Jak se hlídá pes

Slíbila jsem, že napíšu pokračování o hlídání Médi, ale radši jsem to vytěsnila z paměti. Teď, když už nejsem tak traumatizovaná, toho trochu lituju, a zkouším vylovit aspoň nejsilnější zážitky.

Tea jsem hodila našim a v rámci zachování zdravýho rozumu jsem hlídala jen to velký chlupatý dítě. A i to stačilo na to, abych začala přemejšlet o alkoholu jako o řešení. Méďa je ve svý hlavě malinkej pes. Takže když přijede výtah, nečeká, až se otevřou dveře na jeho velikost. Prostě vyrazí už když je tam malá škvíra, dá si ránu do hlavy a pak se překvapivě bojí. Stejně malinkej byl i v momentě, kdy zmerčil, že paní v zahradě za kovovým plotem, má v ruce housku. A šel narvat hlavu mezi plaňky. Je to jako s žárovkou, tam to jde, zpátky to chce trochu šikovnosti. Nebo paniky a kvílení.

Když ho pustím na volno, popadne do huby buď hovno, který hned sežere, nebo klacek, kterým mě bije a dožaduje se interakce. Proto je nejlepší jít venčit ještě s někým. Jenže většina psů jeho styl hraní, kterej spočívá ve štěkání do obličeje, úplně neoceňuje, takže moc kamarádů nemá. Vytáhla jsem kamarádku, co má vipeta, ten Méďu už taky nemusí, ale aspoň mu uteče. A na to není zvyklej. Takovou frustraci z toho, že ho nemůže dohonit, jsem ještě neviděla. Nejdřív štěkal naprosto zoufalým tónem, po několika minutách začal kňučet a já začala mít obavu, jestli třeba neumírá.

Ale strachu netřeba, energie má dost. Nejvíc ji využívá k tomu, aby mě přiváděl do nepříjemnejch situací. Šli jsme kolem rybníků a odtamtud odcházeli týpci v mokrých kraťasech, kteří právě vylezli z vody (jo, byl podzim) a Méďa asi ve snaze zjistit, jestli je voda dneska v pořádku, zaryl jednomu z nich čumák přímo mezi půlky. Tvářila jsem se, že ten pes tu běhá někomu jinýmu. O chvíli později už byl ve vodě taky. A plaval přímo k rybáři, co měl nahozený pruty. Moje zoufalství se stupňovalo a snažila jsem se ho z vody dostat. To se mi povedlo, ale to už byl přímo pod prutem. Vyskočil směrem k rybáři, čeknul mu kyblíky a já čekala na sprchu oprávněných nadávek. Běžela jsem si pro něj, chytala ho a v tu chvíli jsem sprchu opravdu dostala - ale jen vody, když se ten drahouš oklepal. Měla jsem mokrý úplně všechno.

O kus dál si to štrádovala paní v důchodovym věku, oblečená do svátečního. Pořád jsme byli v lese. Měla jsem víc otázek než odpovědí. A to chlupaté hovado se k ní rozběhlo a začalo kolem ní hravě hopsat. Naštěstí jsem ho odlovila dřív, než měla šrámy na duši a tlapky na oblečení.

Že má vodu fakt rád mi předvedl i když jsem ho venčila večer kolem paneláků. Zaběhal si s jinym psem a z toho jednomu vyschne v krku. Naběhnul do kaluže, začal ji vysávat do sucha, ale než to stihnul, fláknul se do ní pro jistotu celej. A že nebyla čistá jsem se přesvědčila ještě ráno, kdy se řádně vysral z podoby.

Nekupuj. A neadoptuj!

Jonáš pracuje pár týdnů trochu z ruky, takže přespává v místě pracoviště. Jenže to pracoviště je akorát kus bahna s pustinou kolem. Není to zatím hezký místo ani pro lidi, natož pro psa. Takže toho přerostlýho dacana hlídám já.

