Malý radosti s velkou nohou

 Za pár dní to bude měsíc, co jsem se stala oberlenou. Kdybych věděla, že v tuhle dobu stále nebudu chodit, asi bych krotila nadšení po sdělení toho, že to není zlomený, ale "jen" vymknutý. 

Moje noha zatím prošla proměnou z Hulka přes Shreka a Fionu (když jsem se zvládla oholit) až po nohu mrtvoly a nakonec kotníček mírně obézní paní. Když vstanu, nechce se mi ublinknout bolestí a na noze můžu už i stát, což mi poskytuje spoustu možností a výrazně menší riziko, že si udělám něco dalšího.

Sice si pořád nedovedu donýst jídlo z linky na stůl nebo na gauč (jen díky tomu nevážím o 10 kg víc), ale zato už zvládnu vyluxovat celej byt. Stačí k tomu jedna noha a kancelářská židle, dokonalost! Pohyb popředu je poměrně náročnej, pozadu ale narážím do věcí. Než se ale rozchodím, vypiluju to k dokonalosti a spojím klady obou směrů.

Bohužel mi teď při psaní došlo, že na židli se můžu došoupat i s jídlem, sbohem štíhlá postavo, ahoj zvýšený cholesterole.

Konečně jsem si mohla zasít zeleninu na záhonek, akorát se zalejváním je to horší, ale od toho je tu Jonáš. Práci na zahradě hodlám ještě rozšířit, takže dneska jsem si tam doskákala s podložkou na klečení a po čtyřech se posunovala okolo trvalkovýho záhonu, abych vyškubala plevel. A jsem z toho tak nadšená, že jsem o tom musela napsat blog.

Taky zvládám cvičit jednonohou jógu a díky svalům z berlí udělám víc shybů než kdykoli jindy. Což znamená asi šest místo původní nuly. Takže na to, že mám skoro nula kroků, se mi svaly na těle docela držej, až na tu zraněnou nohu, která je viditelně atrofovaná a na objemu neztrácí jen díky otoku. 

Na fotkách to nakonec vypadá docela mírumilovně, barvičky byly ve skutečnosti mnohem víc sexy.

Majla záškodník

Je to 14 dní, co skáču po jedný noze a svět okolo ovládám pomocí hole a nářků. S berlí si umím už i vypnout světlo vypínačem, kterej je za rohem. Chození mi ale pořád moc nejde. Majla to moc neoceňuje. Nudí se. Krade mi gumičky, kapesníčky, ponožky, dokonce jednou ulovila i deodorant. Včera ale vytáhla další eso z kožichu. Začala škrábat na dveře.

Okřikla jsem jí, že se asi posrala. Little did I know. Pokračovala a začala kňučet, takže mi bylo jasný, že tohle není nuda. Popadla jsem berle, vodítko, seskákala pár schodů a otevřela dveře. Ze těch vyletěla tak, že mě málem sundala k zemi, ale když ti povoluje svěrač, není čas ztrácet čas. 

Soused od naproti pokuřoval před vchodem a bavil se tím výjevem. Fuck you very much. Snažila jsem se dojít na trávník, kterej je sotva dvacet metrů daleko, jenže tam nebyly asi vhodný magnetický pole. Pokračovala jsem okolo baráku, abych ji narvala na zahradu, vodítko jsem musela pustit na zem, protože se mnou škubala ze strany na stranu, a modlila jsem se, ať ho neposere. Mýho zoufalství si všimly děcka ze sousední zahrady a zeptaly se, jestli mi nemůžou pomoct. Ano prosím. Vděčností bych se i rozbrečela.

Zpátky jedno z nich vyfasovalo vodítko a Majla nadšená, že poznala nový lidi a zbavila se třaskavýho problému, začala vodítko kousat a hrát si s ním. Ale dobrý, nakonec ji dovedly ke vchodu, já jí šoupla holí za dveře a problém vyřešen.

Odpolko jsem měla největší hajlajt celýho dvoutýdne - šla jsem se podívat na zahradu (bez psa v ruce). Kam jsem přesně 14 dní zpátky chtěla vysít dobroty na záhonek. Ale aspoň jsem se pokochala meduňkou, libečkem a pažitkou, který přežily zimu. Venku byl soused z baráku, se kterým jsme se doteď jen pozdravili a každej si šel po svým. Pozval nás na kafe, že v Česku bydlí rok a vlastně tu nikoho pořádně nezná. Vítaná socializace.

Naše bytovka má část společný zahrady a pak jeden byt (kde bydlí on s přítelkyní) má kus zahrady vlastní. Tu si nově oplotili, takže nemusíme psy pořád korigovat, aby si nehráli v jejich záhoncích, což je super. Teda bylo by, kdyby Majla nedokázala plotem procházet, jak jsme později toho dne zjistili. 

