Silné zážitky

Říká se, že je dobré se ze svých traumatických zážitků vypovídat. Nebo vypsat. Váhala jsem, jestli tuhle potupu nechám zamčenou ve své třinácté komnatě, ale ta tíha je moc velká a nerada bych, aby to odnesla moje psychika ještě víc. Včera jsem byla na vystoupení Heidi Janků. Ano, už je to tak.

Začalo to nevinně, parta mladých lidí si šla na víno a dobře se bavila, když se připozdilo, posunuli se o podnik dál. Sice je vyhlášený tím, že v něm je to samá puma, ale já tam chodím vcelku ráda. Je to prosté, tam se totiž mladá ještě cítím.

Z opilecké nepozornosti jsme zaplatili o 100% vyšší vstupné, než je běžné (t. j. celých 80,-) a na schodech si všimli, že věkový průměr je taky o nějaké to číslo vyšší. Něco jako když otevřete Tutanchamonovu hrobku. Pomalu a ostražitě jsme se sunuli dolů a tam se to stalo. Na parketu mezi nima křepčila Heidi. To je přesně ten moment, kdy váháte, jestli vyjde levněji opít se, abyste otupili smysly, a nebo oplakat těch 80 korun a zmizet velmi rychle a velmi daleko.

Jenže jsme hrdinové, takže nejenže jsme zůstali, ale šli jsme i tančit. Sebezapření level master. Starší lidé mívají večerku přeci jen dříve, takže po několika písničkách se odebrala zase zpět do hrobky. Ne, že by pak hudba byla lepší, ono směs Michala Davida a vánočních koled je fakt už pro pokročilé. Ale když jsme se do toho pustili, tak se nevzdáme.

Nejen zvukový doprovod byl podněcující, i vizuální vjemy stály za to. Po nějakém čase jsem nabyla dojmu, že tam bylo víc lidí, než zubů. A ty zuby nechyběly starším, o to to bylo smutnější. Nejvíc to tam ale rozjížděl mladík, který nejenže měl všechny, ale pravděpodobně i jeden chromozom navíc. Opodál (několik hodin) postával další mladý člověk (někdy si nejsem jistá, jestli nepřišli staří a jen z těch ostatních to mládí nevysáli). Celou dobu tam byl sám, popíjel a sledoval dění na parketu. U toho se usmíval. V následujících dnech budu sledovat novinové titulky a zmínky o vraždách.

Takový malý nedělní hejt

Stránek už mám přibližně 16, tak si můžu dovolit napsat další článek do blogu. V minulém jsem psala, jak už nebývám taková výbušná a lidi tolik nesoudím. Jak už to bývá, musela má nová schopnost projít testem. Dost drsným. Částečně jsem uspěla, protože jsem druhou aktérku nezabila, nerozřezala na malé skladné kousíčky a neprodala jako hovězí do restaurace.

Slečna k nám chodí občas na tréninky. Nikdo ji nemá moc rád, ale to se prostě stává. Tak ji tam tiše, někdy o něco méně tiše, tolerujeme. Já mám to štěstí, že jsem stejného pohlaví a ona si tím pádem myslí, že mám stejné názory na opačné pohlaví a vlastně na celý život. Už jí to ani nevyvracím. Já jí prostě neodpovídám. Jen vykouzlím na tváři útrpný úsměv a doufám, že pochopí, že to je úsměv plný bolesti a sebezapření a odejde. Protože o sobě ráda prohlašuje, že rozumí lidské psychice. Už jednou se mě z mých depresí snažila dostat chytrými přednáškami. Vydržela jsem to opravdu dlouho, říkala jsem si, že jednou, až budu mít třeba práci, kde to nebude vše podle mých představ, je tohle ten nejlepší

trénink. Pak jsem jí musela říct, že já normálně nebývám tak podrážděná, ale že tyhle stavy mám z jejích keců. To jsme byly v čajovně, začala na mě křičet, divím se, že mi na hlavě nepřistála konvička. Myslím čajovou, ne tu xenofobní. Vítězně jsem se odebrala domů a mnula si ruce, že teď už mi nebude volat a nabízet psychologickou podporu.

Už po několika desítkách minut jsem měla zprávu, že ona se na mě nezlobí. V koutku oka se mi nahromadila slza a dramaticky se spustila dolů po tváři, zatímco mi hlavou projížděla myšlenka, co jsem udělala v životě tak strašně moc špatně.

Vyvrcholilo to, když jsme byli po tréninku posedět v hospodě. Ona, jako jediný člověk, kdo kdy na celé planetě pracoval a tím pádem nesl na bedrech celou tíhu světa, se musel ožrat jako doga. A jak se to opilým lidem stává, svou opilost zarputile odmítala. Co na tom, že jí omdlévaly sklenice s vínem a nebyla schopná zaplatit ani to, co si propila a rozlila, ona byla sakra střízlivá! A projevilo se to pak i podnik dál, kde jsem si dala medovník. Dostala jsem přednášku o éčkách v medovníku a o tom, že budu mít z toho a ještě z množství obsaženého cukru deprese. Na éčka se ptala i obsluhy. Obsluhy se ptala na tolik věcí, že jsem ji chtěla soucitně obejmout. Naštěstí slečna byla fakt skvělá a vrátila jí taky jednu otázku. Prý jestli jí nevadí, že lidem leze na nervy a kazí jim zábavu. (Přesnou citaci nevím, bylo to vtipnější, protože jsem se skoro sesypala pod stůl.)

