I also like to live dangerously

 Co vám budu povídat, trávim šestej den na gauči a mám spoustu času na hovadiny. Chat GPT mi pomalu ale jistě krade práci, tak s ním kradu práci ostatním taky. Během chvilky jsem se dobrala k tréninkovýmu plánu Maily, jak ji udržet v lese v klidu. Nejhorší na tom je, že to zatím dává největší smysl ze všech těch informací, co jsem získala od třech různejch trenérů.

Už jen zbejvá počkat, až noha nabyde tvar nohy a vejde se do bot, abych to mohla otestovat. Momentálně jediná vhodná obuv je bohužel tohle: 

Každopádně posledně mi zabralo na otupení strachu z kol pořídit si kolo do ložnice. A protože když už se pro něco rozhodnu, tak to neflákám, přišel mi výron jako super nápad, jak Majlu zbavit strachu z holí. A fakt se povedlo, už jí tady přihrávám hračky berlí a totální chill. Blbý, že se taky bojí kamionů a tramvají.

Ostatní činnosti ale ještě tak zmáklý nemám. Zkoušeli jste skákat po jedný noze s obědem na talíři a dorazit ke stolu s celou porcí? A nevymknout si třeba i tu zdravou nohu. A co si ráno roztáhnout závěsy, který jsou přesně tři metry dlouhý a těžký jako prase? Tohle je brnkačka a dám to levou zadní, doslova, pravá je docela v píči.

Pak tu ale byl ten milý incident, kdy nám tři dny nešel plyn a kromě teplý vody jsem se mohla rozloučit i s topením. Naštěstí máme krbovky. S dvířkama, který se samy zavíraj, protože jsou přece bezpečný. Jonáš mi ráno před odchodem do práce vyskládal hraničku, kterou stačilo jen zapálit, Ýzy, kdybych si k tomu nemusela normálně dřepnout. Zkusila jsem se postupně přemístit do kleku... a ztratila rovnováhu. Kdyby tam nestál gauč, mohla bych si pro tu sádru fakt jet. Když je ale zatopeno, nemám pořád vyhráno, potřebuju přikládat.

A právě tady se z toho stává docela survival game. Stojím předkloněná na jedný noze, opírám se o jednu berli a rukou se snažím vložit dřevo skrz rozžhavený dvířka, který se pořád snaží samy zavřít. Můžete uzavřít sázky, jestli si dřív spálím ruku, nebo ztratím rovnováhu a obtisknu si na kamna obličej. A pak že nedělám adrenalinový sporty, to tak.

 

Někdo měl asi absence v hodinách empatie

Máme tu čtvrtej den a noha se mi stále nevejde do ponožky, obávám se, že se za chvíli nevejde ani do dveří. Jo a taky je hezky vybarvená a bolí víc. Gůglila jsem si obrázky vymknutejch kotníků, abych se uklidnila, že je to jako normální. Zjištění, že můj kotník vypadá nejhůř z celý plejády nechutných fotek, mě moc neuklidnilo. Přišlo mi teda jako dobrej nápad jít s tím k doktorovi. 

Bohužel byl dneska v ordinaci místo doktora kokot.

Kromě nohy v piči mám taky úzkostnou poruchu, je to s ní radost, nebudu popírat. Takže když mi oznámil, že by to chtělo sádrovou dlahu, kterou ale doprovází domácí píchání heparinu, rozjelo mi to úzkost, kterou provází brek, skvělý. Pro kontext - často mi teče krev z nosu a ředění krve mi tak přijde děsivý. Obdobně mě děsí i tromboza a celej výčet dalších věcí, nedělám rozdíly. 

No ne že by to v klidu vysvětlil, ale rozjel trošku gaslightění a byl příjemnej obdobně jak samotný vymknutí. Jonáš se mu snažil v klidu vysvětlit moje obavy, ale když se rád posloucháš a názory ostatních tě neberou, je to docela zbytečný.

V ordinaci byli ještě další lidi z řad zdravotníků, nikdo ani nepípnul, fakt příjemný to bylo. Takže jsem na něj jen vyjela s tím, že má nulovou empatii, aby mi na oplátku mainsplainnul, že je empatickej a že kvůli sobě se mi to teď bude hojit o týdny dýl a že mě to bude bolet. Chápu, že toho na doktory je moc, rozumim tomu, že mě nikdo nebude vodit za ručičku, ale tvl když někdo ta práce tak obtěžuje, proč si nenajde jinou, třeba bez lidí? V liberecký nemocnici jsem prošla pod rukama víc doktorů a nikdo nebyl nepříjemnej, byť byla sobota.

