66. Dutá jako dýně

Bez mučení se přiznám, dopadl na mě podzim a s ním spojený úsporný režim mého mozku. Nic se mi nechce, jen na jídlo ještě líná nejsem. Popravdě i páteční/sobotní návštěvy pubu s sebou nesou lehké přemáhání. Ale dokud se přemůžu a neroste na mně mech, je to ještě v pořádku.

Příště vezmu hrabičky, nahrnu vtipné příhody na hromádku, roztřídím a sepíšu, dneska se musíte spokojit jen s fotorománem. Nebude chybět napětí, vražda ani romantika.

Dnes je, jak asi i víte, Halloween, anglosaský svátek, který je prostě kůl. Dětičkám otvírat nebudu, sladkostí mají beztak dost, ale vlastnoručně jsem si zabila a vykuchala dýni. Vybrala jsem si obrázek Šklíby a drahý mě podporoval slovy: "To nezvládneš." Docela odvaha, říkat to někomu, kdo má nůž v ruce.

Dýně byla malá, nože tupé a velké, takže jsem mu začínala i věřit, ale když se do něčeho zakousnu, nevzdám se tak snadno.

Plastové pytle, nože, trocha toho kuchání a den byl hned o stupěň krásnější.

A tadááá!

65. Asi karma

Dnešní výlet se ne úplně vydařil. Koukla jsem na počasí, hlásili přijatelně a docela i teplo, podle toho jsem se oblékla, VYNDALA Z TAŠKY DEŠTNÍK a mohli jsme vyrazit (předtím jsem samozřejmě asi půl hodiny maskovala přicházející stáří a prohýřený večer). Z vlakového okna už to vypadalo poněkud více ponuře než na BBC weather, ale tak přeháňky jsou tu běžné, nebudu panikařit. Když jsme vystopili, lehce pršelo, zalezli jsme na jídlo a čekali, že to přejde. Děšť naoko ustal a my se vydali do parku. Nelžu vám, fakt jsem od mraků slyšela škodolibý smích, jak na nás padaly obrovské kapky, které nezadržel ani strom, pod kterým jsme se naivně schovávali. Náhodně jsme zabíhali do obchodů a měnili je až ve chvíli, kdy už se nás personál ptal, zda-li nechceme pomoct. Takto jsme se dostali zpět na nádraží a otrávěně odjeli domů. Nemusím ani podotýkat, že se mraky vybraly. Ale schnu ještě teď, takže pozdě, slunko si to dneska už nevyžehlí.

Ale aspoň jsem viděla nejlepší protidešťový vynález na světě, deštník, který je za sucha bílý a za deště barevný. I když v tu chvíli bych nepohrdla žádným.

Ukradeno z ebaye

A i včera jsem měla podivně pokroucenou karmu. Kamarádce jsem šla představit můj druhý domov - pub Wandle v Earlsfieldu, kde každý víkend hraje živá hudba. Nesmírně jsme si to užily, ono to ani jinak nejde, ale...!

Nesla jsem od baru dvě pinty pití, ze všech stran do mě někdo narážel, takže jsem pití zredukovala o čtvrtinu, posledních pár centimetrů před cílem do mě vrazila slečna tak silně, že jsem pití měla o dalších pár desítek mililitrů méně. Klasicky tu čekám na: "Sorry!", nad kterým jen mávnu rukou a usměju se, tohle se stává. Dnes to mělo být jinak. Slečna si o mě otřela ruku od ramene až po zápěstí, jak kdybych byla ručník a dál mě naprosto ignorovala. Nejsem zrovna klidný člověk, kdybych neměla plné obě ruce, tak bych jí asi jednu vrazila, dřív, než bych nad tím stačila uvažovat. Naštěstí jsem takhle nemohla dělat nic a tím pádem jsem nebyla vyvedena sekuriťákem. Který je mimochodem ale velmi pohledný (Veru, je mi líto, ale má prstýnek).

Když jsem procházela od baru znovu, ucítila jsem na spánku ostrou bolest, jak se mi do něj pod náporem cizí hlavy narvaly mé vlastní brýle. Hlavičku jsem v hospodě dostala poprvé. A vážně doufám, že to bylo omylem. Hlavně že to brýle vydržely, přijít o dvoje brýle na stejném místě? Ne, prostě ne!

Chytla jsem poslední vlak a chystám se usadit, už skoro v podřepu mi na mé vyhlídlé místo skočil chlap kolem 35-40, slušně oblečen, ale rozhodně ne slušně vychován. Lekla jsem se jako kráva, nevěřícně jsem zamrkala a na jinou sedačku jsem si šla sednout poněkud ostražitěji.

64. Očumujem univerzity

Už se nám to tu krátí, tak jsem dělala tlaky na drahého, že bychom se ještě mohli podívat mimo Londýn. Oba máme rádi historická města, takže jsme vybrali Oxford. A taky proto, že drahý je skrblík a cesta tam moc nestojí.

