úterý 31. května 2016

Zrzavý komando

Po dlouhé době tu napíšu milejší článek, ať mi zas rodiče nevolají, že jsem negativní. Neříkám, že se nade mnou tvoří duha, sedají na mě motýli a ani mi divoká zvěř nepomáhá s domácími pracemi, ale vyloženě negativní taky nejsem, to si všechno vyb(l)iju na blogu a mám klid.

Můj drahý Teoslav má podobně zrzavého a retardovaného psího kamaráda. Nebo kamaráda… už se neperou, už se tolerují a koukají po svých páníčcích s výrazem "už zase jdeme ven s timhle?" Jmenuje se Ronald, říkejme mu ale Buřtoslav (jo, je tlustý, a budu ti to připomínat!)


On má dost věcí u packy, Tea rozhodí i když si přišlápne vodítko a vypadá u toho, jako by mu někdo oznámil, že mu vymřela rodina, jeho ne, na něj můžete šlápnout vy a on se jen líně podívá, jestli to myslíte jako vážně, ale řešit to nebude, nač plýtvat energií. Když jsme na vycházce spolu, za všechna příkoří může právě Ronald. Zamotaná packa ve vodíku? Budeme ječet na Ronalda! Čumí, kde se co děje a narazí do stojícího Ronalda? Hysterický jekot, že mu nemá co stát v cestě, se ví!

První návštěvy u Buřtoslava v bytě byly trochu drsnější, ale když si to vyříkali, začal si Teo dovolat víc a víc, zatímco druhý retard si nechal líbit víc a víc, protože usoudil, že moudřejší to má na háku. Teo si našel super zábavu - krást hračky a ničit hračky. Ideálně rozložit skoro až na atomy. Svoje hračky doma si neničí. Má ekonomické smýšlení po mně.


Jednou jsem mu donesla na návštěvu vlastní hračku, aby tam ještě nějaké jiné zbyly. Ta se ovšem zalíbila Buřtoslavovi, rozhodl se pomstít a hračku znehodnotil. Teo se tvářil zprvu velmi nešťastně, pak se šel rvát za svá práva a za práva svých hraček. Jako milující panička jsem odstranila z dosahu předměty, které by se mohly rozbít a jim nevěnovala pozornost, protože do cizích hádek se nebudu plést, ne?

Tím se to uklidnilo, kradení hraček se stalo standardem a už se kvůli tomu nikdo nevzteká. Jen já se trochu vztekala, když jsem tam Teovi přinesla jelení paroh, který měl vydržet týdny intenzivního žvýkání (a ano, cena tomu odpovídala) a během pár hodin skončil celý v Buřtoslavovi. Jenže karma nikdy nespí, stanice žaludek nebyla konečná, ne ne, v krásné tři hodiny ráno skončil rozmělněný paroh v posteli páníčkovi. Takže nejen karma nespala.


Už jste si všimli, že když s někým trávíte víc času, začnete chytat jeho slovník, gesta a podobně? Děje se to i u psů. Zde něco, co se od sebe naučili, a co se beztak ještě naučí.



Ronald
Teo
žraní trávy kdekoli a kdykoli
x
x
hrabání po vykonání potřeby, nejlépe stojí-li druhý pes za vámi
x
x
ležérní opírání hlavy, zírání na předměty a doufání, že se k vám přemístí
x
x
házení si hraček svépomocí
x
x
skákání pod kamiony
-
x
štěkání na tramvaje
-
x
štěkání a útočení po každém 7. cyklistovi
-
x
otvírání si oken a následné skákání ze 3. patra
x
-



pondělí 23. května 2016

Realito, naser si!

Moc si nechci představovat, co za Hitlera jsem byla v minulém životě, ale poslední rok(y) mi to dávají slušně sežrat. Jasně, ráda bych se uklidnila ohranou větou "Jsi zdravá/ máš (dobrou) práci/ máš někoho, kdo tě miluje/ máš střechu nad hlavou." Ale když k pochroumanému zdraví a nemožnosti fungovat ve vztahu přijde hledání práce, které mě dost drsně zkonfrontovalo s realitou, že to zas tak snadné nebude, a ještě si musím hledat nové bydlení, není to zas taková hitparáda.

