Majla záškodník

Je to 14 dní, co skáču po jedný noze a svět okolo ovládám pomocí hole a nářků. S berlí si umím už i vypnout světlo vypínačem, kterej je za rohem. Chození mi ale pořád moc nejde. Majla to moc neoceňuje. Nudí se. Krade mi gumičky, kapesníčky, ponožky, dokonce jednou ulovila i deodorant. Včera ale vytáhla další eso z kožichu. Začala škrábat na dveře.

Okřikla jsem jí, že se asi posrala. Little did I know. Pokračovala a začala kňučet, takže mi bylo jasný, že tohle není nuda. Popadla jsem berle, vodítko, seskákala pár schodů a otevřela dveře. Ze těch vyletěla tak, že mě málem sundala k zemi, ale když ti povoluje svěrač, není čas ztrácet čas. 

Soused od naproti pokuřoval před vchodem a bavil se tím výjevem. Fuck you very much. Snažila jsem se dojít na trávník, kterej je sotva dvacet metrů daleko, jenže tam nebyly asi vhodný magnetický pole. Pokračovala jsem okolo baráku, abych ji narvala na zahradu, vodítko jsem musela pustit na zem, protože se mnou škubala ze strany na stranu, a modlila jsem se, ať ho neposere. Mýho zoufalství si všimly děcka ze sousední zahrady a zeptaly se, jestli mi nemůžou pomoct. Ano prosím. Vděčností bych se i rozbrečela.

Zpátky jedno z nich vyfasovalo vodítko a Majla nadšená, že poznala nový lidi a zbavila se třaskavýho problému, začala vodítko kousat a hrát si s ním. Ale dobrý, nakonec ji dovedly ke vchodu, já jí šoupla holí za dveře a problém vyřešen.

Odpolko jsem měla největší hajlajt celýho dvoutýdne - šla jsem se podívat na zahradu (bez psa v ruce). Kam jsem přesně 14 dní zpátky chtěla vysít dobroty na záhonek. Ale aspoň jsem se pokochala meduňkou, libečkem a pažitkou, který přežily zimu. Venku byl soused z baráku, se kterým jsme se doteď jen pozdravili a každej si šel po svým. Pozval nás na kafe, že v Česku bydlí rok a vlastně tu nikoho pořádně nezná. Vítaná socializace.

Naše bytovka má část společný zahrady a pak jeden byt (kde bydlí on s přítelkyní) má kus zahrady vlastní. Tu si nově oplotili, takže nemusíme psy pořád korigovat, aby si nehráli v jejich záhoncích, což je super. Teda bylo by, kdyby Majla nedokázala plotem procházet, jak jsme později toho dne zjistili. 

Spojení Majly a vymknutýho kotníku mě naučilo, že nemám kontrolu vůbec nad ničím. Pár minut si na zahradě hrála na střídačku s balonkem, klackem a Bejlym. A pak začala objevovat svět - něco sežrala v záhonku, začala hrabat v kupě kočičích hlav, co tam měl připravený na obrubníček a pak se rozhodla požírat trávu. Ale ne stéblo po stéblu jako normální pes. Ona si ukusovala trsy a kdyby tam bylo něco jedovatýho, spase to taky. Můj pes je očividně debil.

Na chvíli se mi povedlo ji chytit, ale dlouho v klidu nevydržela. Objevila, že kolem sloupků nově postavenýho plotu, jsou položený drny, který ještě nepřirostly k podloží. A tak jeden po druhým začala vytahovat ven, následně se najela a lítala po zahradě, až za ní lítaly i drny, který do tý doby s podložím spojený byly. Byla jsem fakt ráda, že soused seděl k tomu všemu dění zády.

Nevím jestli lituju víc sebe, nebo jí, protože tu energii nemá kde ventilovat.

A jaký koníčky máte vy?

 Mileniálové maj prej v oblibě důchodcovský koníčky. Zahradničení, vyšívání, you name it. Já k tomu přidala i obíhání chirurgickejch ambulancí o berlích. Nerada věci dělám polovičatě. teda krom chození, očividně.

Když jsem si na monstrozně opuchlou nohu nenechala dát sádru a odešla s dobrou radou, že mě to teď teda bude bolet o to dýl, stalo se, že to fakt bolelo. Nemyslím si, že by sádra pomohla, ale budiž. Dál jsem šla do Liberce, kde mi mladej ukrajinskej doktor potvrdil, že sádra je blbost. Poradil mi ale rozmasírovat otok až do bolesti a jak řekl, tak udělal. 

Otok sice nevymačkal, nějakou slzu možná jo. Východ je prostě drsnej, i můj první doktor, kterej mi jen poradil 14 dní nesportovat, byl z východu, byť trochu blíž k nám. Tohle definitivně dosvědčuje, že nejsem východoevropan a hrdě se hlásím ke zhýčkanýmu západu.

