středa 25. prosince 2013

Rozmarné stáří

Po návratu jsem se musela s hodně věcmi smířit, změn bylo hodně, ne všechny příjemné. (Nepsala jsem už něco takového?) Jedna z těch rozporuplnějších je život v jednom baráku s důchodcem.



S ubývajícím sluchem té babky narůstá má bolest v krku, nejsem zvyklá pořád ječet. I když bývalí partneři by byli jiného názoru. A stáří s sebou nese taky různé manýry. Něco se dá tolerovat snadno, něco s trochou sebezapření. Neustálé šmejdění po pokoji a kuchyni leze na nervy všem. Kdyby to bylo jen šmejdění, ale ono se to neobejde bez věčného sbírání všeho, co na podlahu spadlo, nebo tam případně spadnout mohlo.

Nejoblíbenějším místem ke sledování dění se stal třetí schod na schodišti v chodbě. Tam tiše sedává a slplývá s okolím. A najděte někoho, kdo vaše zavolání neslyší. Chvíli mi trvalo, než jsem šla nejdřív hodit okem na schody a pak až začala hulákat.

Bežně se při odchodu musí zamykat dveře do kuchyně, jen tak pro větší bezpečnost. Já nebyla ještě řádně proškolena a proto jsem dostala názornou lekci. Po příchodu jsem našla zbyteček z celého bochníku chleba a hovno na podlaze. Ani ona není bezedná.





Je jí 14,5 a stále umí překvapit. A nemá ráda publicitu.



pondělí 16. prosince 2013

Trochu jiné hobby

Už jako malý chlapec jsem měla jiné záliby, než mé vrstevnice. Rodiče se tak odjakživa mohli děsit, co to vlastně doma mají. Vlasy to chce mít krátké a sukní se to bojí. Maminka proti tomu brojila po svém, vlasy mi stříhala tak ohavným způsobem, že se občas, i o tolik let později, ze spaní orosím, když se mi o tom zdá. A opravdu to zabralo, vlasy jsem si narůst nechala už v první třídě.

Za ta leta se toho hodně změnilo, kalhoty jsem dávno vystřídala za sukně a dokud nepromluvím, mají mě lidé za normální děvče. Jen mé divné koníčky zůstaly. Nemohu odolat všelijakým potvorám, takže vedle psacího stolu mám terárium s panem Frenkým, pan Frenký je užovka býčí, a i přes zlověstný název je to mírumilovný tvor s občasnou potřebou slupnout křečka. Myši a potkany nejí, právě díky tomu jsem pár let měla i klícku s potkanem, jehož nejlepší kamarád byl pan Myš. Když jsem ho chtěla představit panu Křečkovi (kterého Frenký také nespořádal), ukázalo se, že nebudou dobrými přáteli. Pan Pochcan (já vím, ale ono mu vážně nešlo říkat jinak, moc rád značkoval) ho pojal jako večeři. O pana Myše jsem přišla o později, když s ním můj milý bývalý nakrmil své Harrisovo káně. Bývalým se nestal po tomto zákroku, ale nebylo by to na škodu... Takže to už máme psa, hada, potkana a dravce. Vedle jeho dravce byl i můj malý draveček, poštolka Woody. Toho bohužel někdo zabil, což nejsem ani po letech schopná pochopit.

Jednou jsem se i zmínila, že mám hrozně ráda žabky a tak jsem ji i dostala. Kolikrát jsem říkala, že miluju i koně a Hugha Jackmana, to nikdo neposlouchal. Do sbírky teda přibila Hypnožába a s ní i cvrčci v domě. Když jsem odjížděla do Londýna, musela jsem ji poslat o dům dál, takže kuňká u kamarádky a je jí už dobrých 5 let. Když chcete někomu dát živý dárek, zjistěte si délku života. Konkrétně tahle žabka se dožívá 10-15 let.

Teď už tedy mám jen naší pesici, která je v důchodu a pana Frenkýho, další živé tvory pořizovat nehodlám, dokud se někde neusadím.

Ale abych se dostala k tomu, proč jsem začala psát. Před dvěma lety jsem si našla další hobby, ze kterého jásá celá rodina. Konkrétně Wing Tsun, aneb Nos dlouhé rukávy, nebo nás nařknou z domácího násilí. To je tak, když jste po rozchodu s patologickým lhářem a hledáte, jak se vybít a nedostat se do křížku se zákonem. Domů jsem se sice vracela plna endorfinů, ale také modřin. Co mě trochu zarazilo, nebyla tam žádná jiná holka, a co byl rok dlouhý, ani se žádná neobjevila. Přitom konkrétně tohle umění bylo ženou založeno. Celý pobyt v UK mi tréninky chyběly, takže jsem po návratu hned naběhla do akce. A pak jsem jen pofňukávala a litovala. Rok nicnedělání poznamenlo mou fyzičku opravdu znetelně, a to tak, že žádná není.