Začneme prací. Takže jsem teď oficiálně vystudovaný překladatel, že moc nemohu kvůli očím koukat do počítače, to bych asi až tak neřešila, občas člověk může jít přes bolest. Ale co s takovou školou? Ideálně mít živnost a nabízet se do všech možných agentur. Než se uchytím, tak dost prodělečné. Učit? Bojím se lidí, ale i přesto jsem zkusila na jednu pozici lektora jít. U vstupních testů jsem pohořela natolik, že jsem měla nutkání jít vrátit diplom.

Jiná pozice vypadala fajn, administrativa a prodej kol, kola mě baví, hodně. Napsala jsem trochu osobitější motivák, protože mě ta škrobená nudnost nebaví a hle, zaujala jsem. Prachy na začátek a vzhledem k pozici také nebyly úplně marné.

"Jak dlouho jste na pracáku?"

"Asi 14 dní?"

"Aha, pozice je dotovaná ÚP, bohužel nemůžeme přijmout nikoho, kdo tam je méně než 3 měsíce, mrzí nás to, protože jste nás zaujala."

No jo, tak aspoň jsem dostala pochvalu na svůj písemný projev, to se počítá. A brzo tam asi budu dost dlouho i na takové pozice.

Spousta jiných pozic, kde musíte umět 3 světové jazyky, mít řidičák na všechno dostupné, být mladá a u toho mít nejlépe 20 let praxe a nabídnou vám za to krásných 12k hrubého, na to nejsem asi ještě dost zoufalá.

Pozice je vhodná pro absolventy. Požadujeme: minimálně rok praxe. Fuck me!

Co si mám napsat do CV, dělala jsem na černo většinu brigád? Asi ne. Takže kromě roční praxe v UK a měsíce v německé školce tam nemám nic. Ještě pár let výroby bižuterie. S tím díru do světa asi neudělám. Ale aspoň zuřivě to poloprázdné CVčko rozesílám, on se někdo slituje.


A bydlení? Žila jsem v domnění, že tu žijeme v pohodě a nejsou problémy. Včera jsem se dozvěděla, že v létě budou malovat byt. Ok, to nezní děsivě, proč ne, malujte. "No, ale až tu bude vymalováno, nechceme tu už Tea, aby to neumazal." Nevím, co tu dělá můj pes v době mé nepřítomnosti, ale z tohohle to vyznělo, že se převléká do oblečku spiderdoga a skáče po stěnách. Nechci být paranoidní, ale řekla bych, že tady nebude problém pes, že vystěhovat se mám já.

sobota 30. dubna 2016

Je to vůl, je to vůl!

Když máte psychicky labilního psa, je to smutné samo o sobě, když zjistíte, že pořekadlo "jaký pán, takový pes" je ve vašem případě dost aplikovatelné, je to už průšvih.

Nemáme společné všechno, já se třeba nebojím tmy, nežeru již jednou strávené jídlo a na rozdíl od toho miláčka dokážu někoho okouzlit spíš inteligencí než vzhledem. Ale oba máme velkou slabost pro chlapy, a když se nám někdo nelíbí, dáme to najevo dost nevybraným způsobem.

