Myslela jsem, že psát svoje traumátka jednou za měsíc je víc než dost. Nikoli. Kromě toho, že lasaně jsem si stále neuvařila, protože když jsem si koupila protlak s datem spotřeby za půl roku, a ne před půl rokem, zjistila jsem, že celá moje zásoba cibulí je plesnivá. Burger a dáme jídlo zachránil situaci.
Dneska jsem si po celým týdnu, kdy mi padaly věci z rukou, na veterině jsem byla víc než doma a prostě tak nějak se nedařilo, zašla s kamarádkou do kočičí kavárny. Dortíky, toxoplazmóza and chill. Kéž by.
Vešly jsme a kočky tam prohánělo tak osmi nebo devítiletý děcko. Četly jsme si pravidla a snažily se to porovnat s realitou. Nebrat kočky do rukou. Nebudit. Nekrmit. Rodiče mají děti pod kontrolou.
A pak tam pobíhá děcko, který nerespektuje nejen zvířata, ale ani asociální povahu nás dvou. Seděly jsme v rohu na gauči a proti nám byla křesla. Pod ně se kočky před tou tyrankou schovávaly. A ona je z pod nich dolovala. Kamarádka se jí snažila vysvětlit, že takhle se k nim chovat nemůže, já se jí snažila vysvětlit, že takhle se nemůže chovat k asociálům.
Když si začala vyhrnovat triko a neřekla jediný slovo, jen na nás zírala, zatímco lovila kočku, která se za nás přišla schovat a přerovnala polštáře z našich křesel podle barev, došlo mi, že nebude úplně thinky thinky a že někde bude trochu hlubší problém.
Po chvíli se přemístila ke spící kočce, začala jí foukat do obličeje a mlátit plyšákem po hlavě. To už jsem nedala a zařvala jsem přes celou kavárnu, ať tu kočku nechá na pokoji. V tu ránu se přede mnou zhmotnil rodič. Hezky blízko a výhrůžně. Rozčiloval se, jak jsem si mohla dovolit napomenout jeho sněhovou vločku a už nás zasypával urážkama o tom, jak jsme zakomplexovaný. Protože dodržování pravidel a respektování živých tvorů je pobuřující. Zeptala jsem se ho, jestli umí číst, že mu kdyžtak ráda pravidla přečtu. Dostalo se mi ponaučení, že ty kočky můžou kdykoli odejít a jeho dcera nedělá nic špatnýho.
Nevím už, jak se to stalo, ale začal mi vyhrožovat, že mi toust i s talířem skončí v obličeji. Ještě jsem se jemně otázala, jestli mi vážně vyhrožuje a on dosvědčil, že ano. Tak jsem mu řekla, že už chápu, po kom je to děcko takovej nevychovanej fracek.
A nikdo neřekl ani půl slova. Zanedouho jiný návštěvnice teatrálně předčítaly pravidla nahlas. Zpoza rohu jsem jen zaslechla, jak na něj někdo vyštěkl, že nemá ty kočky krmit a on odpověděl, že to ví. To je bezva, že to ví, ale má v paži. Gratuluji.
Po čase přišla matka, dítě si poměrně zkrotila a kromě toho, že na hadrový panenky nakreslilo obličeje, už nic nestihlo provést. Každopádně relaxační návštěva to fakt nebyla. Když máte dítě s nějakou poruchou, tak samozřejmě není potřeba sedět doma, ale doprdele, mantinely a nevyhrožování napadením je to nejmenší, co pro začlenění můžete udělat.
Na druhou stranu, hezčí laté árt jsem ještě neviděla!
