Šťastný a chlupatý

Co lepšího dělat, než psát blog, když v kuchyni čeká hromada masa na to, až bude přetvořena v chutnou večeři. Mamka si to zařídila a onemocněla a s tátou teď losujeme, kdo co bude dělat. Vyřešila jsem to fikaně, zavřela jsem se v pokoji a učím Lišáka "styď se". I když stydět bych se pravděpodobně měla za tuhle morálku já.

Většinu nedůležitých povelů pochopil až nevídaně rychle, doufala jsem, že tohle bude také ten případ. Ale po pár pokusech na vlastní pěst mi došlo, že tudy cesta nevede a požádala o pomoc všemocný gůgl. Většina návodů se shodla v tom, že se psovi na čumák přilepí kousek smotané izolepy, a když zvedne pes packu k tomu, aby si to sundal, pochválí se a okamžitě odmění. Takhle se to nějakou dobu opakuje, až se přidá postupně povel a odstraní izolepa. Fikané, říkala jsem si.

V mé podobě to vypadalo ale poněkud jinak, udělala jsem si úhledný smotek izolepy, Lišák do toho začal nadšeně hrabat tlapkama, lehl si na záda a snažil se izolepu v zápalu hry sežrat. Ať jsem se snažila sebevíc, izolepa držela jen na mých prstech, a kdyby ji nesežral, asi bych ji jen tak nesundala. Varianta dvě byla gumička na čumáčku. Normální pes by se ji snažil také sundat. Nikoli ten můj, ten tlapičky sice zvedal, ale jen k tomu, aby mi hrabal do ruky a čekal, až nakulím ten pamlsek. Poté to vzdal a lehl si na zem s utýraným výrazem a gumičkou přes rypáček.

Každopádně bych vám všem chtěla popřát hezké svátky a to samé naprosto dobrovolně i Lišák :D

Ave stopovačka

Teo nedávno objevil kouzlo lesní zvěře a útěků s tím spojených. V momentě, kdy mi z bažin vyhnal srnu, jsem byla ráda, že je to takový trouba - srna si to hnala rovně, Teo se s neotřesitelnou jistotou vydal doleva. Každopádně to už byla poslední kapka, a dokud nebudeme mít perfektně zvládnuté přivolání, nemůžu s ním takhle volně chodit. Doma jsem tedy vylovila 15metrovou stopovačku koupenou přesně pro účely výcviku (a kvůli lenosti systematicky cvičit téměř netknutou). Časem pochopí (teda teoreticky jsem o tom četla), že mu nezbyde nic jiného, než se prostě po zavolání k paničce přemístit a až to bude mít zafixované, nebudu tu stopku muset už držet v ruce, což ocením, jelikož se do ní každou chvíli zamotám, nebo na ni dupnu, nebo se do ní zamotají stromy, které tam prostě ještě před chvílí nebyly! A pak se začne stříhat a po čase už vlastně za sebou nebude tahat nic, ale v hlavě by mu mělo zůstat, že musí přiběhnout na zavolání. A teď bych asi vyhlásila sázky, za jak dlouho propuknu v zoufalý pláč a budu nadávat na toho, kdo mi to tvrdil.

Další nevýhoda stopovačky tkví v tom, že když vidím, že požírá něco, co by požírat neměl (kdo vyzvracel v lese těstoviny?), tak ho stejně nestihnu přitáhnout dost rychle a polovinu té lahůdky má už v sobě. Ale on je dost rychlý i na vodítku. U kontejnerů bylo koťátko, tak jsem si ho šla pohladit a v tu ránu už vidím, jak má narvanou držku koblihou. Celou si ji tam nasoukal a zuřivě přežvykoval. Nejsem zrovna důvěřivá, co se týká nalezeného jídla, tak jsem mu musela tu zpola rozmělněnou koblihu vyklepat z tlamy, a co tam drželo, jsem vytahala ručně. Olepena od džemu a slin jsem si aspoň mohla oddechnout, že bydlím jen o 20 metrů dál.

Ale zpět ke stopovačce, při vracení z pole máme naučeno "zůstaň", kdy on stojí a já si namotávám těch 15 metrů. Funguje nám to báječně, počkal, až to celé namotám, pevně chytnu a až pak se rozběhl štěkat na sousedovic černého psa. I když má jen lehce přes 20 kg, stačilo to na to, aby mi stopovačkou spálil obě ruce, když jsem se ho zoufale snažila zbrzdit. Že takhle ho nechytím, mi došlo rychle, chtěla jsem ho tedy zbrzdit tělem a chytit za kšíry. Rána rozběhlým psem do kolene bolí. Ponaučení pro příště.