Než odjel, byli jsme poctivě venčit v lese, aby aspoň večerní venčení bylo trochu víc v klidu. Vodím si je oba na rozdvojce jak čivavy, akorát že smýknout někam minipsy nebo tímhle kolosem s minimozky, je poměrně rozdíl. Zpět k venčení v lese. Unavilo spíš nás než je, spíš psychicky, než fyzicky. Méďa začíná pubertálně vzdorovat. Moc se mu nechce do plnění povelů, ale běda, když se otočíme a začneme mu utíkat, to vykvíkne a letí jak střela. "Ježiš mami, jsem dospělej, si můžu dělat, vole, co chci," řečeno jedním dechem s otázkou, co bude k večeři a kdy dostane kapesný.

A Méďa má taky moc rád hovna v jakýkoli podobě. Žraní je stejně super jako válení se v nich. Tentokrát díky konzistenci nalezenýho exempláře bylo vhodnější se v něm vyválet. Takže v prvním kilometru jsme měli psa hnědýho v jinym odstínu, než byl doteď. Pravděpodobně lidským výtvorem. Po pár metrech byla u cesty voda. Jindy bych ho asi za to, že do ní skočil, přerazila, protože byla fakt zima. Teď jsme mu tam na povzbuzení ještě hodili pár klacků.

Večer Jonáš odjel a já si šla přesadit kapradí, který přerostlo svůj květináč už před nějakou dobou. Oba pitomci měli v hubě po jednom míčku. Jenže jeden ho žužlá s takovou intenzitou a nadmírou slin, že mu vždycky odletí na druhou stranu místnosti. Druhej je lakomá čůza. Takže to vyústilo ve rvačku v mém kapradí.

Když už to nešlo oddálit, připnula jsem poprvý dvojvodítko sama. Fungovalo by perfektně, kdyby Méďa s nadskokem nechytal Tea za krk a Teo s nadšením ze hry nepadal na zem. Fungovalo by to určitě bez chybičky, kdyby Méďa neměl jako koníček tahání malých kmínků místo klacků. A určitě by to fungovalo dokonale, kdyby měli trochu synchronizovanou potřebu a neodtrhávali se od močení a tlačení.

Ráno jsem chtěla spát tak minimálně do dalšího rána a vyhnout se venčení, co to jen šlo. Jenže to by mě nesměl vzbudit zvuk zvracení. Méďa opět vyzvracel ponožku. Kde ji vzal, nevím.

Připnula jsem je a vydala se čelit peklu. Ověšená házečkou, pamlskovníkem a pytli pod očima, jsem se pustila do mise unavit je aspoň trochu. Nápad unavit je házečkou by byl skvělej a fungoval by, kdyby Méďa dával pozor a místo ublíženýho vykvíknutí běžel za míčkem. Plán by to byl bezchybnej, kdyby se neprobral v momentě, kdy s tím Teo běží zpět, a nezačal mu štěkat do obličeje. Končí to tak, že Teo pro to běží, ale nechce to kvůli Méďovi nosit a Méďa, kterej umí nosit perfektně, pro to nechce běhat, protože má reakční oblouk vedoucí přes půl republiky a pak se pro to už běžet bojí. A házet jednou rukou míček a přidržovat druhou rukou rychlejšího psa, se nejeví jako úplně smárty smárt řešení.

Schovala jsem házečku a chtěla jít domů. Jenže dneska mrzlo a Méďa očividně bude zimu milovat. Celou cestu po louce mu povolovaly nohy a padal do trávy, housenil se z kopce dolů a u toho trhal trsy trávy. Neměla bych nic proti tomu, že žere trávu. I tady je ovšem jedno velký ale. On jí žere bez kousání a ona se pak zákonitě v celý dýlce objeví na druhý straně. A zatímco mu z řitě visí bobek na vláknech z trávy, snaží se před tím utýct. Což je v jeho hlavě sice perfektní řešení, v realitě se ta nálož začne smýkat ze strany na stranu a obalí mu ty jeho dokonale nasrstěný stehna.

Když dáš prát čuchací dečku a seš v jeho očích za zrůdu.

Tady byl svět ještě v pořádku

Dost často ztrácím trpělivost s lidma, který jednaj nelogicky a dělaj zbytečný chyby. A tak mi v tom karma vymáchala rypáček.