Jonáš už na to nemohl koukat a objednal mě ke svýmu ortopedovi/chirurgovi, kam kdysi chodil a byl spokojenej. Dobrá zpráva, že je nejen dobrej, ale ještě tam nikdy nečekal dýl než půlhodiny. No mám ráda výzvy, co si budem. K tý očekávaný půlhodině jsem tak přidala ještě rovnou tři.

Přijeli jsme na desátou a v čekárně stepoval týpek, co už měl bejt před hodinou na řadě. Cedule na dveřích hlásila, že do desíti je doktor na sále. Nakonec tam byl do jedenácti. Pak už začal brát lidi popořadě, dokud jsem nepřišla na řadu já. To tam vzal poslední příchozí, která nevypadala ani trochu akutně. Byla uvnitř půl hodiny. Konečně se dostalo i na mě. Po třech minutách vycházím ven, je potřeba udělat rentgen, protože nevěří úsudku dvou předchozích kolegů. Miluju ego.

Paní na rentgenu vytřeštila oči se slovy, kdy se mi to stalo. Tak jsem jí ujistila, že s tím nejdu až teď, že je to opakovaná návštěva, viditelně se jí ulevilo. Pro upřesnění mám nohu zeleno-fialovou od prstů až nad půlku lejtka. Uznala, že bych ale byla dost drsná, kdybych s tím zvládla fungovat celou dobu. Ráda bych, ale zvládám jen kňučet ústně i písemně.

Vracím se z rentgenu a čekám, že budu hned na řadě. Nikoli. Noha bolí jak debil kdykoli ji nemám aspoň vodorovně, což se tam moc nedalo. Zoufalství se pomalu měnilo v agresi a Jonáš musel zkušeně deeskalovat situaci, abych nevyletěla na dalšího doktora. Zvládl to. Slíbil mi párek v rohlíku.

Doktor samozřejmě řekl, že sádra je blbost, masáž je blbost, všechno co dělám podle rad ostatních je blbost úplně stejná. A poradil dělat Priesnitzův obklad. Ale bez igelitu, aby se to nezapařilo. Jakože není to tak trochu hlavní úkol priesnitze? Začal mi vysvětlovat energii vody v pevným a plynným skupenství, rozjel povídání o principu fungování lednic a tepelných čerpadel a už jsem pochopila, proč byla čekačka tak dlouhá. Mezitím mi zvládl lámat nohu do ortézy, u čehož jsem vzpomínala na ukrajinskou masáž, kterou bych si dala místo toho klidně třikrát za sebou. Mezi řečí prohodil, že jeden z těch tří vazů v kotníku je utrženej. Jakože cože? Nemělo by se to třeba, nevím, sešít?

Odcházím s robokopí ortézou a pocitem, že už asi letos nebudu chodit. Jonáš se zastavil na benzince pro slíbenou odměnu. Vrátil se viditelně popuzen, párek za nekřesťanský prachy byl studenej. Normálně by to ani jeden z nás neřešil, ale kapka ke kapce... Tak tam naběhl, nechal si udělat párky nový a svět byl zase krásnej. Až na tu nohu.

A naprosto nesouvisející obrázek závěrem. Proháním přes AI hromadu fotek, protože už nevím, jak se na gauči zabavit. 

I also like to live dangerously

 Co vám budu povídat, trávim šestej den na gauči a mám spoustu času na hovadiny. Chat GPT mi pomalu ale jistě krade práci, tak s ním kradu práci ostatním taky. Během chvilky jsem se dobrala k tréninkovýmu plánu Maily, jak ji udržet v lese v klidu. Nejhorší na tom je, že to zatím dává největší smysl ze všech těch informací, co jsem získala od třech různejch trenérů.

Už jen zbejvá počkat, až noha nabyde tvar nohy a vejde se do bot, abych to mohla otestovat. Momentálně jediná vhodná obuv je bohužel tohle: 

Každopádně posledně mi zabralo na otupení strachu z kol pořídit si kolo do ložnice. A protože když už se pro něco rozhodnu, tak to neflákám, přišel mi výron jako super nápad, jak Majlu zbavit strachu z holí. A fakt se povedlo, už jí tady přihrávám hračky berlí a totální chill. Blbý, že se taky bojí kamionů a tramvají.

Ostatní činnosti ale ještě tak zmáklý nemám. Zkoušeli jste skákat po jedný noze s obědem na talíři a dorazit ke stolu s celou porcí? A nevymknout si třeba i tu zdravou nohu. A co si ráno roztáhnout závěsy, který jsou přesně tři metry dlouhý a těžký jako prase? Tohle je brnkačka a dám to levou zadní, doslova, pravá je docela v píči.

