50. To už si stěžuju po padesáté?

Mé odhodlání k brigádě začíná opadat. Kolikrát jsem byla odmítnuta, bych nespočítala ani na prstech všech končetin svého těla. Ráda bych rozlouskla, v čem spočívá úspěch. Nejednou se i stalo, když jsem v obchodě potřebovala pomoc, dostalo se mi odpovědi v podobě neartikulovaného: "Huehuehuehue", a dotyčný nevypadal jako vhodný kandidát na všechny pozice - zkušený, spolehlivý, vzdělaný…

Abych mohla brigádničit v rámci zákonů, byla jsem si vyřídit national insurance number, telefonicky se domluví schůzka, dají vám referenční číslo a řeknou čas, kdy se máte dostavit. Problém spočívá v tom, že na stejný čas je objednáno minimálně 10 lidí. Sice bylo 30°C ve stínu, ale viděla jsem i pár jedinců v kabátech, vedro asi nebylo ještě tak zlé. Já se pomalu vpíjela do sedačky a po hodině vyvolali moje jméno. Hurá! Na starost mě měla taková veselá paní, která si během vyplňování formulářů odskočila za svou nejlepší kamarádkou (přesně tak mi to řekla), trochu si u toho zpívala, ale dobraly jsme se konce. Prý mi ještě zkontroluje a vrátí občanku a můžu jít. Mého návratu do "čekárny" využil jeden všímavý pán, který mě oslovil jménem. Chvilku to trvalo, než mi došlo, že ho opravdu neznám a je jen vychytralý. Bod pro něj. Postupně vraceli doklady všem, kteří přišli později než já, nakonec už jsem tam seděla skoro sama a snažila se dotyčnou pracovnici zhypnotizovat a připomenout se. Trvalo to jen necelou další hodinu a byla jsem volná.

Začínala jsem se lehce motat; když jsem vycházela z domu, tak bylo pod mrakem a přišlo mi zbytečné si táhnout pití. Najít v téhle části Londýna neortodoxní krám, kde by měli obyčejné NEhalal potraviny, stálo trochu úsilí, o to větší požitek to byl. Všechny mé buňky s hlasitým "slurp" nasály vodu a zavládla spokojenost.

Už jen ze sportu jsem se stavila v Primarku, protože byl za rohem, a optala se na práci. Nečekaně mě odkázali na webové stránky, kde ještě nečekaněji žádné volné pozice nejsou. Jedna hodinová cesta pěšky mi stačila, zpět jsem si počkala na autobus a nevěděla jsem, jakým směrem mám koukat dřív. Nejdřív mou pozornost upoutala postarší africká žena s bílým (téměř)plnovousem. Když jsem zjistila, že upřeným zíráním se ta bradka stejně neoholí, odvrátila jsem zrak jinam. Kluk, maximálně do 25 let, oblečení nošené s láskou velmi často a velmi dlouho, jeho stav tomu napovídal. Čas si krátil cigaretou. Autobus ovšem přijel dřív a co s cigaretou, není zadarmo, aby ji prostě jen vyhodil. Mladík to fikaně vyřešil. Típl si ji o ruku a dal do kapsy. Londýn vás zocelí.

A jedna fotka závěrem, důkaz, že nejsem rasistka, mezirasové přátelství je fajn!

49. Brigáda

Usoudila jsem, že štědré stipendium k odhalení krás království stačit nebude a rozhodla jsem se udělat šlechetný krok, aby všechny finance nenesl na svých bedrech drahý - najít si brigádu. Brnkačka, poptám se v ulici a někdo se mě ujme, proč by ne. Brzy si pořídím jednokolku, s vervou, jakou ty životopisy rozhazuji, si připadám už teď malinko jako Večerníček. Na chování manažerů si nemůžu stěžovat, to oni jsou opravdu milí, životopis si vezmou s úsměvem a se slovy, že se ozvou. Na oplátku se na ně taky usměju, poděkuju a chápu, že tady jsem nepochodila. Životopisy rozesílám i na inzeráty. Jaké bylo překvapení, že se mi na jeden ozvali. Nebylo to v nejvhodnější dobu, nějak jsem si četla a pak jsem se probudila. Zmatená teplem a adrenalinem z nadcházejícího pohovoru jsem na sebe načmárala něco abstraktního, tepláky vyměnila za formálnější kus oděvu a běžela na vlak. Ještě před odjezdem jsem se vyzbrojila mapou a optimismem, že je to místo moje.

