čtvrtek 24. března 2016

Šikovnost strikes again

Je až fascinující, jak na jednu stranu velmi šikovný člověk, který si vydělává (no vydělává, nepřehánějme to) výrobou bižuterie, umí malovat a když není líný, tak si zvládne i něco ušít, dokáže zvorat úplně základní věci.

Že jsem zakopla o psa a roztrhla si kalhoty, jsem už vydýchala. Při snaze koupit si kalhoty jsem i zjistila, že to není taková tragédie, neb už v prvním krámě jsem narazila téměř identické, jen díru měly na obou kolenou. To jsem u svých nakonec napravila. Došlo mi, že je to jen ten drobný rozdíl mezi sockou a stylařem. Ale že pak půjdu na procházku, kde narazím kolenem do lavičky přesně tím odhaleným místečkem, tím malým místečkem, které nebylo proti rozražení chráněno vrstvou látky, to jsem nečekala. Nešla jsem ani rychle, každopádně krev tekla a před očima se mi lehounce zatmělo. Další den jsem nemohla chodit rychle, ani kdybych chtěla. Ale otok už zmizel a zas jsem funkční a připravena na další úraz.

Půjdu upéct velikonočního beránka, říkala jsem si, tam zas tolik šancí ke zkáze není. Hlavně proto, že už by to byl třetí pokus a oba předchozí dopadly tak dobře, že jsem je ještě ten den sama sežrala (a ne, nemám ani nejmenší výčitku!)

I ty jedna naivní Magdo. Po prvním kontrolním pohledu do trouby jsem došla k závěru, že zkazit se dá ledacos. Hlavně, když máte dvoudílnou formu, která až tak netěsní.


Při napravování nehody jsem to také moc nevylepšila.


S očima mám pořád problém, tak zkouším různé věci, které mě postupně ruinují finančně, ale zdravotně ke zlepšení rozhodně nepřispívají. Třeba mám alergii na roztoče, napadlo mě (zní to líp, než třeba rakovina, že ano), projela jsem tedy internet, kde jsem chtěla zjistit, jak s těma malejma šmejdama zatočit. Google mi pomohl následovně… Děkuji pěkně.


Našla jsem cosi, jako nepropustné prostěradlo, sáhodlouhé popisky o tom, jaké úžasné tkaniny a technologie jsou k tomu použity, mě přesvědčily, abych za to vyhodila 1400. Čekala jsem, že mi třeba nepřijde nic. Balíček ovšem dorazil, paráda! Po rozbalení jsem na ten kus chlupatého igelitu koukala velmi zkoumavě a hledala, jestli tam místo tohoto vtipu není ještě to pravé prostěradlo. Nebylo. Dala jsem to přes postel a přes to ještě normální prostěradlo. S klidným svědomím mohu říct, že šustění mě vzbudilo jen několikrát, jinak se mi zdálo o tom, jak běhám v šusťákové soupravě či do igelitu balím mrtvoly.




Omluva pro ty, co to odebírají a dojde jim asi tak 10 upozornění, že jsem vydala článek, zas jsem prohrála bitvu s technologiema.

pondělí 21. března 2016

Vodítko, už jsi o tom slyšel?

Fajn, vím, že jako majitel psa dementa nejsem zrovna přeborník na psí záležitosti, ale přinejmenším většinou vím, jestli můj pes je přátelsky naladěn, nebo se vám bude snažit Alíka sežrat. Na rozdíl od 90% takzvaných pejskařů. Po denní konfrontaci s bandou těchto debilů chápu, proč pejskaře ostatní nemají rádi.

Není snad den, kdy by se mi nestalo, že k nám naběhne pes bez vodítka, který naprosto ignoruje majitele (ano, stává se mi to občas taky, proto má můj pes košík, plastový, aby tím neublížil). V lepším případě slyším: "Von je hodnej, von nic nedělá!" Ale muj jo, ty debile! Takže zatímco Tea otravuje cizí pes a jeho to značně znervózňuje, kór když jich je třeba víc a nenechají ho v klidu se očuchat, ježí se mu na hřbetě slušný pruh srsti, i méně zdatný majitel psa by mohl poznat, že to trochu zavání průserem. Nikoli, dál nechá své pejsky otravovat psa mého. Když už Teo přechází i do zvukového varování, stále nic. Tak jako, máte své psy vůbec rádi? Já jen hodně nerada Teovi omezuju pohyb natolik, aby se nemohl bránit, jeho úzkost ze psů to rozhodně nezlepší. Jsem ráda, že už na většinu psů reaguje lépe a tohle mi to hodně kazí, fakt hodně.