Zarudlýma rukama a s boulí na koleni tu obětavě píšu článek, tak buďte tak hodní a doceňte to!

P.S.: Už ale umí válet sudy a plížit se na povel, on není hloupý, on je jen hrozný kretén!

Roztomilost spících tvorů nezná mezí.

A někdy vážně přemýšlím, jestli je to jen obyčejný pes.

Zkrocená hora

Kromě výcviku šíleného psa a vytírání po psovi dementním, se v mém životě nic až tak závratného neděje. Respektive mi na to nezbývá čas - začala mi škola (no jo, jsem na to už stará, ale už jen rok, slibuju!). Takže nečekaně bude i další pidi článek laděn psovitě.

Brácha hlídá labradora, protože je majitelka v nemocnici, pes je to už trochu starší, vzhledem i pohyby poněkud připomínající lachtana. A lachtan je to velmi dobrosrdečný. Na Tea už při prvním pohledu začal žadonivě kníkat. Naštěstí má lehce oranžovou srst, takže i zarytý rasista Teo vyměkl a souhlasil se seznámením. Po počátečním otrkávání si začali dokazovat dominanci, moje princezna rvala po chvilce homobradorovi zadnici až k čumáku, aby bylo jasné, kdo je mamka. Pak lehl na záda a zamilovaně čekal, jestli se k němu hormony nabuzený lachtan přidá. Druhý pejsek si na něj lehl elegantně, jak jen si 12leté zvíře se 40 kily a nemocnými klouby lehnout může. Teo zmizel v podlaze. Po nějaké době jsem ty láskyplné hrátky musela ukončit, protože jsem se bála, že bude Teo děravý a labrador mrtvý, v tomhle věku toho vzrušení bylo přeci jen už moc.

A zde se můžete pokochat fotkou, na kterou jsem náležitě pyšná!

A ještě jedno psí povzdechnutí

Vycházku od vycházky jsem vyrovnanější člověk. Už jsem jen krůček od nirvany. A nebo blázince.

To je prostě tak, že se naštvete do té míry, až vám to najednou připadá legrační a už se jen smějete. Co na tom, že jeden den psa vykoupu, protože na zemi našel parfém s ještě nestrávenými zbytky jídla a ještě než stihl uschnout, už vidím, jak mi pomalu mizí v černé bažině. Kamarádka na něho volala a vypadala plná obav, jestli se pes dostane ven, a když ano, jestli ho nezabiju. Já zatím měla jinou starost, otírat slzy smíchu. Asi bych měla být soucitnější a pomoct mu, když tak vyděšeně kulil očka, ale nešlo to. Navíc konečně dotáhl svůj liščí look do dokonalosti. Právě ty černé tlapky dělají lišku liškou. A to on prostě moc dobře věděl!

Začali jsme chodit na cvičák, kupodivu jsem byla pochválena za svůj přístup k němu a za to, že se mi s ním daří pracovat. Což mně samotné nějak pořád nepřijde. A paní cvičitelka byla z Tea úplně unešena. Ona má papírovou belgickou ovčandu, můj lišák má z belgičáka až až. A očividně hlavně takové ty ne úplně pozitivní vlastnosti. Třeba to rotování v kruzích je prý vyloženě jejich, tak aspoň vím, že to není jen tím, že je to úplný blbec. Sama mi předvedla, co její fenka umí, nejvíc se mi líbil povel "chcípni". Ten jsem Tea samozřejmě musela naučit taky, a kromě toho, že u toho na mě nadšeně kouká a vrtí ocáskem, mu to jde hezky. Ale dostala jsem vynadáno od rodiny, že je to nevhodné, tak ho holt musím přeučit na něco, co snesou i citlivější povahy.

Dále jsme se na cvičáku dopracovaly k tomu, že můj pes je prostě rasista, nemá problém se psy, on má prostě jen problém s jinými než rezavými psy. Ale nad bílými ještě taky přimhouří oko. Jenže jakmile vidí černého, zamlží se mu mysl a cvaká kolem sebe, nehledě na to, že se dusí na vodítku, chrochtá a poutá ke mně větší pozornost, než bych si v takovou chvíli přála. Plus se mi začne motat pod nohy, já ho přišlápnu a to se začne vztekat, protože ho to bolí!