Vždycky jsem měla trochu obavu o to, že kdyby mě v noci někdo chtěl přepadnout, Teo by ho vítal jako divý, možná ani ne. Venčila jsem lehce před půlnocí a za náma šel docela vysoký chlap. Nejsem v tomhle zas tak úzkostlivá, ale stále se otáčející pes mě z míry už vyváděl. Čím blíž chlap byl, tím víc byl Teo nervózní. Asi by se to obešlo bez kolize, kdyby na mě pán nezačal mluvit. Otočila jsem se slovy: "Prosím?" protože jsem mu moc nerozuměla, Teo vypadal, že pána přivítá. Jenže pán mu začal hned do ksichtu strkat ruce a jemu se to očividně nelíbilo. Byla jsem ve větším šoku než pán, fakt mi bylo smutno z toho, že jsem opět neodhadla situaci. Hlavně nikdy nevystartoval po člověku, se kterým bych mluvila a ještě bez varování. Asi ho nekousl, spíš jen budil hrůzu, což se pravděpodobně povedlo. Se slovy: "Nic se neděje…" se pán odebral rychle pryč a já se ani nestihla zeptat, co je s ním špatně, že po něm útočí pes, který lidi normálně fakt miluje. Volat za ním: "Fetujete?" by asi bylo přes čáru, ale nemohu tvrdit, že mě to nenapadlo.

Následující den jsem ten vraždící stroj vzala do čajovny. Seděli jsme na pódiu a pak přišli dva jiní chlapci. Teo se na jednoho z nich nemohl vynadívat, otočil se směrem k němu, packy mu visely z pódia a upřeně zíral. Nešlo to přehlédnout. Týpek už nemohl déle odolávat a Tea si šel pohladit, ten mě sledoval s výmluvným pohledem, který naznačoval, že si našel nového páníčka. Snažila jsem se ho mladíkovi udat, leč nechtěl.


Když jsem Tea přemluvila, aby se vrátil k nám, stál na pódiu, které je olemované nízkým zábradlím. Zábradlím přesně v té výšce, aby si o něj mohl ve stoje opřít hlavu a házet na mladého pána zamilované pohledy dál.

A běžně taková návštěva čajovny dopadá takhle.


A ještě jeden Teo vodovkový.

čtvrtek 28. dubna 2016

*zcenzurovaný nadpis*

Tak jo, už je na čase, abych přestala simulovat, že mám něco s očima a vlastně i tu půlku ksichtu mám úplně v pohodě, jen jsem tak dobrá, že si ji umim na povel znecitlivět, záviďte!

(Babi, nečti to, budeš zas panikařit, ale ono to tak horký není, jen jsem naštvaná a někde to ventilovat musím.)

Jak jsem dostala doporučení na neurologické vyšetření, kam mě nechtěli vzít, protože to nebylo napsáno dost hezky, tak tam jsem se nakonec probojovala a ve výsledcích mi vyšlo, že mám na mozku lézi. Ok, to zní vyloženě zdravě. Šla jsem k neuroložce, teď už k opravdové, která s tím oborem ještě nesekla. Ale vzhledem k tomu, že pravděpodobně zažila obě války, seknout by s tím rozhodně měla. U ní bohužel s věkem nerostou vědomosti, pouze arogance. Přinesla jsem jí první zprávu z neurologie (ok, je tam razítko fyzioterapie, ale to jsem jí vysvětlila), do zprávy napsala: "OL ji poslal na neurologii, tak ji vzali na rehabilitaci." Vážně? Nelze to podat jinak, než abych vypadala jako úplný idiot? Na lézi mi řekla, že je to kosmetická vada a ničemu nevadí. A tak jistě, protože mi každý vidí do mozku. Myslím, že moc nechápe pojem "kosmetická vada". Mně třeba kurva vadí, že mám něco na mozku a nevím, proč. Jo a taky ve zprávě píše špatně mně a mě. Věta: "Alergie: psy, roztoči," už byla jen takovou třešničkou. Ale hlavně, že ji pobouřilo, že jsem na pracáku a školu jsem dodělala teprve před měsícem (se omlouvám, že v tom kolotoči mezi doktorama jsem si nenašla čas najít pořádnou práci, a taky jsem měla letět pracovat na Island, jenže to nevyšlo, ale to by byl další příběh plný sprostých slov, to třeba jindy). Myslím, že víc se má starat o léze (které ve zprávě píše jako lese, očividně se v myšlenkách už viděla někde jinde). Ještě, že se ptala jen na obor a ne na titul, to by asi nezvládla, už tetování ji znatelně rozhodilo. Nemakající a ještě potetovaná, no fuj!

