pátek 16. ledna 2015

Naprosto zbytečný článek

Ze začátku každého nového roku se to hemží odhodlanými lidmi, kteří si dávají všelijaká předsevzetí. Tohle mě naprosto míjí, jsem k sobě upřímná a vím, jak moc jsem líná, tak proč si dělat stres z něčeho, co bych stejně nesplnila.

Jeden nápad se mi ale zalíbil dost. Spočívá to v tom, že si na lísteček napíšete to, co se vám povedlo, dáte si to do sklenice, a pak si to na konci roku můžete hezky pročíst a zavzpomínat si, jak fajn rok to byl. Trochu problém je, když se vám momentálně sere úplně všechno. Asi si založím svoji cynickou skleničku životních neúspěchů. Věřím, že by se plnila rychleji, než by mi bylo milé.

Ale fajn je, že třeba kopačky jsem stihla dostat už o svátcích a mám tedy o jednu položku méně. Čím jste starší, tím víc se vám plní facebook fotkami potomků vašich přátel, jsou tam samé zásnuby, svatby. Mně vykvetl kaktus. Nevím do jaké sklenice to zařadit.

Moje imunita to se mnou taky vzdala, takže se kvůli tomu nemůžu věnovat Lišákovi tak, jak by to on potřeboval a začíná mu poněkud hrabat. Na všechny je úžasně milý, v tom se nic nezměnilo. Jen pošťáky zdatně odhání. Do té doby jsem si myslela, že je to jen klišé z komiksů, ale očividně v tom bylo více mouder, než jsem byla schopná si připustit. Ale mezi záchvatem vítání a obtěžování svou nekonečnou láskou mu rupne a začne se chovat paranoidně, má strach být sám a vběhne mi do pokoje, kde si vyskočí na postel a dělá, že neslyší povel, aby se odklidil. V momentě, kdy jsem ho z té postele chtěla odšťouchnout ručně, si stoupl, naježil se a začal za ne zrovna milého vrčení cenit zuby. První pes, ze kterého jsem kdy měla strach, je můj vlastní. Milé. Vyříkali jsme si to, nekousl mě ani já jeho a od té doby se to neopakovalo, ale kdybyste s tím měl někdo zkušenost, napište mi do komentáře.


A kdybyste někdo našel můj smysl pro humor, pošlete mi ho zpět, docela mi chybí.

pondělí 29. prosince 2014

Lišák po stopadesáté

Lišák samozřejmě dělá radost všude, kudy chodí, všichni ho milují a vůbec nedostávám často vynadáno. Nestává se mi, že zpoza můstku vyjede cyklista, lekne se psa a pes se lekne jeho, takže na sebe začnou řvát a od lidského aktéra tohoto malého dramatu dostanu ještě radu, ať si doprdele svýho psa hlídám.

Uznávám, že občas si to způsobuji svoji leností; například, když se mi na krátkou procházku za barák nechtělo brát stopovačku a nechala jsem ho na volno. Ovšem i když jsem líná, jsem pořád ještě zodpovědná, takže dostal košík. Ten Liškofield ho ale nejen sundal, on ho ještě roztrhl na nejméně pravděpodobném místě a prostě se vrátil jen s částí. A zrovna ve stejnou dobu na stejném místě venčil soused oblíbeného psího kamaráda. Lišák naštěstí bez vodítka neútočí, počkal v bezpečné vzdálenosti několika metrů, než k němu přes celé pole doběhnu a připnu ho a až pak se rozzuřil. Soused stihl nadávat už dříve. Řekl něco podobného jako pan cyklista.

Před Vánoci jsem i často chodila na poštu odesílat objednávky, a jelikož tam psi nejsou zakázaní, byla by škoda nespojit užitečné s užitečným. On je většinou hodný, lehne si a útrpně kouká na ostatní. Jeden tmavší spoluobčan tam seděl a čekal. Čekání si krátil upřeným zíráním na Lišáka. A pak se prudce zvedl. Tohle by bral jako provokaci asi každý pes, že to rozčílilo mého malého labila je skoro zbytečné říkat. Chvíli jsem váhala, jestli ho nemám spíš pochválit, ale byla jsem politicky korektní a řekla jsem "NE!" místo "Fuj!" a bylo ticho. Jsem i trochu zvědavá, za jak dlouho se na poště objeví cedulka "zákaz psů".