Když jsem si jedla medovník, začala mi do něho hamstat rukama, jestli může ochutnat. Odvětila jsem, že svoje éčka si sežeru sama a tak jsem taky učinila. Na základě toho si objednala i ona svůj jedovník. Její několikahodinový monolog byl přerušen jiným členem u stolu a jí zmizel úsměv z tváře. Nevím přesně, co se stalo, ale když jsem se mladíka zastala, začala mým směrem křičet, že všechny soudím, že o nikom nic nevím, že jsem nikdy ničeho nedosáhla, nikdy nevydělávala, nikdy neměla žádnou zodpovědnost a mám se odstěhovat od rodičů. Pokračovalo to déle, ale moc si to nepamatuji, protože jsem snažila, aby mi necukaly koutky. Po čase jsem ale už měla chuť obejmout i ji, kolem krku a hodně upřímně. Vysvětlila jsem jí, že ji nesoudím, že ji prostě jen nemám ráda a radši odešla domů, než bych se naštvala fakt úplně.

A tady opilá odbornice na mezilidské vztahy propaguje zdravou výživu. Zatímco všem kolem kritizuje jídelníčky, ji samotnou všechno bolí, je otejpovaná od hlavy k patě a opíjí se po barech, protože má neuvěřitelně velkou zodpovědnost v práci. Protože rozlívat zákazníkům čaj je prostě úplně jiný level.

Oddech během psaní

Nabyté dospělosti jsem si ještě nestihla ani pořádně užít a už je ze mě důchodce. Jen na obličeji se to neprojevilo. Ráda bych napsala, že se to DÍKYBOHU neprojevilo. Jenže tak růžové to není, mladě vypadám jen kvůli tomu, že mám pleť jako puberťák. Jenže k tomu mi začaly ve velkém šedivět vlasy. Normálně jsem ráda za módní vlnu silver odstínů barev na vlasy. To není projev stáří, to je styl, vole!

S šedivými vlasy jde ruku v ruce znalost slevových letáků libereckých supermarketů. Vím, kde bývá kuřecí v akci a kde je nejlevnější tuňák. Doufala jsem, že v kondici mě udrží každodenní venčení psa, jenže to bych nesměla být tak komunikativní. Každý den potkám nějakou starou paní s pejskem a povídáme si o našich zvířátcích. Další krok už bude, že na vycházku budu kromě psa brát i chodítko.

Jak je lišoun denně konfrontován s jinými psy, začal docela přicházet k rozumu a našli jsme si tu partu psích kámošů. Psi si lítaj a páníci jsou šťastní, že se nemusí hýbat. A pokaždé mi poděkují, že takhle jim ještě psa nikdo neutahal. Jednou by mohl někdo utahat i Tea… Zatím se to daří spíš srnám, jen si nejsem jistá, jestli z toho mají radost i ony.

Mně tahle socializace taky docela prospívá. Zjišťuju, že debilní jsou všichni psi, a že skoro nikdo nemá tušení, jak se pes vychovává. Najednou si připadám mimořádně schopná a inteligentní. Vypíchla bych pána, který trestá psy až doma, protože oni moc dobře vědí, co na procházce dělali špatně. Dále mě zaujal mladík, který svého psa chytne, když zrovna štěká a chlácholivým hlasem mu říká, že to nesmí. Paní se štěnětem, které si s Teem chtělo hrát, ale zatrhla to, protože by na něj Teo prý šlápnul a zlomil mu kosti. Mladý pán se štěnětem nějakého stafforda, který pohyb potřebuje jako sůl, tak ten ho z vodítka nepustí, protože když posledně lítal se psy, tak prý zapomněl všechny povely. A nejlepší na tom je, že ani nemám potřebu jim vysvětlovat, že jsou úplně blbí. Učíme se s Teem toleranci spolu. Ale pořád mluvím o sobě a o psovi, neberu nás za celek. Takže otázka jednoho pána, jak jsme staří, mě poněkud vyvedla z míry. Doufám, že tohle se mi vyhne.

Ale teď si jdu vysmejčit před svým prahem. Pouštěla jsem Tea běhat se štěňaty, už za tmy, nikde nikdo. A pak vyšel z paneláku člověk s malým vořechem na vodítku. A Teo nechal hraní a běžel na něj. Ani nevaroval a pustil se do něj. Odtrhla jsem ho okamžitě a omlouvala se, ale pán se mnou nekomunikoval a jen trousil spoustu nadávek mým směrem. Taky sem mi stalo, že po nás vystartoval pes a nedělala jsem z toho takovou vědu. Neříkám, že je to situace, kterou vyhledávám, ale stává se to i méně blbým psům, než je zrzoun. Co jsem zjistila, tak je i dobré, když si to ti psi vyjasní bez zásahu. Jenže to jde jen, když jsou síly vyrovnané. S menším bych to taky neriskovala. Ale když si Tea jiný pes srovná, tak šlape jak hodinky.

Ale teď jsem ho zase hodila rodičům, hodlám spát tak 24h v kuse a pak napsat bakalářku. Kdybych věnovala psaní tolik času, jako věnuji počítání stránek, měla bych jich určitě už víc než 12. Už jen 40-50 stránek. Pomoc!