Abych dokreslila ten hrůzný výjev, měla jsem v každé loketní jamce vpich od jehly. Kupodivu nebyla její otázka: "Fetuješ?" ale zeptala se, jestli jsem byla na odběrech. Když jsem řekla, že jsem včera byla na imunologii, znatelně jí to rozhodilo: "A to jako proč?" Ty vole, nemůžu za to, že očař je jediný doktor, který se aspoň snaží najít příčinu. A po návštěvě na té imunologii jsem pochopila, proč mě chtěl dostat do Prahy a na Liberec tak nadával. Doktor sice vypadal na šprýmaře, ale když celý váš život je jeden takový nevydařený vtípek, úplně to neoceníte. Jeho vrcholný kousek byl, když se ke mně ve své potemnělé ordinaci naklonil, koukl do očí a řekl: "Mně přijde, že máte slz dost." Děkuju za odbornou anamnézu. Ale dostala jsem tři balení antihistaminik a mám se ukázat za 2 měsíce. A… a nevadí, že nevíte, jestli je to alergií? Hlavně jsem byla poslána na imunologické odběry, co se řídit až podle výsledků? Ne, proč?


Odběry mi dělali o chodbu vedle. Přišla jsem na řadu, sestřička mi píchla jehlu do žíly, zpozorovala jsem nějakou nervozitu a pak zaslechla: "Vám neteče krev." Uvědomila jsem si, že jsem toho ráno moc nevypila, tak jsem jí řekla, že se asi budu muset napít, aby to šlo, takže jsem tam do sebe musela vyklopit tři kelímky vody a čekat na chodbě. Smáli se mi jen trochu. Napodruhé to bylo už aspoň úspěšné. Ale musím uznat, že na odběrech byl personál opravdu příjemný, každopádně doufám, že se tam nebudu muset vracet, 5 zkumavek by jim mohlo na nějakou dobu vystačit.

Jo, málem bych zapomněla, jedna zkumavka byla jen kvůli kiwi. Protože před asi 10 lety, kdy jsem tam byla poprvé a léčil mě na astma, které jsem nikdy neměla, tak se ptal, co mi vadí z jídla a já si vzpomněla jen na tohle ovoce. Ne, že by udělal testy na mouku a mléko, prostě na věci, se kterýma běžný strávník přijde do styku denně, ne, prostě zkusíme kiwi. Já kiwi ani nejím!

čtvrtek 24. března 2016

Šikovnost strikes again

Je až fascinující, jak na jednu stranu velmi šikovný člověk, který si vydělává (no vydělává, nepřehánějme to) výrobou bižuterie, umí malovat a když není líný, tak si zvládne i něco ušít, dokáže zvorat úplně základní věci.

Že jsem zakopla o psa a roztrhla si kalhoty, jsem už vydýchala. Při snaze koupit si kalhoty jsem i zjistila, že to není taková tragédie, neb už v prvním krámě jsem narazila téměř identické, jen díru měly na obou kolenou. To jsem u svých nakonec napravila. Došlo mi, že je to jen ten drobný rozdíl mezi sockou a stylařem. Ale že pak půjdu na procházku, kde narazím kolenem do lavičky přesně tím odhaleným místečkem, tím malým místečkem, které nebylo proti rozražení chráněno vrstvou látky, to jsem nečekala. Nešla jsem ani rychle, každopádně krev tekla a před očima se mi lehounce zatmělo. Další den jsem nemohla chodit rychle, ani kdybych chtěla. Ale otok už zmizel a zas jsem funkční a připravena na další úraz.

Půjdu upéct velikonočního beránka, říkala jsem si, tam zas tolik šancí ke zkáze není. Hlavně proto, že už by to byl třetí pokus a oba předchozí dopadly tak dobře, že jsem je ještě ten den sama sežrala (a ne, nemám ani nejmenší výčitku!)