Kromě posledně zmíněného povelu "styď se" (se kterým jsme tedy nepokročili ani o chlup) ho ještě buzeruju při krmení. Je to totiž takový zlodějíček jídla a při návštěvě kamarádky mi z talířku ukradl perníček ještě dřív, než tam pomalu dopadl. Po povelu, aby to pustil, ho opravdu pustil. A jakmile dopadl na zem, už ho rval do té držky znovu. Tak jsem to z něho vyklepala a nebohý perníček putoval do koše. Při druhé návštěvě mi vyfoukl vosí hnízdo. Opět, s letmým pomyšlením na chudší obyvatele naší planety, putovalo do koše. A proto jsem se rozhodla, že krmení dostane až poté, co si ho přestane vynucovat, lehne si a uklidní se. To nemám z vlastní hlavy, takže jsem věřila, že to bude jakože fungovat. Nejdřív mu tečou potoky slin, pak si vyslechnu, že ho týrám (to teda neříká on ale rodiče, fakt to se mnou není až tak zlé) a po čase se podvolí. To mu řeknu: "Můžeš." a on se do toho dá.

Ovšem ani tady jsem něco nedomyslela, protože jsem slyšela tátovo volání z chodby, jestli jsem ho už krmila, že na to jen tak blbě čumí a nežere. Otevřela jsem dveře a ptala se, jestli mu řekl: "Můžeš?" a v tu chvíli jsem zaslechla chroupání granulí.


O několik hodin později už opět ale kradl cukroví u kamarádky. A pro potěchu oka přikládám foto vánoční výzdoby, kterou jí pomohl udělat. Upozorňuji, že pro pořízení fotek byl zavražděn jeden nevinný polštář, nic pro slabé povahy.


středa 24. prosince 2014

Šťastný a chlupatý

Co lepšího dělat, než psát blog, když v kuchyni čeká hromada masa na to, až bude přetvořena v chutnou večeři. Mamka si to zařídila a onemocněla a s tátou teď losujeme, kdo co bude dělat. Vyřešila jsem to fikaně, zavřela jsem se v pokoji a učím Lišáka "styď se". I když stydět bych se pravděpodobně měla za tuhle morálku já.


Většinu nedůležitých povelů pochopil až nevídaně rychle, doufala jsem, že tohle bude také ten případ. Ale po pár pokusech na vlastní pěst mi došlo, že tudy cesta nevede a požádala o pomoc všemocný gůgl. Většina návodů se shodla v tom, že se psovi na čumák přilepí kousek smotané izolepy, a když zvedne pes packu k tomu, aby si to sundal, pochválí se a okamžitě odmění. Takhle se to nějakou dobu opakuje, až se přidá postupně povel a odstraní izolepa. Fikané, říkala jsem si.

V mé podobě to vypadalo ale poněkud jinak, udělala jsem si úhledný smotek izolepy, Lišák do toho začal nadšeně hrabat tlapkama, lehl si na záda a snažil se izolepu v zápalu hry sežrat. Ať jsem se snažila sebevíc, izolepa držela jen na mých prstech, a kdyby ji nesežral, asi bych ji jen tak nesundala. Varianta dvě byla gumička na čumáčku. Normální pes by se ji snažil také sundat. Nikoli ten můj, ten tlapičky sice zvedal, ale jen k tomu, aby mi hrabal do ruky a čekal, až nakulím ten pamlsek. Poté to vzdal a lehl si na zem s utýraným výrazem a gumičkou přes rypáček.


Každopádně bych vám všem chtěla popřát hezké svátky a to samé naprosto dobrovolně i Lišák :D

středa 29. října 2014

Ave stopovačka

Teo nedávno objevil kouzlo lesní zvěře a útěků s tím spojených. V momentě, kdy mi z bažin vyhnal srnu, jsem byla ráda, že je to takový trouba - srna si to hnala rovně, Teo se s neotřesitelnou jistotou vydal doleva. Každopádně to už byla poslední kapka, a dokud nebudeme mít perfektně zvládnuté přivolání, nemůžu s ním takhle volně chodit. Doma jsem tedy vylovila 15metrovou stopovačku koupenou přesně pro účely výcviku (a kvůli lenosti systematicky cvičit téměř netknutou). Časem pochopí (teda teoreticky jsem o tom četla), že mu nezbyde nic jiného, než se prostě po zavolání k paničce přemístit a až to bude mít zafixované, nebudu tu stopku muset už držet v ruce, což ocením, jelikož se do ní každou chvíli zamotám, nebo na ni dupnu, nebo se do ní zamotají stromy, které tam prostě ještě před chvílí nebyly! A pak se začne stříhat a po čase už vlastně za sebou nebude tahat nic, ale v hlavě by mu mělo zůstat, že musí přiběhnout na zavolání. A teď bych asi vyhlásila sázky, za jak dlouho propuknu v zoufalý pláč a budu nadávat na toho, kdo mi to tvrdil.