Vlak dojel na stanici, s vyčerpáním jsem našla dočasný východ, protože ten stálý se opravoval, to zřejmě zapříčinilo, že okolí neodpovídalo ani v nejmenším mapě. Čas ubíhal a já pobíhala. Po deseti minutách chůze mi intuice jemně naznačila: "Ty krávo, spletla sis strany!", tak jsem se poklusem vydala zpět k nádraží a šla na druhou stranu. Doběhla jsem poslední, ale ještě jsem měla i tak pár minut k dobru. Při pohovoru mi bylo řečeno, tak nějak mezi řádky, že na držení tácku se sushi před restaurací nejsem dost atraktivní. Mé ego se o pár centimetrů scvrklo.

Překonala jsem se sama sebe (jo, i když jsem drzá, tak jsem neuvěřitelně stydlivá) a pokračovala jsem v ptaní. Zajela jsem na Wimbledon, jedna z nejhezčích čtvrtí, kde jsem zatím byla. V OC jsem prošla několik obchodů a nezávisle na sobě mě všichni odkázali na webové stránky daných značek. Nezbylo nic jiného, než to doma prozkoumat. Žádná volná místa tam ovšem nebyla. Podívala jsem se přímo na stránky OC, jediná volná pozice a jen na part-time, takže ideální pro mě. Už jsem žhavila klávesnici, když jsem si přečetla, že žadatel má donést životopis do prodejny. Vítejte v Hlavě 22.

Ale vzdát se ještě nehodlám, našla jsem si spoustu míst, které prostě uvidím. I když žiju v poněkud neideální čtvrti, pořád je tu nespočet míst, která za to stojí. Chtěla bych si z Londýna a celé Anglie pamatovat víc než jen burky a hádky vyhledávající spoluobčany. Tady bych volně navázala reklamou na svoje výrobky, brigáda jako brigáda. Takže kdybyste chtěl někdo něco vyrobit, zlobit se nebudu.

48. Jak jsem si zaletěla domů

Jak jsem se předtím zmiňovala, zaletěla jsem si na návštěvu do Čech. Odlet byl před devátou hodinou ranní, tak jsem musela čile pobíhat po bytě a balit věci už v nelidských 5 hodin. Na letišti jsem, proti očekávání, našla všechno rychle a tím pádem mě čekala víc než hodina nudy. Naštěstí má aura zapracovala a zpoza rohu se začalo ozývat: "Polizei, Polizei!" , neobvyklé, pro tuto zemi, proletělo mi hlavou, a šla jsem po zvuku. Následoval křik: "Berlin, Berlin, Berlin!" (Hamburk, Bonn a jiná města následovala ve stejném počtu zvolání). Uviděla jsem pána v kraťasech, ponožky vytažené koketně pod kolena. Ani taška s Union Jackem nezakryla, že nebude zdejší. Nabízím i krátké video, moc toho vidět nejde, ale hlavně, že zvuk tam je.

Po příjezdu jsem čekala vášnivé přivítání od mého čtyřnohého koštěte, místo toho na mě koukala napůl nechápavě, napůl vyčítavě a moc se kamarádit nechtěla. A to by jinak vítala i zloděje. Když už jsem tedy byla za zlou, rovnou jsem ji vykoupala, vyčesala, vyčistila oči. Do toho se nikomu nechtělo, takže místo 14letého psa jsem ve dveřích viděla asi stoletého. Kdybych vypadala jak ona, tak asi taky nikoho vítat nebudu.

Ještě ten den jsem běžela ke kadeřnici a nechala tam polovinu vlasů, úžasný pocit. Na těch 14°C, které na liberecku byly, byl letní setřih nutností. Další dny jsem stihla čajovny, kamarády, trénink a s ním i sbírku modřin. Malinko jsem vyšla ze cviku, takže moje reakce překvapily i mě samotnou. Trenér na mě šel hák, já se bránila fackou. Ale zabralo to, tohle nečekal a šlo to znát. Bratrem jsem byla donucena ozkoušet střílení z pistole. Na to, jak se mi nechtělo, jsem v sobě objevila talent. Do černého (už vidím, jak zas budu za rasistu) se mi střílelo skoro samo.

