Za jak dlouho mě vyhodí?

Že jsou mí spolubydlící dost v pohodě, jsem si myslela od začátku. Teo byl očividně trochu na vážkách, tak se rozhodl, že je pořádně otestuje. Miláček.

Občas to autistické dítko dávám hlídat rodičům, což jsem udělala minulý týden. Úžasný klid, to vám povím. V neděli mi ho sem tatík dovezl, brala jsem to tak, že když předtím lítal na zahradě za míčkem, bude vyvenčený. Chyba. Po chvíli mi paní domácí klepala na dveře, že si Teo udělal z jídelny toaletu. A hezky z gruntu to vzal, ještě nablít tam mohl, aby to bylo kompletní. Ale tuším, že to si schovává na ten krásný koberec s vysokým vlasem, který je v obýváku. Za ten rok a půl, co u nás byl, s tímhle problém nebyl. A to ani, když nám pravidelně podlahu posírala nemocná Betynka. V tu chvíli jsem byla ráda za to, že je takový pomalejší a hned všechno neokouká.

A taky zjistil, že nejsou dost přísní. V nestřežené chvíli vyluxoval vánoční cukroví, pak to šel zakousnout bramborou, kterou našel v igelitce v kuchyni, a když sledovali televizi, on sledoval je, jak jí. A pomalu se přibližoval. Protože když se hýbe pomalu, kořist si nevšimne, že se přibližuje. A opravdu, ta ředkvička, kterou ze stolu šlohnul, neměla nejmenší tušení, že bude snědena psem. Spolubydlící už aspoň ví, že nevlastním psa, ale vysavač. Jen funkce línání je na něm dost zbytečná a obtěžující.

Ona tu občas doučuje děcka češtinu (z toho mi zaplesalo mé grammar nazi srdíčko). Lišák ovšem miluje návštěvy a vůbec ho nezajímá, že by měl třeba dát pokoj a tvářit se, že je to hodný pejsek. Vezme si pískací míček, zmáčkne ho co nejvíc, protože dokud nezakvílí jako rodící dinosaurus, nestojí to za to a mačká dál. Když jsou decibely dostatečné, pustí ho na zem a sleduje, jak míček skáče. U toho mu rytmicky poskakují uši. Takhle to opakuje klidně i půl hodiny, nepotřebuje u toho pozornost, jemu stačí vědět, že vás prostě a jednoduše sere. A běda, když ho pošlete na místo. To sklopí uši, přihrbí se a tváří se, jako kdybyste se ho chystali zbít. Chvíli vás sleduje tím nejnešťastnějším pohledem a dává vám šanci na to, abyste si to rozmysleli. A když ne, posune se o kus dál, otočí se a teď už mu na očích vidíte, že vás proklíná a doufá, že si zlomíte obě ruce. Nadvakrát. Pomalým pohybem mine místo a lehne si jinam. A odmítá na tu matraci vkročit. Co na tom, že tam normálně spí, je to individualista a prostě ne, teď tam rozhodně nepůjde! Budete muset koukat na to, jak hrozně trpí na tvrdé podlaze. Když ani to nezabere, jde si lehnout jinam. Třeba na kobereček v koupelně. I když si leží na měkkém povrchu, jeho nenávist a pohrdání to nezmenší. Prostě jako členové smečky jste zklamali a on si to bude navždy pamatovat. A kdyby mohl mít potomky, i ti by si to pamatovali.

Jsem dospělák, nelíbí se mi to

Usoudila jsem, že jsem fakt stará a začala obhlížet inzeráty na spolubydlení. Myslela jsem si, jak složité bude najít bydlení i s pejskem autistou. A ono ne, ono to bylo až neuvěřitelně snadné. A to jsem odepsala na inzerát víceméně jen proto, že mě nadchl fakt, že mladí manželé, kteří pronajímají jeden pokoj v bytě, mají stejné příjmení jako já. Nejdřív jsem se jim přišla ukázat já (a když jsem se dozvěděla, že on je policajt, musela jsem se hned zeptat na to, jestli budu moct stahovat filmy a prozradila, že zatím mám ještě čistý trestní rejstřík; někdy bych řekla, že nejsem bezprostřední, ale pouze úplně blbá) a pak jsem sem vzala i to zrzavé torpédo. Už u vchodu byl krásně napružený a připravený vyrazit na průzkum, jakmile ho odepnu. A tak se taky stalo. Ale nečekal, že ten pes v zrcadle se rozběhne taky. Chudák se úplně lekl, co za obludu na něj vyletělo. Oklepal se z toho ale rychle a šel po celé ploše bytu vylínat chlupy. Pohyboval se velmi rychle a velmi nemotorně. Dejte psovi trochu kafe na zrychlení a trochu alkoholu pro horší koordinaci pohybu a budete mít to, s čím já musím žít denně.

