Zdárně po rekonstrukci

Bydlení je skoro připravené, už mám i internet. Že nemám postel nevadí, byt se domovem stává v momentě, kdy se vám po něm vlní krátké vlny internetu.

Postel jsem sice objednávala ještě, než začala samotná rekonstrukce, ale po měsíci, kdy se nic nedělo jsem si všimla, že jsem objednala stoosmdesátku. Mám matrace 80 cm. Osmdesát a osmdesát není, byť to k tomu láká, sto osmdesát. Sakra. Měnila jsem objednávku, potvrzení mi došlo obratem a trochu delším obratem mi po měsíci volali, že už postel mají. Neměla jsem ji ale kam dát, posunula jsem to. Pak už místo bylo, tak jsem je naháněla pro změnu já, a ještě se jednou ujistila, že je to sto šedesátka. Nebyla. A nenašli nikde potvrzení o změně. Tak nemám postel ani tucha, co vlastně přijde. A kdy.

Srážku se sousedem jsem měla ještě jednu. Tentokrát byl ve výhodě, měl na mě kontakt a já ho ještě neměla uloženého jako "Debil Problémový", takže jsem to zvedla. Problém to byl opět ohromný, nešla televize, zase. Proboha, jak se s tím dá žít?

Byl večer, slíbila jsem okamžitou nápravu následujícího dne. Nestačilo. "Nevadí vám ničit životy ostatním?" byla přesně ta věta, která spustila můj křik a uvolnila nějaké sprosté slovo. Položila jsem to. Náprava byla zjednaná až následujícího dne večer, dřív nikdo neměl čas. Můj výstup ale stačil na to, aby mi dal pokoj. Pak už mi volala paní správcová.

Neměla jsem nikoho, kdo by mi hezky udělal lišty, tak jsem si našla nového přítele, který je tesař a prokecnul se, že to umí. A pak že Tinder je k ničemu. A hlavně nám jde moc hezky montování nábytku. Já si třeba smontovala židli, abych ho z ní mohla povzbuzovat při práci.

V Ikee jsem za poslední měsíc byla už tolikrát, že jsem pochopila, kudy chodit, abych se neztratila. A taky jsem zjistila, že do auta se nevejde všechno, co si člověk dá do košíku. To jsou ty momenty, kdy potlačím svoji mužskou část a neodpustím si "Já jsem ti to říkala."

Jinak tady ukázka toho, kolik práce na tom bylo. Fakt moc. Takže díky všem, kteří se mi na tom nadřeli, já jdu dřít taky, abych nemusela žrát šutry!

Drobné radosti, které přináší rekonstrukce

Nevím, jak to stručně shrnout, abych mohla plynule pokračovat v běhu událostí. S Ondrou už nejsme. Dlouho. Ale jezdit na dovolený s ex je prostě v pohodě, deal with it. A taky už není Ronald, stálo to spoustu nervů, peněz, návštěv specialistů a nic z toho. Nikdo nevěděl a prostě to už nešlo. Jo, a stěhuju se. A tím se ve zkratce dostáváme k novému tématu článků. K rekonstrukci. Krásná činnost, kterou by si za život měl určitě každý zkusit.

Když roky píšete do magazínů o bydlení a radíte, jak si co vybrat, uspořádat, hygge, koupelny and shit, nechce se vám koupit už hotový byt, chcete si ho upravit podle sebe. A tak se zasníte, zadlužíte, oberete rodiče o úspory a máte ruinu, která je jen vaše, banky a rodičů. Rekonstrukce může začít.

"Volala paní, co bydlí pod vámi, že jste ji vytopila." "Aha, ok, je vypnutý hlavní uzávěr vody, jdu to zkontrolovat." A opravdu, seznamuji se se sousedkou za vřelého "To vám pěkně děkuju," a kochám se proteklou vodou. Hlavní uzávěr vody totiž tak úplně netěsní. A není tak úplně moje vina. Ale dobré, paní pochopila, přestala pouštět hrůzu a já jí rovnou oznámila, že budu rekonstruovat. Teaser na další týdny.

Ani jsem netušila, že práce už započaly a dozvěděla jsem se, že dělníci přetížili výtah a zasekli se. Pořád mi vrtá hlavou, jestli za tu hodinu tam byli nebo nebyli placení.