S bratrem jsem šla i na festival. Vyzvedli jsme u něho v bytě jeho milovanou (díky její slunečné povaze přezdívanou Bubák). Už jsem jí i odpustila, že první den, kdy potkala mého drahého na něj spustila, ať uteče pryč od naší rodiny, dokud může, protože jsme divní. Vlastně jsem skoro zapomněla, že ji nemám ráda. Ale během 5 vteřin se mi pamět osvěžila. V chodbě jsem si hladila psíka, Bubák zavelel "Místo!", ohradila jsem se, že si hrajem, pochopení jsem nenašla a nevěděla jsem, jestli podruhé ten povel křičela na mě, nebo pořád jen na psa. Na místo jsme šly (je to fenka) obě. Svou festivalovou obuv (Steely) jsem měla zašněrovanou až nahoru, a protože jsem se tam nikdy nezouvala (nejsou milovníci naleštěných podlah), mě ani nenapadlo, že bych měla zrovna dnes vytírat ponožkama chlupy. Bubák zareagoval křikem, prý jestli mi nevadí, že tam chodí jen v pantoflích. Nevadí. Já bych tam radši měla holinky, ale proti gustu... Celou cestu mlčela a já si to náramně užívala.

Jeden den jsem věnovala návštěvě babičky a jejímu týrání výborným jídlem. Divím se, že mě v autobuse lidi nenechávali sednout, protože jsem vypadala jako v pokročilém měsíci těhotenství. Aby mi byl pohyb ještě víc znesnadněn, dostala jsem výslužku čítající celé kuře s extra nádivkou, dvě sklenice polévky, celý koláč, hroznové víno a sušenky. Po návratu jsem měla ruce skoro u kotníků.

Za týden, co jsem byla doma, jsem toho sice zažila víc než za půl roku zde, ale i tak jsem se vrátila ráda k drahému zpět do Londýna. Na letišti sice nikdo nekřičel, zato někdo z mých spolučestujích zřejmě pašoval kompost a další trpěl nadýmáním. Kojenec v předních řadách pravděpodobně nebyl fanoušek letadel. Dlouhé dvě hodiny.

Od návratu jsem ještě nebyla v práci, nemůže za to ani tak lenost jako fakt, že se mi rozhodl zemřít počítač. Doufám, že se smaží v křemíkovém pekle. Nechat mě takhle ve štychu nebylo moc ohleduplné. Nemá to jen negativní dopady, svoje nečekané volno vítám, konečně jsem se mohla podívat do botanické. Měli jsme další slevový kupon a poučena z minula jsem si opravdu pečlivě přečetla pravidla a vyšlo to, platili jsme jen jedno vstupné. Příjemné. Vkládám několik fotek z Royal Botanic Gardens Kew k pokochání.

47. Ne úplně podle představ

Ještě shrnu uplynulý týden a pak psaní omezím, protože jsem trochu otrávená z reakcí na psaní bez Abdula.

Od doby, co kolega oznámil další maškarní párty, jsem projížděla weby s inspirací a chystala si obleček. Občas jsem i předstírala pracovní vytížení, když procházel šéf. Začátek akce byl naplánován na hodinu jedenáctou a my jsme tam trapně byli první, i když jsme přišli po půl dvanácté. A nezalidňovalo se to ani následně. Nakonec nás okostýmovaných bylo tak málo, že se museli shánět lidi zvenku, aby vůbec někdo přišel. Asi z úsporných důvodů hrálo 10 písniček pořád a pořád dokola a nešlo to ztlumit ani alkoholem, protože na mě fungují jen piva a ty tam nevedli. Jediné, co jsem ještě ochotná pít je whisky a ta na mě z nějakých zvláštních důvodů nemá účinek.

Při zpáteční cestě vedle nás seděl fotografující se páreček, a když mladík vystupoval, ještě se rychle vrátil a uvědomil si, že vlastně na slečnu nemá číslo. Romantické. Atmosféru dotvářel jiný spolusedící, který si z tašky vytáhl zubní nit a jal se konat hygienu. V tu chvíli jsem si připadala tak normální i v maškarním kostýmu.

V neděli jsem vstala, protáhla se a podívala z okna. Ve vzduchu se vznášeli chobotnice, mloci, krokodýl a další fauna. Po promnutí očí tam byli stále. Bylo to tematické, chystali jsme se totiž do podmořského světa. Měli jsme jednu volnou vstupenku, která platila při zakoupení normální vstupenky. Tu jsme si zakoupili přes internet, abychom nemuseli trpět ve frontě. Jaké bylo překvapení, že při online koupi volná vstupenka uplatnit nejde. A to z prostého důvodu - je o celou libru a 25 pencí levnější a to by prostě nešlo. A ne, nemůžeme rozdíl doplatit, musíme si koupit další lístek za plnou cenu. Oběma se nám velmi chtělo vyhodit dalších 20 liber a ještě si vystát pořádnou frontu. Vykašlali jsme se na to a šli do parku.