Zamlouvat jízdenky předem se vyplatí, to už jsme se naučili. Dokonce jsme našli cestu za libru na osobu, ale když jsme dali do košíku dva lístky, bylo to liber 6. Tak jsme se na sebe podívali, že přece nejsme idioti, a že to objednáme nadvakrát. Idioti jsme, protože po zaplacení jedněch jízdenek, se cena změnila z jedné libry na pět a my mohli akorát tak čekat, jestli si neobjedná někdo další a skočí to zas na libru. Neskočilo. Ale já si nestěžuju, stálo mě to 2 libry, to drahý platil 10, mrzuté, co si budeme povídat.

Den před odjezdem lilo celý den, z toho člověk moc cestovní horečku nedostane, ale i tak jsem hbitě vyskočila v 5 z postele a doufala, že nám svítání přinese příznivější počasí. Drahý se z postele ne úplně nadšeně vydrápal a šel si dělat snídani. Uvařit čaj, dát si do misky rybičky, vysypat do rybiček cukr a pak se probudit šokem, co to provedl, to byl jeho plán. Poté, co jsem se škodolibě zasmála, začala jsem přemýšlet, jak to napíšu do blogu. Mé myšlenkové pochody mě někdy děsí.

Na vlak jsme došli s předstihem, vlak odjel i přijel včas, autobusovou zastávku jsme našli, jízdenky byly platné, začalo svítit slunce, nad trávou se vznášel lehký mlžný opar a všechno vypadalo moc dokonale. To mě znervóznilo. A co víc, celý výlet proběhl naprosto bez zádrhelů. Do toho nepočítám, že jsme oba potřebovali neuvěřitelně čůrat a místo veřejných záchodků jsme se ocitli na hřbitově. Já měla tolik taktu, že jsem to vydržela ještě o chvíli déle, to se nedá říct o drahém. Hlavně, že na mě divně lidé koukali, když jsem si fotila náhrobky, kdyby jen věděli, co se děje o pár metrů dál!

Výlet to byl příjemný, rozhodně bych se tam s chutí podívala zas.

63. Nejezděte na sever!

A rozhodně ne v nových botách, u kterých si už při nákupu říkáte, že to malí číňánci pěkně odflákli (ale za tu cenu…), a nechcete je nosit déle než pár měsíců.

Obhlížela jsem, co za zajímavá místa tu ještě máme, a narazila jsem na nějaký hinduistický chrám. Upoutalo to mé oko a hodina vlakem, to není až tak zlé. Kus odtamtud je park, tak to spojíme i s procházkou přírodou. Na tom se nedá nic zkazit.

Chrám. Na fotkách se tak vážně jevil, ve skutečnosti vypadal jak z betonu odlitý model a asi proto ho tak urputně hlídala ochranka, co kdyby ho chtěl někdo odnést k sobě na zahradu? Pohled to byl ale i tak zajímavý. No jo, ale co dál? Dovnitř nemůžeme a zírat na něho déle než 3 minuty nepotřebuju a popravdě se i trochu bojím.

Vydali jsme se tedy rovnou k parku. Příjemná procházka vedle tří, místy až čtyřproudé silnice, byla vyloženě nervyhladící. Zhluboka jsem se nadechovala a užívala si prachu v plicích, abych si více vážila místa, kde žiju. Na takové prostředí jsme se vybavili nedostatečně, bez pití se prach krásně lepil na sliznice a obchod nikde nebyl. Jen sklady a velkoobchody. Vidět Tesco bylo jak spatřit studnu na poušti. Jen 8 proudů silnice nás dělilo od občerstvení. A zavřený most. S menší zacházkou jsme se tam dostali, nabrali do košíku vodu a spustili pátrání po sendvičích. Ty ovšem ve velkém Tescu nevedou (a nedokázala jsem tudíž ocenit, že mají sýr Baby bell v košer i halal provedení, chtěla jsem prase v sendviči), tak jsme popadli třešňový koláč a šli se občerstvit. Koláč byl výborný, cukr potím ovšem ještě den poté.

Aspoň že koláč měl tvar prasečího rypáčku, malá kompenzace.

Zpátky jsme nemuseli obcházet takovou dálku, vydupaná cestička ukázala na zkratku, zbývalo akorát vyšlápnout kopec a přelézt plot. Přehodila jsem nohu přes plot (se svojí výškou nemusím přes ploty skákat, přelézání bohatě stačí), a v tu chvíli se mi jal pomáhat drahý, jedním dotykem narušil mou křehkou rovnováhu a já byla vděčná, že nejsem muž, protože i tak to bolelo dost.

Po nějaké době jsme došli do parku, který v googlu vypadal tak hezky, tak zeleně. Počet odpadků tu ostrou zeleň aspoň trochu ztlumil. A kdybyste chtěli pneumatiku, byl tu obrovský výběr.

Teď už to bylo blíž k jinému nádraží, než na které jsme přijeli, tak jsme to vzali parkem směrem k němu. Ušli jsme asi půl kilometru a dál to nešlo, ten dechberoucí přírodní úkaz byl ohrazen plotem a tam, kde nebyl plot, byste potřebovali mačetu. V tichosti jsme se vrátili na silnici, šli ještě dalších 20 minut vedle rychlostní silnice směr nádraží a provedli dohodu, že o tomhle výletu už nikdy nebudeme mluvit. Nikdy.