Telefon. Bože, co teď. "Opět jste vytopila sousedku pod vámi, prý to teče stoupačkami až dolů. A ti vaši řemeslníci přestřihli televizi a nikomu pod vámi nejde." Běžím do bytu, kde už situaci zachraňuje kamarád, který tam bydlí. Už ve vchodových dveřích jsem zvědavě dotázána, jestli jsem to já, ta záškodnice. Přiznávám se, omlouvám se, tvářím se nešťastně. Což je mi houby platné, právě jsem se totiž srazila s debilem, synem vytopené paní.

Líčení dramatu o tekoucí vodě následovalo tragédií o pátečním večeru bez televize. Zatínám zuby a neříkám nic o tom, že existují knihy. Běžela jsem do bytu kouknout, co se stalo, pán se přidal také. A zopakoval několikrát předchozí výčet nešťastných událostí. Završil to hrou na city o psychické újmě staré paní a poznámkou o tom, že pokud se to bude opakovat, není nereálné, že to půjde k soudu.

Líbí se mi jeho víra v rychlost českého soudnictví, o tom žádná. Když se vybrečel, mohli jsme konečně řešit samotný problém. Dráty k televizi Ondra za svitu mobilu spojil a šel to babče oznámit. Mezitím obhlédl situaci a zjistil, že dramatická potopa v koupelně se skládá ze tří malých mokrých koleček na stropě. Akorát tam stoupačkami dofoukal můj prach, protože proč vysávat prach, když nemusíte vysávat prach a mizí sám u sousedů. Popovídal si o drobných strastech a radostech, zatímco já se šla konečně představit paní správkyni. Ta to vzala v pohodě se slovy, že oni rádi dramatizují. Ulevilo se mi.

Doufám, že nebudu mít materiál k dalšímu článku. Kromě fotek před a po.

Chleba nad maso

Psi jsou vlastně takové děti, ze kterých si můžete dělat srandu podstatně delší dobu, protože vám nikdy nezačnou rozumět, opakovat po vás a dostávat vás do trapných situací před lidmi. V určitých aspektech je to s nimi ale dost podobné.

Pes nechce zeleninu? Hm, ale co když je poblíž jiný pes, který má zeleninu rád? Zkuste mezi nimi párkrát prokutálet cuketu. Cuketa se stává atraktivní jako probíhající králík. Jen s tou nevýhodou, že po zakousnutí chutná stále jako cuketa. Pro lakomost se ale musí trpět.

Teo je vůbec kouzelný, co se žrádla týká. Když je sám, je to vybíravá pinda. Když je poblíž Ronald, sežere i citron. Na který, jak jsem poté zjistila, má alergii.

Co ale oba mají moc rádi, tak je pečivo. Ne, že bychom je jím krmili, ale o to větší zájem v nich vzbuzuje. Suchý chleba? Vlci by záviděli.

Na návštěvě jsme pobyli trochu déle a oba psi nervózně pošlapovali a dávali najevo, že biologické hodiny hlásí večeři. S asi tak hodinovým zpožděním. Ondra vytahuje z kapsy kus chleba. Neptejte se proč. Staří lidé mají po kapsách běžně chleba a musí ho pak chtě nechtě házet drobnému ptactvu. Chleba zahučel do jedné tlamy. Chleba zahučel do druhé tlamy. Žvýkání na plné obrátky, nervozita stoupá. To přece nemohlo být všechno!

A tak se stalo, že při hledání drobků narazil Ronald do Tea a ten se změnil v hlasitý gejzír chlebových drobků. Už v dětství se učíme, že mluvení a jídlo jsou dvě činnosti, které se hůře koordinují. Jim to nikdo neřekl, takže štěkot provázelo chrlení chleba do dálky několika metrů. Agility je proti tomu disciplína pro nuly.

Občas škodolibě nechám na konferenčním stolku, ze kterého žrát fakt nesmí, nějaký ten nedojedený kousek chleba. A občas ho tam prostě zapomenu. Když si toho všimne Ronald, je po chlebu okamžitě. Ronald neřeší, ten v době naší nepřítomnosti vyrabuje i všechny batohy. Teo je jemnější, opatrnější.

A tak se stalo, že jsme se vrátili z venčení a vidím Tea, jak stojí před stolem. Nehnutě a soustředěně. Neruším ho, sleduji a bavím se. Vydržel tak několik minut. Osmělil se a pomalu se chystal chleba přijmout za svůj. Nenápadně jsem si odkašlala. Teo dělal, že nic. Koukal nehnutě dál. Když chleba stále neskočil do jeho tlamy, obešel stůl z druhé strany a začal vydávat nespokojené zvuky. Chleba odolával. Přemístil se tedy zpět nad talíř a pomalinku, nenápadně chleba začal odnášet. Když v byl v úrovni Ronaldova pelíšku, zakašlala jsem podruhé.