Jeli jsme s Jonášem využít poslední teplej víkend s tím, že se třeba ještě stihnu spálit a nebudu zas celej rok trpět nedostatkem vitamínu D. Kousek za německou hranicí je zatopenej lom, kde je čistá voda, málo lidí a cyklostezka, kde se můžu rok co rok snažit učit na bruslích. Kolečka už mám ošoupaná, jezdit pořád neumím.

Zaparkovali jsme podél cesty, protože na parkovišti už nebylo místo. To mi trochu hodilo vidle do močicího plánu, ale protože jsem buran, otevřela jsem přední i zadní dveře od auta a vyčůrala se v zákrytu. Pak už jsem na sebe jen naházela chrániče všech částí těla, vyházela z batohu všechno kromě peněženky a telefonu, a byla ready jít nadávat na bruslení. Ještě jsem kontrolovala, jestli Jonáš zamknul (zapomíná relativně často, nebo po cestě vzpomíná, jestli zamknul) a šli jsme na to.

Za necelou hodinku jsme byli zpět, a u auta nám vykecávalo poměrně dost lidí. Jako vcelku asociální tvor jsem tuhle skutečnost moc neuvítala, ale do auta jsme museli tak jako tak. Long story short. Byli tam proto, že oboje dveře byly pořád rozcapený dokořán a vypadalo to jako vloupání. Polizei byla na cestě. Seecurity (doufám, že ten německej pun ocení aspoň Ondra) nám vysvětlila, co se dělo a já zas vysvětlila, že jsem úplně blbá. Nezmizelo vůbec nic, dokonce se tam střídali lidi, co auto hlídali.

Tak až někdy budete mít zase pocit, že všichni lidi jsou hrozný a všechno je negativní, zlý a beznadějný, zajeďte si do Německa. A nebo prostě jen vypněte ten fejsbůk.

A protože je to krátkej článek, vizuálně ho prodloužíme roztomilou fotkou.

Nicnevypovídající nadpis

Nevím, jestli jsem magnet na nedostatečnej zákaznickej servis, nebo si věci prostě jen moc beru. Chtěla jsem údaje o svých dioptriích, protože nikde nemůžu najít ten papír, kde to mám. Napsala jsem tedy mail na oční kliniku, u který jsem vedená jako pacient.

Proč nevolám? Protože už jsem tam měla dvě zkušenosti s tím, že mě objednali na špatnej čas, a ještě mi pomalu vynadali jak děcku. Bylo dobrý mít písemnej důkaz. Nebylo dobrý nedočkat se ani snahy o sebereflexi.

Poslala jsem tedy mail. A nic. Poslala jsem druhej. Odpověď jsem dostala až na třetí, kde jsem se ptala na tajný heslo pro pacienty kliniky. Dokonce jsem dostala i čas s prosbou o potvrzení. To jsem poslala. Pokus o doručování probíhal několik následujících dní, ale kvůli plný schránce příjemce nebyl doručen. Založili jsme si kliniku, ale oni nám tam chtěli chodit lidi, uh.

Ještě, že pod podpisem mají v mailu tohle:

Vážení klienti xxx,

z důvodu zkvalitnění služeb si Vás dovolujeme upozornit na změnu v telefonickém objednávání na vyšetření.

Od 1.8.2017 se můžete telefonicky objednávat na uvedených tel. číslech v následujících časech:

pevná linka - xxx

pondělí 9,00 -12,00hod

úterý -pátek 7,30 - 9,00hod

mobilní telefon - xxx

pondělí - pátek: 12,30 -14,30hod

Pečlivě jsem propočítala časy, ujistila se, co je za den a zvolila číslo, který nikdo nevzal. Každej si pod zkvalitněním představujeme něco jinýho. Možná jen mají moc asociálních doktorů a nechtějí jim znepříjemňovat den pacienty. Úhel pohledu is the key.

Každopádně to je ještě v pohodě proti zbytku dnešního rána. Ze snu, kdy jsem měla přibližně tříletý dítě, který chtělo snídani a já si vzpomněla, že jsem mu zase nekoupila nic k jídlu a ještě jsem si zaboha nemohla vzpomenout, jak se jmenuje a bylo mi hloupý se ho zeptat, mě vzbudil zvuk dávení.