Vybavili jsme se houskou a oříšky a upláceli zdejší zvěř. Zjistila jsem, že vrány umí chytat házené jídlo stejně jako pes, z toho jsem byla nadšená až do konce housky. Některé čekaly s otevřeným zobákem, než hodím sousto, jiné ho chytaly ze vzduchu, ty ještě oddanější dělaly salta s dopadem na záda.

A závěrem nějaké fotky.

Těším se na sousedy

Objednala jsem si letenku, protože se mi přece jen už začalo stýskat a taky proto, že tady na sebe asi nikdy neseženu kalhoty. Sukně miluju, klidně bych jich měla plnou skříň, ale někdy máte chuť si sednout jako buran, rozvalit se s nohama od sebe, vyvalit pupek a sledovat dění. Sukně mi tohle nedovolí, na to se v ní cítím prostě moc žensky.

Samozřejmě se mi stýská po rodině, ale co si budem nalhávat, na naše pošahané sousedstvo se ráda podívám. Hlavně na našeho holubářského souseda. Dřív jsme měli na zahradě dva dravce, on hejno holubů. A ještě soused z druhé strany byl myslivec. Zní to jak postavy z béčkové komedie a občas jsem si vážně připadala jak postavička z ní. Myslivec střílel po holubech, holubář střílel po dravcích, já chtěla zabít oba.

Tenhle článek věnuji holubáři. Svým svěřencům postavil obydlí o velikosti dvojgaráže. Venčí je pravidelně, minimálně dvakrát denně. Šelest křídel a občasné přistání exkrementu na okno není tak znepokojivé, jako přivolávání těch prevítů zpět do ptačí vily. Otravné pískání doprovázené hlasitým voláním "Hooooolkýýýý, hooolkýýýý" trvá přibližně hodinu. A to, prosím, klidně i před sedmou hodinou ranní. Jeden čas to změnil na "Kluuuzííííí, kluuuuzííííí", ale usoudil, že holky jsou klasika a má to náboj.

Zahradu má plnou keramických zvířátek, trpaslíků, kytiček. Estetický ráj. Živých zvířat tam také není po málu. Slepice (různé druhy), uřvaný kohout (jednou z něj bude má polévka) a dvě feny. I když se sousedy moc nekomunikuju (čti vůbec), jména jejich psů znám, stejně jako všichni v okruhu dvou kilometrů. Pes se pohne mimo vyznačenou trasu, koukne na nevhodné místo, nadechne se moc hlasitě a hned na něj začne hulákat. Ti psi se dokonce už ani nepřiblíží k našemu plotu, protože vševidoucí oko souseda číhá, a když je pes moc blízko, zaklepe na okno. Pes vyděšen zmizí na druhou stranu zahrady a předstírá, že u plotu nikdy nebyl. O to víc láká naši psici k plotu chodit a provokovat. Chápu jí. Však jaký pán, takový pes, i když jsem o něco čistotnější a méně zapáchám.

46. Chci své dárky

Už je to tak, databáze je dokončena, mám tolik času, že zas můžu hrát slovní fotbal, rýpat do kolegů, předstírat práci a psát blog.

Ještě se vrátím k víkendu, po oslavení mého zestárnutí jsme ještě měli piknik v parku. Ano svítí tu slunce a je tu příjemně. Tohle je jedno z období, kdy jsem fakt ráda, že jsem tu a ne jinde. I když Švédsko by nebylo marné, tam mají tropy. Jestli ještě někdo bude tvrdit, že se žádné klimatické změny nedějou, vezmu nunčaky a půjdu si s ním popovídat. Zpět do parku, nejenže jsem dostala přání k narozeninám, ale přinesli i dort. Z toho jsem byla fakt naměkko. Jeden z nejhezčích dní tady. Plus jsem si zas vyslechla historky z domu hrůzy, kde Božka denně vyhrožuje Abdulovi, že se vrátí do Polska a on ji prosí, aby zůstala. Těhotná černoška Helen každé ráno okolo šesté mixerem připravuje palačinky a pak zvrací. A už stihla vynadat nové spolubydlící do špinavé svině. Jeden by si řekl, že nemá ženy ráda. Až mě uráží, že na mě se jen kysele tvářila, ale nenadávala mi, takže ve mně neviděla potenciální hrozbu.