Spojení Majly a vymknutýho kotníku mě naučilo, že nemám kontrolu vůbec nad ničím. Pár minut si na zahradě hrála na střídačku s balonkem, klackem a Bejlym. A pak začala objevovat svět - něco sežrala v záhonku, začala hrabat v kupě kočičích hlav, co tam měl připravený na obrubníček a pak se rozhodla požírat trávu. Ale ne stéblo po stéblu jako normální pes. Ona si ukusovala trsy a kdyby tam bylo něco jedovatýho, spase to taky. Můj pes je očividně debil.

Na chvíli se mi povedlo ji chytit, ale dlouho v klidu nevydržela. Objevila, že kolem sloupků nově postavenýho plotu, jsou položený drny, který ještě nepřirostly k podloží. A tak jeden po druhým začala vytahovat ven, následně se najela a lítala po zahradě, až za ní lítaly i drny, který do tý doby s podložím spojený byly. Byla jsem fakt ráda, že soused seděl k tomu všemu dění zády.

Nevím jestli lituju víc sebe, nebo jí, protože tu energii nemá kde ventilovat.

A jaký koníčky máte vy?

 Mileniálové maj prej v oblibě důchodcovský koníčky. Zahradničení, vyšívání, you name it. Já k tomu přidala i obíhání chirurgickejch ambulancí o berlích. Nerada věci dělám polovičatě. teda krom chození, očividně.

Když jsem si na monstrozně opuchlou nohu nenechala dát sádru a odešla s dobrou radou, že mě to teď teda bude bolet o to dýl, stalo se, že to fakt bolelo. Nemyslím si, že by sádra pomohla, ale budiž. Dál jsem šla do Liberce, kde mi mladej ukrajinskej doktor potvrdil, že sádra je blbost. Poradil mi ale rozmasírovat otok až do bolesti a jak řekl, tak udělal. 

Otok sice nevymačkal, nějakou slzu možná jo. Východ je prostě drsnej, i můj první doktor, kterej mi jen poradil 14 dní nesportovat, byl z východu, byť trochu blíž k nám. Tohle definitivně dosvědčuje, že nejsem východoevropan a hrdě se hlásím ke zhýčkanýmu západu.

Jonáš už na to nemohl koukat a objednal mě ke svýmu ortopedovi/chirurgovi, kam kdysi chodil a byl spokojenej. Dobrá zpráva, že je nejen dobrej, ale ještě tam nikdy nečekal dýl než půlhodiny. No mám ráda výzvy, co si budem. K tý očekávaný půlhodině jsem tak přidala ještě rovnou tři.

Přijeli jsme na desátou a v čekárně stepoval týpek, co už měl bejt před hodinou na řadě. Cedule na dveřích hlásila, že do desíti je doktor na sále. Nakonec tam byl do jedenácti. Pak už začal brát lidi popořadě, dokud jsem nepřišla na řadu já. To tam vzal poslední příchozí, která nevypadala ani trochu akutně. Byla uvnitř půl hodiny. Konečně se dostalo i na mě. Po třech minutách vycházím ven, je potřeba udělat rentgen, protože nevěří úsudku dvou předchozích kolegů. Miluju ego.

Paní na rentgenu vytřeštila oči se slovy, kdy se mi to stalo. Tak jsem jí ujistila, že s tím nejdu až teď, že je to opakovaná návštěva, viditelně se jí ulevilo. Pro upřesnění mám nohu zeleno-fialovou od prstů až nad půlku lejtka. Uznala, že bych ale byla dost drsná, kdybych s tím zvládla fungovat celou dobu. Ráda bych, ale zvládám jen kňučet ústně i písemně.

Vracím se z rentgenu a čekám, že budu hned na řadě. Nikoli. Noha bolí jak debil kdykoli ji nemám aspoň vodorovně, což se tam moc nedalo. Zoufalství se pomalu měnilo v agresi a Jonáš musel zkušeně deeskalovat situaci, abych nevyletěla na dalšího doktora. Zvládl to. Slíbil mi párek v rohlíku.

Doktor samozřejmě řekl, že sádra je blbost, masáž je blbost, všechno co dělám podle rad ostatních je blbost úplně stejná. A poradil dělat Priesnitzův obklad. Ale bez igelitu, aby se to nezapařilo. Jakože není to tak trochu hlavní úkol priesnitze? Začal mi vysvětlovat energii vody v pevným a plynným skupenství, rozjel povídání o principu fungování lednic a tepelných čerpadel a už jsem pochopila, proč byla čekačka tak dlouhá. Mezitím mi zvládl lámat nohu do ortézy, u čehož jsem vzpomínala na ukrajinskou masáž, kterou bych si dala místo toho klidně třikrát za sebou. Mezi řečí prohodil, že jeden z těch tří vazů v kotníku je utrženej. Jakože cože? Nemělo by se to třeba, nevím, sešít?