Další majitelé jsou úplně opačný extrém. Své pejsky nemají potřebu socializovat, a aby je ochránili před všemi krvelačnými obrovskými skoro ještě nedomestikovanými vlky, tak je vezmou do náruče. Tam je bezpečíčko. Hovno! Zaprvé psovi znemožníte pohyb, ten se cítí ještě hůř a ječí. A psa na zemi to rozčiluje, protože druhý je moc vysoko a bude snažit za ním dostat, buď ze zvědavosti a nebo prostě proto, aby mu ukázal, že tam nemá co dělat. Pak nebrečte, že po vás jiný pes skočil/ měl snahu skočit.

Když mi, byť s košíkem, vystartuje po psovi, omlouvám se a fakt je mi to líto. Kolikrát zaútočil jiný pes po psovi mém, to ani nespočítám. Ovšem kolikrát se mi někdo omluvil, to si pamatuju naprosto přesně. Ani jednou. Jen výčet za poslední týden: Šli jsme v lese, zezadu se k nám přiřítil retrívr, s těmi on většinou nemá problém, dokud nejsou napjatí jak struna a neukazují zuby. To bych měla taky problém. Pustili se do sebe, majitelku to vůbec nezajímalo. Povedlo se mi Tea odtáhnout a dál už nás nechal být. Vracela jsem se do paneláku, venčila tam má oblíbená paní, které familiárně přezdívám líná píča. Se svou basetkou se zásadně nehne dál, než o jednu ulici vedle. A připnout vodítko je taky asi moc pracný úkon. Ona je tu docela známá tím, že na psa ječí povely a pes zírá do prázdna. Poprvé jsme ji míjeli v bezprostřední blízkosti. Basetka zaútočila na Tea, Teo je ale gentleman a na feny neútočí, absolutně nevěděl, co má dělat a já jen čekala, jestli se ta obluda zahryzne víc, než hodlám tolerovat. V ten moment bych z baseta udělala ladným kopem boxera. Včera večer k nám doběhl kříženec rottweilera, to vám není úplně do smíchu. Psi proti sobě stáli, napjatí, uši i ocasy vysoko zvednuté. Chvíli nehnutě, pak se snažili oba k druhému postavit do téčka, ocasy kmitaly malinko, zato rychle. Majitel jen prohodil: "Jo, tak kamaráda sis našel, jo?" Do háje, lidi, že pes vrtí ocasem, to neznamená, že je přátelskej. Zrovna kmitání vysoko zdviženým ocasem znamená, že pes buď provokuje, nebo prostě ukazuje dominanci, ale ne, není to vyjádření náklonnosti. No první začal ječet Teo, druhej pes se výrazně nepřidal, to jsem byla ráda, protože to nebyl zrovna malý pejsek, který je úplně neškodný. Ale že by měl majitel snahu si ho třeba připnout? Haha, ne.


Pak jsem se ještě setkala s tím, že někdo na psa ječí a pes u toho pomalu vrtí ocasem, ocas má nízko. A lidé si myslí, že pes z něho má prdel, protože vrtí ocasem. Ne, nemá, pes nechápe, co se děje, ocasem totiž taky vyjadřují nejistotu. Snad poznáte, když je pes uvolněnej, není ve stresu, pak to vrtění vypadá úplně jinak. Ať už je napnutý a nebo přihrbený, není to nic, co by mělo se spokojeností něco společného. Sakra, trochu ty zvířata sledujte a učte se, jejich schopnost vyjádřit emoce beze slov je úžasná.

Tady klasický "adoptuj-mě-výraz" na odlehčení :D

pátek 18. března 2016

Milý deníčku, mám všeho plný zuby

Někdy si říkám, že jsem měla jít studovat medicínu a ne jazyky. Jen tak mimochodem, už mám bakaláře, dokonce jsem byla i pochválena za kvalitně odvedenou práci. Jak to mohlo vypadat, kdybych na tom pracovala tak intenzivně, jako jsem prokrastinovala. To by pravděpodobně chtěli vydat knižně.

