebnýho pásma, který je asi tak všude jinde v republice) a nasávala vědomosti. Pak jsem šla lesem domů a viděla paní se třema psama. No vzala jsem si paní Fouskovou bokem a snažila se s ní pracovat. Paní stála na cestě. Volám na ni, že jsem myslela, že půjde dál. "No já nemám na tu třetí vodítko." Počítám si ruce a ne, nemám jich dost na potřebnej počet facepalmů. Takže jsem šla na cestu a veškerý pozitivní asociace ze cvičáku si Maila vyřvala směrem k tamtěm čoklům. Ruce jsem měla zmrzlý tak, že jsem jen čekala, že mi z nich postupně odpadnou prsty a vodítko se uvolní. Zvládla jsem ale nekřičet taky, to je na velkýho pašáka.

Taky jsem zvládla nekřičet, když na mě vystartovala postarší strážkyně pořádku poté, co Maila čůrala na kupičku sněhu. Že je hrozný, jak ti psi všude močí. Ptala jsem se, jaký by měla řešení. Dál se rozčilovala nad tím, jak jsou psi a jejích páníčci hrozný. Zeptala jsem se znova. "Naučte si ty psy čůrat doma." Nádech, výdech. "Mohla byste nejdřív přemejšlet, než něco řekněte?"

A pak je tady zjištění, že není tak hrozný osvojit si reaktivního psa, nejhorší na tom je, kolik ostatních lidí má reaktivce a je jim to úplně u prdele. Takže momentálně jsem ve fázi, že venčím v co nejmíň frekventovaný časy a snažím se dodržovat rozestupy, na který to zvládá a posilovat pozitivní reakce. V teorii skvělý, v realitě se vždycky vyloupne zpoza rohu dement s reaktivcem a je po snaze. (Pozn. tím myslím hlavě ty, kteří se psem nepracujou a když jsem chodila s Teem nebo Bejlym, tak tihle lidi svým psům říkali, ať koukaj, jak je pejsek vychovanej.)

Dneska mi na vodítku skvěle vnímala, měla jsem radost z pokroku. Pak na svojí trase vidím dědka s reaktivní fenou, kterou už pouštěl k Teovi a zatímco po něm startovala, tak tupě koukal a nechápal, že si nehraje. Když to jde, tak ho obejdu. Udělala jsem to i teď, akorát jsem ho za chvíli potkala zase. A před ním šel ještě další pes a já neměla kam odejít. Ze všech sil jsem přepracovala prvního psa a měla radost. Oh boy, jak ta radost byla předčasná.

Dědek si to s uřvankou zamířil přímo k nám a zastavil se, zatímco ta čubka nepříčetně řvala. Houkla jsem na něj, jestli by mohl jít dál. To už řvala i moje čubka. Pořád jen čuměl. Začala jsem teda řvát i já, ať jde pryč. Osočil se, že mám jít pryč já a mlel nějaký moudra. No a tady hitlo PMS a pustila jsem Mailu na dýlku vodítka, aby mu vysvětlila, že tyhle se kamarádit nebudou. Začal konečně ustupovat a píčovat něco o tom, že se mám vyhejbat, když mám teda problém. To už se projevila i moje reaktivita, IQ mi spadlo na dvoumístnou hodnotu a začala jsem křičet nehezký oslovený mířený na pána. 

Neprodáváte někdo levně domek na samotě?

Když ti záleží na zvířatech. Akorát, že vůbec

Myslíte, že když má útulek sáhodlouhej dotazník k adopci psa, kde se ptají na hromadu věcí včetně toho, kdo se o psa postará, když se vám něco stane, a jak budete řešit, když doma něco zničí, ze vám na blahu psa záleží? Já taky. Mimo jiný i z důvodu, že další podmínkou adopce byla návštěva někoho z útulku u vás doma. Trochu intrusive, ale klobouček, že nedají psa každýmu. Ono už adopční poplatek 4k by mohl vyloučit největší idioty. Kolem a kolem jsem měla dobrej pocit.

Na dotazník se mi mailem ozvali prakticky okamžitě, druhej den jsme jeli psa okouknout. Původně teda jinýho, kterej víc padl do oka Jonášovi, ale to asi pro příběh není až tak důležitý. My nepadli do oka psovi, on nám taky ne, takže jsem požádala o venčení košťátka, který mě zaujalo v první řadě.

