Při pohledu na blog jsem si všimla jistýho vzorce. Čím víc píšu
pracovně, tím bídnější je frekvence příspěvků tady. Za vše asi mluví fakt, že
jsem nezvládla dopsat ani články o loňský dovolený. Nevermind.
Myslela jsem, že to nahradím dovolenou letošní. Moje tělo na
mě křičelo, že už fakt potřebuju vypnout a já křičela na Jonáše, že už fakt
musíme vypadnout aspoň na víkend. Křik byl vyslyšen a Jonáš zabookoval prodlouženej
víkend.
Ve čtvrtek, den před odjezdem, jsme si povídali, co máme
vlastně v plánu příští víkend. Krátkej pohled do kalendáře, dlouhej pohled
na mě. „Já jsem si spletl datum, my ten pobyt máme až příští víkend.“
Rozbrečela jsem se, že jsem si vzala vola.
Zvládla jsem to rozdejchat a udělali jsme si super víkend i
tady. V neděli pak Jonášovi volají z ubytka, že ten pokoj, kterej
objednal, není dog friendly, protože je moc malej. Ale můžou nám dát velkej
pokoj za stejnou cenu. Skvělý? Ani ne. K velkýmu pokoji byla společná
koupelna s nějakým týpkem. Abych se nemohla na dovolený v klidu vysrat?
Přes to vlak nejede.
Krize zažehnána, sehnali jsme moc hezký ubytko za méně
hezkou cenu, ale prostě další víkend odjíždíme a tečka. A opravdu jsme jeli
směr Krušný hory. Krásný tři hodinky v autě.
Dorazili jsme na místo a všechny vypadalo skvěle. Až večer
jsem si všimla, že přízemní okna nemají žaluzie ani závěsy. Na druhou stranu jsme
koukali do lesa, a ne nikomu do okem. Kdybych zrovna nečetla horor, asi bych to
nesla líp.
Nespala jsem úplně nejlíp, protože závěsy mají i tu super
schopnost nechat tě spát dýl než do východu slunce, ale v polospánku jsem
se zvládla převalovat tak do sedmi. Pak mě probudil křik. Teo ječel jako
pominutej bolestí a nemohl vstát. Adrenalin se napumpoval do žil a vyskočila
jsem z postele rychle, jako ještě nikdy. Koukám, jak se zvedá předníma a
zadní nic. Koukám pozorněji a vidím, že zadní část těla má pod topením. Jo, prostě
se zasekl. Tak jsem ho vyšoupla a dalších pár minut jsem pro něj byla středem
vesmíru a zachránce. Pak si vzpomněl, že lidi k životu nepotřebuje, a
všechno bylo ve starejch kolejích.
Nasnídali jsme se, začali se chystat na celodenní vejlet – a
já po 15 letech dostala takovou panickou ataku, že mě to úplně sundalo,
nezvládla jsem dojít dál než kilometr a jeli jsme domů. Tak snad někdy příště.
Aspoň, že jsme stihli malej vejlet i v den příjezdu.