Pak tu ale byl ten milý incident, kdy nám tři dny nešel plyn a kromě teplý vody jsem se mohla rozloučit i s topením. Naštěstí máme krbovky. S dvířkama, který se samy zavíraj, protože jsou přece bezpečný. Jonáš mi ráno před odchodem do práce vyskládal hraničku, kterou stačilo jen zapálit, Ýzy, kdybych si k tomu nemusela normálně dřepnout. Zkusila jsem se postupně přemístit do kleku... a ztratila rovnováhu. Kdyby tam nestál gauč, mohla bych si pro tu sádru fakt jet. Když je ale zatopeno, nemám pořád vyhráno, potřebuju přikládat.

A právě tady se z toho stává docela survival game. Stojím předkloněná na jedný noze, opírám se o jednu berli a rukou se snažím vložit dřevo skrz rozžhavený dvířka, který se pořád snaží samy zavřít. Můžete uzavřít sázky, jestli si dřív spálím ruku, nebo ztratím rovnováhu a obtisknu si na kamna obličej. A pak že nedělám adrenalinový sporty, to tak.

 

Někdo měl asi absence v hodinách empatie

Máme tu čtvrtej den a noha se mi stále nevejde do ponožky, obávám se, že se za chvíli nevejde ani do dveří. Jo a taky je hezky vybarvená a bolí víc. Gůglila jsem si obrázky vymknutejch kotníků, abych se uklidnila, že je to jako normální. Zjištění, že můj kotník vypadá nejhůř z celý plejády nechutných fotek, mě moc neuklidnilo. Přišlo mi teda jako dobrej nápad jít s tím k doktorovi. 

Bohužel byl dneska v ordinaci místo doktora kokot.

Kromě nohy v piči mám taky úzkostnou poruchu, je to s ní radost, nebudu popírat. Takže když mi oznámil, že by to chtělo sádrovou dlahu, kterou ale doprovází domácí píchání heparinu, rozjelo mi to úzkost, kterou provází brek, skvělý. Pro kontext - často mi teče krev z nosu a ředění krve mi tak přijde děsivý. Obdobně mě děsí i tromboza a celej výčet dalších věcí, nedělám rozdíly. 

No ne že by to v klidu vysvětlil, ale rozjel trošku gaslightění a byl příjemnej obdobně jak samotný vymknutí. Jonáš se mu snažil v klidu vysvětlit moje obavy, ale když se rád posloucháš a názory ostatních tě neberou, je to docela zbytečný.

V ordinaci byli ještě další lidi z řad zdravotníků, nikdo ani nepípnul, fakt příjemný to bylo. Takže jsem na něj jen vyjela s tím, že má nulovou empatii, aby mi na oplátku mainsplainnul, že je empatickej a že kvůli sobě se mi to teď bude hojit o týdny dýl a že mě to bude bolet. Chápu, že toho na doktory je moc, rozumim tomu, že mě nikdo nebude vodit za ručičku, ale tvl když někdo ta práce tak obtěžuje, proč si nenajde jinou, třeba bez lidí? V liberecký nemocnici jsem prošla pod rukama víc doktorů a nikdo nebyl nepříjemnej, byť byla sobota.

No, ale aspoň jsem zjistila, že umím o berli skákat kurevsky rychle a dveře si otevřu kolenem rozbitý nohy. Škoda, že mě nenapadlo berle použít k sebeobraně, když slova nestačily.

Jo a už jsem říkala, že jsem to dostala a druhej den nám neteče teplá voda a netopí topení? Kdybyste si mysleli, že umejt se na jedný noze pomocí vlhčenejch ubrousků je nemožný, tak není. Ale úplně nedoporučuju.

Naučím psa bezpečně skákat, řekla, a vymkla si kotník

 Majle se konečně zvedá sebevědomí a bez problémů začala zvládat překážky na psím hřišti. Akorát když skáče přes překážku, kouká ještě před dopadem na mě a vypadá to dost nebezpečně. Musím ji naučit bezpečněj dopad, ať si neudělá něco s packou. Tohle jsem rozebírala cestou na boulder se svým spolulezcem Karlem.

Hezky jsme si zalezli, už na odchodu jsem se otočila, že si dám poslední cestu, protože jsem věděla, že je v pohodě. A byla, vylezla jsem ji bez problémů, skočila jsem dolů a ozvalo se křup. Kotník se otočil do pozice, kde by ho nikdo mít nechtěl. Polil mě ledovej pot a snídaně vypadala, že se podívá ven. Oh the irony.

Nevím jestli byla horší bolest nebo náběh na panickou ataku. Bolest po chvíli ustoupila, panika ani ne. Na střídačku mě polejval ledovej pot, tekly mi slzy a drkaly zuby. Karel zavolal rychlou, protože představa, že se musím nějak dostat do auta mi přišla úplně nereálná.

Rychlá přijela a řidič se zeptal, jestli zvládnu doskákat do auta, I wish, ty vole. Zdravotnice ale na kurzu empatie nechyběla a zachránila mě prosbou, ať skočí pro sedátko, že mě tam donesou. Týpek teda čekal, že se do něj zvednu sama, slečna byla nápomocnější. 