To zaspím. Jen jsem čekla, kterej pes blil a znova si lehla. Pak jsem se podívala ještě jednou, něco nehrálo. Před méďou leželo cosi, co vypadalo jako produkt z jeho druhýho konce. Vyfotila jsem to a poslala Jonášovi, aby mohl hádat, co to jeho milej pes vyhodil. Mezitím jsem si nasadila gumový rukavice a šla to čeknout, protože jsem to nedokázala identifikovat. Jonáš to uhádl, škoda, že jsem si toho všimla až poté, co jsem to rozbalila a málem k tomu přihodila něco svýho. Byla to ponožka. Celá. Nerozkousaná. Kdyby vyblil aspoň dvě, mohla jsem je vyprat a nosit.

A dodatečně se omlouvám všem, kterým jsem tenhle ranní kvíz poslala i s fotkou.

EDIT: Že nesnědl jen jednu jsem se dozvěděla při odpoledním venčením, kdy z něj slavnostně vylezla i druhá. Neprala jsem je.

Mohl byste nebýt kretén?

Myslela jsem, že psát svoje traumátka jednou za měsíc je víc než dost. Nikoli. Kromě toho, že lasaně jsem si stále neuvařila, protože když jsem si koupila protlak s datem spotřeby za půl roku, a ne před půl rokem, zjistila jsem, že celá moje zásoba cibulí je plesnivá. Burger a dáme jídlo zachránil situaci.

Dneska jsem si po celým týdnu, kdy mi padaly věci z rukou, na veterině jsem byla víc než doma a prostě tak nějak se nedařilo, zašla s kamarádkou do kočičí kavárny. Dortíky, toxoplazmóza and chill. Kéž by.

Vešly jsme a kočky tam prohánělo tak osmi nebo devítiletý děcko. Četly jsme si pravidla a snažily se to porovnat s realitou. Nebrat kočky do rukou. Nebudit. Nekrmit. Rodiče mají děti pod kontrolou.

A pak tam pobíhá děcko, který nerespektuje nejen zvířata, ale ani asociální povahu nás dvou. Seděly jsme v rohu na gauči a proti nám byla křesla. Pod ně se kočky před tou tyrankou schovávaly. A ona je z pod nich dolovala. Kamarádka se jí snažila vysvětlit, že takhle se k nim chovat nemůže, já se jí snažila vysvětlit, že takhle se nemůže chovat k asociálům.

Když si začala vyhrnovat triko a neřekla jediný slovo, jen na nás zírala, zatímco lovila kočku, která se za nás přišla schovat a přerovnala polštáře z našich křesel podle barev, došlo mi, že nebude úplně thinky thinky a že někde bude trochu hlubší problém.

Po chvíli se přemístila ke spící kočce, začala jí foukat do obličeje a mlátit plyšákem po hlavě. To už jsem nedala a zařvala jsem přes celou kavárnu, ať tu kočku nechá na pokoji. V tu ránu se přede mnou zhmotnil rodič. Hezky blízko a výhrůžně. Rozčiloval se, jak jsem si mohla dovolit napomenout jeho sněhovou vločku a už nás zasypával urážkama o tom, jak jsme zakomplexovaný. Protože dodržování pravidel a respektování živých tvorů je pobuřující. Zeptala jsem se ho, jestli umí číst, že mu kdyžtak ráda pravidla přečtu. Dostalo se mi ponaučení, že ty kočky můžou kdykoli odejít a jeho dcera nedělá nic špatnýho.

Nevím už, jak se to stalo, ale začal mi vyhrožovat, že mi toust i s talířem skončí v obličeji. Ještě jsem se jemně otázala, jestli mi vážně vyhrožuje a on dosvědčil, že ano. Tak jsem mu řekla, že už chápu, po kom je to děcko takovej nevychovanej fracek.

A nikdo neřekl ani půl slova. Zanedouho jiný návštěvnice teatrálně předčítaly pravidla nahlas. Zpoza rohu jsem jen zaslechla, jak na něj někdo vyštěkl, že nemá ty kočky krmit a on odpověděl, že to ví. To je bezva, že to ví, ale má v paži. Gratuluji.