I ty jedna naivní Magdo. Po prvním kontrolním pohledu do trouby jsem došla k závěru, že zkazit se dá ledacos. Hlavně, když máte dvoudílnou formu, která až tak netěsní.


Při napravování nehody jsem to také moc nevylepšila.


S očima mám pořád problém, tak zkouším různé věci, které mě postupně ruinují finančně, ale zdravotně ke zlepšení rozhodně nepřispívají. Třeba mám alergii na roztoče, napadlo mě (zní to líp, než třeba rakovina, že ano), projela jsem tedy internet, kde jsem chtěla zjistit, jak s těma malejma šmejdama zatočit. Google mi pomohl následovně… Děkuji pěkně.


Našla jsem cosi, jako nepropustné prostěradlo, sáhodlouhé popisky o tom, jaké úžasné tkaniny a technologie jsou k tomu použity, mě přesvědčily, abych za to vyhodila 1400. Čekala jsem, že mi třeba nepřijde nic. Balíček ovšem dorazil, paráda! Po rozbalení jsem na ten kus chlupatého igelitu koukala velmi zkoumavě a hledala, jestli tam místo tohoto vtipu není ještě to pravé prostěradlo. Nebylo. Dala jsem to přes postel a přes to ještě normální prostěradlo. S klidným svědomím mohu říct, že šustění mě vzbudilo jen několikrát, jinak se mi zdálo o tom, jak běhám v šusťákové soupravě či do igelitu balím mrtvoly.




Omluva pro ty, co to odebírají a dojde jim asi tak 10 upozornění, že jsem vydala článek, zas jsem prohrála bitvu s technologiema.

pondělí 21. března 2016

Vodítko, už jsi o tom slyšel?

Fajn, vím, že jako majitel psa dementa nejsem zrovna přeborník na psí záležitosti, ale přinejmenším většinou vím, jestli můj pes je přátelsky naladěn, nebo se vám bude snažit Alíka sežrat. Na rozdíl od 90% takzvaných pejskařů. Po denní konfrontaci s bandou těchto debilů chápu, proč pejskaře ostatní nemají rádi.

Není snad den, kdy by se mi nestalo, že k nám naběhne pes bez vodítka, který naprosto ignoruje majitele (ano, stává se mi to občas taky, proto má můj pes košík, plastový, aby tím neublížil). V lepším případě slyším: "Von je hodnej, von nic nedělá!" Ale muj jo, ty debile! Takže zatímco Tea otravuje cizí pes a jeho to značně znervózňuje, kór když jich je třeba víc a nenechají ho v klidu se očuchat, ježí se mu na hřbetě slušný pruh srsti, i méně zdatný majitel psa by mohl poznat, že to trochu zavání průserem. Nikoli, dál nechá své pejsky otravovat psa mého. Když už Teo přechází i do zvukového varování, stále nic. Tak jako, máte své psy vůbec rádi? Já jen hodně nerada Teovi omezuju pohyb natolik, aby se nemohl bránit, jeho úzkost ze psů to rozhodně nezlepší. Jsem ráda, že už na většinu psů reaguje lépe a tohle mi to hodně kazí, fakt hodně.

Další majitelé jsou úplně opačný extrém. Své pejsky nemají potřebu socializovat, a aby je ochránili před všemi krvelačnými obrovskými skoro ještě nedomestikovanými vlky, tak je vezmou do náruče. Tam je bezpečíčko. Hovno! Zaprvé psovi znemožníte pohyb, ten se cítí ještě hůř a ječí. A psa na zemi to rozčiluje, protože druhý je moc vysoko a bude snažit za ním dostat, buď ze zvědavosti a nebo prostě proto, aby mu ukázal, že tam nemá co dělat. Pak nebrečte, že po vás jiný pes skočil/ měl snahu skočit.