Obhajoba proběhla k mému údivu vcelku normálně. Že se mi během ní začal aktualizovat počítač mě snad ani neudivilo. Jen jednou jsem zapomněla, o čem chci mluvit a snažila se tomu nesmát, a v druhé části prezentace, kde jsem chtěla mluvit o praktické části, jsem si uvědomila, že jsem si nic nepřipravila. Tak jsem celý "výzkum" shrnula do nějakých 3 vět a pak pokrčila rameny, že jako víc toho asi prostě neřeknu. Doteď si nejsem jistá, jestli něco viděli (jak mě bolí oči, mám poněkud tmavší monitor) a slyšeli, když jsem nervózní, mluvím dost potichu, a když je to cizí jazyk, tak je to ještě horší. Možná jen odhadli, že to bylo dobré, každopádně takhle dobrou známku jsem snad za celá studia dostala jen jednou. A to, když jsem opsala celou zkoušku.

Zpět k hypochondření. Na očním věděl stejné hovno jako před dvěma týdny, ale pořád věřil tomu, že by to mohlo být způsobené obrnou lícního nervu. Na mou otázku, proč mám teda špatný obě oči, řekl jen: "To je pravda." Tak jako vážně? A poslal mě na imunologii, trval na jedné pražské. Fajn, proč ne, ale když jsem tam zavolala, tak mi řekli, že stejně nové pacienty neberou. Do liberecké jsem se pro jistotu ani nedovolala, musela jsem se tam dobouchat ručně. A že prý v červnu. A do tý doby co? A hlavně potřebuju v květnu odletět na dobu neurčitou pryč. A tím myslím v řádu měsíců. Ale v nemocnici je prý taky alergo/imunolog a ten mě vezme určitě rychleji. Věřím, že tam nebude mít nátřask, ono když vás v 18 léčí minimálně půl roku na astma, které jen tak mimochodem vůbec nemáte, tak asi nebude úplně zdatný. Ono liberecká nemocnice je kapitola sama pro sebe… Má spolubydlící by taky mohla vyprávět. Před pár dny se probudila a nemohla otevřít oči (co je tu sakra špatně?) a volala tedy na oční pohotovost, jak tam jsou. Prý do sedmi. Vyrazila tam a tam chtěli vyrazit ji. Prý co tam jako dělá, že ještě neordinují a nepomohlo ani, když panu doktorovi (který asi zapomněl složit přísahu) šla ukázat, že podle cedulky na dveřích tam rozhodně ordinují. Po spršce nadávek jí ošetřil a hádejte, co dostala. Stejné kapky jako měl Teo i já. Jen ona má tu kliku, že jí to působí…

Aspoň, že Teo se poslední dny docela uvědomil a chová se hrozně ukázněně. Trošku čekám, s čím přijde. Ale vzhledem k tomu, že je schopný narazit na vycházce do koše, který byl přímo před ním a ještě se toho velmi upřímně leknout… asi nebude tak chytrý, aby plánoval nějakou pomstu. Zjistila jsem se, že kdy na něho jde hysťák, zařvu, jo fakt ZAŘVU: "NE!" a jeho to úplně vyhodí a začne vnímat. Když vnímá, tak jde s hlavou dopředu a ouška má sklopená dozadu jako králíček. V momentě, kdy ho něco zaujme, překlopí je dopředu. Procházeli jsme kolem tramvaje (tramvaje jsou zlé, je nutné na ně útočit!) a on se už chystal vylítnout. NE! Sklopil oušku a koukal ve směru chůze. Po vteřině neodolal a zase se chystal k útoku na tramvaj. NE! Tohle jsme zopakovali asi 6x, nevim jestli z toho je víc zmatený pes a nebo kolemjdoucí, ale minimálně já se u toho bavila výborně (ono tomu trochu pomohly i dvě sklenky vína - skvělé zjištění, do vinárny mohou psi, venčení nabylo hned nových rozměrů) a dokud to zamezuje sebevražedným skokům pod tramvaj, tak asi dobré.


Taky jsem dost přemýšlela nad tím, jak Teo rozlišuje, koho má vítat a koho ignorovat. Všechny moje kamarády/ známé vítal okamžitě, i když je předtím nikdy neviděl. Až teď jsem tu záhadu rozlouskla. Stalo se to následujícím způsobem. Na mé straně chodníku šel mladík a jeho kamarád šel na straně druhé. Zavolali na sebe: "Čáu!" a v ten moment Teo začal rotovat a rozdávat lásku. K nepochopení daného mladíka. Jsem teď ale ve velkém pokušení říkat čau náhodným kolemjdoucím a sledovat reakce.

pátek 4. března 2016

Hlavně, že zdražili zdravotní

Využiju tu malou chvíli, kdy můžu relativně bezbolestně koukat do počítače k napsání malého hejtíku. Myslela jsem, že shánění očního bylo to nejhorší, ale ukázalo se, že to nebyla úplně tak pravda.