Po čase přišla matka, dítě si poměrně zkrotila a kromě toho, že na hadrový panenky nakreslilo obličeje, už nic nestihlo provést. Každopádně relaxační návštěva to fakt nebyla. Když máte dítě s nějakou poruchou, tak samozřejmě není potřeba sedět doma, ale doprdele, mantinely a nevyhrožování napadením je to nejmenší, co pro začlenění můžete udělat.

Na druhou stranu, hezčí laté árt jsem ještě neviděla!

Meh

Takovej ten den na hovno zná asi každej. Teo už neblije, zato mu nevyšla nejlíp krev, takže mám plnej mrazák masa, kterým teď nesmím krmit a z granulový stravy se mu ucpala anální žlázka. Teda asi. Vzhledem k tomu, že si z malého otvoru udělal cosi, za co by se nemusel stydět ani pavián. A tak jsem se prošla v rámci ranního venčení na veterinu. Byla jsem tam před ordinačníma hodinama, stejně jako tři další lidi. Yey.

V ordinaci to byla rychlovka, ani nepřemýšleli, jestli to není třeba něco jinýho a už z něj sestra mačkala poměrně nechutnou tekutinu. Která mu stékala po huňatém kožíšku. A zůstala tam. Kdo jste ještě neměl tu čest, tak to smrdí. Fakt hodně. Uvědomila jsem si to v tramvaji, když ten smrad přebil i běžné cestující. A tak jsem šla pěšky i domů.

S přicházejícím PMS se měním na protivný cosi, který není schopný přemýšlení ani mezilidský interakce. Tak jsem se rozhodla přehlížet deadliny a uklidit si pořádně byt. Aby aspoň něco vypadalo, jakože je v pořádku.

Kompletně jsem odchlupila podlahu, rohožku a všechen ten ne až tak chytře zvolenenej bílej nábytek. Umyla sprcháč, vytřela, vyprala psí pelech i předložku před sprcháč. Dokonalost sama.

K večeři byly na plánu lasaně. Všechno nakoupený, jen to uvařit. Bohužel jsem v procesu zjistila, že se z rajčat vyprášila plíseň a protlak byl nakoupenej asi fakt dlouho. Minimálka do prosince. Loňskýho roku. A po ochutnání jsem došla k závěru, že asi fakt už ok nebude. Místo toho vznikla hráškovka, těšila jsem se, jak si do ní vypeču slaninu, ale to by nesměla bejt libová. LI-BO-VÁ. Moje PMS už to moc nezvládalo, ale ještě jsem se držela.

Večer slyšíme z chodby, jak Méďa něco vylizuje. Tak rozsvítíme. Moje napodruhý opravený čidlo má náběh 6 vteřin, než se rozsvítí. Včera bych bývala i ocenila, kdyby se nerozsvítilo vůbec. Přes půl předsíně byla louže. Přes půl vytřený předsíně bylo regulérně nachcáno a ten pitomec to po sobě asi uklízel nebo si hrál na Bear Gryllse. Vylízat to fakt nestihl, a tak se to vsáklo i do rohožky. Mám vyhodit psa nebo rohožku?

Taky si do toho stihl lehnout a přemístit se do různých zákoutí v bytě a nechat tam po sobě kapky. Tak jsem ho osprchovala, utřela a při večerním venčení rekapitulovala, jak mi ten den dal zabrat. A v tu chvíli jsem viděla, jak se začal v něčem válet. Byla to mršina.

To nevadí, že seš teplej

Konečně můžu pokračovat v psích denících. Nechtěla jsem o Méďovi psát hned, protože není úplně okáček, co se týká zdraví, ale zatím to vypadá dobře, tak nebudu plašit. Zatímco Jonáš za něj za první měsíc vysypal fakt nemalej obnos, chválila jsem si Tea, kterej mě za pět let stál jen krmení, očkování a sem tam zánět v oku.