Ještě, že mé tělo nezapomnělo, jak se tvoří modřiny. Hodný foťák to malinko zcenzuroval, to od zápěstí vede nepřerušovaně asi 20 cm na obou stranách.

neděle 8. prosince 2013

Tvořivý národ

Tento víkend jsem se vydala na trhy jako prodejce a bylo to plodné, sepíšu to ještě za čerstva a pak půjdu hodit koma a několik dní o mně nebude vidu ani slechu.

Já snad ani nebudu psát, co to bylo za trhy, protože si reklamu nezaslouží. Loni jsem tam byla také, ale nemusela jsem platit stánek, protože jsem se tak šikovně přichomýtla a měla jsem to sponzorované. Letos už jsem částku za stánek vysolit musela a úplně jsem vypustila starosti, že by něco mohlo být jinak. A ono zrovna bylo. Bylo mi řečeno, že manipulační prostor za stánkem je pouze pro jednu osobu a pomáhat mi nikdo nesmí. On by to nebyl takový problém, kdybych kamarádce neslíbila, že tam budeme prodávat spolu. Na peníze slyší ovšem každý, takže jsem poslušně vysypala kasičku a doplatila nějaké ty drobné, abychom teda mohly obě. A očividně jsem byla jediná tak blbá. Jiné stánky taky okupovalo víc lidí, ale rozhodně nikdo nedoplácel.

Ráno jsem čekala, až se tatík vrátí z noční, hodí mě do Liberce, kde si mě přebere kamarádka, a pojedeme na místo určení. Což je další hodinka cesty a vzhledem k tomu, že počasí došlo k závěru, že by bylo skvělé překvapit nás nějakou tou námrazou a zahalit auto sněhem, zabralo to přeci jen víc času. Na místo jsme dorazily pozdě. Ne moc, přesto nás pořadatel srděčně uvítal slovy: "To si děláte prdel!" a výkladem o tom, že on slíbil, že dorazí v sedm, tak tam taky na sedmou byl a že neni takový debil, jako my, aby to nestihl. Prý jel až z Brd a tam bylo 25 cm sněhu. Je mi líto jeho partnerky, odhad má vážně špatný. Podle předpovědi tam bylo centimetrů maximálně pět. A taky by se mohl podívat na mapu - Liberec je o nějaký ten kousíček dál. Nahlásila jsem mu jméno, zmínila se o slušném vychování a šla vybalit věci.

Ráno jsem ještě doma va spěchu zapomněla židličku, pro kterou jsem si předchozí den ještě extra zajela. Ale tak 8 hodin stání se přežít dá. A kdyby chodili lidé, asi by to vážně nevadilo. Mám za to, že oni tam vážně moc chtěli, před výstavištěm byly tak velké davy, až to pořadatele vyděsilo a rozehnali to vodním dělem. To zní jako pravděpodobné vysvětlení. No každopádně jsem si říkala, že budu fikaná a posadím se na kufr, nenechám se přece odradit absencí židličky. Kufr je vážně z naší rodiny, ten škodolibý hajzl mě nechal dosednout a poté odjel. Elegantně jsem dopadla na záda ke kolegyni z vedlejšího stánku. Trochu to rozvířilo ticho a zlepšilo náladu, třeba se mi to připíše k dobru. Jo a taky jsme z lítosti dostaly jednu židličku.