Další nevýhoda stopovačky tkví v tom, že když vidím, že požírá něco, co by požírat neměl (kdo vyzvracel v lese těstoviny?), tak ho stejně nestihnu přitáhnout dost rychle a polovinu té lahůdky má už v sobě. Ale on je dost rychlý i na vodítku. U kontejnerů bylo koťátko, tak jsem si ho šla pohladit a v tu ránu už vidím, jak má narvanou držku koblihou. Celou si ji tam nasoukal a zuřivě přežvykoval. Nejsem zrovna důvěřivá, co se týká nalezeného jídla, tak jsem mu musela tu zpola rozmělněnou koblihu vyklepat z tlamy, a co tam drželo, jsem vytahala ručně. Olepena od džemu a slin jsem si aspoň mohla oddechnout, že bydlím jen o 20 metrů dál.

Ale zpět ke stopovačce, při vracení z pole máme naučeno "zůstaň", kdy on stojí a já si namotávám těch 15 metrů. Funguje nám to báječně, počkal, až to celé namotám, pevně chytnu a až pak se rozběhl štěkat na sousedovic černého psa. I když má jen lehce přes 20 kg, stačilo to na to, aby mi stopovačkou spálil obě ruce, když jsem se ho zoufale snažila zbrzdit. Že takhle ho nechytím, mi došlo rychle, chtěla jsem ho tedy zbrzdit tělem a chytit za kšíry. Rána rozběhlým psem do kolene bolí. Ponaučení pro příště.
Zarudlýma rukama a s boulí na koleni tu obětavě píšu článek, tak buďte tak hodní a doceňte to!


P.S.: Už ale umí válet sudy a plížit se na povel, on není hloupý, on je jen hrozný kretén!


Roztomilost spících tvorů nezná mezí.


A někdy vážně přemýšlím, jestli je to jen obyčejný pes.

pondělí 13. října 2014

Zkrocená hora

Kromě výcviku šíleného psa a vytírání po psovi dementním, se v mém životě nic až tak závratného neděje. Respektive mi na to nezbývá čas - začala mi škola (no jo, jsem na to už stará, ale už jen rok, slibuju!). Takže nečekaně bude i další pidi článek laděn psovitě.


Brácha hlídá labradora, protože je majitelka v nemocnici, pes je to už trochu starší, vzhledem i pohyby poněkud připomínající lachtana. A lachtan je to velmi dobrosrdečný. Na Tea už při prvním pohledu začal žadonivě kníkat. Naštěstí má lehce oranžovou srst, takže i zarytý rasista Teo vyměkl a souhlasil se seznámením. Po počátečním otrkávání si začali dokazovat dominanci, moje princezna rvala po chvilce homobradorovi zadnici až k čumáku, aby bylo jasné, kdo je mamka. Pak lehl na záda a zamilovaně čekal, jestli se k němu hormony nabuzený lachtan přidá. Druhý pejsek si na něj lehl elegantně, jak jen si 12leté zvíře se 40 kily a nemocnými klouby lehnout může. Teo zmizel v podlaze. Po nějaké době jsem ty láskyplné hrátky musela ukončit, protože jsem se bála, že bude Teo děravý a labrador mrtvý, v tomhle věku toho vzrušení bylo přeci jen už moc.


A zde se můžete pokochat fotkou, na kterou jsem náležitě pyšná!

středa 24. září 2014

A ještě jedno psí povzdechnutí

Vycházku od vycházky jsem vyrovnanější člověk. Už jsem jen krůček od nirvany. A nebo blázince.

To je prostě tak, že se naštvete do té míry, až vám to najednou připadá legrační a už se jen smějete. Co na tom, že jeden den psa vykoupu, protože na zemi našel parfém s ještě nestrávenými zbytky jídla a ještě než stihl uschnout, už vidím, jak mi pomalu mizí v černé bažině. Kamarádka na něho volala a vypadala plná obav, jestli se pes dostane ven, a když ano, jestli ho nezabiju. Já zatím měla jinou starost, otírat slzy smíchu. Asi bych měla být soucitnější a pomoct mu, když tak vyděšeně kulil očka, ale nešlo to. Navíc konečně dotáhl svůj liščí look do dokonalosti. Právě ty černé tlapky dělají lišku liškou. A to on prostě moc dobře věděl!

Začali jsme chodit na cvičák, kupodivu jsem byla pochválena za svůj přístup k němu a za to, že se mi s ním daří pracovat. Což mně samotné nějak pořád nepřijde. A paní cvičitelka byla z Tea úplně unešena. Ona má papírovou belgickou ovčandu, můj lišák má z belgičáka až až. A očividně hlavně takové ty ne úplně pozitivní vlastnosti. Třeba to rotování v kruzích je prý vyloženě jejich, tak aspoň vím, že to není jen tím, že je to úplný blbec. Sama mi předvedla, co její fenka umí, nejvíc se mi líbil povel "chcípni". Ten jsem Tea samozřejmě musela naučit taky, a kromě toho, že u toho na mě nadšeně kouká a vrtí ocáskem, mu to jde hezky. Ale dostala jsem vynadáno od rodiny, že je to nevhodné, tak ho holt musím přeučit na něco, co snesou i citlivější povahy.