Vesmír to zas blbě pochopil, tak jsem byla na několika veterinách s blijícím Teem. Sono, rentgen, nadávání že nekrmím granulema, odběry krve a pět tisíc za to. A ještě má poškrábanou rohovku jako bonus. Což se stává, když nezavíráš oči a neotvíráš tlamu, když na tebe letí pamlsek. A když si okusuješ obličej se svým novým kámošem.

Začínám věřit, že jakej pán, takovej pes. Teo je asociální, odměřenej a tak nějak si ty konflikty vyhledává. Méďa je neskutečně hodnej, snaživej a pořád se bouchá do hlavy. Jsem ráda, že můj pes je Teo a do hlavy se mlátí Jonáš a ne já.

Ale zpět ke psům. Teo udělal konečně coming out (tady bych jen podotkla, že v tomhle bodě podoba pán-pes končí) a je totálně nadšenej ze svýho novýho partnera. Žádná bromance, regulerní romance. Když jsme jeli Méďu okouknout, měli jsme Tea s sebou, čekala jsem, že v lepším případě se budou ignorovat, není fanda velkejchch psů. Místo toho na sebe hodili šílený pohledy a od tý doby si slintaj na ksichty nonstop. A já už si nechci hladit ani jednoho, protože jsou odporně mokrý.

Teo je ještě docela ukázněnej, když něco (nebo Méďu) okusuje, nikde netečou potoky slin. Když něco okusuje Méďa, je mokrý všechno okolo i on sám. Jsem ráda, že mám vinylovou podlahu, jinak by její okraje už trčely do stropu.

Jsou to totálně nejlepší kámoši.

Dokud.

Mu.

Nevezme.

Klacíček.

Jo, to jsou chlupy.

A tyhle chlupy máme všude. Musela jsem si koupit vysavač. Každej den ho naplním. Náhradní díly na psa se vždy hodí.

Akorát, že Méďu vykastrovali hrozně brzo, takže nedospěl a ostatní si myslí, že je to jejich sexuální otrok. Takže zatímco Teo udělal coming out, kamarádčin pes se jen udělal. Méďovi do kožíšku. Je to radost, ti psi.

Kolik spotřebičů máš, tolik opravářů voláš

Konečně bydlím v zařízeném bytě a nepouštím sousedce stropem vodu. Zní to jako idylka?

První týdny jsem si všimla, že mám zmražené máslo i sýr. Objednala jsem si omylem dva mrazáky? Nemyslím si. K návodu na lednici bych se ráda dostala, ale je za dvířky nad vestavěnou mikrovlnkou, na které jsem si zapomněla koupit úchytku. Ikea guys mi poradili to nezavírat, protože bez vysazení vedlejších dvířek se tam nedá úplně dostat. Beru na vědomí a nechávám vše otevřené. Akorát jsem to neřekla dál. A tak mi to elektrikář zavřel, aby mi tam nenaprášil.

Internet to jistí, návod jsem si našla tam. Moc věcí a nízká teplota? Nakouknu a možnost vyloučím. Kromě toho másla, sýru a psího masa v lednici není ani fň. Pro jistotu vyzkouším všech šest poloh a sleduju změny skupenství. Voda, led, voda, led. "Hele, lednice by neměla hučet pořád, že ne?" Po několika týdnech jsem si všimla, že vlastně nikdy není ticho. Ale vzhledem k intenzivnímu hučení topení to prostě dost nevyniklo.

Reklamace proběhla rychle a díky bohu za to, že Ikea myslí na asociály - stačí vyplnit formulář a s nikým nemluvit. Až pak opravář zavolal a snažil se domluvit termín. Vždy půl hodiny před tím, než by měl čas. Jako home officák jsem byla doma pořád. Jen v době jeho telefonátů jsem si buď zavazovala boty na odchodu nebo už odejitá byla. Po týdnu se zadařilo a sešli jsme se tu. Z lednice mi ucházel chladicí plyn, takže ho doplnil, odřel mi podlahu a kallax. A já s úsměvem poděkovala a říkala si, že bych měla fakt začít být asertivní.