Po nějaké době jsem začala být malinko nesvá z lidí vybavených fotoaparáty, kteří si zboží vyblejskli a při odchodu mumlali něco o tom, že si to doma vyrobí. NE NEVYROBÍ. Ono rukodělné věci nejsou tak snadné a nezvládne každý všechno. Já vím, že člověk k sobě není tak kritický a nevidí, že jeho výtvor je hnusný, ale ostatní to vidí. Každopádně lovce inspirace jsem takticky zahnala cedulkou: Nefotit, zvěř je plachá (a majitelka agresivní). (Pozn., dělám takové ty úchylné zvířátkové šperky, kdyby někdo nevěděl.) Na tohle chování šly slyšet stížnosti od každého stánku, holt jsme národ Ferdů mravenců a umíme všechno sami. A nejlíp. Některým se ani neproplatily náklady, takže jejich nadávky byly oprávněné. Jsem ráda, že moje infantilní věci zaujaly podstatně dost lidí a nemusela jsem nadávat moc hlasitě. Vlastně se i trochu přiznám, že jsem spokojená, s nulou se nevracím, potkala jsem spoustu zajímavých lidí, vyzkoušela si výměnný obchod a ještě jsem zjistila, že jsem schopná ukecat naprosto bezbranné lidi k tomu, aby si koupili něco, i když to vůbec nechtěli a ještě z toho měli radost. Takhle nově nabytá vlastnost se mi líbí opravdu moc.

A taková třešinka na dortu - fotka od pana nejsem-takovej-debil, kterou vložil na FB stránky veletrhu. Děkuji se zdviženým prosředníčkem.

sobota 23. listopadu 2013

69. A to je asi konec, vážení

Uznejte, nebylo by ono, kdybych si poslední dny užívala v poklidu. Taková věc se mi naštěstí nestala, tak je o čem psát.

Po zběžném prohlédnutí věcí, které se nám tu za necelý rok nahromadily, jsem usoudila, že kufr a cestovní taška stačit nebudou, nestačili by ani dvojnásobně velké. Zabalili jsme tedy jednu velkou krabici a objednali odvoz. Ten jsme pak zrušili, protože ani jedna krabice nepojmula můj nasyslený majetek. Nakonec byly objednány na odvoz krabice dvě, poslušně jsem zaplatila a čekala další den mezi 9 ranní a 5 odpolední doma na kurýra. Ten očividně usoudil, když u hodin nejsou dny, že ta pátá odpolední může být dost dobře taky až následující den. Takže vlastně to, že přijel další den už ve 12, byl velký úspěch. Sice vůbec nestavěl u našeho baráku, ale drahý byl už připraven a z okna ho vyhlížel jak důchodce obědovou donášku. Pán lehce zaskočen ani netušil, že tu má něco vyzvednout. Ale vzal to, teď mi jen pomozte doufat, že to i přiveze do Čech.

Abychom si ještě užili drahého kina, naklusali jsme na premiéru Hunger Games. V sále byla taková zima, že jsem chvíli uvažovala, jestli nejsme na 4D promítání Doby ledové. Bylo by to hodně autentické. Běžně na sobě v kině nemám kromě všech vstev oblečení (a že jich není málo) i kabát s čepicí. Snad nikomu nebránila moje bambule ve výhledu. Z Hunger Games se stali Freezing Games. Chvíli jsem si myslela, že jde lidem pára od úst, naštestí to byl jen pán s elektronickou cigaretou. V tu chvíli by mi nevadila ani klasická, cokoli, co by produkovalo jen trochu tepla, by bylo víc než vítané. Ale ani tak to nebylo tak nepříjemné jako minule, kdy jsme šli do kina na reklamy a oni je po půl hodině přerušili Thorem.

A ještě tematicky zakončím novou informací o Abdulovi. Ze starého baráku vyhnali všechny nájemníky, odpojili vodu a energie a údajně tam budou bourat stěny. Všichni odešli, všichni až na našeho tvrdohlavého Abdula. Doufám, že až tam bude lítat demoliční koule, bude na ní sedět nahá Božka, jak v klipu od Miley.

neděle 17. listopadu 2013

68. Slavíme

Pomalu se to tady krátí a já už se děsím nastávajících povinností. Jeden si rychle zvykne na pohodový život, kde skripta plní pouze funkci podložky pod notebook. Pomalu balím, už mám plné dvě velké krabice a nebere to konce. Když jsem přijela, moje spolužačka zrovna z praxe odjížděla, tak mi přenechala deku a povlečení. Ani jedna jsme netušily, že to povlečení je svatební dar její mamky, a že ho chce zpět. Je těžké někomu sdělit, že jeho dar dopadl stejně jako to manželství. I když na manželství asi nebyla omylem nalepená žvýkačka.


Včera měl drahý narozeniny, konečně se dostal na stejné číslo jako já, 25. Hledala jsem přáníčko, ale tady 25 nic neznamená, samé 18, 21, 30. Ještě jsem mohla vydělit 50. Nakonec jsem našla hezké bez čísla a k němu placatici s mapou světa, když už se z něho stává cestovatel.