No, ale aspoň jsem zjistila, že umím o berli skákat kurevsky rychle a dveře si otevřu kolenem rozbitý nohy. Škoda, že mě nenapadlo berle použít k sebeobraně, když slova nestačily.

Jo a už jsem říkala, že jsem to dostala a druhej den nám neteče teplá voda a netopí topení? Kdybyste si mysleli, že umejt se na jedný noze pomocí vlhčenejch ubrousků je nemožný, tak není. Ale úplně nedoporučuju.

Naučím psa bezpečně skákat, řekla, a vymkla si kotník

 Majle se konečně zvedá sebevědomí a bez problémů začala zvládat překážky na psím hřišti. Akorát když skáče přes překážku, kouká ještě před dopadem na mě a vypadá to dost nebezpečně. Musím ji naučit bezpečněj dopad, ať si neudělá něco s packou. Tohle jsem rozebírala cestou na boulder se svým spolulezcem Karlem.

Hezky jsme si zalezli, už na odchodu jsem se otočila, že si dám poslední cestu, protože jsem věděla, že je v pohodě. A byla, vylezla jsem ji bez problémů, skočila jsem dolů a ozvalo se křup. Kotník se otočil do pozice, kde by ho nikdo mít nechtěl. Polil mě ledovej pot a snídaně vypadala, že se podívá ven. Oh the irony.

Nevím jestli byla horší bolest nebo náběh na panickou ataku. Bolest po chvíli ustoupila, panika ani ne. Na střídačku mě polejval ledovej pot, tekly mi slzy a drkaly zuby. Karel zavolal rychlou, protože představa, že se musím nějak dostat do auta mi přišla úplně nereálná.

Rychlá přijela a řidič se zeptal, jestli zvládnu doskákat do auta, I wish, ty vole. Zdravotnice ale na kurzu empatie nechyběla a zachránila mě prosbou, ať skočí pro sedátko, že mě tam donesou. Týpek teda čekal, že se do něj zvednu sama, slečna byla nápomocnější. 

Nervozně jsem do ní cestou valila spoustu zbytečných informací od toho, jak má mít člověk podle devadesátkový výchovy pro tyhle případy čistý prádlo a já mám místo toho nejvíc humusácký fusky. A taky jsem vyjádřila vděčnost nad tím, že jsem ráda, že je se mnou v autě ona a ne kolega. Vzhledem k tomu, jak to pak šuškala kolegům v ordinaci, bylo mi jasný, že týpek asi není na špici žebříčku oblíbenosti, zvláštní.

Strašili mě zlomeninou, protože křupnutí je docela dobrej indikátor. Nakonec to bylo "jen" vymknutý. Při skákání o berlích jsem se z tý informace radovala, než jsem si načetla, že vymknutej kotník s natrženými vazy (proto to křupnutí) se hojí minimálně měsíc a půl. Ale tak hlavně, že ve zprávě mám, abych 14 dní nesportovala. Z nějakýho důvodu mám ve zprávě uvedenou úplně nejlehčí formu vymknutí, u který není ani otok, natož modřiny. Moje dvojnásobná noha, která se ani několikátej den nevejde do normální ponožky, natož do boty, nesouhlasí. Stejně jako krásně se rozlejvající modřina. Takže mě moc těší, že budu muset obíhat (jakože napsala bych obskakovat, kdyby to neevokovalo úplně jinej pohyb) doktory, abych třeba aspoň něco dostala z úrazovýho pojištění, když už si ho poctivě platím.

Doma mi došlo, že to máme zařízený docela důchodce unfriendly. Patrový spaní, kam se jde po schodech? Ne děkuji, radši gauč. A jsem moc ráda, že i v tak malým prostoru máme nakonec vanu. Skvěle se do ní dostává, fakt že jo. Zaradovala jsem se, že je super, že lezu, protože jsem docela nasvalená a dostanu se tam i ven bez pomoci. Radost mi zůstala do doby, než mi došlo, že kdybych nelezla, mohla bych tam dojít po dvou.

No, ale zase by mi kamarádka domů nedovezla epesní brunch <3