Takovýto záchvat má vždy, když je v ulici ten jeho "kámoš". Dneska už jsem neměla sílu s ním něco dělat, tak jsem za sebou toho rotující blba táhla a snažila se prostě jen nezakopnout a pohybovat se pokud možno dopředu. Plot zdolán a já už si chtěla oddechnout, načež se od činžáku vyřítil naježený kříženec německého ovčáka. Z větší části černý. Teo si toho všiml a začal na to bojově naježené a přibližující se zvířátko agresivně štěkat. V tu chvíli jsem nevěděla, jakého psa nakopnout dřív. Abych se vyhnula trhání masa, šla jsem na toho cizího psa, ramena široká, že bych se nevešla do futer a za mírného nadávání jsem ho poslala pryč. A opravdu šel. Někdy jsem za svůj chybějící pud sebezáchovy, co se týká psů, ráda.

Nudíte se? Pořiďte si psa!

Teo už se u nás zabydlel, zoufale jsem kvůli němu brečela asi jen dvakrát. Poprvé hned ze začátku, kdy jsem dostatečně nedržela vodítko a pak zjistila, že jsem mu úplně ukradená a po návratu domů ještě objevila, že Betynka měla průjem a uměleckou náladu. To jsem si fakt hodně nadávala, že jsem tak moc chtěla dalšího psa. Ono péče o 15letého psa s mizející kontrolou svěračů je lahůdka sama o sobě. Podruhé, když se na ulici rozohnil na svého největšího psího nepřítele natolik, že se mi zahryznul do ruky.

Chvilku jsem trucovala a házela na něj zlopohledy, ale dát takového blbečka do jiné rodiny prostě nejde. I největší odpůrce pořízení nového psa (maminka) na něj šišlá a neprojde kolem něho bez podrbání. On je to takový švihák, že mu fakt žádná neodolá. Toho psa si měl adoptovat svobodný muž. Začínám uvažovat, že ho budu pronajímat. A nebo změním orientaci.

Ale má i další mouchy. Když s ním jedu vlakem, je z toho vždy tak u vytržení, že začne zuřivě kopulovat na prázdno. Teda jen za předpokladu, že to někdo vidí, větší obecenstvo znamená delší představení. Jsem ale ráda, že z toho vynechává okolí i mou nohu, jeho takt je nevídaný.

Ve vlaku ale často nebývám jediná, kdo cestuje se psem. A když vidí psa, tak se mi ještě nedaří jeho pozornost přilákat zpět ke mně. To se takhle rozčiloval nad jiným psím pasažérem ještě na nástupišti, já už ale potřebovala do vlaku a tím pádem by se mi jeho pozornost hodila. Mezera mezi nástupištěm a vlakem mi dělala vrásky. Ale tak co, snad není blbý, řekla jsem si a vykročila vpřed. Je! Ještě jsem stihla zaznamenat jeho vyděšený výraz plný otazníků, než v té mezeře zmizel.

Obávám se ale, že mi to dělá naschvál. Když někoho vidím poprvé, tak zaručeně předvede nějakou novou dovednost. Posledně jsem si domluvila venčení v Liberci, ono ve dvou se venčí prostě líp. Krátce po odepnutí z vodítka začal balancovat na pařezu, koukala jsem, co provádí a přišlo mi to roztomilé. Do doby, než se tam ustálil, nahrbil a začal konat potřebu. Další milou věc provedl, když si tu byli dva pánové vybrat dárky (ty moje blbiny z fima). Krásně je přivítal a pak se jednoho po druhém snažil znásilnit. A byl velmi vytrvalý.

Oproti poslednímu článku se ale změnilo hodně, mohu ho pouštět na volno a většinou se mi i vrátí na zavolání hned. Samozřejmě ne, když ho opravdu přivolat potřebuju. To se otočí, olízne (moc dobře ví, že mám kapsy naštosované sušenými plícemi) a ladně si kluše druhým směrem. Je ale super, že mohu využít jeho závislosti, schovat se mu za strom a škodolibě poslouchat ten zběsilý dusot, jak se mě snaží najít. Když je zákeřný on, budu také!

Jo a hrozně rád se válí v hnoji a nerad koupe.

Pomoc!