Když mi, byť s košíkem, vystartuje po psovi, omlouvám se a fakt je mi to líto. Kolikrát zaútočil jiný pes po psovi mém, to ani nespočítám. Ovšem kolikrát se mi někdo omluvil, to si pamatuju naprosto přesně. Ani jednou. Jen výčet za poslední týden: Šli jsme v lese, zezadu se k nám přiřítil retrívr, s těmi on většinou nemá problém, dokud nejsou napjatí jak struna a neukazují zuby. To bych měla taky problém. Pustili se do sebe, majitelku to vůbec nezajímalo. Povedlo se mi Tea odtáhnout a dál už nás nechal být. Vracela jsem se do paneláku, venčila tam má oblíbená paní, které familiárně přezdívám líná píča. Se svou basetkou se zásadně nehne dál, než o jednu ulici vedle. A připnout vodítko je taky asi moc pracný úkon. Ona je tu docela známá tím, že na psa ječí povely a pes zírá do prázdna. Poprvé jsme ji míjeli v bezprostřední blízkosti. Basetka zaútočila na Tea, Teo je ale gentleman a na feny neútočí, absolutně nevěděl, co má dělat a já jen čekala, jestli se ta obluda zahryzne víc, než hodlám tolerovat. V ten moment bych z baseta udělala ladným kopem boxera. Včera večer k nám doběhl kříženec rottweilera, to vám není úplně do smíchu. Psi proti sobě stáli, napjatí, uši i ocasy vysoko zvednuté. Chvíli nehnutě, pak se snažili oba k druhému postavit do téčka, ocasy kmitaly malinko, zato rychle. Majitel jen prohodil: "Jo, tak kamaráda sis našel, jo?" Do háje, lidi, že pes vrtí ocasem, to neznamená, že je přátelskej. Zrovna kmitání vysoko zdviženým ocasem znamená, že pes buď provokuje, nebo prostě ukazuje dominanci, ale ne, není to vyjádření náklonnosti. No první začal ječet Teo, druhej pes se výrazně nepřidal, to jsem byla ráda, protože to nebyl zrovna malý pejsek, který je úplně neškodný. Ale že by měl majitel snahu si ho třeba připnout? Haha, ne.


Pak jsem se ještě setkala s tím, že někdo na psa ječí a pes u toho pomalu vrtí ocasem, ocas má nízko. A lidé si myslí, že pes z něho má prdel, protože vrtí ocasem. Ne, nemá, pes nechápe, co se děje, ocasem totiž taky vyjadřují nejistotu. Snad poznáte, když je pes uvolněnej, není ve stresu, pak to vrtění vypadá úplně jinak. Ať už je napnutý a nebo přihrbený, není to nic, co by mělo se spokojeností něco společného. Sakra, trochu ty zvířata sledujte a učte se, jejich schopnost vyjádřit emoce beze slov je úžasná.

Tady klasický "adoptuj-mě-výraz" na odlehčení :D

pátek 18. března 2016

Milý deníčku, mám všeho plný zuby

Někdy si říkám, že jsem měla jít studovat medicínu a ne jazyky. Jen tak mimochodem, už mám bakaláře, dokonce jsem byla i pochválena za kvalitně odvedenou práci. Jak to mohlo vypadat, kdybych na tom pracovala tak intenzivně, jako jsem prokrastinovala. To by pravděpodobně chtěli vydat knižně.

Obhajoba proběhla k mému údivu vcelku normálně. Že se mi během ní začal aktualizovat počítač mě snad ani neudivilo. Jen jednou jsem zapomněla, o čem chci mluvit a snažila se tomu nesmát, a v druhé části prezentace, kde jsem chtěla mluvit o praktické části, jsem si uvědomila, že jsem si nic nepřipravila. Tak jsem celý "výzkum" shrnula do nějakých 3 vět a pak pokrčila rameny, že jako víc toho asi prostě neřeknu. Doteď si nejsem jistá, jestli něco viděli (jak mě bolí oči, mám poněkud tmavší monitor) a slyšeli, když jsem nervózní, mluvím dost potichu, a když je to cizí jazyk, tak je to ještě horší. Možná jen odhadli, že to bylo dobré, každopádně takhle dobrou známku jsem snad za celá studia dostala jen jednou. A to, když jsem opsala celou zkoušku.