S kamarádkou jsme přišly do hospody s předstihem a mlsně koukaly po zdejších exemplářích. Jako pokaždé nám zbyly jen oči pro pláč, protože ty exempláře se hladily navzájem. Nemám nic proti homosexuálům. Ovšem pouze pokud nejsou pohlední.

Drahý má takový ten roztomilý obličejík, který se chlapcům líbil. Tentokrát měl i víc nápadníků než já. Když ho jeden plácl po zadku, nemohla jsem přehlídnout ten vyděšený výraz, na záchod jsem se bála pouštět ho samotného.

Slavily se nejen narozeniny, ale i poslední den mezi kuřaty a Indy v KFC, tak jsem si odpustila své moralistické pohledy a nechala ho pít, on je z těch lidí, kteří jsou v opilosti roztomilí. A dá se z nich dělat sranda. Domu jsme nejeli vlakem, poslední jede o půlnoci a to JE brzo. Pěšky je to za střízliva asi 45 minut. Když si cestu krátíte vhazováním drahého do živého plotu (s pletivem uvnitř) a bavíte se, jak se vždy odrazí zpět, trvá to o něco déle. Hlavně když v jedné části pletivo není a drahý vám v tom keři zmizí a jen slyšíte, jak prosí o pomoc.

Tím jeho utrpení nekončilo, když už byl tak roztomile bezvládný, namalovala jsem mu na zavřená víčka oči a smála se tomu asi 20 minut, načež jsem ho odlíčila a uložila ke spánku. Jsem prostě zlatá.

pondělí 4. listopadu 2013

67. Vyjasňování karmy?


Tento víkend byl až nečekaně dobrý. Nemusela jsem třeba nechat vyvést nikoho z hospody jako minulý týden. Kdybych nebyla tak nepříjemně netolerantní, mohl by mi sahat na zadek, na drahého i na kamarádku bez potíží, ale bohužel. Něžně jsem mu zaječela do ucha, že tohle je má intimní zóna a on do ní rozhodně nepatří. Pod jeho jemným pubertálním knírkem (což je samo o sobě smutné, když je vám blíž ke 30 než ke 20) se zablýskl úsměv a na mém zadku se ocitla jeho ruka. Má ruka se sevřela v pěst a ocitla se v oblasti jeho hrudníku. Nepochopil ani tak, takže nezbylo než udělat výraz týraného štěňátka a poprosit ochranku, aby si ho šli uklidnit.

V sobotu jsem se byla s kamarádkou podívat na stand-up představení skotského komika Daniela Slosse. Video si prohlédněte povinně, protože jinak byste mi tolik nezáviděli. A ano, byl to naprosto neuvěřitelné, bránice dostávala dvouhodinový stimul. Bylo to v opravdu miniaturní místnosti pro cca 20 lidí, takže koncentrovaný humor v tom nejlepším smyslu.

Hned bych šla zase. Tentokrát bych si ale zjistila, jestli mi jede něco domů ze stejného nádraží, na které jsem přijela. Bylo nepříjemné zjistit po 11 hodině večerní, že jste lehce od domova, bez kreditu a nevíte, kudy vlastně jet. Nakonec jsem to vykoumala a po půlnoci jsem už byla skoro doma. Jen pár metrů od baráku máme hospodu a před ní mě zastavil sympatický pán, který ani nebyl opilý, což je v téhle zemi v tuhle hodinu naprostý zázrak. A jestli bych nezašla na drink. Nevím, co se stalo nepřístupné Magdě, ale tahle šla ráda. Dozvěděla jsem se, že je Ir (nebyl zrzavý) a že hraje na bicí v kapele a že mám ještě dost velké mezery ve slovní zásobě (to mi neřekl). Mluvil na mě moc inteligentně. Aby se drahý nemusel bát, napsala jsem mu, kde jsem. Rozhodně by mě nenapadalo, že až se o pár minut později otočím, bude tam stát, celý dychtivý, a že si myslel, že je tam párty. Jednou si můžu povídat s inteligentním a (skoro) střízlivým chlapem, na kterého se kouká víc než příjemně a on si tam nakráčí, jako by se nic nedělo?

Další večer jsem šla stejnou cestou, jen po druhé straně ulice a vedle mě zastavilo auto. Pán v něm mi sdělil, že zaparkuje o kus dál (stál na semaforu) a já byla lehce zděšena. Z auta vylezl postarší černoch, rasty, sako a nevypadal vůbec špatně. A prý, že je dost starý na to, aby litoval, že někoho neoslovil, a že ten risk mu za to stojí. Nevím, co jsem ze sebe v dešti, kdy jsem mrzla a drkotala zubama, mohla vyzařovat, ale pověděl mi, že se mu zamlouvá energie mojí osobnosti, chudák asi neví, jak protivná umím být. Nevím, na jaký nástroj hrál tenhle, ale je v reggae kapele. Proč ne. To aby těch divných náhod nebylo málo. Pána jsem zklamala, protože jsem měla v úmyslu jít domů, ale i tak jsem pozvaná na koncert do klubu, jehož jméno jsem si nezapamatovala ani omylem.

A do třetice všech podivných událostí. Dnes jsem šla do lidlu, na mastné vlasy jsem narazila kulicha, zbytek obličeje jsem neřešila, nešla jsem svádět cukety, ale koupit jídlo. U vchodu se na mě culil jakýsi podívin, to jsem jen zadoufala, že nebude mít náladu si povídat a vzala to jinou uličkou. Nene, on si počkal a začal povídat, nečekaně jsem nebyla neslušná a povídala si taky, když mě začal žádat o facebook, začala jsem panikařit, ale pak jsem si vzpomněla, že už vlastně lhát umím a zahrála jsem to do outu. Jo, a tenhle v kapele nehrál, zato při mluvení, sem tam mezi slovy, vydával zvuky jako závěrka u foťáku. Můj výraz plný paniky mu ale stejně nestačil k tomu, aby to vzdal.

A závěrem se omlouvám, že píšu jako debil, dneska celému článku vévodí slovo "že" a nevím, jak to přepsat, tak se alibisticky omluvím a nechám to plavat.

sobota 2. listopadu 2013

Nebojte se seznámit

Dnešní doba nepřeje až tolik seznamování v reálném životě, jako tomu bývalo v dobách, které si vlastně už ani nepamatuji, s internetem jsem vyrůstala. Nejsem tak stará, radujme se. To asi zahnalo mou krizi pětadvacátníka.

Ano, mohla a měla bych se učit, mohla bych si číst, mohla bych si uklidit, či udělat jinou z desítek užitečnějších činností. Ale ne, já si založila profil na badoo.com a jala se zkoumat, jak jsou na tom čeští muži.

V první řadě nečtou. Do profilu jsem celkem jasně napsala, že neodpovím na "ahojky" a jiné brutální výplody chybějící fantazie, že nehledám sex/vztah. Pochopili to asi 3 lidé.

Druhý fakt, který se nedá snadno přehlédnout. Rybáři jsou zoufalci. Dobré dvě třetiny lidí mají fotku s rybou. Tohle prostě není náhoda. Nechtěla bych, aby to vyznělo, že profil na seznamce = ztracená existence. Jednu svou blízkou kamarádku (a nejen ji) znám přes podobný server. Ale tihle se zoufale i tváří.

Nevím, jestli mám být zklamaná, ale nechodí mi nabídky od perverzáků. Když jsem byla mladší, chodily mi zprávy s žádostí, abych dotyčného kopala za peníze do rozkroku, či mu po něm jen ladně chodila. Podmínkou byla noha velikosti 41-42. Takže kritérium ke snové brigádě jsem splňovala, jen jsem neměla nikdy tak hluboko do kapsy. Škoda, že o starší materiál není už zájem, poslední dobou bych fakt ráda někoho do rozkroku kopla.

Slipy. Jedna z nejdůležitějších, mnohdy jediná, část oděvu pro správného uživatele. A čím méně se vaše tělo hodí pro světla objektivů, tím víckrát ho nafoťte. Nejlépe na posteli s růžovým povlečením. Pokud nechcete až takové klišé, spokojte se jen s plyšovým kamarádem. Nedostatek svalové hmoty se dá hravě nahradit zvýšeným počtem chlupů. Rostou-li vám na zádech a ramenou, nenechte si to pro sebe. Partnera chtivé slečny to rozněžní a kalhotky se jim samy sundají.

Pokud jste plaší a nemáte odvahu na slipy, ženy se pohrnou i jinak. Stačí udělat několik póz s cigaretou, lahváčem a mít u toho teplákovou soupravu, tomuhle už neodolá ani ta nejnáročnější. Pro ty největší labužnice přiložte i fotku po rvačce, neznám žádnou, která by nebyla u vytržení ze zakrvavených zubů. Rudá je barva lásky.










A nepřehlédněte anketu!