Sbohem, Teouši

Jako tušila jsem, že spolu už toho času nebudeme mít tolik, ale nenapadlo mě, že je to až tak zoufale málo. Jeden víkend lítal v Jizerkách, další víkend jsme letěli na veterinu udělat to nejtěžší rozhodnutí.

Můžu stokrát slyšet, že je dobře, že to bylo tak rychlý, ale bolest to nezmírní ani o píď. Rozum to ví, ale ta obrovská bolavá díra s rozumem nemá společnýho vůbec nic.

Venčit jsem začala v jiný časy, protože slyšet "A kde máte druhýho?" mě akorát nasíralo na celej svět. Ještě jednou se mě někdo zeptá na štěňátko, tak ho majznu karabinou přes prsty.

Long story short. Začalo to jako bloklej krk, za pár dní úplně ochrnul na zadní. Udělali jsme mu návštěvní den, kdy byl happy, nechal se drbat a podávat balónek, ale pak už byla bolest tak silná, že nešlo čekat a bylo by to sobecký. Bylo mu okolo 14 a utratit ho chtěli už 10 let zpátky, když pro něj nebylo v útulku místo. Aspoň malá útěcha, že měl ten život dlouhej a z většiny fakt hezkej. Jen je to vždycky tak nějak málo.

Krušný hory byly fakt krušný

 

Při pohledu na blog jsem si všimla jistýho vzorce. Čím víc píšu pracovně, tím bídnější je frekvence příspěvků tady. Za vše asi mluví fakt, že jsem nezvládla dopsat ani články o loňský dovolený. Nevermind.

Myslela jsem, že to nahradím dovolenou letošní. Moje tělo na mě křičelo, že už fakt potřebuju vypnout a já křičela na Jonáše, že už fakt musíme vypadnout aspoň na víkend. Křik byl vyslyšen a Jonáš zabookoval prodlouženej víkend.

Ve čtvrtek, den před odjezdem, jsme si povídali, co máme vlastně v plánu příští víkend. Krátkej pohled do kalendáře, dlouhej pohled na mě. „Já jsem si spletl datum, my ten pobyt máme až příští víkend.“ Rozbrečela jsem se, že jsem si vzala vola.

Zvládla jsem to rozdejchat a udělali jsme si super víkend i tady. V neděli pak Jonášovi volají z ubytka, že ten pokoj, kterej objednal, není dog friendly, protože je moc malej. Ale můžou nám dát velkej pokoj za stejnou cenu. Skvělý? Ani ne. K velkýmu pokoji byla společná koupelna s nějakým týpkem. Abych se nemohla na dovolený v klidu vysrat? Přes to vlak nejede.

Krize zažehnána, sehnali jsme moc hezký ubytko za méně hezkou cenu, ale prostě další víkend odjíždíme a tečka. A opravdu jsme jeli směr Krušný hory. Krásný tři hodinky v autě.

Dorazili jsme na místo a všechny vypadalo skvěle. Až večer jsem si všimla, že přízemní okna nemají žaluzie ani závěsy. Na druhou stranu jsme koukali do lesa, a ne nikomu do okem. Kdybych zrovna nečetla horor, asi bych to nesla líp.

Nespala jsem úplně nejlíp, protože závěsy mají i tu super schopnost nechat tě spát dýl než do východu slunce, ale v polospánku jsem se zvládla převalovat tak do sedmi. Pak mě probudil křik. Teo ječel jako pominutej bolestí a nemohl vstát. Adrenalin se napumpoval do žil a vyskočila jsem z postele rychle, jako ještě nikdy. Koukám, jak se zvedá předníma a zadní nic. Koukám pozorněji a vidím, že zadní část těla má pod topením. Jo, prostě se zasekl. Tak jsem ho vyšoupla a dalších pár minut jsem pro něj byla středem vesmíru a zachránce. Pak si vzpomněl, že lidi k životu nepotřebuje, a všechno bylo ve starejch kolejích.

Nasnídali jsme se, začali se chystat na celodenní vejlet – a já po 15 letech dostala takovou panickou ataku, že mě to úplně sundalo, nezvládla jsem dojít dál než kilometr a jeli jsme domů. Tak snad někdy příště.