V němém úžasu, kde se mu vzal chleba v tlamě, ho upustil přímo před Ronaldem. Ten si v tu chvíli Teův lup přivlastnil a začal na něj vrčet. Teo nevěděl, co má dělat. Konejšivě odvrátil hlavu a přísahám, že jsem viděla, jak se mu po tváři koulí slzička.

Než se stihli servat, sebrala jsem krajíc a každému kousek dala. Ale fakt jen trochu, v tomhle věku už si musí hlídat linii.

Servus, dovolená!

Další den, už trochu unavení, jsme se vydali k největšímu vodopádu v Evropě. Tuto informaci jsem si neověřila, takže tomu slepě nevěřte. Kromě samotného vstupu se platilo i mýto a mám pocit, že jsme platili i za to, že jsme museli platit. Vodopád byl ale moc hezký. Naše výrazy při výstupu do kopce ne tak úplně. "Nemusím si nic dokazovat," prohodila jsem jako chabou výmluvu, že nahoře už stejně víc neuvidíme a otočili jsme se. Nahoru si to vyšlapovali tlustí lidé v městském oblečení, matky s kočárky, japonské důchodkyně. Všichni se tvářili, že to vůbec nic není. "Koukej po lidech, co sedí na lavičkách, to je víc uklidňující." Ano, ti se tvářili podobně jako já, svět byl v pořádku. Využila jsem půjčenou nepromokavou bundu aspoň tak, že jsem zalezla blíže k vodopádu, kam městští turisté kvůli zvýšené vlhkosti nechtěli. Kdybych si vzala i nepromokavé boty, mohla jsem se kochat déle.

Tohle je jen spodní část, ale možná lžu, radši se jeďte přesvědčit na vlastní oko.

Když měl Ondra už vyměněné obě duše (fakt jsem ráda, že nejezdí na tříkolce), bylo potřeba je vyzkoušet na rovince okolo přehrady. Pořád se mu totiž nespravily brzdy. Krásná rovná asfaltová cesta zmizela hned za zatáčkou a vystřídal ji kopec a štěrk. "A dopr…" Dlouhé stoupání následovalo prudké klesání. A pak znovu. Oživeníčko v podobě krav na cestě jsem po několika výhružných cedulích neocenila, ale byla jsem připravená kdykoliv použít svoji devětadvácu jaku zbraň. Každopádně mi tahle alpská rovinka dala fakt zabrat. Ale kýčovité výhledy to vynahradily.

Poslední den už se mi nechtělo nějak aktivně výletit, lanovkou jsme si vyjeli jen proto, že jsme mohli. Já uslyšela několik hromů, zatvářila jsem se tragicky a tak jsme po pár kilometrech zase jeli dolů. Zpět jsme to vzali přes město Gmunden, jehož název byl tak fascinující, že jsem tam musela jet. A byl opravdu zajímavý. Procházeli jsme se kolem jezera, já si vzala sluneční brýle, protože slunce pálilo dost přesvědčivě. Svoje dioptrické jsem si zahákla za výstřih. Trochu jsem se osvěžila ve vodě a když jsem odcházela, viděla jsem ve vodě záblesk. Hele brýle, třeba se mi budou hodit. No, hodily se mi moc, byly to totiž moje brýle.

Rozloučení s Gmundenem a pár hodin na cestě domů. Dlouhé trasy v autě s sebou nesou i dobrodružné močení na místech, kde byste močit nechtěli. Turecké záchody, záchody bez papíru, les, kde před vámi bylo již několik dalších rodin. Benzínky jsou proti tomu úplný ráj. A tak jsem oželela svá eura a šla si ulevit civilizovaně. U vchodu nikdo nebyl. A já měla v ruce jedno euro a po ruce žádnou kapsu. Oh wait, eurovka zmizela v podprsence. Když jsem vylezla z kabinky ven, už jsem viděla přesně, kam a komu se peníze dávají. "Ehm, asi bych měla zaplatit, že? Moment…" zašeptala jsem a mizela pomalu ven. A po chvíli jsem se vítězně vrátila i s mincí. Tak upřímně potěšeného člověka jsem dlouho neviděla. Možná byl víc potěšený, než kdybych to lovila z podprsenky přímo před ním. A tak nás i přes svůj rumunský vzhled neproklel, a ještě nám popřál šťastnou cestu. Možná jsem nám zachránila život, kdo ví.

A tady ještě automat na klobásy, který jsem zapomněla přiložit posledně.