Pokud máte problém s větším temperamentem (čtěte hysterií) a chcete si pořídit pejska, možná zauvažujte nad štěňátkem, je nezkažené, učenlivé a dost roztomilé na to, aby vás nenasralo do nepříčetnosti. Několikaleté tele bez výcviku, ale zato se spoustou zlozvyků, je vcelku velká výzva. Jestli to oba přežijeme, tak budeme velmi vyrovnané bytosti a nic nás nevykolejí. Zatím k tomu máme daleko, hodně daleko.

Pejsek v sobě má něco, co ostatní psy rozčiluje. Ještě jsem do tajů psí psychologie nepronikla tak hluboko, abych pochopila, oč běží, ale dle mého názoru se vždy ke psům přibližoval s úmyslem hrát si. Nebylo to tak bráno a každý pes ho seřval. A jelikož je velmi moudrý, usmyslel si, že toto ne a začíná nadávat první. Původně to byli jen psi za plotem, už jsou to psi i na druhé straně města. Ano, to já mám nakoukaná výcviková videa se zaručenými metodami, a i jsem si psala o radu údajně zkušenému kynologovi, ale praxe pořád pokulhává. Jedním z důležitých prvků totiž je, aby páníček byl klidný. To já jsem, dokud nezačně cenit zuby a za štěkotu se mi nesnaží utrhnout ruku, jak vyráží.

Ale aby to nebylo jen negativní. Za ty dva týdny zvládáme přivolání, sedni a lehni. Doma a na zahradě se skoro 100% úspěšností (mimo zahradu z tohoto čísla odeberte tu jedničku). U nohy se naučil chodit krásně, jen má problém s předložkami. Plete si "k" a "pod". Takže mé "k noze" si bere po svém a jde tak, abych ho co nejvíc podupala, případně ztratila balanc. Venčím už jen v sukni nebo kraťasech, jelikož z jeho otírání se o nohu mám už oranžové všechno dlouhé oblečení.

Dokonce se tváří, že mě bere za svou paničku, jsem jediná, koho vyhlíží z okna, když odejdu. Na chodbě mu to bylo zatrhnuto, takže při mém dalším drzém odchodu bez jeho doprovodu si suverénně nakráčel k oknu do obýváku. Když i to mu bylo ukradeno, nezbylo mu nic, kromě skákání a zírání ze skleněných tabulí na vchodových dveřích.

Toť vše k našim pokrokům. Dneska jsem si dala velký cíl - unavit ho. To obnáší procházku nejdřív přes celé město, u některých psů zuřil jen malinko, štěkl jen, aby se neřeklo a ani nevyrážel, u ostatních jsem si připadala, že venčím zuřivý ventilátor. A aby to nebylo málo, vyběhl na mě ze zahrady pes podobné velikosti a vrhl se po psovi mém. Ano, můj pes je vůl a ještě nechápe, jak to chodí, ale je na vodítku a ohrožuje akorát moje duševní zdraví. Nikdo na něho nebude útočit. Na milého psa jsem vyždímala všechny decibely a z nich složila něžný povel: "Vypadni, ty vole!" Pejsek se lekl, až spadl na záda a odběhl. Nečekala jsem, že hlas je tak mocná zbraň. Lituji už teď případného partnera.

První destinace byla u babičky, tam jsem ho nechala na velké zahradě. Uchlácholena pocitem, že je vše zavřené, jsem se usadila a po čase mi přišlo divné, jaké je tam vlastně ticho. Nikdo neproháněl slepice a nelezl ke králíkům, neběhal v nepravidelných kruzích a nežral kočkám granule. Ano, pejsek se vydal na průzkum světa z druhé strany plotu. On plot obsahoval jednu takovou mezeru, kam on se akorát vejde.

Dále jsem pokračovala s kamarádkou a jejíma čubama k řece. V tomhle počasí jsem ovšem potřebovala zchladit i já, tak jsem si to zvíře vzala do vody s sebou na vodítku. Má důvěra v naši kooperaci není ještě tak vysoká, abych ho nechala bez vodítka. Nedůvěra se ukázala býti na místě. Voda ho naplnila energií a chutí ji vybít. Začal se drápat ven a já za ním jen klouzala po řasami olezlých kamenech a snažila se tam nezahučet celá. Pustit vodítko se slovy: "Chytíš mi ho, viď?" byl jeden z mých horších nápadů. Elegantně se kamarádce vyhnul a už to bral sprintem směrem k silnici. Louky ze všech stran jsou okoukané. Vnitřní městský obchvat, kde se z řidičů stávají dobytci, je mnohem zajímavější cíl. Ano, snažila jsem se ho hlasitým, leč stále ještě klidným hlasem přivolat. Pak hlasem o něco zoufalejším. Nakonec jsem ještě bez bot proběhla kopřivami a nevím čím vším, abych se dostala k silnici, kde už můj švihák stihl šarmem zastavit provoz, a já za běhu házela elegantní úsměvy na všechny strany, protože bylo na koho se smát. Na tuto událost se přišel podívat pravděpodobně celý Hrádek. Pejsek očividně šťastný, že jsem taky pochopila, jak je silnice super, rozvrtěl ocásek a běžel mi k noze. To je ta chvíle, kdy litujete, že ho fakt nemůžete fláknout nebo darovat někomu s větším smyslem pro humor.

