Už bych radši psala pracovní příhody, ale bohužel, stále jsou aktuální jen ty ze shánění. Nejvíc podivností se skrývá za nevinně vypadající prací - roznosem letáků. Na jeden takový inzerát jsem psala a obratem mi pán volal a poslal videa s manuálem. Místo roznášení to bylo vnucování nějakých pochybných produktů lidem. S mou lidumilnou vřelou povahou by to byla ta pravá práce. Ale hlavní důvod, proč nad tou prací ohrnuju nos, je, že ten produkt bude podfuk. Do telefonu mi pěl chvály, jak je to světoznámý produkt, ale jeho videa měla v té době celých 50 zhlédnutí. To nezní moc přesvědčivě. A hlavně už mě na telefonu nahání druhý týden. Další inzerát s roznosem působil trochu věrohodněji, tak jsem překonala svou telefonní fobii a vytočila číslo. Místo by prý měli, jen jim mám na e-mail zaslat fotku a telefon, životopis netřeba. Za chvíli mi došla SMS s e-mailem. Název UK Adult Scene mi neseděl na roznášení letáků, ale spíš na erotické služby. To samé mi potvrdil i pan Google. Jsem ráda, že jsem neposlala fotku a nebudou mi volat podivní lidé.
V sobotu jsem si udělala výlet do největšího sci-fi obchodu v Londýně. Teda to tvrdili oni, nakonec se z toho vyklubal přelidněný kumbálek s ne až tak velkým výběrem. Ale aspoň jsem nemusela brečet nad spoustou krásných a zbytečných věcí, na které stejně nemám. Ačkoli párkrát jsem si povzdechla i tak. Cesta do obchodu byla ovšem úžasná. Autobus č. 159, od nás až přímo na Oxford Street. Občas. Tentokrát se rozhodli, že během jízdy změní destinaci. A také se rozhodli, že budou vstřícnější k africkým řidičům. Venku bylo dobrých 30°C a topení v autobuse valilo horký vzduch. Při vědomí mě držel jen nekončící brek dítěte, takového vytrvalce jsem ještě nezažila. Patnáct minut v kuse, a kdyby s ním nevystoupili, tak řve doteď. Další zastávku vyházeli kvůli změně trasy i zbytek pasažérů. Není to poprvé, co to udělali, ale je to poprvé, co nedali náhradní autobus. Spousta prázdných 159 projížděla kolem, ale pouze projížděla. Náhradní zastávky očividně nebyly pouhým okem viditelné. Vzdala jsem to a šla jsem pěšky, radši 45 minut chůze než pátrat, kde mám nastoupit. Výhoda Londýna je, že má všude mapky a pak nezabloudí ani vemeno mého ražení.
Bohužel jsem si, zaplavena negativismem, neuvědomila, že jdu hledat práci. Načumovala jsem do výloh, rozčilovala se nad pomalu se pohybujícími zombíky, nad vedrem, nad zimou, nad mrakem, který neměl dost zajímavý tvar a pak nad tím, jaká jsem kráva, protože už bylo pozdě a nemělo cenu se nikde ptát. Ale prošla jsem se pěkně, o tom žádná. Poprvé jsem šla pěšky kolem Národního divadla (jo, to je ta divná hranatá konstrukce), tak jsem ho zvěčnila a můžete se nad architekturou divit se mnou.
A kdyby vám to nestačilo, tak tu ještě mám kohouta na Trafalgar Square.
Žádné komentáře:
Okomentovat