Aspoň, že jsme stihli malej vejlet i v den příjezdu.

Se psem vlakem? Ale beze všeho!

 

Vzít jednoho ze psů na vlak a jet hoďku s přestupem k našim. Odpoledne mě Jonáš i se druhým psem vyzvedne autem. Takovej byl plán pro sobotní den. Bylo to tak jednoduchý? Nikoli.

Jonáš měl dopoledne svůj plán a já chtěla využít příjemnýho počasí a spojit menší procházku s návštěvou našich. Teo je vlaku ve i ve městě zvyklej, vezmu Bejlíka, ten trochu práce mezi lidma potřebuje. Protože proč si to udělat jednoduchý.  S Teem by celý vyprávění vyšlo na jednu větu. Došla jsem na vlakáč, přestoupila v Liberci a došla k rodičům. S Bejlíkem přibyde ještě pár odstavců navíc.

Bydlíme tu rok, vlakáč máme kousek, jenže já neznám místní zkratku a šla jsem teda podle navigace s notným předstihem. Jenže navigace se mi zbláznila a nechtěla spolupracovat. Když mě táhla na tramvajovou zastávku, ze který dojedu na stejný místo jen s dalším přestupem navíc, mrkla jsem zběžně, že to jede za 3 minuty, a dala si menší sprint, abych to stihla tam. No nestihla. Proč jet včas, když můžeš jet dřív o dvě minuty, bylo heslo dnešního řidiče.

Mírně zoufale jsem se zlomila v pase, abych sebrala plíce, a všimla si, že běh na rozbláceným chodníku změnil moje světlý oblečení na světlý oblečení se spoustou bahnitejch fleků na jedný straně. Bejly dal do běhu trochu srdíčko.

No nic, tak si klusnu na vlakáč, stihnout bych to měla. A stihla bych, kdyby se na dohled vlaku Bejly nerozhodl začít tlačit, přestože už byl poctivě vyvenčenej. No ještě jsem měla minutu k dobru a doufala, že to dáme. Píííísk. Nedáme, trend předčasných odjezdů dneska nakazil i vlakovou dopravu. Hodinky mi pozdě nejdou, děkuji za starost.

Další vlak za hodinu, opět se vydávám směr tramvajová zastávka. Jede to za chvíli, ale přestup na vlak nestihnu, takže chci vystoupit dřív a využít čas procházkou mimo silnici. Akorát jsem zapomněla, jak moc pršelo. Místo cesty jsem měla na výběr nově vytvořenej potůček, bahno nebo kaluže. Zatímco jsem hledala nejmělčí cestu, švihnul s sebou ten vydropes do vody a vypadal tak šťastně, že jsem ho tam nechala. Ze samý vděčnosti si lehl ve vodě na bok, aby náhodou na cestu vlakem nebyl moc čistej.

Došli jsme na nádraží, bylo půl dvanáctý a já za celej den měla jen jablko. Koukám, co bych tak ulovila a volám na paní v obchodě, jestli je nějaká šance, abych si tam mohla koupit sváču. „Nevydrží před dveřmi?“ Koukám na tu špinavou kouli čirý radosti ze života a kňournu: „Nevydrží.“ „Tak rychle.“ Beru první věc od vchodu, házím poslední bankovku hotovosti na pult a snažím se mírnit psí nadšení a omlouvám se za ten mega bordel, co stihl oválet na podlaze. Vše prominuto, paní prodavačka má psy taky. Podává mi jídlo a kováky nazpět. Bejly mi nadšeným výskokem vyráží peníze na zem a já se snažím omdlít. Konečně naházím peníze do batohu, pobalím se, pětkrát se omluvím a mizím.

Sednu do vlaku, zvládli jsme to. Jenže lístky se kupujou u průvodčího, berou vlastně karty? No neberou. Vyprávím, jak mi ujely dva spoje, pes se mi vyválel v kaluži a poslední peníze padly na terapeutickej muffin a modlím se, že mi budou kováky stačit. Průvodčí soucítí a trpělivě čeká. Jízdenka zaplacena a pes dopraven do cíle. Uf!