Pes sabotér

Valentýna jsem nechtěla trávit s flaškou Jamesona u romantického filmu, kdy bych nebohého Lišáka držela za tlapku, tak jsem se domluvila s jedním mladíkem na společném venčení našich chlupatých blbců. Oba jsme toho druhého přesvědčovali, že zrovna ten náš pes je větší trubka. Nevím, jestli mám být ráda nebo ne, ale pravděpodobně jsem vyhrála. A to velmi drtivě.

Že pan Lišák má své mouchy, věděl, poznali jsme se totiž právě přes tento blog. Takže byl připraven na ledasco. Přivítání proběhlo skoro až hladce. Jen trochu hysterického štěkotu a pak si chlapci docela i hráli. Než se můj pejsek ocitl na pejskovi druhém. Vyříkali si, kdo je mamka a byl chvilku klid. Chvilku. Můj drahoušek se do druhého, naprosto nekonfliktního psa, zakousl, a že to nebyla hra, mi došlo, když jsem mu z tlamy vytahovala srst. V tu chvíli mi už bylo hodně trapně a bála jsem se, že dostanu vodítkem přes hřbet.

Ještě jsem zkusila Lišákovi dát košík a pustit ho z vodítka, protože jsem byla přesvědčená, že agresi u něho vyvolává právě vodítko. Nene, zase se koná změna a dozvěděla jsem se, že o svém psovi nevím zhola nic. Opět se vrhl zabít svého kamaráda. To byla poslední kapka a na vodíku skončili oba. Jenže Lišák hystericky štěkal a točil sebou do všech stran a nedalo se normálně jít. Takže jsem šla s několikametrovým náskokem a velmi naštvaným výrazem. Myslím, že nejeden kolemjdoucí si myslel, že jsem nedostala k Valentýnu bonboniéru.

Takhle jsme šli hodinu, občas jsem se otočila, jestli to ještě můj spoluvenčitel nezabalil. S rukama vytahanýma až ke kotníkům jsem se zastavila a přemýšlela, jestli psa uvážu ke stromu, psa nakopnu tak silně, že doletí až do pelíšku nebo jestli si lehnu do klubíčka a za zoufalého pláče tam umřu. Nakonec jsme si prohodili psy. Mé škodolibé jádro si ten pohled užívalo, hlavně v momentě, kdy roztočený Lišák knockoutoval mladíka na druhém konci vodítka a ten sebou švihl o zem. Já si užívala táhnutí do kopce druhým psem, který prožíval paniku nejvyššího stupně, když ho páníček vyměnil za toho zrzavého rotujícího hysterického debila.

Nakonec se situace uklidnila a dostali jsme se do vzdálenosti, kdy jsme mohli komunikovat bez vysílaček a procházka se protáhla na víc než 5 hodin. Když jsme se loučili, šel si Lišák k druhému psíkovi čuchnout. A začal šťastně vrtět ocasem. Občas je vážně těžké ho nezabít.

Ale jinak je rozkošný

Sláva zkouškám

Znáte to, máte před sebou hrozně moc povinností a ony nezmizí, i když se je snažíte sebevíc ignorovat, ony tam stále jsou.

Samozřejmě by bylo snazší se jít učit, ale jsem kreativní člověk a s touto variantou se nehodlám spokojit. S každým dalším semestrem jsem větší a větší pankáč. Sice jsem rozhodnuta školu dodělat a nepřipouštím si variantu, že bych ji neudělala, ale i tak v posledním zkouškovém radši píšu blog, než abych se naučila na zkoušku z předmětu, který jsem navštívila asi 3x a z toho 2x usnula, protože jsem tam neměla internety.

Ale není to moje vina, já byla odhodlaná, vykasala jsem si rukávy a rázným krokem se vydala k tiskárně, udělala pár motivačních dřepů a kliků, proběhla se na běžícím páse při hudbě z Rockyho a dala tisknout materiály. Po půl hodině se vrátím a tiskárna stále tiskne. Zvláštní, bylo to 27 stran a mně už se tam rýsovala slušná kniha. Záhada byla vysvětlena v mžiku. Materiály se vytiskly do 13. strany, kde se tiskárna zasekla a začala tisknout od první, tenhle proces se opakoval do vyčerpání zásob dřeva v deštných pralesích.

Včera jsem se dokonce i odhodlala k samotnému procesu učení. Pokoj jsem měla uklizený a vyluxovaný už z předešlého dne, kdy jsem zakopla o psa a vylila si všude čaj. Chvilku mi to vydrželo, než mi zrak spočinul na nejzajímavějším vynálezu od počátků lidstva. Elektrickém odstraňovači žmolků. V tuto chvíli se prioritou číslo jedna stalo odstranění všech žmolků, které se v domácnosti nachází. Tato vize mi byla překažena až slabými baterkami.

Už bylo poněkud pozdě, tak jsem si řekla, že nenechám nic náhodě a nějakou tu definici napíšu do slovníku a šla s blaženým pocitem spát. Až ve škole jsem se dozvěděla, že tohle je zkouška, kde kromě propisky a pár modliteb v duši, nemohu mít nic. Něco ve stylu, že textová analýza je analýza, která se zabývá texty a že němčina je krásný jazyk, jsem tam vyplodila a pak jsem měla ještě dobrou půl hodinu času na to, abych si na šále upletla epické copy. Prostě žádný promrhaný čas.

Obezita není nemoc

V rámci prokrastinace jsem narazila na článek o morbidní obezitě a to nemůžu nechat jen tak. Možná to dělá křivda z dětství, kdy se mi za podvýživu smáli, nebo puberta, kdy jsem byla osočována z braní drog, každopádně tlustí lidé mě děsí, i když podvědomě tuším, že mě by asi sníst nechtěli, jelikož nejsem dosti masitá a chutná.

Ale články o lidech vážících třeba okolo 300 kilogramů, jejichž jediná šance na zhubnutí je nákladná operace, na kterou nemají, ty mě fascinují velmi. Jak jako operace? Jsou natolik obézní, že nevstanou z postele, a i kdyby se jim to povedlo, tak neprojdou dveřmi. A i kdyby se jim povedlo protéct skrz futra, tak je to zmůže natolik, že stejně nezajdou do svého oblíbeného fast food řetězce, protože tolik pohybu v jeden den prostě jeden nezvládne.

Z toho vyvozuji závěr, že jim někdo to jídlo nosí až pod jejich umaštěnou tlamičku. Takže co místo hranolků a půlky prasete donést salát? A že to buřtíkovi nejede? Třeba rozčilováním spálí nějakou tu kalorii.

Další varianta je, že si to objednává online nebo telefonicky. Zase bych tu upozornila na fakt, že se sám nezvedne, takže bych mu notebook i telefon dala metr od postele. Problem solved.

Jeden z problémů prvního světa vyřešen, rádo se stalo!