Po týdnu kapání kapek proti zánětu spojivek nenastala v očích změna. Nebo… To vlastně lžu, změna tam byla, k horšímu. Šla jsem tedy znovu na oční do nemocnice. Tam mi sestra měřila oční tlak. Zahuhlala si něco ve smyslu, že je to moc vysoký, tak to zkoušela měřit ještě přibližně 6x. A pak z toho asi vybrala to číslo, které vypadalo nejzdravěji. A doktorka mi řekla, ať si kapu dál, na shledanou.

Doma koukám na zprávu, tlak o 10 jednotek vyšší než posledně, tak jako správný hypochondr gůglím a ano, opravdu ten tlak vysoký byl, a ne, není to zdravé. Tak jsem si vykníkala místo na soukromé oční klinice a doufala, že se třeba i něco dozvím. Plus mi i ty super léčivé kapky došly, takže bych ani neměla čím dál kapat, nové mi nikdo nenapsal. Na klinice se mi do očí podíval a řekl, že ale žádný zánět spojivek nemám. Aha, tak co s tím? To jsem se nedozvěděla. Vyděsil mě výčtem možných příčin, od neurologických věcí až po autoimunitní. A to mám za pár měsíců odjet makat do zahraničí? Nepřipadám si tak.

Neuroložku mi dohodil kamarád. Jen jaksi zapomněl říct, že už s neurologií sekla a dělá jen fyzioterapii. A divil se, že mu do telefonu asi 40 minut intenzivně nadávám a brblám, že nikam nepůjdu. No, když jsem si projela hodnocení neurologů v Liberci, tak jsem sklopila ouška a šla tam. Neurologicky jsem relativně asi OK, jen nějaký divný reakce, když mě oklepávala kladívkem, tak mě radši poslala dál na měření nějakých jemných mozkových čehosi. Na doporučení napsala i telefon. Volám tam a říkám přesně, co je na doporučení (a že mi dalo zabrat to přečíst), nikdo to neocenil, řekli mi, že to není dost podrobné a nevezmou mě. Tečka. Položený telefon.

Teď už mě i brní ruka, ale nevím, nakolik to mám ze stresu (jo, se vám řekne, ať jsem v klidu, ale když vidím, že tady člověk musí viditelně umírat, aby si ho někdo všiml a třeba to i řešil, tak to moc nejde) a kolik z těch věcí je reálných. Nakonec nebudu hledat očního ale psychiatra, pak už mi bude jedno, že mě něco bolí. Mocná antidepresiva!

Ale tím, že jsem se stěhovala a začala se rozpadat, tak jsem si našla nového obvodního tady. Svitla mi naděje, že třeba něco vyřešíme. Dnes jsem měla vstupní prohlídku. Snažila jsem se mu vyprávět, co mi je. Se slovy: "Mně se zdáte zdravá." začal přibližně desetiminutový monolog o uprchlících a o tom, že je všechno organizované a co všechno mají za nemoci. V tu chvíli jsem se už musela začít smát, tak třeba mi ten smích oči vyléčí. Haha…

Tak aspoň obrázky, ať to nepůsobí tak depresivně.


pátek 19. února 2016

Hlava 22

Není to tak dávno, co jsem naháněla Tea, abych mu kapala do očí, protože měl zánět spojivek. Karma je ovšem spravedlivá. Takže hádejte, kdo má zánět spojivek teď? A dokonce i ty stejné kapky? A ne, není to ta blbá veterinářka, schytala jsem to pouze já.

Ovšem příznaky nějak na zánět neseděly, hlavně minimálně zarudlé oči bych čekala, ale to ne, to by bylo moc běžné. Mně nejdřív pnulo ve tváři a necítila jsem půlku obličeje a pak jsem měla za okem tlak, plus teda vidím na jednom oku, jako kdybych zírala do světla. Rada pro ostatní, negůglete si symptomy, opravdu, nedělejte to.

