Vzhledem k tomu, že jdu dnes poprvé dělat vánoční věnec (lepší než pohřební, že ano), tak se pokusím vánočně naladit i vás. Snad ne tak otravně jako koledy v obchoďáku, které vás nutí k jednomu tuzemáku do pečení koupit i jeden hned na cestu, abyste trochu otupěli a mohli to zvládnout. Chtěla bych to udělat nenápadně, tak nenápadně, že si ani nevšimnete, že na konec článku vložím reklamu se svými výrobky a budu na vás tlačit, abyste si je koupili, protože bez nich Vánoce nebudou Vánoci. Bez nich uvidíte jen nešťastné obličeje dětí, které nechtěly nový iPhone, chtěli chameleona. Styďte se!
Nikdy jsem neujížděla na vánoční výzdobě, ale nikdy jsem neměla úplně takové to svoje doma, nejdřív to bylo u rodičů a pak u spolubydlících, nějak mě to nenamotivovalo. Teď je to trochu jiné, dost jsem se podílela na uspořádání nábytku, šila jsem polštáře, vybírala potah na gauč, aby ho ty chlupaté zrůdy mohly okamžitě znehodnotit, a dokonce jsem ze stejné látky ušila potah na pelech jedné z těch zrůdiček. Nebrala jsem vážně cedulku, že se nemá prát a nedejbože sušit v sušičce. Do pračky jde všechno a sušička to tak krásně odsrstí, že si nebudu s cedulkou lámat hlavu, od toho jsou nůžky, co oko nevidí,… A naštěstí to fungovalo, pere a suší se tak jednou za 14 dní. Mít rozmazlené čokly není úplně výhra.
Jen nám držte palce, ať při zapálení adventní svíce není z Lišáka Firefox.
A tady, skoro podprahově, slíbená reklama. Fifty shades of white.