Podle popisu tříletá kastrovaná fenka, která má akorát menší problém s reaktivitou na psy. Tak bych to podle popisu čekala. Nebo?

Venčení proběhlo v pohodě, s Bejlym si sedli. A tak jsme řešili další postup. Prý mají dalšího zájemce, ale dají vědět. Zájemce nejenže nepřijel, ale nebral telefony, byla naše. Akorát nestihnou nikoho poslat domů na kontrolu, tak jestli jim nevyfotíme, jak to u nás doma vypadá. Nepříjemný, ale ok. Další den jsme si pro ni jeli.

"Vy jste ji měli už půjčenou doma na den?" No ne, když nám nikdo nic takovýho neřekl. Očividně nevadí, hlavně ať je adopce rychle za náma. Ptali jsme se, jak by se případně dalo řešit, kdyby si doma nakonec nesedli, jestli je v nejhorším možný ji vrátit. Odpovědi byly velmi vyhejbavý, ale ve smlouvě to bylo specifikovaný jasněji, jde to. Kladli nám ovšem na srdce, že kdyby byl problém, máme se určitě ozvat.

Za kastrovanýho psa byl poplatek vyšší než za nekastrovanýho, s čímž jsem v pohodě. Do doby než z paní vypadlo "No my vlastně nemáme důkaz o kastraci, ale nám tu nehárala a paní, co ji měla předtím říkala, že jí taky ne." Rozumnej člověk by se na to už vysral. Škoda, že jako rozumnou bych se nepopsala já, ani nikdo z lidí, co mě znaj. Taf lak.

O minulosti jsme se nedozvěděli skoro nic, jen že nebyla dobrá a pak ji měla pár měsíců ženská, co jim jí dala s tím, že jí útočí po psovi a nemá ráda chlapy. Dále nám pověděli, že jim ale ženská nepřišla důvěryhodná, ok.

Po pár dnech, co jsme ji měli doma, se mi ozvala paní na kontrolu. Přišla se slovy "Já vlastně nevím, co tu mám kontrolovat, když už ji máte." No já to nevim taky, you tell me. Paní byla milá, o tom žádná, ale úsměv měla, jak kdyby vyhulila petardu a zajmal jí akorát Bejly. Když odcházela, pronesla "Ten pes je stejně moc hezkej," a ukázala na Bejlyho, aby nedošlo k mýlce, že i Maila by mohla bejt hezká. 

Tohle bych ještě vzala relativně v pohodě, kdybych si v očkováku nevšimla, že odhadovaný datum narození je 1.1. 2021. To nějak do třech let neodpovídá, ne? A není to tím, že by zestárla v útulku, měli ji tam tři týdny. Věk samozřejmě neřeším, ale lhaní mi trochu va (pozn.: tady mi nedošlo, že to bylo asi přelomem roku, ale můžu se zase rozčílit tím, že jsem nově zjistila, že napsali špatný číslo čipu do očkováku, no :D). Třeba v tom, že je vhodná pro začátečníky a je v pohodě i k dětem...

Jen bych tu zopákla, že jednoho reaktivce a problémáče jsem už převychovala, akorát jsem nečekala, že si domu vezu dalšího. Bezproblémový veselý pejsek nám panicky utíkal před sonickým kartáčkem na zuby, konvička na kytky byl další spouštěč děsů. A hrnek v ruce? Strašnej problém.

Že asi nebude až tak v cajku se ukázalo, když kousla babičku. Ta je o holi a nešlo o útok na babičku, problém byl hůl. Když jsem ji vzala do ruky, začala startovat i po mně. Jakmile zjistila, že tahle hůl na bití psů není, uklidnila se a byla zase milá. 

Další problém přišel venku. Náklaďáky, autobusy i dodávky jsou největší nepřítel. Jenže se jich bojí natolik, že se mi při procházení kolem stojící nastartovaný dodávky lekla natolik, až se mi vykroutila z vodítka a vletěla do silnice. Za tmy a pod kola jedoucí dodávky. Řidič dobrzdil, já usoudila, že tohle úplně nedávám. Jakože když máš čas posílat lidi domů, tak by se našlo i pár minut na venčení po městě, ne?

