Začnu trochu oklikou. Bejly má spoustu zvláštních strachů,
jedním z nich jsou dveře. Ne všechny a ne vždycky. Někdy se ale rozhodne,
že konkrétní dveře jsou posedlý a je potřeba je proběhnout rychlostí blesku,
aby no náhodou neskříply. Začínám mít podezření, že tenhle strach s ním sdílí
i Jonáš. Začalo to nevinně, věčně nedovřený dveře od skříní a skříněk.
Teď už na nedovření jen s láskou vzpomínám, poslední
dny jsou už dokořán. Graduje to dál, párkrát jsem si po několika hodinách
všimla, že máme otevřený vchodový dveře od bytu. To v přízemí ve městě,
kde už skoro ani nezvdihnu obočí nad tím, že nám před barákem někdo kontroluje
popelnice se sekerou v ruce, fakt nechceš.
O víkendu jsme se chystali venčit a Jonáš šel odházet sníh,
abychom vůbec vyjeli. Já zatím hodila na psy postroje, oblíkla se, šla se
vyčůrat… pak jsem jen koukala na otevřený dveře a prázdno v chodbě. Dveře
byly opět na škvírku, což přes těsnění nešlo vidět, ale Teo zavětřil svobodu a
umí si otevřít, oba psi se tak vydali na procházku silnicí. Vyběhla jsem ven
pomalu ještě s nezapnutým poklopcem a vidím, jak si v klidu štrádují a Jonáš se
stejným klidem odhazuje sníh, protože nemá nejmenší tušení, že tam jsou.
Nasměrovali jsme je do kufru a v tu chvíli vidím na
dece krve jak z vola. Identifikuju, kterej pes se rozhodl pro víkendový
oživení a vylodíme ho ven, abychom našli odkud to teče. Bejly si skokem do
kufru nalomil dráp v lůžku. Malá nehoda, velký množství krve. Běžela jsem
pro obvaz, ať ho dáme nějak do kupy a uvidíme, co dál. Pes obstarán, oba sedíme
v autě a já si všimla, že nemám pamslkovník, kde jsou nejen úplatky, ale
taky s(r)áčky. Jonáš tam skočí a ještě hlásí, že jsem tam nechala vodítko. Uf,
to je klika že tam skočil.
Akorát že vůbec. On mi to vodítko totiž nevzal, což jsem se
dozvěděla až v místě venčení. Vzal svoje, že prej ho nenapadlo, že tam je
i moje. Ne asi, když lovím psy po silnici a pak zastavuju krvácení, tak jsem si
mezitím stihla zaběhnout pro vodítko šestkrát. No nic.
Na veterinu jsme si o víkendu cestu ušetřili, protože krev
se zastavila, nevypadalo, že ho to bolí a pohotovostní přirážka nás nelákala. V tejdnu
jsme se tomu už vyhnout nemohli. Trochu jsem se bála, že to budou muset cvaknout
do živýho a taky že jo. Vzhledem k tomu, že Bejly posledně křičel i když
mu čtečkou přejela čip, nikdo ani neuvažoval nad tím, že by to šlo bez sedace. Naštěstí,
když jsem viděla, kam až to střihli… i pohled na to bolel.
Domů jsme si vezli zfetovanýho nešťastníčka.
Tuhle sirku jsme měli denně převazovat a pak se stavit na kontrolu. Na noc měla nožka dýchat a stačilo přes ni jen dát ponožku a zafixovat pružným obinadlem. Po několika minutách zápolení se Jonášovi povedlo ponožku upevnit uspokojivě. Že je to druhá noha, si všiml hned vzápětí.
Teo se od návratu z veteriny s Bejlym odmítal bavit, nechtěl s ním bejt ani v jedný místnosti. Doteď nevím, jestli ho mrzelo, že jsme ho nevzali s sebou a odepřeli mu piškoty, kterejch dostane vždy požehnaně, nebo mu vadil smrad dezinfekce. Po pár dnech jsme museli oba vzít na zahradu, která je pro ně totální happy place a díkybohu se vše vyřešilo a jsou zas nejlepší kámoši. Uf!