Nervozně jsem do ní cestou valila spoustu zbytečných informací od toho, jak má mít člověk podle devadesátkový výchovy pro tyhle případy čistý prádlo a já mám místo toho nejvíc humusácký fusky. A taky jsem vyjádřila vděčnost nad tím, že jsem ráda, že je se mnou v autě ona a ne kolega. Vzhledem k tomu, jak to pak šuškala kolegům v ordinaci, bylo mi jasný, že týpek asi není na špici žebříčku oblíbenosti, zvláštní.

Strašili mě zlomeninou, protože křupnutí je docela dobrej indikátor. Nakonec to bylo "jen" vymknutý. Při skákání o berlích jsem se z tý informace radovala, než jsem si načetla, že vymknutej kotník s natrženými vazy (proto to křupnutí) se hojí minimálně měsíc a půl. Ale tak hlavně, že ve zprávě mám, abych 14 dní nesportovala. Z nějakýho důvodu mám ve zprávě uvedenou úplně nejlehčí formu vymknutí, u který není ani otok, natož modřiny. Moje dvojnásobná noha, která se ani několikátej den nevejde do normální ponožky, natož do boty, nesouhlasí. Stejně jako krásně se rozlejvající modřina. Takže mě moc těší, že budu muset obíhat (jakože napsala bych obskakovat, kdyby to neevokovalo úplně jinej pohyb) doktory, abych třeba aspoň něco dostala z úrazovýho pojištění, když už si ho poctivě platím.

Doma mi došlo, že to máme zařízený docela důchodce unfriendly. Patrový spaní, kam se jde po schodech? Ne děkuji, radši gauč. A jsem moc ráda, že i v tak malým prostoru máme nakonec vanu. Skvěle se do ní dostává, fakt že jo. Zaradovala jsem se, že je super, že lezu, protože jsem docela nasvalená a dostanu se tam i ven bez pomoci. Radost mi zůstala do doby, než mi došlo, že kdybych nelezla, mohla bych tam dojít po dvou.

No, ale zase by mi kamarádka domů nedovezla epesní brunch <3

Jde to pomalu, ale jde to

 Tak jsem si říkala, že si Maila zaslouží i trochu pozitivnější post. Za těch pár dní se toho změnilo hodně. Od toho, že jsem si našla jinej cvičák, po to, že jsem se rozhodla, že to spolu zvládneme. A tak každej večer místo Kinga čtu knížky o psí komunikaci a výchově, horor je to dost podobnej.

Náš dekorativní bicykl v ložnici nese ovoce – když si soused nechal kolo na chodbě přímo proti vchodovým dveřím, tak se sice lekla a pořádně mu vynadala, ale pak si šla čuchnout a zjistila, že nás nechce zabít. Kalm. Pak díky tomu zvládala procházet kolem stojících kol bez hysterickýho řevu, teď už zvládá nesežrat ani jedoucí cyklisty. Stoprocentní to neni, ale ze stovky jsme to ubrousily tak na desítku, jakože jsem na nás obě fakt pyšná. 

Pán, kterýmu jsem vynadala do debilů debil fakt je. Jednou jsem venčila a notnej kus cesty šel se svým řvoucím psem za náma, myslela jsem si, že je to náhoda. Než jsem ho jinej den zase potkala, on přešel na mou stranu a šel přímo proti nám. Otočila jsem to a změnila původní směr. Nejdřív prošel rovně, než si všiml, že jdu jinudy, tak se vrátil a šel za mnou. V tu dobu už byla Maila bohužel na vrcholku svýho stresovýho kopečku, řvala jak debil, zpoza plotu vyletěl pes, tak se rozječela ještě víc a v tu ránu ještě projížděl cyklista, takže jsme to měly komplet, nebylo kam odejít. Otočila jsem se proti dědkovi, prošla kolem a dál si už šla po svým. Zvládla jsem na něj nekřičet a ani jsem se nerozbrečela. Velkej pašák. Jonáš mi pak poradil, ať příště na dědu zařvu: "Jestli mi ještě jednou ukážeš to svoje hnusný péro, zavolám policii!" A od tý doby doufám, že se potkáme a nic.

Bohužel teda venčení v lese nebo celkově v přírodě je pořád nad naše síly, stačí deset minut a úplně se zavaří a je nepoužitelná. To je vlastně to nejhorší, co mě s ní trápí a taky jediný, s čím mi nepomohl nikdo ze tří cvičitelů, který jsem oslovila a v knížkách jsem nevykoumala ještě nic. Tak piluju o to víc pohyb po městě. A moje introvertní já do toho šlo naplno – nahodila jsem na FB skupinu poptávku, jestli by se s náma nechtěl socializovat někdo, jehož pes umí skvěle komunikovat. Dneska jsme měly první seznamovačku a bylo to tak super, že jsem si troufla ve frekventovaným parku hodit vodítko na zem a nechat je řádit. Dokonce se pak přišla seznámit nekonfliktní fena a Maila nejenže neměla potřebu to řešit, ale v pohodě zvládla, že si její prozatimní parťák docela intenzivně s fenkou hrál. Ono totiž statickej a pohybující se pes je sakra rozdíl, když jde o reakce.

