Zrovna nedávno jsme si s Jonášem uvědomili, že máme fakt pohodu. Já se můžu válet se zkriplenou nohou na gauči a řešit maximálně to, jestli půjdu vyšívat, nebo si přečtu další kapitolu. Jonáše zase krize středního věku dovedla k novýmu koníčku - maluje miniatury. A to jen díky tomu, že nemáme děti, zato máme dost času, yes!
Každopádně to ale neznamená, že mám klídek, pořád mám psychiku, kterou baví způsobovat mi muka. Neděje se zrovna nic hroznýho? Pojďme vymyslet, co by se mohlo stát. A v tomto rozpoložení jsem na zemi našla jednu naušnici, pecku s pořádně ostrým koncem. Druhá nikde nebyla. Nikde.
Logicky jsem usoudila, že ji sežrala Majla, protože je úplně blbá. A tak jsem se snažila dovolat na veterinu. Asociál, kterej by radši umřel, než aby si zavolal rychlou, zvedl telefon! Nikdo to nebral, tak jsem měla spoustu času na vymejšlení scénářů. Po několika hodinách mě ale cosi osvítilo a šla jsem prohlídnout podrážky bot. Jo, Jonáš ji měl zapíchlou v pantofli. Nechápu, že si toho cvakání nevšiml. Ale dobrý, první pes přežil.
Bejlíčka jsme vezli na hlídání k našim, protože byť už po bytě zvládám cosi jako chození bez berlí, venku je pořád potřebuju. Poseděli jsme, popovídali jsme a chystali se k odchodu. "On se bojí chodit po schodech z verandy," pověděla mamka a to bylo něco pro moje uši. Strachy se přece musí odnaučovat, o tom něco vím. A tak se Jonáš vyzbrojen pamlsky vydal Bejlyho odnaučovat strachu z kovovejch schodů.
Ráda bych řekla, že se to povedlo, ale ze strachu jsme udělali trauma nejen psovi, ale i rodičům. Ten chlupatej lofas usoudil, že bezpečnější než pomalej sestup dolů, je zpanikařeně skočit z prvního schodů až dolů. Kdyby za sebou nezačal nechávat kaluž krve, vypadal by ten skok i poměrně neškodně.
Long story short, zlomil si podélně dráp až do lůžka, musel pod narkozu, kde mu to cvakli až do živýho a mám svýho belhajícího parťáka. Ladili jsme i barevně <3
.jpeg)