Aby toho štěstí nebylo moc, drahý objednal dárky na adresu k sousedům. Když několik měsíců bydlíte na čísle popisném 5 a následně se přestěhujete na č. 4, splete se to velmi snadno. Celkem se naši polští sousedé můžou radovat ze 3 balíčků (já si tam jeden nechala poslat taky). Včera jsme se tam snažili dobouchat - zvonky se tu moc nenosí, většinou po nich jsou jen dráty ve zdi, a i ty jsem, mimo jiné, zkusila spojit. K mé úlevě jsem nedostala šok, ale ani to nezazvonilo. Odpoledne, když jsem šla na nákup, seděl jeden moc milý polský mladík s cigaretou před barákem číslo 5 a pořvával určitě lichotivé a vůbec ne oplzlé věci mým směrem. Hned jsem měla chuť za ním jít a poptat se, jestli nedostal nečekaný balíček. Zkusila jsem to až zas ráno, když byl drahý se mnou. Auto před barákem bylo, okno měli otevřené, ale otevřít i dveře se neobtěžovali. Oblečením nepřipomínáme žádnou náboženskou sektu, takže tím to nebylo.

Naštěstí ten nejdražší balíček nevyzvedli, jen mají doma papírek, na který se pak dá vyzvednout. Byli jsme na poště, vysvětlili problém, ale balíček nám vydat nemůžou, protože nemáme právě ten papírek. Ale pokud něco nezvořou, doručí to zítra na naši adresu. Vřele v to doufám.

Ještě jim schránkou narveme vzkaz, kde vysvětlíme, co se stalo, a budeme doufat, že svou laskavost za hrubá slova jen schovávají, aby nebyli zranitelní. Že jsou to vlastně hrozně fajn lidé a my jim křivdíme.

45. Databáze a narozeniny

Tenhle týden byl tvrdý. Pracovala jsem. Pracovala jsem celý týden, kromě pondělí, kdy byl, díky bohu, svátek. Pořád dělám databázi a z kopírování a vkládání mi zatuhl trapéz a celé rameno. Diagnostikovala jsem si to jako kancelářské rameno a nechci v práci pokračovat. Šéfik mi nabídl i masáž, radši jsem s díky odmítla a připomněla se s pizzou. Vypadal, že nebral naši dohodu vážně, ale můj přísný pohled ho přesvědčil. Teď, když už se s databází pachtí víc jedinců, nebude těch pizz tolik, ale nebudu nevděčná.

Poslední pracovní den jsem začala stylově. Neuvědomila jsem si, že mám v batohu banán z předchozího dne, hodila jsem do něho notebook a s obvyklým půlhodinovým zpožděním dorazila do kanceláře. Vytáhla jsem kabel, vytáhla jsem notebook, vytáhla jsem banánový koktejl. Dostat banán z nejtemnějších zákoutí USB slotu se jevilo docela nemožně. A taky to nemožné bylo. Ještě, že jich má ten počítač víc.

Drahý se celý týden připravoval na CSCS testy, nikdo neví, co to je, ale ve všech inzerátech na práci to vyžadují, takže je to asi důležité. Připravoval se tak urputně, že si ani nevšiml, že nejsou v pátek, ale ve čtvrtek.

Prostě všechny události říkaly, běžte se opít. Londýnský ceny alkoholu říkaly spíš, dejte si jedno pivo, ať máte ještě na nájem. Ale vzhledem k tomu, že tak nějak byly/jsou moje narozeniny, mohli jsme se rozšoupnout. S našima starýma kámošema jsme měli sraz na Claphamu, kam jsme museli vlakem. Našla jsem spoj, vydali jsme se na nádraží, odpípli si lítačku a zjistili, že jsme na nádraží špatném. Odpípli jsme si znovu a vyhodili pár liber za mou blbost. Na místo určení jsme dorazili o hodinu později, protože se nám ještě povedlo zabloudit, ale večer se vydařil. Po dvou pivech jsem všechny milovala, takže byla mise splněna. Zpátky jsme si poprvé vyzkoušeli jízdu na černo (to maj za tu zbytečně odečtenou libru a půl) a močení v ulicích Londýna. Zkušenosti k nezaplacení.