Zpět k hypochondření. Na očním věděl stejné hovno jako před dvěma týdny, ale pořád věřil tomu, že by to mohlo být způsobené obrnou lícního nervu. Na mou otázku, proč mám teda špatný obě oči, řekl jen: "To je pravda." Tak jako vážně? A poslal mě na imunologii, trval na jedné pražské. Fajn, proč ne, ale když jsem tam zavolala, tak mi řekli, že stejně nové pacienty neberou. Do liberecké jsem se pro jistotu ani nedovolala, musela jsem se tam dobouchat ručně. A že prý v červnu. A do tý doby co? A hlavně potřebuju v květnu odletět na dobu neurčitou pryč. A tím myslím v řádu měsíců. Ale v nemocnici je prý taky alergo/imunolog a ten mě vezme určitě rychleji. Věřím, že tam nebude mít nátřask, ono když vás v 18 léčí minimálně půl roku na astma, které jen tak mimochodem vůbec nemáte, tak asi nebude úplně zdatný. Ono liberecká nemocnice je kapitola sama pro sebe… Má spolubydlící by taky mohla vyprávět. Před pár dny se probudila a nemohla otevřít oči (co je tu sakra špatně?) a volala tedy na oční pohotovost, jak tam jsou. Prý do sedmi. Vyrazila tam a tam chtěli vyrazit ji. Prý co tam jako dělá, že ještě neordinují a nepomohlo ani, když panu doktorovi (který asi zapomněl složit přísahu) šla ukázat, že podle cedulky na dveřích tam rozhodně ordinují. Po spršce nadávek jí ošetřil a hádejte, co dostala. Stejné kapky jako měl Teo i já. Jen ona má tu kliku, že jí to působí…

Aspoň, že Teo se poslední dny docela uvědomil a chová se hrozně ukázněně. Trošku čekám, s čím přijde. Ale vzhledem k tomu, že je schopný narazit na vycházce do koše, který byl přímo před ním a ještě se toho velmi upřímně leknout… asi nebude tak chytrý, aby plánoval nějakou pomstu. Zjistila jsem se, že kdy na něho jde hysťák, zařvu, jo fakt ZAŘVU: "NE!" a jeho to úplně vyhodí a začne vnímat. Když vnímá, tak jde s hlavou dopředu a ouška má sklopená dozadu jako králíček. V momentě, kdy ho něco zaujme, překlopí je dopředu. Procházeli jsme kolem tramvaje (tramvaje jsou zlé, je nutné na ně útočit!) a on se už chystal vylítnout. NE! Sklopil oušku a koukal ve směru chůze. Po vteřině neodolal a zase se chystal k útoku na tramvaj. NE! Tohle jsme zopakovali asi 6x, nevim jestli z toho je víc zmatený pes a nebo kolemjdoucí, ale minimálně já se u toho bavila výborně (ono tomu trochu pomohly i dvě sklenky vína - skvělé zjištění, do vinárny mohou psi, venčení nabylo hned nových rozměrů) a dokud to zamezuje sebevražedným skokům pod tramvaj, tak asi dobré.


Taky jsem dost přemýšlela nad tím, jak Teo rozlišuje, koho má vítat a koho ignorovat. Všechny moje kamarády/ známé vítal okamžitě, i když je předtím nikdy neviděl. Až teď jsem tu záhadu rozlouskla. Stalo se to následujícím způsobem. Na mé straně chodníku šel mladík a jeho kamarád šel na straně druhé. Zavolali na sebe: "Čáu!" a v ten moment Teo začal rotovat a rozdávat lásku. K nepochopení daného mladíka. Jsem teď ale ve velkém pokušení říkat čau náhodným kolemjdoucím a sledovat reakce.