Jinak je zlatý, večer jsem ho chtěla ještě dorazit házením tenisáku, on byl natolik hodný, že mi místo něho donesl švestku, kterou sám sundal až ze stromu. Ale aspoň jsem si všimla, že máme na zahradě švestky. Ono bych si toho možná všimla i tak, až se z nich posere.

Pes, který měl umřít (ó jak emotivní nadpis)

Tuším, že jsem zmiňovala svou zálibu, která mě provází od dětství a spočívá v tahání všelijaké havěti domů. Jeden čas jsem byla i očkovaná proti vzteklině, když mě jeden pejsek jemně potkal zuby. Co na tom, že vzteklina tu není, a rozhodně to nebyla otevřená rána, rodiče měli jasno. Možná si mysleli, že přestanu být vzteklá na ně.

Ale proč o tom zase píšu. Snažila jsem se za mírného citového nátlaku domů dotáhnout nového psa, jelikož Betynčiny hodiny se asi vážně blíží ke konci a já poněkud pohledem na ni strádám. A taky jsem líná chodit ven, když nemám motivaci. Ale ne, byla jsem bita, polévána olovem a slovně urážena; pes nebude. (No dobře, trochu kecám)

Jenže to by rodiče nesměli mít doma mě. Kamarádka, která je do psů zapálena podobně, jen jich stihla už nasbírat více, mi poslala odkaz na psa ze slovenského veterinárního asanačního zařízení. Jejich náplní práce je sbírat uhynulou zvěř a toulavou zvěř, ze které během 3 týdnů udělají taktéž uhynulou. A tohohle psa nikdo nechtěl, zbývaly mu 2-3 dny. Rychleji jsem jednala, než se ptala, takže i když se to nesetkalo s širokým a blaženým úsměvem, nebylo to moc platné. Tak skvělou dceru prostě nemohli vychovat nelidové, i v nich se skrývá kousek citu, a po chvilkovém lomení rukama nad tím, jak jsem blbá, se mohl řešit dovoz.

Včera mi to zvíře přistálo doma, s Betynkou si rozumí, ta si na stará kolena začala i hrát. Když už jí to nebaví, ohradí se a pan pes dá pokoj. Takže už ho přijmula Betynka i tatík, který protestoval nejvíc. Mamka to nadělení uvidí, až se vrátí z dovolené. Snad se tam zrekreovala do zásoby.

Hned jsem mu šla koupit vybavení, aby vypadal stylově, a protože jsem prostě z něho tak nadšená, že mám chuť mu koupit všechno hned a nejlepší. Ve zverimexu mu nějaký postarší pán chtěl dát pamlsek, já mu říkala, že si to nepřeju, což bral vážně asi jako pes mé povely. Takže Teo (no já mu to jméno nedala, na mě nekoukejte) se už ládoval a ze mě se zatím stal Hulk. Pán dostal několikaminutovou přednášku o tom, že nemá co krmit cizí psy a kazit výchovný metody páníků. Když už jsem ze sebe ten monolog vyždímala, koukala na mě vyděšeně i má kamarádka, která ten zverimex vlastní. Prý ze mě šel respekt, a že netušila, co ve mně dřímá. To jsem na sebe byla pyšná. Ale pak jsem se dozvěděla, kdo dotyčný pán byl. Majitel našeho cvičáku. To mi hřebínek malinko spadl. No, ale prý jí řekl, že budu dobrá cvičitelka, to se počítá.

A držte mi palce, neboť oficiální název mého dotažení psa domů je "dočasný domov". Tak bych ráda z dočasného udělala trvalý a oba rodiče bych i přesto chtěla stále živé.