Řádně vystresovaná jsem volala k očnímu, kde jsem byla naposledy. Bylo mi řečeno, že ten doktor tam už dávno není a že se nejmenuje tak, jak jsem říkala, že to má jen na razítku a jmenuje se úplně jinak. (Je to legální?) Tak jsem říkala, že je mi jedno, ke komu půjdu, že když mám kartu u nich, půjdu ráda tam. To jsem neměla dělat, prý že v žádném případě, protože jsem tam 7 let nebyla a vyřadili mě. (Jak teda ví, že jsem tam nebyla 7 let?) Jinak se omlouvám, že jsem leta udržela svůj hypochondrismus na uzdě, příště budu plašit pravidelněji.

Další snaha o zachránění oka proběhla telefonátem na oční ambulanci v nemocnici. "No to ale musíte mít doporučení od svého očního, jinak vás nevezmeme, na shledanou!" Aha? Proč bych měla jít jako do nemocniční ambulance, kdybych měla svého očního? Volala jsem dál - na libereckou oční kliniku. Tam jsem se konečně setkala s milým jednáním. Leč termín až v květnu. Ale prý to nemám podceňovat a mám jít do nemocnice.

Odhodlala jsem se zajít tedy na oční pohotovost. "Ale my tu nemáme teď přístupné všechny přístroje, to musíte v době ambulance." Nevěřícně zdvihám obočí a vysvětluji celý příběh i s tím, že mě na ambulanci bez doporučení vzít nechtějí. "Aha, to jen sestry tak říkají, nemusíte mít doporučení." Tak jsem byla objednána a dneska tam v daný čas byla. "A ke komu jdete? My vás tady nemáme. A kde máte doporučení?" Ve svých představách jsem už mlátila hlavou o zeď, nakonec mě tam někde našli, nebo jsem prošla sítem, které vyřazuje méně otravné pacienty, každopádně hurá, byla jsem vyšetřena. A teda vzhledem k tomu, jaký jsem plašan a hypochondr, jsem byla dost udivena, že mi i něco našli. To mám stejně z toho, jak urputně hodiny a hodiny píšu bakalářku. Haha. Ale jo, přiznávám, že až na nějaké úpravy je dopsaná. Aby ne, když to v pondělí musím dát na tisk.


A tady další vodovky, prostě mám potřebu to všem vnucovat, nemůžete mě zastavit!


středa 10. února 2016

Brzo bude po prokrastinaci

Odevzdání bakalářky za 14 dní. To znamená, že jsem mimořádně akční. Naučila jsem se kromě muffinů i výborné cookies. První várka sice velikostně odpovídala spíše frisbee, ale i to už jsem zmákla. Připadá mi, že okruh přátel si udržuju jen tím, že jim pořád vnucuju, co jsem upekla. Když zvoním ke kamarádce, ozve se z intercomu: "Muffiny máš?" Možná bych měla přehodnotit lidi okolo sebe! Ale nejdřív potřebuju vyzkoušet carrot cake, sama ho asi sníst nezvládnu.

Dále jsem si koupila vodovky. A kupodivu jsem je v nouzi nejvyšší i zkusila použít. Po prvních tazích štětce se mi chtělo plakat, fakt to vypadalo hnusně. Byla jsem přesvědčená, že mám výtvarný talent a nešlo mi pochopit, proč se tak ukrývá.




Naštěstí jsem fakt nechtěla pokračovat v psaní, tak jsem malovala dál, až se z toho vyklubal docela použitelný obrázek. Minimálně na to, že s vodovkama jsem malovala naposledy na základce. A u dalších obrázků jsem začínala i trochu chápat, jak vodovky fungují.



(Budeme dělat, že to zarovnaní fotek tak debilně je záměr a ne, že neumím formátovat)


Dneska jsem byla za vedoucím své bakalářky, trošku jsem měla obavy, že mě pošle do háje, ale prý práce vypadá dobře (lehce jsem cítila ten podtext, že vypadá dobře na to, že jsem mírně retardovaná česká studentka), takže jsem spokojená. Cestou tam jsem ale prodělala menší infarktík. Vlakem jsem dojela do Hrádku i s Teem, abych ho dala pohídat. Vystoupila jsem a chtěla jsem se podívat, kolik že máme hodin. A nic, kapsa prázdná. Po 8 letech mám nový telefon, který se díky velikosti přehlídnout tak úplně nedá a on tam nebyl.


