Už to budou tři roky, co se mi do života dostal ten chlupatej tvořič trablů. Jak jinak to ostavit, než že ho narvu k rodičům a odjedu na festival.
Když jste něčemu vystaveni příliš dlouho, nechá to na vás následky. Při každém prudším brzdění jsme s Ondrou ztuhli a čekali z kufru rozčilené ječení Teánka. Tak on reaguje na to, když se o něj balvan Ronald trošku opře svým vypaseným svalnatým tělem.
Hned po ubytování jsme řešili další nezvyklé záležitosti. Jak to dělají nepejskaři, když jim spadne jídlo na zem? Jedla jsem kuskus a najednou, z čista jasna, se jeho část ocitla i na mém tričku. Skoro automaticky jsem se ho chystala sklepnout na zem. Pak jsem se podívala na koberec a na prázdno, kde by jindy byl nastoupený pes a dychtivě čekal na příležitost. Smutně jsem se podívala zpět na kuskus a očistila ho papírovým kapesníkem.
Z batohu jsme vytáhli mandle ve skořici a už to na nás zase přišlo. "Naa, koukej!" volám na Ondru a házím po něm mandli. Snaží se ji ústy chytit. Jsme naprosto nepoužitelní, zničení pro normální život.
Na procházce městem trnu pokaždé, když jde kolem někdo s větším psem, když zapíská balónek, cuknu sebou a mám snahu přidržet neexistující vodítko.
Na festivalu jsem byla fakt ráda, že s náma nejsou, protože když dáte nazvučit festival hluchému, je to bída. Nebo jsem prostě jen stará. Je jen otázkou let, kdy budu chodit od stage ke stagi a prosit dotyčné, aby to ztlumili, že je to hrozné. Každopádně tady mi vibrace basů střídavě zastavovaly a startovaly srdce. Hned u vchodu nám sebrali deštník, což by bylo asi jedno, kdyby se na nás nehnala bouřka jako blázen. Já měla pláštěnku, Ondra nikoli. Překonala jsem odpor a hodila na sebe tu stanovitou věc, déšť mě nadále netrápil. Bála jsem se jen, že se do mě budou chtít ubytovat lidé.
Další víkend jsme byli stateční, postavili se čelem tomu, že jsme majitelé psů a vydali se na výlet i s nimi. Funkčnost brzd Teo hlásil při každém lehčím přibrzdění. I po takové době se vždycky leknu a věta "Drž hubu!" se stala takovým podmíněným reflexem. O několik hodin a nadávek později jsme dorazili do Jindřichova Hradce. Ubytování jsme, jako pokaždé, našli přes Airbnb, psi prý nejsou problém, mají je rádi. A taky jednoho vlastní, což nikde nestálo.
Malinko jsem se děsila, co se bude dít, až se psi budou seznamovat, měla jsem se spíš bát toho, co se stane ještě před tím. Ronald si to nakráčel na balkon, kde zalehl psí pelech a dal najevo, že tam je spokojený. Teo poletoval po bytě a pak mi zmizel z očí. Z obýváku se ozvalo tiché: "Jeden pejsek tady kaká." Ten rezavý debil se prostě vymáčkl uprostřed obýváku a to, že byl předtím vyvenčený na několika zastávkách, z nichž jedna byla dobrou hodinu dlouhá, ho moc nezajímalo. Běžně takové věci nedělá, jinak bych ho netahala s sebou. První dojem Teo zmástroval na jedničku.
"Kde je Ronald?" Ten druhý zrzavý dutohlav byl v dětském domečku a chystal se cupovat hračky roční holčičky, která tam bydlela také. Proč ne. Seznámení s malou bylo nad očekávání v pohodě, Teo ji celou ošňupal a dál se nezajímal, Ronald dělal to, v čem je dobrý, byl statický - takže ho mohla použít ke zvýšení stability, když se zvedala.
Ani tady se nám bouřka nevyhnula, čekala, až usneme. Dle radaru visela přímo nad Hradcem, ve zbytku republiky byl klid. Teo usoudil, že konec světa je na dosah a začal hyperventilovat a narážet do dveří. Já ze sebe vysypala pár nadávek a překulila se na druhý bok, Ondra ho prakticky celou noc držel mimo dosah dveří a mimo můj dosah. Přežili jsme všichni.
Ostatně bouřku jsme museli řešit i přes den. Bůh žehnej mobilním aplikacím. Viděli jsme, jak se na Třeboň, kde jsme se právě chystali na konzumaci kapra, žene bouřka hodná Teovy paniky. Co s tím? Sedět v restauraci se zmagořeným psem a ještě hladová? To by nedopadlo dobře. A tak jsme Tea s bouřkou pořádně převezli. Konkrétně o nějakých deset kilometrů tam a deset zpátky.
Na displeji ty fotky vypadly líp, sorryjako.