Dále jsme se na cvičáku dopracovaly k tomu, že můj pes je prostě rasista, nemá problém se psy, on má prostě jen problém s jinými než rezavými psy. Ale nad bílými ještě taky přimhouří oko. Jenže jakmile vidí černého, zamlží se mu mysl a cvaká kolem sebe, nehledě na to, že se dusí na vodítku, chrochtá a poutá ke mně větší pozornost, než bych si v takovou chvíli přála. Plus se mi začne motat pod nohy, já ho přišlápnu a to se začne vztekat, protože ho to bolí!

Takovýto záchvat má vždy, když je v ulici ten jeho "kámoš". Dneska už jsem neměla sílu s ním něco dělat, tak jsem za sebou toho rotující blba táhla a snažila se prostě jen nezakopnout a pohybovat se pokud možno dopředu. Plot zdolán a já už si chtěla oddechnout, načež se od činžáku vyřítil naježený kříženec německého ovčáka. Z větší části černý. Teo si toho všiml a začal na to bojově naježené a přibližující se zvířátko agresivně štěkat. V tu chvíli jsem nevěděla, jakého psa nakopnout dřív. Abych se vyhnula trhání masa, šla jsem na toho cizího psa, ramena široká, že bych se nevešla do futer a za mírného nadávání jsem ho poslala pryč. A opravdu šel. Někdy jsem za svůj chybějící pud sebezáchovy, co se týká psů, ráda.


neděle 14. září 2014

Nudíte se? Pořiďte si psa!

Teo už se u nás zabydlel, zoufale jsem kvůli němu brečela asi jen dvakrát. Poprvé hned ze začátku, kdy jsem dostatečně nedržela vodítko a pak zjistila, že jsem mu úplně ukradená a po návratu domů ještě objevila, že Betynka měla průjem a uměleckou náladu. To jsem si fakt hodně nadávala, že jsem tak moc chtěla dalšího psa. Ono péče o 15letého psa s mizející kontrolou svěračů je lahůdka sama o sobě. Podruhé, když se na ulici rozohnil na svého největšího psího nepřítele natolik, že se mi zahryznul do ruky.

Chvilku jsem trucovala a házela na něj zlopohledy, ale dát takového blbečka do jiné rodiny prostě nejde. I největší odpůrce pořízení nového psa (maminka) na něj šišlá a neprojde kolem něho bez podrbání. On je to takový švihák, že mu fakt žádná neodolá. Toho psa si měl adoptovat svobodný muž. Začínám uvažovat, že ho budu pronajímat. A nebo změním orientaci.



Ale má i další mouchy. Když s ním jedu vlakem, je z toho vždy tak u vytržení, že začne zuřivě kopulovat na prázdno. Teda jen za předpokladu, že to někdo vidí, větší obecenstvo znamená delší představení. Jsem ale ráda, že z toho vynechává okolí i mou nohu, jeho takt je nevídaný.

Ve vlaku ale často nebývám jediná, kdo cestuje se psem. A když vidí psa, tak se mi ještě nedaří jeho pozornost přilákat zpět ke mně. To se takhle rozčiloval nad jiným psím pasažérem ještě na nástupišti, já už ale potřebovala do vlaku a tím pádem by se mi jeho pozornost hodila. Mezera mezi nástupištěm a vlakem mi dělala vrásky. Ale tak co, snad není blbý, řekla jsem si a vykročila vpřed. Je! Ještě jsem stihla zaznamenat jeho vyděšený výraz plný otazníků, než v té mezeře zmizel.

Obávám se ale, že mi to dělá naschvál. Když někoho vidím poprvé, tak zaručeně předvede nějakou novou dovednost. Posledně jsem si domluvila venčení v Liberci, ono ve dvou se venčí prostě líp. Krátce po odepnutí z vodítka začal balancovat na pařezu, koukala jsem, co provádí a přišlo mi to roztomilé. Do doby, než se tam ustálil, nahrbil a začal konat potřebu. Další milou věc provedl, když si tu byli dva pánové vybrat dárky (ty moje blbiny z fima). Krásně je přivítal a pak se jednoho po druhém snažil znásilnit. A byl velmi vytrvalý.

Oproti poslednímu článku se ale změnilo hodně, mohu ho pouštět na volno a většinou se mi i vrátí na zavolání hned. Samozřejmě ne, když ho opravdu přivolat potřebuju. To se otočí, olízne (moc dobře ví, že mám kapsy naštosované sušenými plícemi) a ladně si kluše druhým směrem. Je ale super, že mohu využít jeho závislosti, schovat se mu za strom a škodolibě poslouchat ten zběsilý dusot, jak se mě snaží najít. Když je zákeřný on, budu také!

Jo a hrozně rád se válí v hnoji a nerad koupe.