Odcházím s robokopí ortézou a pocitem, že už asi letos nebudu chodit. Jonáš se zastavil na benzince pro slíbenou odměnu. Vrátil se viditelně popuzen, párek za nekřesťanský prachy byl studenej. Normálně by to ani jeden z nás neřešil, ale kapka ke kapce... Tak tam naběhl, nechal si udělat párky nový a svět byl zase krásnej. Až na tu nohu.

A naprosto nesouvisející obrázek závěrem. Proháním přes AI hromadu fotek, protože už nevím, jak se na gauči zabavit. 

I also like to live dangerously

 Co vám budu povídat, trávim šestej den na gauči a mám spoustu času na hovadiny. Chat GPT mi pomalu ale jistě krade práci, tak s ním kradu práci ostatním taky. Během chvilky jsem se dobrala k tréninkovýmu plánu Maily, jak ji udržet v lese v klidu. Nejhorší na tom je, že to zatím dává největší smysl ze všech těch informací, co jsem získala od třech různejch trenérů.

Už jen zbejvá počkat, až noha nabyde tvar nohy a vejde se do bot, abych to mohla otestovat. Momentálně jediná vhodná obuv je bohužel tohle: 

Každopádně posledně mi zabralo na otupení strachu z kol pořídit si kolo do ložnice. A protože když už se pro něco rozhodnu, tak to neflákám, přišel mi výron jako super nápad, jak Majlu zbavit strachu z holí. A fakt se povedlo, už jí tady přihrávám hračky berlí a totální chill. Blbý, že se taky bojí kamionů a tramvají.

Ostatní činnosti ale ještě tak zmáklý nemám. Zkoušeli jste skákat po jedný noze s obědem na talíři a dorazit ke stolu s celou porcí? A nevymknout si třeba i tu zdravou nohu. A co si ráno roztáhnout závěsy, který jsou přesně tři metry dlouhý a těžký jako prase? Tohle je brnkačka a dám to levou zadní, doslova, pravá je docela v píči.

Pak tu ale byl ten milý incident, kdy nám tři dny nešel plyn a kromě teplý vody jsem se mohla rozloučit i s topením. Naštěstí máme krbovky. S dvířkama, který se samy zavíraj, protože jsou přece bezpečný. Jonáš mi ráno před odchodem do práce vyskládal hraničku, kterou stačilo jen zapálit, Ýzy, kdybych si k tomu nemusela normálně dřepnout. Zkusila jsem se postupně přemístit do kleku... a ztratila rovnováhu. Kdyby tam nestál gauč, mohla bych si pro tu sádru fakt jet. Když je ale zatopeno, nemám pořád vyhráno, potřebuju přikládat.

A právě tady se z toho stává docela survival game. Stojím předkloněná na jedný noze, opírám se o jednu berli a rukou se snažím vložit dřevo skrz rozžhavený dvířka, který se pořád snaží samy zavřít. Můžete uzavřít sázky, jestli si dřív spálím ruku, nebo ztratím rovnováhu a obtisknu si na kamna obličej. A pak že nedělám adrenalinový sporty, to tak.

 

Někdo měl asi absence v hodinách empatie

Máme tu čtvrtej den a noha se mi stále nevejde do ponožky, obávám se, že se za chvíli nevejde ani do dveří. Jo a taky je hezky vybarvená a bolí víc. Gůglila jsem si obrázky vymknutejch kotníků, abych se uklidnila, že je to jako normální. Zjištění, že můj kotník vypadá nejhůř z celý plejády nechutných fotek, mě moc neuklidnilo. Přišlo mi teda jako dobrej nápad jít s tím k doktorovi. 

Bohužel byl dneska v ordinaci místo doktora kokot.

Kromě nohy v piči mám taky úzkostnou poruchu, je to s ní radost, nebudu popírat. Takže když mi oznámil, že by to chtělo sádrovou dlahu, kterou ale doprovází domácí píchání heparinu, rozjelo mi to úzkost, kterou provází brek, skvělý. Pro kontext - často mi teče krev z nosu a ředění krve mi tak přijde děsivý. Obdobně mě děsí i tromboza a celej výčet dalších věcí, nedělám rozdíly. 

No ne že by to v klidu vysvětlil, ale rozjel trošku gaslightění a byl příjemnej obdobně jak samotný vymknutí. Jonáš se mu snažil v klidu vysvětlit moje obavy, ale když se rád posloucháš a názory ostatních tě neberou, je to docela zbytečný.