Psala jsem na mail ženský, se kterou jsme domlouvaly návštěvu v útulku. Chtěla jsem víc info, abych se měla od čeho odrazit a nečekalo mě každej den nějaký překvápko. Nic. Po x dnech jsem psala na jejich mail uvedenej na webu. Nic. Identifikuju se jako Gen Z, takže volat odmítám. Zavolal aspoň Jonáš. Nic mu teda neřekli, zato to během hovoru vypadlo a nedalo se dovolat zpět. Nikdo už se neozval. Tak si říkám, jestli to fakt vypadlo, nebo takhle řešej problémy běžně.

Útulek jmenovat nechci, reference má jinak v pohodě a nechci nikoho odradit od adopce. Jen ty mávající red flagy tak nepřehlížejte. Ušetříte si hodně trápení.

A tady zakončíme veselou fotkou pejska, kterej se všemožně snaží, abych si jógu nemohla zacvičit tak snadno <3 Dneska mi sežrala i prsty u ponožek na cvičení, má na to jasnej názor, to se musí nechat.

Jak jsme neposlechli osud a nasrali si do bot

Sebrala jsem morál a rozhodla se darovat věci po Teouškovi do útulku. A protože bez psa jsem měla zbytečně moc peněz, něco jsem tam nakoupila z jejich vánočních přání. Při předání jsem poprosila o půjčení nějakýho psího starouška na venčení, protože toho si aspoň nebudu chtít vozit domů. No staroušci došli. Respektive bylo počasí tak hnusný, že by se jim ven nechtělo.

O pár minut později nám vedli na vodítku obživlého plyšáka. Naprostá dvoukilová roztomilost v podobě ročního trpasličího špiče zachráněnýho z množírny. "Jmenuje se Teodor." Moje už tak chatrná psychika to nedala a bulela jsem jako želva. Teodor 2 se přilísal k Jonášovi a bylo mi jasný, že tohle zvíře domů chceme. Tak jsme přijeli pro Bejlyho a nechali ho rozhodnout. 

Bejly se ale naprosto bytostně bál. Bál se natolik, že ani nepípnul. Ten Bejly, kterej komentuje všechno a vždycky. A tak Teoušek 2 našel jiný majitele. Škoda, měla jsem pro něj už i vymyšlený jméno – Gimli. Protože na to, jak byl maličkej, tak byl pořádně odhodlanej.

Ale možná to tak bylo lepší, už na vycházce ho Jonáš omylem nakopl, cokoli pod 20 kilo by tu nebylo v bezpečí. Navíc jsem se úplně necejtila na dalšího psa natrvalo. Měla jsem rozjednanou předvýchovu štěněte asistenčního psa. Akorát jsme zjistili, že Bejly má issues a začal bejt na štěňata vostrej. Takže i tohle skončilo ještě dřív, než to mohlo vůbec začít.

A fejsbůk mi vesele ládoval zubožený psy bez domova z celýho světa. Odolávala jsem bez problémů. Než moje podvědomí vyhodnotilo, že jeden z těch psů je must have. Čuba tak ošklivá, až byla krásná. A prý vhodná i pro začátečníky a k dětem. What could go wrong? Pryty mač všechno, ale o tom příště.

Sbohem, Teouši

Jako tušila jsem, že spolu už toho času nebudeme mít tolik, ale nenapadlo mě, že je to až tak zoufale málo. Jeden víkend lítal v Jizerkách, další víkend jsme letěli na veterinu udělat to nejtěžší rozhodnutí.

Můžu stokrát slyšet, že je dobře, že to bylo tak rychlý, ale bolest to nezmírní ani o píď. Rozum to ví, ale ta obrovská bolavá díra s rozumem nemá společnýho vůbec nic.

Venčit jsem začala v jiný časy, protože slyšet "A kde máte druhýho?" mě akorát nasíralo na celej svět. Ještě jednou se mě někdo zeptá na štěňátko, tak ho majznu karabinou přes prsty.

Long story short. Začalo to jako bloklej krk, za pár dní úplně ochrnul na zadní. Udělali jsme mu návštěvní den, kdy byl happy, nechal se drbat a podávat balónek, ale pak už byla bolest tak silná, že nešlo čekat a bylo by to sobecký. Bylo mu okolo 14 a utratit ho chtěli už 10 let zpátky, když pro něj nebylo v útulku místo. Aspoň malá útěcha, že měl ten život dlouhej a z většiny fakt hezkej. Jen je to vždycky tak nějak málo.