Jakože není to žádná řachanda, ale potřebovala jsem si to sem napsat. Až mě ta malá čubka bude zase srát, můžu si připomenout, že na každej špatnej den připadnou i ty fakt dobrý.

404 motivace not found

 Začátky s Teem byly těžký, ne že ne. Myslela jsem si, že takovýho psa nemůžu zvládnout. Oujé, kdybych věděla, jak v pohodě Teo vlastně byl. Teda ke konci jsem to už věděla, věřila jsem mu naprosto a poznala jsem v předstihu, že by se mu někdo nemusel úplně líbit. Prostě vycházky s ním byly za odměnu, byť jsem se u nich nakřičela, protože byl hluchej jak poleno.

Maila je jiná liga, s ní je špatně snad všechno. Extrémně aktivní pes, tak ho trochu vybijeme, že ano. Akorát, že vůbec. Prostě s ní nemůžu jít do lesa, protože se jí zavaří mozek a je úplně v prdeli ze všech vjemů. Za chvíli už jen bezhlavě táhne ze strany na stranu a udržet ji je skoro nad moje síly. Když se mnou už nějakou dobu škubala sem a tam, škubla jsem ze zoufalství zpět. A přetrhlo se vodítko. Konec mě pro větší dramatičnost jebnul přímo do ksichtu a z nosu se mi začala vedle slz valit i krev. Hodně krve. Teklo to na zem, na bundu, všude. Pes mezitím zmizel někam do prdele. 

Tahání by se dalo přetavit v canicross, aspoň jsem doufala, ale už jste zkoušeli běhat ze strany na stranu a nebo taky třeba z kopce s něčím, co se rozhodně nehodlá zastavit? Já asi taky odolám.

Les je teda zapovězený. Tak co po městě? Tam denodenně řeším reaktivitu, ale to není ten největší problém. Horší je, že jí rozhodí úplně všechno. Projelo kolo? Kvílí ještě pět minut poté a pak zbytek cesty zaroluje ocas a leká se každýho mini zvuku a uskakuje x metrů daleko. Tak jsem jí kolo přinesla domů, prostě fucking deal with it. Řádně ho seřvala a pak k němu ještě chodila pouštět hrůzu, než akceptovala, že tam je a nemá problém tam jít i chrápat. Jenže stačí se ke kolu přiblížit a možnost, že by se mohlo pohnout je prostě natolik děsivá, že radši uteče. Moje pochopení a trpělivost ale už vyschly. Uklidňuju se představama, jak na kole projíždím bytem a křičím na ní "You wanna play a game?"

A tak chodím po městě tři povinný venčení a jsem z každýho z nich už předem úplně v prdeli. Vystartuje po psovi, po člověku? Bude útočit na stojící motorku, u který není ani noha? Většinou zvládne všechno. Budu brečet, mít úzkostnej záchvat, nebo někoho zjebu? Můžu si hodit kostkou.

A když mi náhodou funguje při míjení psa kliktrénink, tak to ty lidi záhadně přitahuje a vždycky se jdou zvědavě nasrat co nejblíž. Včera třeba s otázečkou, jestli si ten pes dělající výpady chce hrát ty vole. Chce, s tvým psem v hubě. Paní jsem vysvětlila, že to není touha po hraní, ale reaktivita. Paní uznala, že její pes je taky reaktivní, chce si totiž pořád hrát a všechny vítat. A takovýhle lidi pak maj v pohodě psy, kde je ty vole nějaká spravedlnost?

Jakej pán, takovej pes. Yey!

 Mohla jsem jako majitelka sbírky fóbií a úzkostný poruchy čekat, že můj pes bude normální a vyrovnanej? Pravděpodobně ne, ale doufání mi nikdo vzít nemohl.

Jen co jeden strach zvládnu odbourat, objeví se další. New fear unlocked, doslova. Už panicky neutíká před kartáčkem na zuby ani vysavačem. Zvládá, když kolem projedou popeláři, byť nadšená z toho není. Teď se ale s odtátým sněhem objevil novej nepřítel číslo jedna – kola. Ale o nich za chvíli, ještě popíšu, jak se snažím se strachy pracovat a jakej je Bejlíček super pomocník.

Nechci patřit mezi ty lidi, kterým se na veterině pes klepe a přál by si radši umřít, než aby mu někdo přiložil stetoskop na hrudník. Proto jsem Mailu vzala na čumendu k veterinářce, kde si jí zapsala, prokrmila a popřála nám hezkej den. Bejly usoudil, že jedna návštěva je málo a přišel proto se zánětem močáku. Jeli jsme tak znovu. To už byla Maila nadšená a po strachu ani památky. 