A začínáme být známí už i po okolí. Na ostatní psy štěká hodně psů, Teoušek to umí ale prostě tak, že si to zapamatujete. Přijel za mnou kamarád, a protože je Teo trochu závisláček, nenechala jsem ho doma a šel s námi. Jak už to se mnou bývá, měla jsem hlad ještě dřív, než jsme někam došli. U radnice máme stánek s fakt dobrou pizzou. Tak jsem si dva kousky objednala. To už paní říkala: "Jé, to jste vy." Chodíme tam častěji a Teo je prý jediný pes, který nekouká na jídlo ve výloze. Na to jsem odvětila, že Teo je totiž speciální. A v tento den jí to dosvědčil. Dojídala jsem teprve první kousek, když kolem prošel pes. Nevšimla jsem si ho bohužel první. Takže mi pizza odletěla velkým obloukem na zem, hlavně, že tácek jsem pevně svírala v ruce. A v tu chvíli jsem si spíš přála pevně svírat pejskův krček. A aby to dovršil, myslel si, že mu tu spadlou pizzu dám. Haha, ne! Vzala jsem ji a exportovala do koše. Z toho si ji vzala kolemjdoucí paní a s úsměvem na tváři děkovně kývala mým směrem. Mám pocit, že nejen Teo je speciální.

Tenhle týden jsem ho nechala našim, ať si ho také užijou. A já si konečně v klidu začala hledat literaturu k bakalářce, a vidím to tak, že do měsíce možná i začnu něco psát. Ve stresu se přeci pracuje nejlíp. Ale mami, samozřejmě, že si dělám srandu a už píšu. (Pro ostatní: nedělám, nemám ještě ani čárku). A jak jsem říkala, že nesnáším učení, tak abych měla na nájem, učím v jazykovce. Není to aspoň tak traumatizující jako učit děti. Tam to skončilo tak, že jsem podle rad pančelek vyhodila největšího zlobivce z místnosti se slovy, že když ho to nebaví, tak tu být nemusí. Ale očividně má takové to silné německé charisma a následovali ho i ostatní. V ten moment jsem věděla, že pokud nechci jednou chlastat nebo sedět ve vězení, měla bych toho nechat.

Tohle mi dohodila kamarádka, že je to prý v pohodě. V pohodě to je, když nejste Magda. Má první hodina s jednou mladou slečnou probíhala tak, že jsem brzo vstala, abych tam byla na 8:15, jak stálo ve smlouvě. Před osmou mi volala její maminka, jak je možné, že tam nikdo nebyl. Ono to vyučování totiž bylo od 7:15... První hodina s jiným žákem, pánem kolem 50, probíhala o něco lépe. Tím myslím to, že jsme tam byli oba. Jinak to byla katastrofa. Slíbená volná učebna nebyla volná. Tak jsem si s pánem nervózně potřásla rukou a řekla mu, že asi budeme muset být na chodbě. A tak jsme tam opravdu byli. Byla jsem hrozně nevyspalá, protože jsem si ještě nezvykla na novou postel a ranní venčení. A taky jsem v předchozích dnech měla několik tréninků wing chun. V jednom z nich jsem (prý) omylem dostala pěstí do obličeje. Ten den už jsem sice měla jen lehce modrý ret, ale na předloktích jsem měla takové podlitiny, že jsem se bála, kdy se začne ptát, jestli mě doma nebije manžel. A z té nervozity jsem si nevzpomněla ani na základní slovíčka. Pán odešel o dvacet minut dřív. Moje kariéra lektora je opravdu našlápnutá!