V ordinaci byli ještě další lidi z řad zdravotníků, nikdo ani nepípnul, fakt příjemný to bylo. Takže jsem na něj jen vyjela s tím, že má nulovou empatii, aby mi na oplátku mainsplainnul, že je empatickej a že kvůli sobě se mi to teď bude hojit o týdny dýl a že mě to bude bolet. Chápu, že toho na doktory je moc, rozumim tomu, že mě nikdo nebude vodit za ručičku, ale tvl když někdo ta práce tak obtěžuje, proč si nenajde jinou, třeba bez lidí? V liberecký nemocnici jsem prošla pod rukama víc doktorů a nikdo nebyl nepříjemnej, byť byla sobota.

No, ale aspoň jsem zjistila, že umím o berli skákat kurevsky rychle a dveře si otevřu kolenem rozbitý nohy. Škoda, že mě nenapadlo berle použít k sebeobraně, když slova nestačily.

Jo a už jsem říkala, že jsem to dostala a druhej den nám neteče teplá voda a netopí topení? Kdybyste si mysleli, že umejt se na jedný noze pomocí vlhčenejch ubrousků je nemožný, tak není. Ale úplně nedoporučuju.

Naučím psa bezpečně skákat, řekla, a vymkla si kotník

 Majle se konečně zvedá sebevědomí a bez problémů začala zvládat překážky na psím hřišti. Akorát když skáče přes překážku, kouká ještě před dopadem na mě a vypadá to dost nebezpečně. Musím ji naučit bezpečněj dopad, ať si neudělá něco s packou. Tohle jsem rozebírala cestou na boulder se svým spolulezcem Karlem.

Hezky jsme si zalezli, už na odchodu jsem se otočila, že si dám poslední cestu, protože jsem věděla, že je v pohodě. A byla, vylezla jsem ji bez problémů, skočila jsem dolů a ozvalo se křup. Kotník se otočil do pozice, kde by ho nikdo mít nechtěl. Polil mě ledovej pot a snídaně vypadala, že se podívá ven. Oh the irony.

Nevím jestli byla horší bolest nebo náběh na panickou ataku. Bolest po chvíli ustoupila, panika ani ne. Na střídačku mě polejval ledovej pot, tekly mi slzy a drkaly zuby. Karel zavolal rychlou, protože představa, že se musím nějak dostat do auta mi přišla úplně nereálná.

Rychlá přijela a řidič se zeptal, jestli zvládnu doskákat do auta, I wish, ty vole. Zdravotnice ale na kurzu empatie nechyběla a zachránila mě prosbou, ať skočí pro sedátko, že mě tam donesou. Týpek teda čekal, že se do něj zvednu sama, slečna byla nápomocnější. 

Nervozně jsem do ní cestou valila spoustu zbytečných informací od toho, jak má mít člověk podle devadesátkový výchovy pro tyhle případy čistý prádlo a já mám místo toho nejvíc humusácký fusky. A taky jsem vyjádřila vděčnost nad tím, že jsem ráda, že je se mnou v autě ona a ne kolega. Vzhledem k tomu, jak to pak šuškala kolegům v ordinaci, bylo mi jasný, že týpek asi není na špici žebříčku oblíbenosti, zvláštní.

Strašili mě zlomeninou, protože křupnutí je docela dobrej indikátor. Nakonec to bylo "jen" vymknutý. Při skákání o berlích jsem se z tý informace radovala, než jsem si načetla, že vymknutej kotník s natrženými vazy (proto to křupnutí) se hojí minimálně měsíc a půl. Ale tak hlavně, že ve zprávě mám, abych 14 dní nesportovala. Z nějakýho důvodu mám ve zprávě uvedenou úplně nejlehčí formu vymknutí, u který není ani otok, natož modřiny. Moje dvojnásobná noha, která se ani několikátej den nevejde do normální ponožky, natož do boty, nesouhlasí. Stejně jako krásně se rozlejvající modřina. Takže mě moc těší, že budu muset obíhat (jakože napsala bych obskakovat, kdyby to neevokovalo úplně jinej pohyb) doktory, abych třeba aspoň něco dostala z úrazovýho pojištění, když už si ho poctivě platím.

Doma mi došlo, že to máme zařízený docela důchodce unfriendly. Patrový spaní, kam se jde po schodech? Ne děkuji, radši gauč. A jsem moc ráda, že i v tak malým prostoru máme nakonec vanu. Skvěle se do ní dostává, fakt že jo. Zaradovala jsem se, že je super, že lezu, protože jsem docela nasvalená a dostanu se tam i ven bez pomoci. Radost mi zůstala do doby, než mi došlo, že kdybych nelezla, mohla bych tam dojít po dvou.

No, ale zase by mi kamarádka domů nedovezla epesní brunch <3