Vzala jsem ji i na kontrolu po antibiotikách, kdy jsem chtěla nechat Bejlymu ostříhat i drápy, protože od doby, co jsem ho střihla, se do toho nehrnu. Aby mi nebylo líto, že mi stříhání nejde, střihla ho veterinářka taky. Podle řevu přišel o nohu minimálně pod kolenem. Dvě kapky krve naznačovaly, že je to fakt vážný. A co teprv, když mu to zamázla čistou kyselinou. Teda já viděla mastičku, podle křiku ale soudím, že to byla minimálně kyselina (p)sírová. A tady jsem zamávala klidu a pohodě Maily, která už ječela jako pominutá taky. 

První dny jsem se tu brodila po kotníky v chlupech, protože zviřátko mělo paniku z vysavače a můj morál to řešit byl menší než tolerance k bordelu. Každopádně po čase jsme to obě začaly zvládat a už nebyl problém, aby byla ve stejný místnosti se zapnutým vysavačem. Dokud nezaúřadoval Bejly – zatímco jsem stála, narazil do vysavače a začal zoufale křičet, jak se ho ten stroj snažil zabít. A teď už se ho Maila bojí znovu.

Zpátky ke kolům, na ty startuje dost intenzivně na hodně vekou vzdálenost, nemilé. Naivně jsem si myslela, že když na kolo nasednu a projedu se kolem ní, pochopí, že je to v pohodě. Jonáš vytáhl kolo ze sklepa na zahradu, vytáhli jsme tam i paní Fouskovou a panika největší. Viděla nehybný kolo opřený o barák, srolovala ocas ke krku a odmítala bejt blíž než na 10 metrů. Po troše práce, hecování a pamlscích jsme to stáhli na krásných 5 metrů. Dáme tomu pár let a bude na tom kole třeba i jezdit.

Podobně se bála vany. Nejdřív se nenechala ani zvednout do náruče, po čase náruč dobrý, ale náruč a koupelně velký špatný okořeněný krvavejma škrábancema na rukách, břiše a pomalu i na zádech. Nevzdala jsem to, naučila jsem jí chodit po schůdkách do vany a ven. Po měsíci mi ale došla trpělivost a prostě jsem ji vykoupala a smyla z ní tu útulkovou smradlavou mastnotu. Neskončila jsem ani poškrábaná, ani pokousaná, zato jsem byla víc osprchovaná než Maila. Ale i tak je to malý vítězství. Stále se se mnou baví, netrucuje a už není tak ohavně ulepkaná <3

Jak (ne)děláme pokroky

 Tak jsme s Mailou udělaly dohodu. Ona bude roztomilá, a já jí nevrátím do útulku. Roztomilá ta malá čůza umí bejt neskutečně. A protože je to fakt mazel a snaživka, snáším tu frustraci mnohem líp. Dokud nemám PMS. Jakmile přijde PMS, trpělivost s kýmkoli je pryč. 

Byly jsme na cvičáku. Hodinu jsem mrzla (V Jablonci je místy ještě sníh, kdybyste to četli z jinýho podnebnýho pásma, který je asi tak všude jinde v republice) a nasávala vědomosti. Pak jsem šla lesem domů a viděla paní se třema psama. No vzala jsem si paní Fouskovou bokem a snažila se s ní pracovat. Paní stála na cestě. Volám na ni, že jsem myslela, že půjde dál. "No já nemám na tu třetí vodítko." Počítám si ruce a ne, nemám jich dost na potřebnej počet facepalmů. Takže jsem šla na cestu a veškerý pozitivní asociace ze cvičáku si Maila vyřvala směrem k tamtěm čoklům. Ruce jsem měla zmrzlý tak, že jsem jen čekala, že mi z nich postupně odpadnou prsty a vodítko se uvolní. Zvládla jsem ale nekřičet taky, to je na velkýho pašáka.

Taky jsem zvládla nekřičet, když na mě vystartovala postarší strážkyně pořádku poté, co Maila čůrala na kupičku sněhu. Že je hrozný, jak ti psi všude močí. Ptala jsem se, jaký by měla řešení. Dál se rozčilovala nad tím, jak jsou psi a jejích páníčci hrozný. Zeptala jsem se znova. "Naučte si ty psy čůrat doma." Nádech, výdech. "Mohla byste nejdřív přemejšlet, než něco řekněte?"

A pak je tady zjištění, že není tak hrozný osvojit si reaktivního psa, nejhorší na tom je, kolik ostatních lidí má reaktivce a je jim to úplně u prdele. Takže momentálně jsem ve fázi, že venčím v co nejmíň frekventovaný časy a snažím se dodržovat rozestupy, na který to zvládá a posilovat pozitivní reakce. V teorii skvělý, v realitě se vždycky vyloupne zpoza rohu dement s reaktivcem a je po snaze. (Pozn. tím myslím hlavě ty, kteří se psem nepracujou a když jsem chodila s Teem nebo Bejlym, tak tihle lidi svým psům říkali, ať koukaj, jak je pejsek vychovanej.)