Hory a kýč

Druhý den jsme dorazili do cílové destinace, do Tyrolska. Přes Innsbruck a Primark, ve kterém jsem chtěla jen kšiltovku proti alpskému slunci, ale odešla jsem s plnou taškou hrozně nezbytných věci, jsme se dostali do vesnice, kde byl náš airbnb příbytek. Ta se jmenovala Aschau, přejmenovala jsem ji na Arschau, němčináři možná ocení. I přes svou kompaktní velikost měla ale vše, co k životu potřebujete - třeba automat na klobásy. A večer hlasitou dechovku.

"Koupíme si sommerpass na lanovky, to vyjde levněji," oznámil mi Ondra za mého protestování, že to stejně nestihneme projezdit. O pár dní později jsem ale mohla prohlásit ženami oblíbené "Já jsem ti to říkala," což za těch 60 éček skoro i stálo. První den jsme lanovku využili. Jsme na dovolené, ne na závodu se svými egy, lezení do kopců nechme jiným dobrodruhům. A tak jsme si mohli užít 14 km příjemného výhledu a ostrého poledního slunce. Byla jsem opravdu moc ráda, že jsem si zabalila mikinu a nepromokavou bundu. Co kdyby. Kdykoli teď ale potkám někoho, kdo má opálenou jen jednu polovinu těla, budu vědět, že šel Panoramaweg v Gerlosu. Na dvanáctém kilometru jsem ale kromě opálení měla i perfektní výslovnost pozdravu "Servus," který jsem pilovala, když mě nikdo neslyšel. Cítila jsem, že ještě pár dní a zatoužím po Lederhosen a vlastním kroji.

Tím, že jsme se ochudili o několik hodin stoupání, cítili jsme se i po výletě relativně svěží. Kolo? Jasně! Vydali jsme se jen údolím, opět jsem svou nulovou fyzičku obhájila tím, že si nemusím nic dokazovat a v duchu mi ukápla slzička nad vlastní leností. "Ondro? Asi se ti vyfouklo kolo, to druhý." Dobrá věc, že domů to byly asi jen dva kiláky. Já radši pomalu jela vedle, než abych se musela chodidlem dotknout země. Od doby, co mi ukradli mé milované nike, musím si na každé túře aspoň trochu postěžovat, že ostatní boty jsou nepohodlné.

Jako rozumná věc, po odložení kol, se oběma jevilo jídlo ve zdejší restauraci. Omylem jsme vešli k Fritzlům, kde přes silné stěny neprošel ani signál. Graukäse se špeclema? Sem s tím. Jen co jsem dostala talíř, překřtila jsem šedý sýr na ponožkový. Olomoucké tvarůžky bledly závistí. Ten smrad mi depiloval knírek. Zažívala jsem těžkou kognitivní disonanci, chuťově to totiž bylo výborné. Bylo toho ale moc. Když jsem viděla, jak číšník vyhlásil slečnu u vedlejšího stolu, která nedojedla, a jak při další pochůzce nenechal bez komentáře, že to po ní dojedl táta, udělalo se mi v žaludku ještě trochu prostoru na pár špeclí. Jsem statečná, to sním, hlavně nepoutat pozornost. Zvítězil ale tradiční sýr z Zillertalu a číšník si za hlazení břicha pochvaloval, že jsem hodná, když jsem mu nechala, protože má stejně hlad. Vyvázla jsem z toho skoro bez újmy. Sýr se mi z pórů linul ještě několik dní. Zapadala jsem.

Původně se mi to mělo vejít do jednoho článku, ale vzpomněla jsem si, že lidi neradi čtou, takže radši dva krátké. Rádo se stalo.

Z Říše do Říše

Kufr, zmatek, kontrola počasí. Šest až deset? No to ne, nikam nejedu. Půjčuju si oblečení, které přežilo islandské počasí a nějak to zvládnu. Balíme věci, letní i podzimní. A balíme kola, věci na turistiku, věci do civilizace. Oh fuck, asi to chtělo větší kufr.

"Nebrzdí mi kolo."

"Děláš si ze mě pr…?

Opakovaným mačkáním brzdy se z nebrzdícího kola stalo kolo vhodné do mírného terénu. Alpy, buďte placaté, ono to nějak půjde.