Běžela jsem za průvodčí, ať chvíli počká, že mi ve vlaku asi vypadl telefon. Jenže tam nebyl, to už jsem fakt byla na pokraji zhroucení. Když ztratíte dítě, prostě si uděláte nové. A jak řekl jeden komik, po něm vám aspoň zbydou fotky. Na rozdíl od telefonu, kde o ty fotky přijdete. Ok, překlad není tak vtipný. No vracela jsem se kolem průvodčí s výrazem největšího umučence, že tam není. Slečna se nabídla, že mě prozvoní, kdybych ho měla třeba v tašce. Názorně jsem se jala vysvětlovat, jak jsem ho ve vlaku dala do kapsy a v tom momentě jsem nahmatala povědomý předmět. Jenže v kapse nad tou, kterou běžně používám a dodneška jsem ani nevěděla, že tam je. Telefon jsem poslepu dávala do bundy v momentě, kdy jsem korigovala Tea, aby neotravoval lidi. No ani mi nevadilo, že jsem za kreténa, hlavně, že jsem ho našla. Obě jsme se zasmály na můj účet a já se odebrala radši pomalu pryč.

neděle 7. února 2016

Teorista

Sedím tu s oteklým kolenem zablokovanými zády a lehkou nenávistí mířenou proti Teovi. A jak se to stalo?

Teoušek už aktivoval full retard mód, takže bez vodítka venčíme jedině s košíkem. Ukázalo se to jako praktická věc, když se snažil sežrat běžce. Jenže uznávám, taky mě vykolejilo, že někdo běhal na sněhu v nějakých mínus pěti v lese, kde nebyla jinak ani noha. Chápu, že ho podezíral z toho, že je divný. Ale ani košík nezabránil v tom, že jsem si schytala pár nadávek, asi to i chápu. Na vodítku si ale běžců nevšímá, tak nevím, jak s tím pracovat.

I když běžec byl stále více pravděpodobný než kameraman TV Nova, který nás po opuštění lesa filmoval (běžte ven s přítelem své kamarádky, už tento večer v televizních novinách). Když jsme se přiblížili dostatečně, zaskočil nás otázkou, co si myslíme o tom, že tu fotopast zachytila rysa. Po mém velmi zoufalém kníkání, že mu na kameru neřeknu nic, se musel spokojit s kamarádovou odpovědí, která začínala krásně: "Není to asi taková událost, jako kdyby zachytila big foota…" Smutné, že to ve zprávách sestříhali a nakonec zněl jako docela inteligentní mladík.

Po tomto kulturním zážitku jsme si šli dát polévku do poloprázdné restaurace. Kromě Tea tam jiný pes nebyl. Do momentu, než jsme si objednali. Jeden vořech, Teo byl ještě docela v pořádku. Druhý vořech, Teo začínal být poněkud neklidný. Já taky, protože jsem alergická na majitele yorkšírů, kteří nechápou, že i york je pes a je fajn to respektovat. Paní na něj chrlila medovým hláskem, který rozhodně nenaznačoval povel: "Sedni, zůstaň, místo, no to nesmíš tohle,…" a pes, jelikož beztak netušil, co to říká, nedělal nic. Teo byl jen zvědavý, ale ještě nic nedělal. Vyletěl až v momentě, kdy mi přistála na stole polévka. Kupodivu byly ztráty zanedbatelné. V tu chvíli přišel další pes. Polévku jsem skoro vypila a radši vyklidila pole.


A k tomu úvodu. Včera jsem Tea nechala proběhnout zas bez vodítka, protože se les jevil docela prázdný. Pak jsem si všimla, že zpoza zatáčky vyšla slečna s malým pejskem, Teo si všiml také. A rozběhl se plnou rychlostí směrem k němu. V tomhle rozpoložení na povely stejně nereaguje a vzhledem k tomu, že jsem byla na přímce mezi ním a psem, skočila jsem po něm v naivní představě, že ho zastavím. To se samozřejmě nestalo. Ale stalo se to, že mi předal takovou energii, až jsem si rozbila tlamu, rozrazila koleno a roztrhla své jediné kalhoty, které mám. A při dopadu se mi povedlo ještě hnout zády. Nicméně jsem i přes bolest hned běžela za ním, aby toho mrňouse neumlátil košíkem. Ale bylo to zbytečné. Teo si ho za vrtění ocásku prostě jen očuchal.


A tady i nějaké nekrvavé fotky: