69. A to je asi konec, vážení

Uznejte, nebylo by ono, kdybych si poslední dny užívala v poklidu. Taková věc se mi naštěstí nestala, tak je o čem psát.

Po zběžném prohlédnutí věcí, které se nám tu za necelý rok nahromadily, jsem usoudila, že kufr a cestovní taška stačit nebudou, nestačili by ani dvojnásobně velké. Zabalili jsme tedy jednu velkou krabici a objednali odvoz. Ten jsme pak zrušili, protože ani jedna krabice nepojmula můj nasyslený majetek. Nakonec byly objednány na odvoz krabice dvě, poslušně jsem zaplatila a čekala další den mezi 9 ranní a 5 odpolední doma na kurýra. Ten očividně usoudil, když u hodin nejsou dny, že ta pátá odpolední může být dost dobře taky až následující den. Takže vlastně to, že přijel další den už ve 12, byl velký úspěch. Sice vůbec nestavěl u našeho baráku, ale drahý byl už připraven a z okna ho vyhlížel jak důchodce obědovou donášku. Pán lehce zaskočen ani netušil, že tu má něco vyzvednout. Ale vzal to, teď mi jen pomozte doufat, že to i přiveze do Čech.

Abychom si ještě užili drahého kina, naklusali jsme na premiéru Hunger Games. V sále byla taková zima, že jsem chvíli uvažovala, jestli nejsme na 4D promítání Doby ledové. Bylo by to hodně autentické. Běžně na sobě v kině nemám kromě všech vstev oblečení (a že jich není málo) i kabát s čepicí. Snad nikomu nebránila moje bambule ve výhledu. Z Hunger Games se stali Freezing Games. Chvíli jsem si myslela, že jde lidem pára od úst, naštestí to byl jen pán s elektronickou cigaretou. V tu chvíli by mi nevadila ani klasická, cokoli, co by produkovalo jen trochu tepla, by bylo víc než vítané. Ale ani tak to nebylo tak nepříjemné jako minule, kdy jsme šli do kina na reklamy a oni je po půl hodině přerušili Thorem.

A ještě tematicky zakončím novou informací o Abdulovi. Ze starého baráku vyhnali všechny nájemníky, odpojili vodu a energie a údajně tam budou bourat stěny. Všichni odešli, všichni až na našeho tvrdohlavého Abdula. Doufám, že až tam bude lítat demoliční koule, bude na ní sedět nahá Božka, jak v klipu od Miley.

68. Slavíme

Pomalu se to tady krátí a já už se děsím nastávajících povinností. Jeden si rychle zvykne na pohodový život, kde skripta plní pouze funkci podložky pod notebook. Pomalu balím, už mám plné dvě velké krabice a nebere to konce. Když jsem přijela, moje spolužačka zrovna z praxe odjížděla, tak mi přenechala deku a povlečení. Ani jedna jsme netušily, že to povlečení je svatební dar její mamky, a že ho chce zpět. Je těžké někomu sdělit, že jeho dar dopadl stejně jako to manželství. I když na manželství asi nebyla omylem nalepená žvýkačka.

Včera měl drahý narozeniny, konečně se dostal na stejné číslo jako já, 25. Hledala jsem přáníčko, ale tady 25 nic neznamená, samé 18, 21, 30. Ještě jsem mohla vydělit 50. Nakonec jsem našla hezké bez čísla a k němu placatici s mapou světa, když už se z něho stává cestovatel.

S kamarádkou jsme přišly do hospody s předstihem a mlsně koukaly po zdejších exemplářích. Jako pokaždé nám zbyly jen oči pro pláč, protože ty exempláře se hladily navzájem. Nemám nic proti homosexuálům. Ovšem pouze pokud nejsou pohlední.

Drahý má takový ten roztomilý obličejík, který se chlapcům líbil. Tentokrát měl i víc nápadníků než já. Když ho jeden plácl po zadku, nemohla jsem přehlídnout ten vyděšený výraz, na záchod jsem se bála pouštět ho samotného.

Slavily se nejen narozeniny, ale i poslední den mezi kuřaty a Indy v KFC, tak jsem si odpustila své moralistické pohledy a nechala ho pít, on je z těch lidí, kteří jsou v opilosti roztomilí. A dá se z nich dělat sranda. Domu jsme nejeli vlakem, poslední jede o půlnoci a to JE brzo. Pěšky je to za střízliva asi 45 minut. Když si cestu krátíte vhazováním drahého do živého plotu (s pletivem uvnitř) a bavíte se, jak se vždy odrazí zpět, trvá to o něco déle. Hlavně když v jedné části pletivo není a drahý vám v tom keři zmizí a jen slyšíte, jak prosí o pomoc.

Tím jeho utrpení nekončilo, když už byl tak roztomile bezvládný, namalovala jsem mu na zavřená víčka oči a smála se tomu asi 20 minut, načež jsem ho odlíčila a uložila ke spánku. Jsem prostě zlatá.

67. Vyjasňování karmy?

Tento víkend byl až nečekaně dobrý. Nemusela jsem třeba nechat vyvést nikoho z hospody jako minulý týden. Kdybych nebyla tak nepříjemně netolerantní, mohl by mi sahat na zadek, na drahého i na kamarádku bez potíží, ale bohužel. Něžně jsem mu zaječela do ucha, že tohle je má intimní zóna a on do ní rozhodně nepatří. Pod jeho jemným pubertálním knírkem (což je samo o sobě smutné, když je vám blíž ke 30 než ke 20) se zablýskl úsměv a na mém zadku se ocitla jeho ruka. Má ruka se sevřela v pěst a ocitla se v oblasti jeho hrudníku. Nepochopil ani tak, takže nezbylo než udělat výraz týraného štěňátka a poprosit ochranku, aby si ho šli uklidnit.

V sobotu jsem se byla s kamarádkou podívat na stand-up představení skotského komika Daniela Slosse. Video si prohlédněte povinně, protože jinak byste mi tolik nezáviděli. A ano, byl to naprosto neuvěřitelné, bránice dostávala dvouhodinový stimul. Bylo to v opravdu miniaturní místnosti pro cca 20 lidí, takže koncentrovaný humor v tom nejlepším smyslu.

Hned bych šla zase. Tentokrát bych si ale zjistila, jestli mi jede něco domů ze stejného nádraží, na které jsem přijela. Bylo nepříjemné zjistit po 11 hodině večerní, že jste lehce od domova, bez kreditu a nevíte, kudy vlastně jet. Nakonec jsem to vykoumala a po půlnoci jsem už byla skoro doma. Jen pár metrů od baráku máme hospodu a před ní mě zastavil sympatický pán, který ani nebyl opilý, což je v téhle zemi v tuhle hodinu naprostý zázrak. A jestli bych nezašla na drink. Nevím, co se stalo nepřístupné Magdě, ale tahle šla ráda. Dozvěděla jsem se, že je Ir (nebyl zrzavý) a že hraje na bicí v kapele a že mám ještě dost velké mezery ve slovní zásobě (to mi neřekl). Mluvil na mě moc inteligentně. Aby se drahý nemusel bát, napsala jsem mu, kde jsem. Rozhodně by mě nenapadalo, že až se o pár minut později otočím, bude tam stát, celý dychtivý, a že si myslel, že je tam párty. Jednou si můžu povídat s inteligentním a (skoro) střízlivým chlapem, na kterého se kouká víc než příjemně a on si tam nakráčí, jako by se nic nedělo?

Další večer jsem šla stejnou cestou, jen po druhé straně ulice a vedle mě zastavilo auto. Pán v něm mi sdělil, že zaparkuje o kus dál (stál na semaforu) a já byla lehce zděšena. Z auta vylezl postarší černoch, rasty, sako a nevypadal vůbec špatně. A prý, že je dost starý na to, aby litoval, že někoho neoslovil, a že ten risk mu za to stojí. Nevím, co jsem ze sebe v dešti, kdy jsem mrzla a drkotala zubama, mohla vyzařovat, ale pověděl mi, že se mu zamlouvá energie mojí osobnosti, chudák asi neví, jak protivná umím být. Nevím, na jaký nástroj hrál tenhle, ale je v reggae kapele. Proč ne. To aby těch divných náhod nebylo málo. Pána jsem zklamala, protože jsem měla v úmyslu jít domů, ale i tak jsem pozvaná na koncert do klubu, jehož jméno jsem si nezapamatovala ani omylem.

A do třetice všech podivných událostí. Dnes jsem šla do lidlu, na mastné vlasy jsem narazila kulicha, zbytek obličeje jsem neřešila, nešla jsem svádět cukety, ale koupit jídlo. U vchodu se na mě culil jakýsi podívin, to jsem jen zadoufala, že nebude mít náladu si povídat a vzala to jinou uličkou. Nene, on si počkal a začal povídat, nečekaně jsem nebyla neslušná a povídala si taky, když mě začal žádat o facebook, začala jsem panikařit, ale pak jsem si vzpomněla, že už vlastně lhát umím a zahrála jsem to do outu. Jo, a tenhle v kapele nehrál, zato při mluvení, sem tam mezi slovy, vydával zvuky jako závěrka u foťáku. Můj výraz plný paniky mu ale stejně nestačil k tomu, aby to vzdal.

A závěrem se omlouvám, že píšu jako debil, dneska celému článku vévodí slovo "že" a nevím, jak to přepsat, tak se alibisticky omluvím a nechám to plavat.

Nebojte se seznámit

Dnešní doba nepřeje až tolik seznamování v reálném životě, jako tomu bývalo v dobách, které si vlastně už ani nepamatuji, s internetem jsem vyrůstala. Nejsem tak stará, radujme se. To asi zahnalo mou krizi pětadvacátníka.

Ano, mohla a měla bych se učit, mohla bych si číst, mohla bych si uklidit, či udělat jinou z desítek užitečnějších činností. Ale ne, já si založila profil na badoo.com a jala se zkoumat, jak jsou na tom čeští muži.

V první řadě nečtou. Do profilu jsem celkem jasně napsala, že neodpovím na "ahojky" a jiné brutální výplody chybějící fantazie, že nehledám sex/vztah. Pochopili to asi 3 lidé.

Druhý fakt, který se nedá snadno přehlédnout. Rybáři jsou zoufalci. Dobré dvě třetiny lidí mají fotku s rybou. Tohle prostě není náhoda. Nechtěla bych, aby to vyznělo, že profil na seznamce = ztracená existence. Jednu svou blízkou kamarádku (a nejen ji) znám přes podobný server. Ale tihle se zoufale i tváří.

Nevím, jestli mám být zklamaná, ale nechodí mi nabídky od perverzáků. Když jsem byla mladší, chodily mi zprávy s žádostí, abych dotyčného kopala za peníze do rozkroku, či mu po něm jen ladně chodila. Podmínkou byla noha velikosti 41-42. Takže kritérium ke snové brigádě jsem splňovala, jen jsem neměla nikdy tak hluboko do kapsy. Škoda, že o starší materiál není už zájem, poslední dobou bych fakt ráda někoho do rozkroku kopla.

Slipy. Jedna z nejdůležitějších, mnohdy jediná, část oděvu pro správného uživatele. A čím méně se vaše tělo hodí pro světla objektivů, tím víckrát ho nafoťte. Nejlépe na posteli s růžovým povlečením. Pokud nechcete až takové klišé, spokojte se jen s plyšovým kamarádem. Nedostatek svalové hmoty se dá hravě nahradit zvýšeným počtem chlupů. Rostou-li vám na zádech a ramenou, nenechte si to pro sebe. Partnera chtivé slečny to rozněžní a kalhotky se jim samy sundají.

Pokud jste plaší a nemáte odvahu na slipy, ženy se pohrnou i jinak. Stačí udělat několik póz s cigaretou, lahváčem a mít u toho teplákovou soupravu, tomuhle už neodolá ani ta nejnáročnější. Pro ty největší labužnice přiložte i fotku po rvačce, neznám žádnou, která by nebyla u vytržení ze zakrvavených zubů. Rudá je barva lásky.

A nepřehlédněte anketu!

66. Dutá jako dýně

Bez mučení se přiznám, dopadl na mě podzim a s ním spojený úsporný režim mého mozku. Nic se mi nechce, jen na jídlo ještě líná nejsem. Popravdě i páteční/sobotní návštěvy pubu s sebou nesou lehké přemáhání. Ale dokud se přemůžu a neroste na mně mech, je to ještě v pořádku.

Příště vezmu hrabičky, nahrnu vtipné příhody na hromádku, roztřídím a sepíšu, dneska se musíte spokojit jen s fotorománem. Nebude chybět napětí, vražda ani romantika.

Dnes je, jak asi i víte, Halloween, anglosaský svátek, který je prostě kůl. Dětičkám otvírat nebudu, sladkostí mají beztak dost, ale vlastnoručně jsem si zabila a vykuchala dýni. Vybrala jsem si obrázek Šklíby a drahý mě podporoval slovy: "To nezvládneš." Docela odvaha, říkat to někomu, kdo má nůž v ruce.

Dýně byla malá, nože tupé a velké, takže jsem mu začínala i věřit, ale když se do něčeho zakousnu, nevzdám se tak snadno.

Plastové pytle, nože, trocha toho kuchání a den byl hned o stupěň krásnější.

A tadááá!

65. Asi karma

Dnešní výlet se ne úplně vydařil. Koukla jsem na počasí, hlásili přijatelně a docela i teplo, podle toho jsem se oblékla, VYNDALA Z TAŠKY DEŠTNÍK a mohli jsme vyrazit (předtím jsem samozřejmě asi půl hodiny maskovala přicházející stáří a prohýřený večer). Z vlakového okna už to vypadalo poněkud více ponuře než na BBC weather, ale tak přeháňky jsou tu běžné, nebudu panikařit. Když jsme vystopili, lehce pršelo, zalezli jsme na jídlo a čekali, že to přejde. Děšť naoko ustal a my se vydali do parku. Nelžu vám, fakt jsem od mraků slyšela škodolibý smích, jak na nás padaly obrovské kapky, které nezadržel ani strom, pod kterým jsme se naivně schovávali. Náhodně jsme zabíhali do obchodů a měnili je až ve chvíli, kdy už se nás personál ptal, zda-li nechceme pomoct. Takto jsme se dostali zpět na nádraží a otrávěně odjeli domů. Nemusím ani podotýkat, že se mraky vybraly. Ale schnu ještě teď, takže pozdě, slunko si to dneska už nevyžehlí.

Ale aspoň jsem viděla nejlepší protidešťový vynález na světě, deštník, který je za sucha bílý a za deště barevný. I když v tu chvíli bych nepohrdla žádným.

Ukradeno z ebaye

A i včera jsem měla podivně pokroucenou karmu. Kamarádce jsem šla představit můj druhý domov - pub Wandle v Earlsfieldu, kde každý víkend hraje živá hudba. Nesmírně jsme si to užily, ono to ani jinak nejde, ale...!

Nesla jsem od baru dvě pinty pití, ze všech stran do mě někdo narážel, takže jsem pití zredukovala o čtvrtinu, posledních pár centimetrů před cílem do mě vrazila slečna tak silně, že jsem pití měla o dalších pár desítek mililitrů méně. Klasicky tu čekám na: "Sorry!", nad kterým jen mávnu rukou a usměju se, tohle se stává. Dnes to mělo být jinak. Slečna si o mě otřela ruku od ramene až po zápěstí, jak kdybych byla ručník a dál mě naprosto ignorovala. Nejsem zrovna klidný člověk, kdybych neměla plné obě ruce, tak bych jí asi jednu vrazila, dřív, než bych nad tím stačila uvažovat. Naštěstí jsem takhle nemohla dělat nic a tím pádem jsem nebyla vyvedena sekuriťákem. Který je mimochodem ale velmi pohledný (Veru, je mi líto, ale má prstýnek).

Když jsem procházela od baru znovu, ucítila jsem na spánku ostrou bolest, jak se mi do něj pod náporem cizí hlavy narvaly mé vlastní brýle. Hlavičku jsem v hospodě dostala poprvé. A vážně doufám, že to bylo omylem. Hlavně že to brýle vydržely, přijít o dvoje brýle na stejném místě? Ne, prostě ne!

Chytla jsem poslední vlak a chystám se usadit, už skoro v podřepu mi na mé vyhlídlé místo skočil chlap kolem 35-40, slušně oblečen, ale rozhodně ne slušně vychován. Lekla jsem se jako kráva, nevěřícně jsem zamrkala a na jinou sedačku jsem si šla sednout poněkud ostražitěji.

64. Očumujem univerzity

Už se nám to tu krátí, tak jsem dělala tlaky na drahého, že bychom se ještě mohli podívat mimo Londýn. Oba máme rádi historická města, takže jsme vybrali Oxford. A taky proto, že drahý je skrblík a cesta tam moc nestojí.

Zamlouvat jízdenky předem se vyplatí, to už jsme se naučili. Dokonce jsme našli cestu za libru na osobu, ale když jsme dali do košíku dva lístky, bylo to liber 6. Tak jsme se na sebe podívali, že přece nejsme idioti, a že to objednáme nadvakrát. Idioti jsme, protože po zaplacení jedněch jízdenek, se cena změnila z jedné libry na pět a my mohli akorát tak čekat, jestli si neobjedná někdo další a skočí to zas na libru. Neskočilo. Ale já si nestěžuju, stálo mě to 2 libry, to drahý platil 10, mrzuté, co si budeme povídat.

Den před odjezdem lilo celý den, z toho člověk moc cestovní horečku nedostane, ale i tak jsem hbitě vyskočila v 5 z postele a doufala, že nám svítání přinese příznivější počasí. Drahý se z postele ne úplně nadšeně vydrápal a šel si dělat snídani. Uvařit čaj, dát si do misky rybičky, vysypat do rybiček cukr a pak se probudit šokem, co to provedl, to byl jeho plán. Poté, co jsem se škodolibě zasmála, začala jsem přemýšlet, jak to napíšu do blogu. Mé myšlenkové pochody mě někdy děsí.

Na vlak jsme došli s předstihem, vlak odjel i přijel včas, autobusovou zastávku jsme našli, jízdenky byly platné, začalo svítit slunce, nad trávou se vznášel lehký mlžný opar a všechno vypadalo moc dokonale. To mě znervóznilo. A co víc, celý výlet proběhl naprosto bez zádrhelů. Do toho nepočítám, že jsme oba potřebovali neuvěřitelně čůrat a místo veřejných záchodků jsme se ocitli na hřbitově. Já měla tolik taktu, že jsem to vydržela ještě o chvíli déle, to se nedá říct o drahém. Hlavně, že na mě divně lidé koukali, když jsem si fotila náhrobky, kdyby jen věděli, co se děje o pár metrů dál!

Výlet to byl příjemný, rozhodně bych se tam s chutí podívala zas.