Po pár hodinách cesty se z kufru transporteru ozvalo psssssssssssssssss. "Co to dopr… je?" "Asi kolo." Máme náhradní duše, tak aspoň něco. "Musím zastavit, nefunguje turbo." Ani se neznepokojuju. Půjčit si auto, které je velké, je super. Půjčit si auto, které je velké a má před servisem, je trochu horší. "Hele, nemusím držet volant," říkám, zatímco jedeme do docela prudké zatáčky. Hledání optimálního rádiusu, při kterém můžeme pustit volant, se stává zábavou na dlouhé cesty. Při mírných zatáčkách doprava se ovšem musí točit volantem na druhou stranu. Pohodlí a bezpečí na prvním místě.

První zastávka Mnichov. Dál se dohodneme. Vybrala jsem hotel, který byl nejlevnější. Ale cena nebyla to, co mě přesvědčilo. Must have nutkání jsem pocítila z fotek, kde jsem viděla sprchový kout hned vedle postele. Jsme designový hotel, hlásal popisek. Věděla jsem, že tohle nemůže být krok vedle. Check in, výměna klíčů za údaje. Bloudění nekonečnou chodbou a hledání čísla 144. "Hele, ta karta tam nejde zasunout." Do jiných dveří šla, ale samozřejmě bez kýženého efektu otevřeného pokoje. "Není to 199?" Prošli jsme se na druhou stranu nekonečné chodby. Nebylo žádné číslo 199. "Co 149?" Běžíme zpět k původnímu pokoji a hledáme sto čtyřicet devítku. "Erm, 146, 147, 150, cože?" A tak Ondra jde zpět na recepci a hodlá zjistit, kde je chyba. "Prý nám dali bílou kartu, tady má být černá." Myslela jsem, že tohle rozdělování už mají za sebou. Kompletní výlet do minulosti byla sprcha, vedle které vedly ze zdi trubky. "Prosím, že jdou otevřít okna, začínám mít obavy."

Hotel navrhnul takový Babica architektury. Když nemáš nápad, dej tam sloup. A tak byl pokoj plný zbytečných prvků a to, co mělo fungovat, trochu pokulhávalo. Sprcha nebyla vyspádovaná, a hadice vedla tak šikovně, že jsem neuváženým pohybem vodu buď vypnula, nebo se opařila. Tím mi zkazili radost z dělání obtisků různých částí těla na sklo, abych skrz ně mohla mávat Ondrovi.

Spánek nám narušilo několik komárů, jinak tam byl dokonalý klid. Ráno, při čištění zubů, jsem zahlídla jednoho z kazičů spánku. Ručníkem jsem se po něm ohnala a v tu chvíli jsem si spojila Ondrovo konstatování, že je celý poštípaný se skutečností, že ta krev se jen tak nevypaří. "Erm, myslíš, že mi to můžou strhnout z karty?" "Nemůžou," a flákl komára na stropě. "Hele, já to zkusím trochu setřít," a vyrobila jsem něco, co vypadalo jako slavná, španělskou babičkou restaurovaná, freska Ježíše. No nic.

Kýčovité fotky z rakouských Alp v dalším článku.

Stáří začíná ve třiceti

Ráda bych řekla, že stárnu s grácií, že věk je jen číslo. Doplňte si další libovolné klišé.

No, ale tak to není. Mohla jsem se na to nachystat loni, kdy mi kamarádi přáli k třicetinám, které jsem měla letos. Mí kamarádi jsou svině. A nebo mě možná jen chtěli připravit, abych z toho pak nebyla tak v šoku.

Vtípky o stáří, hovory o kremaci, dobré rady o voltarenu v lékárně. Tak vypadala moje oslava narozenin.

BTW, věděli jste, že lidi nad 200 kg nejsou u kremace moc populární, protože se přehřívají pece?

A tak si ležím, nejde mi usnout, převaluju se. Přemýšlím nad tím, co jsem už stihla posrat a co na posrání teprve čeká. A zaslechla jsem tlumené lupnutí. Promluvil můj obratel. Tam, kde se krk spojuje s hrudí, se stalo něco, co se stát nemělo. Nejde mi se pohnout dál. Ruce i nohy cítím, fajn, jsem jen poloviční mrzák. Noc jsem protrpěla v jedné poloze a ráno se kutálela k okraji postele, abych mohla vstát.

Po zjištění škod jsem zjistila, že se můžu hýbat ve stulu Golema, to jde. Nejde mi nesouhlasně vrtět hlavou, i když bych si to moc přála. A taky mi moc nejdou zvedat ruce. Což je mrzuté, když se vám chce světu ukázat prostředníček.

A tak otevřu Word, abych šla pracovat. Word má novinku: piště bez použití rukou, hlasem. Fakt dík! <3