Chvíli na to mi nešel zavřít mrazák. Prostě nedocvakl. Panika, protože v něm bylo asi 15 kg psího masa. (Radši objasním, že nejsem vášnivá konzumentka psího masa, není ze psa, ale pro psa.) Co s tím? Zkouším, jestli něco v mrazáku nebrání zavření. Nic. Zoufale volám Ondrovi, jestli mi to může dát k sobě. A tak přijel, kouknul na mrazák, nic nenašel. Kouknul na šuplík vedle mrazáku a našel tam kousíček kabelu, který vyčuhoval ven. A doprdele bránil zavření mrazáku. Vrátila jsem diplom, zavzpomínala si na svou sebeúctu a vyskládala maso zpátky.

No, a zítra mi přijede opravář praček. Dlouho jsem si nekoupila novou podprsenku, rozbitý věci si zašívám, protože jsem udržitelná, ekologická a taky mám hovno na účtě. A takhle jsem si po několikátý zašila kostice do podprsenek. Dobrá práce, Magdo! Občas se mi stalo, že i přesto při ždímání vyletěly do bubnu. Už jsem měla chvat na nasazení zpátky a chystala se ho i oficiálně pojmenovat. Jenže pak mi utekly hned dvě kostice a v bubnu nejsou. Zmizely? Asi ne. A tak nemám ani prsa, ani kostice. V anonymním módu, abych si to radši už niky nepřipomínala, jsem si tento problém vygůglila. No, stává se to často, jsem jen středně velký debil.

Jo, a taky mi přišlo hrozně fajn Jonášovi posílat fotky psů z útulků a dočasek. A tak se stalo, že máme dalšího psa. Respektive Méďu. O tom a psí homolásce ale až příště.

Zdárně po rekonstrukci

Bydlení je skoro připravené, už mám i internet. Že nemám postel nevadí, byt se domovem stává v momentě, kdy se vám po něm vlní krátké vlny internetu.

Postel jsem sice objednávala ještě, než začala samotná rekonstrukce, ale po měsíci, kdy se nic nedělo jsem si všimla, že jsem objednala stoosmdesátku. Mám matrace 80 cm. Osmdesát a osmdesát není, byť to k tomu láká, sto osmdesát. Sakra. Měnila jsem objednávku, potvrzení mi došlo obratem a trochu delším obratem mi po měsíci volali, že už postel mají. Neměla jsem ji ale kam dát, posunula jsem to. Pak už místo bylo, tak jsem je naháněla pro změnu já, a ještě se jednou ujistila, že je to sto šedesátka. Nebyla. A nenašli nikde potvrzení o změně. Tak nemám postel ani tucha, co vlastně přijde. A kdy.

Srážku se sousedem jsem měla ještě jednu. Tentokrát byl ve výhodě, měl na mě kontakt a já ho ještě neměla uloženého jako "Debil Problémový", takže jsem to zvedla. Problém to byl opět ohromný, nešla televize, zase. Proboha, jak se s tím dá žít?

Byl večer, slíbila jsem okamžitou nápravu následujícího dne. Nestačilo. "Nevadí vám ničit životy ostatním?" byla přesně ta věta, která spustila můj křik a uvolnila nějaké sprosté slovo. Položila jsem to. Náprava byla zjednaná až následujícího dne večer, dřív nikdo neměl čas. Můj výstup ale stačil na to, aby mi dal pokoj. Pak už mi volala paní správcová.

Neměla jsem nikoho, kdo by mi hezky udělal lišty, tak jsem si našla nového přítele, který je tesař a prokecnul se, že to umí. A pak že Tinder je k ničemu. A hlavně nám jde moc hezky montování nábytku. Já si třeba smontovala židli, abych ho z ní mohla povzbuzovat při práci.

V Ikee jsem za poslední měsíc byla už tolikrát, že jsem pochopila, kudy chodit, abych se neztratila. A taky jsem zjistila, že do auta se nevejde všechno, co si člověk dá do košíku. To jsou ty momenty, kdy potlačím svoji mužskou část a neodpustím si "Já jsem ti to říkala."

Jinak tady ukázka toho, kolik práce na tom bylo. Fakt moc. Takže díky všem, kteří se mi na tom nadřeli, já jdu dřít taky, abych nemusela žrát šutry!