Dneska mi na vodítku skvěle vnímala, měla jsem radost z pokroku. Pak na svojí trase vidím dědka s reaktivní fenou, kterou už pouštěl k Teovi a zatímco po něm startovala, tak tupě koukal a nechápal, že si nehraje. Když to jde, tak ho obejdu. Udělala jsem to i teď, akorát jsem ho za chvíli potkala zase. A před ním šel ještě další pes a já neměla kam odejít. Ze všech sil jsem přepracovala prvního psa a měla radost. Oh boy, jak ta radost byla předčasná.

Dědek si to s uřvankou zamířil přímo k nám a zastavil se, zatímco ta čubka nepříčetně řvala. Houkla jsem na něj, jestli by mohl jít dál. To už řvala i moje čubka. Pořád jen čuměl. Začala jsem teda řvát i já, ať jde pryč. Osočil se, že mám jít pryč já a mlel nějaký moudra. No a tady hitlo PMS a pustila jsem Mailu na dýlku vodítka, aby mu vysvětlila, že tyhle se kamarádit nebudou. Začal konečně ustupovat a píčovat něco o tom, že se mám vyhejbat, když mám teda problém. To už se projevila i moje reaktivita, IQ mi spadlo na dvoumístnou hodnotu a začala jsem křičet nehezký oslovený mířený na pána. 

Neprodáváte někdo levně domek na samotě?

Když ti záleží na zvířatech. Akorát, že vůbec

Myslíte, že když má útulek sáhodlouhej dotazník k adopci psa, kde se ptají na hromadu věcí včetně toho, kdo se o psa postará, když se vám něco stane, a jak budete řešit, když doma něco zničí, ze vám na blahu psa záleží? Já taky. Mimo jiný i z důvodu, že další podmínkou adopce byla návštěva někoho z útulku u vás doma. Trochu intrusive, ale klobouček, že nedají psa každýmu. Ono už adopční poplatek 4k by mohl vyloučit největší idioty. Kolem a kolem jsem měla dobrej pocit.

Na dotazník se mi mailem ozvali prakticky okamžitě, druhej den jsme jeli psa okouknout. Původně teda jinýho, kterej víc padl do oka Jonášovi, ale to asi pro příběh není až tak důležitý. My nepadli do oka psovi, on nám taky ne, takže jsem požádala o venčení košťátka, který mě zaujalo v první řadě.

Podle popisu tříletá kastrovaná fenka, která má akorát menší problém s reaktivitou na psy. Tak bych to podle popisu čekala. Nebo?

Venčení proběhlo v pohodě, s Bejlym si sedli. A tak jsme řešili další postup. Prý mají dalšího zájemce, ale dají vědět. Zájemce nejenže nepřijel, ale nebral telefony, byla naše. Akorát nestihnou nikoho poslat domů na kontrolu, tak jestli jim nevyfotíme, jak to u nás doma vypadá. Nepříjemný, ale ok. Další den jsme si pro ni jeli.

"Vy jste ji měli už půjčenou doma na den?" No ne, když nám nikdo nic takovýho neřekl. Očividně nevadí, hlavně ať je adopce rychle za náma. Ptali jsme se, jak by se případně dalo řešit, kdyby si doma nakonec nesedli, jestli je v nejhorším možný ji vrátit. Odpovědi byly velmi vyhejbavý, ale ve smlouvě to bylo specifikovaný jasněji, jde to. Kladli nám ovšem na srdce, že kdyby byl problém, máme se určitě ozvat.

Za kastrovanýho psa byl poplatek vyšší než za nekastrovanýho, s čímž jsem v pohodě. Do doby než z paní vypadlo "No my vlastně nemáme důkaz o kastraci, ale nám tu nehárala a paní, co ji měla předtím říkala, že jí taky ne." Rozumnej člověk by se na to už vysral. Škoda, že jako rozumnou bych se nepopsala já, ani nikdo z lidí, co mě znaj. Taf lak.

O minulosti jsme se nedozvěděli skoro nic, jen že nebyla dobrá a pak ji měla pár měsíců ženská, co jim jí dala s tím, že jí útočí po psovi a nemá ráda chlapy. Dále nám pověděli, že jim ale ženská nepřišla důvěryhodná, ok.

Po pár dnech, co jsme ji měli doma, se mi ozvala paní na kontrolu. Přišla se slovy "Já vlastně nevím, co tu mám kontrolovat, když už ji máte." No já to nevim taky, you tell me. Paní byla milá, o tom žádná, ale úsměv měla, jak kdyby vyhulila petardu a zajmal jí akorát Bejly. Když odcházela, pronesla "Ten pes je stejně moc hezkej," a ukázala na Bejlyho, aby nedošlo k mýlce, že i Maila by mohla bejt hezká. 

Tohle bych ještě vzala relativně v pohodě, kdybych si v očkováku nevšimla, že odhadovaný datum narození je 1.1. 2021. To nějak do třech let neodpovídá, ne? A není to tím, že by zestárla v útulku, měli ji tam tři týdny. Věk samozřejmě neřeším, ale lhaní mi trochu va (pozn.: tady mi nedošlo, že to bylo asi přelomem roku, ale můžu se zase rozčílit tím, že jsem nově zjistila, že napsali špatný číslo čipu do očkováku, no :D). Třeba v tom, že je vhodná pro začátečníky a je v pohodě i k dětem...

Jen bych tu zopákla, že jednoho reaktivce a problémáče jsem už převychovala, akorát jsem nečekala, že si domu vezu dalšího. Bezproblémový veselý pejsek nám panicky utíkal před sonickým kartáčkem na zuby, konvička na kytky byl další spouštěč děsů. A hrnek v ruce? Strašnej problém.

Že asi nebude až tak v cajku se ukázalo, když kousla babičku. Ta je o holi a nešlo o útok na babičku, problém byl hůl. Když jsem ji vzala do ruky, začala startovat i po mně. Jakmile zjistila, že tahle hůl na bití psů není, uklidnila se a byla zase milá. 

Další problém přišel venku. Náklaďáky, autobusy i dodávky jsou největší nepřítel. Jenže se jich bojí natolik, že se mi při procházení kolem stojící nastartovaný dodávky lekla natolik, až se mi vykroutila z vodítka a vletěla do silnice. Za tmy a pod kola jedoucí dodávky. Řidič dobrzdil, já usoudila, že tohle úplně nedávám. Jakože když máš čas posílat lidi domů, tak by se našlo i pár minut na venčení po městě, ne?

Psala jsem na mail ženský, se kterou jsme domlouvaly návštěvu v útulku. Chtěla jsem víc info, abych se měla od čeho odrazit a nečekalo mě každej den nějaký překvápko. Nic. Po x dnech jsem psala na jejich mail uvedenej na webu. Nic. Identifikuju se jako Gen Z, takže volat odmítám. Zavolal aspoň Jonáš. Nic mu teda neřekli, zato to během hovoru vypadlo a nedalo se dovolat zpět. Nikdo už se neozval. Tak si říkám, jestli to fakt vypadlo, nebo takhle řešej problémy běžně.

Útulek jmenovat nechci, reference má jinak v pohodě a nechci nikoho odradit od adopce. Jen ty mávající red flagy tak nepřehlížejte. Ušetříte si hodně trápení.

A tady zakončíme veselou fotkou pejska, kterej se všemožně snaží, abych si jógu nemohla zacvičit tak snadno <3 Dneska mi sežrala i prsty u ponožek na cvičení, má na to jasnej názor, to se musí nechat.

Jak jsme neposlechli osud a nasrali si do bot

Sebrala jsem morál a rozhodla se darovat věci po Teouškovi do útulku. A protože bez psa jsem měla zbytečně moc peněz, něco jsem tam nakoupila z jejich vánočních přání. Při předání jsem poprosila o půjčení nějakýho psího starouška na venčení, protože toho si aspoň nebudu chtít vozit domů. No staroušci došli. Respektive bylo počasí tak hnusný, že by se jim ven nechtělo.

O pár minut později nám vedli na vodítku obživlého plyšáka. Naprostá dvoukilová roztomilost v podobě ročního trpasličího špiče zachráněnýho z množírny. "Jmenuje se Teodor." Moje už tak chatrná psychika to nedala a bulela jsem jako želva. Teodor 2 se přilísal k Jonášovi a bylo mi jasný, že tohle zvíře domů chceme. Tak jsme přijeli pro Bejlyho a nechali ho rozhodnout. 

Bejly se ale naprosto bytostně bál. Bál se natolik, že ani nepípnul. Ten Bejly, kterej komentuje všechno a vždycky. A tak Teoušek 2 našel jiný majitele. Škoda, měla jsem pro něj už i vymyšlený jméno – Gimli. Protože na to, jak byl maličkej, tak byl pořádně odhodlanej.

Ale možná to tak bylo lepší, už na vycházce ho Jonáš omylem nakopl, cokoli pod 20 kilo by tu nebylo v bezpečí. Navíc jsem se úplně necejtila na dalšího psa natrvalo. Měla jsem rozjednanou předvýchovu štěněte asistenčního psa. Akorát jsme zjistili, že Bejly má issues a začal bejt na štěňata vostrej. Takže i tohle skončilo ještě dřív, než to mohlo vůbec začít.

A fejsbůk mi vesele ládoval zubožený psy bez domova z celýho světa. Odolávala jsem bez problémů. Než moje podvědomí vyhodnotilo, že jeden z těch psů je must have. Čuba tak ošklivá, až byla krásná. A prý vhodná i pro začátečníky a k dětem. What could go wrong? Pryty mač všechno, ale o tom příště.